17.10. 2001

Vstáváme ve 3:00 ráno a Lenčin brácha nás v otupělé ospalosti veze na letiště. Chvilku hledáme Ruzyni v husté mlze a asi něco málo po páté hodině jsme připraveni k odletu. Hodinu před odletem odbavujeme zavazadla a vstupujeme do mezinárodního prostoru letiště. Před vstupem do letadla projíždí můj příruční batůžek rentgenem a policajt chce vědět, co prý vezu za bombičky se sprejem. Žádné spreje s sebou ale nevezu, takže začínám budit dojem podezřelého teroristy. Až Lenku napadá, že to bude asi Berotec (lék na alergii). Už konečně sedíme v letadle a čekáme na odlet, když nám kapitán oznamuje, že kvůli přetížení letové trasy budeme mít půl hodiny zpoždění. Z původních třech hodin na přestup v Paříži už tedy máme jen dvě a půl. Nervy začínají pracovat.

V Paříži na letišti Charles de Gaulle si vyzvedáváme zavazadla, na transfer desku dostáváme free lístek na shuttle směr Orly West a čekáme asi 15 min., než přijede. Začínáme být opravdu nervózní. Autobus jede na Orly asi 45 min. Kupodivu s námi cestuje i skupinka asi sedmi Čechů, kteří také letí na Guadeloupe. říkáme si, že když už je nás tolik, tak že snad letadlo počká, kdybychom to náhodou nestihli.

Na Orly, k našemu velkému překvapení, zjišťujeme, že letadlo Boing 747 na ostrov Guadeloupe je plné (cca. 350 míst) a že s námi nikdo nepočítá. Asi se stala nějaká chyba v rezervačním systému, protože na check-in jsme dorazili asi 45 min. před odletem. Při vší smůle máme alespoň trochu štěstí, neboť o hodinu a půl později letí letadlo Air France do Fort-de-France na ostrově Martinique. Od vedoucí pobočky Air France na Orly získáváme letenku do Fort-de-France a odtud pak do Pointe-a-Pitre. Jako kompenzaci za psychickou a časovou újmu dostáváme každý nápoj a sandwich + 2000 F každý, a tak už nám tak moc nevadí, že vlastně letíme úplně někam jinam. Ve 14:00 konečně odlétáme a po osmi a půl hodinách jsme na Martinique. Vstupujeme opět přes pasovou kontrolu na francouzské území. Modlíme se, aby na tomhle provinčním letišti přestoupily naše batohy do dalšího letadla. Nějak už nemáme ve Francouze důvěru. Všichni vypadají, jako když vše dělají poprvé a trvá to nepředstavitelně dlouho.

O hodinu a půl později, tedy v 18:15 místního času opět opouštíme Francii a nastupujeme do turbovrtulového malého letadýlka společnosti Caribbean Airline. Letí tu s námi už jen černí domorodci. V 19:00 konečné přistáváme v Pointe-a-Pitre na ostrově Guadeloupe. Tak jako Martinique je i Guadeloupe francouzským zámořským departamentem, a tak již po třetí vstupujeme do Francie, opět vyplňujeme imigrační lísteček pro nečleny EU a ošklivě v češtině lamentujeme. Je tu už tma a my toho máme plné zuby. Jsme na cestě už 21 hodin. Bereme si taxi (160F) do Gosieru a ubytováváme se tu v La Formule Ekonomic (162F/double). Taxikář nás vozí po všech čertech, aby nahnal na tachografu předem domluvené jízdné. Autobusy z letiště nejezdí kvůli jakési kartelové dohodě s taxikáři. Dáváme si sprchu a usínáme.

P.S. Na letišti ve Fort-de-France mě při odbavení svlékli skoro až do trenek. Pořád jsem pípal, tak jsem sundával pásek, boty, kapsy, kalhoty, ….. Všichni domorodci se strašně bavili, hlavně Lenka, která ani nestačila vše sbírat z rentgenu.

18.10. 2001

Doháníme spánkový deficit a vstáváme až po osmé hodině. Rozhodli jsme se, že si dnes uděláme odpočinkový den. Venku svítí sluníčko, tak odcházíme na průzkum okolí a platíme v recepci další noc. Moře je krásně modré a na pláži se koupou jen samí domorodci. Jdeme do městečka, ale celkem nic v něm není. Kupujeme si bagetu, jdeme na poštu a voláme domů. Po malé siestě odcházíme na pláž s bílým pískem, s kokosovými palmami a nádherně modrým mořem. Teplota vody se pohybuje někde okolo 30 stupňů Celsia. Při koupání máme pěkný výhled na levé křídlo ostrova Basse Terre zahalené v mracích. Bahníme se v moří asi 45 min a pak se přesouváme do blízkého hotelového bazénu. Voda v něm je ještě teplejší. Po koupání v bazénu jdeme až na konec Gosieru, kde sedíme na molu a díváme se na západ slunce do mraků nad Basse Terre. Všude okolo je jinak jasno. Za tmy se vracíme do hotelu.

19.10. 2001

Vstáváme 7:45 a jdeme si půjčit auto, které jsme domluvili včera (rozuměj rukama, nohama, protože my neumíme ani slovo francouzky a paní v půjčovně zase ani slovo anglicky). Půjčujeme si stříbrný Fiat Punto (170F/den). Při vyplňování formuláře zjišťuju, že mám pouze mezinárodní řidičák a že ten svůj českej jsem si zapomněl doma v Čechách. Černošce v půjčovně to ale stačí, takže auto máme. Doufám, že místním policajtům by to snad stačilo taky.

Po krátkém zapakování věcí na cestu odjíždíme do akvária, které je poblíž Gosieru. Cestou bereme benzín za 150F (1 l = 7F). Vstupné do akvária je 42F. Jsou tu rybky všech barev, dva ležící-spící žraloci a želva s rejnokem. Odtud jedeme do Sainta Anny. Jsou tu nádherné pláže s bílým pískem a kokosovými palmami. Moře je azurově modré, klidné a prohřáté. Koupáme se a odpočíváme ve stínu palmy. K obědu si kupujeme dvě skvělé bagety s rybou (15F). Ve 14:00 odjíždíme do Saint Francois, kde na chvilku zastavujeme na místní pláži. Fouká tu od Atlantiku vítr a jsou trochu vlny. Pijeme studenou vodu. Jsme strašně dehydrovaní a já na sobě pociťuju příznaky úpalu. Po doplnění tekutin je mi lépe. Ve městě se ještě zastavujeme v obchodě a v přístavu a pokračujeme až na nejvýchodnější výběžek Grande Terre.

20.10. 2001

Několikrát krátce zastavujeme na focení. První větší zastávka je u malých vodopádů, které jsou nedaleko od parkoviště. Je to zároveň i naše první setkání s džunglí. Poté jedeme dále a omylem odbočujeme na silničku do džungle, která nás přivádí k velice příjemnému odpočívadlu u řeky Maison, kam jezdí pouze místní domorodci na piknik. Chvilku tu v klidu a ve stínu džungle odpočíváme u řeky.

Před další jízdou Lenka objevuje na mapě “scenic view”, který je na vrcholku hory Morne á Luis (743 m.n.m.). Tak se k němu vydáváme a šplháme serpentýnami ostře vzhůru k vrcholu. Opravdu to stojí za to. Jsme tu sami, klid, pohoda, chládek a větrno. Samozřejmě je tu nádherný výhled na západní pobřeží Basse Terre a pralesy v národním parku.

21.10. 2001

Ráno cestou do Deshaies nakupujeme nějaké jídlo a jedeme se tam podívat na údajně nejhezčí pláž na ostrově Guadeloupe, jak uvádí Lonely Planet. Je to asi 2 km dlouhá pláž se žlutým pískem a s tropickou deštnou vegetací končící až u vlastní pláže. Jsme tu opět skoro sami. Jdeme se koupat. Po návratu k autu zjišťujeme, že nám někdo z peněženky ukradl asi 800F. Vzal je z ledvinky v batůžku a pak po sobě vše zase perfektně zavřel. Máme ale velké štěstí, že nevzal i celý batoh, ve kterém jsme měli i pasy.

Z Deshaies se vracíme zpět hornatým terénem podél pobřeží a ještě se zastavujeme asi na hodinové šnorchlování na malé pláži, ale podmořský život až na pár barevných ryb nic moc. Máme hlad, a tak si říkáme, že bychom mohli zajít do národního parku na piknik. Kousek odtud totiž začíná stezka. Nikde tu ale není žádné pěkné místo, tak se vracíme zpět a jedeme na nedaleké odpočívadlo nad mořem. Sledujeme západ slunce a večeříme. Za tmy se vracíme do kempu, pereme a jdeme spát.

22.10. 2001

Vstáváme v 9:00. Venku nám opět svítí sluníčko. Zatím máme na počasí štěstí. Balíme, usedáme do auta a míříme na sever levého křídla ostrova Basse Terre. Krátce zastavujeme v Point Noire na nákup baget k snídani - tuňákovou pro mě a pro Lenku se šunkou a míchanými vajíčky (á 12F), balíku dobré vody (á 4.50F) a veky (5F). Snídáme opět na včerejší vyhlídce nad mořem. Po snídani pokračujeme podél severního pobřeží do destilérky ve vesničce Cadet, ke které odbočujeme do vnitrozemí kousek za Sante-Rose. Cestou ještě zastavujeme na vyhlídce u moře a na plantáži s cukrovou třtinou. Destilérka na místní karibský rum z cukrové třtiny není nějak v provozu. Asi zrovna nemají zralou žádnou třtinu. Obhlížíme šrotovací a lisovací stroj poháněný vodním kolem a okolní nádrže a jdeme se podívat do okolní pěkné zahrady s malými rybníčky. Na místních plantážích zkoumám kvalitu cukrové třtiny a opravdu není vůbec sladká.

Po pohodové procházce po venkovské krajině pokračujeme na jih do největší botanické zahrady na ostrově, která se nalézá kousek od Petit-Bourgu. Lonely píše: “Cesta je dobře značená.” Už na začátku nebyl označen ani výjezd z dálnice. Vesele bloudíme po vesničkách, jezdíme po úzkých cestičkách mezi plantážemi a pokud to jde, ptáme se místního obyvatelstva. Prostě Ralley Caribbean. Asi po 30 minutách a 20 km jsme konečně v cíli. (vzdálenost bot. zahrady od Petit-Bourgu je podle mapy asi 3 km).

Z botanické zahrady uháníme po východním pobřeží Basse Terre do jeho jižní části, do města Trois-Riviéres. Ubytováváme se v bungalovu v jedné soukromé zahradě přímo ve městě (300F/noc). Je to zatím naše nejluxusnější bydlení. Jdeme na obhlídku města a po setmění z kopce dolů k moři. Není zde žádné pouliční osvětlení a ve tmě rozpoznáváme domorodce jen podle bílých věcí, například podle přibližující se igelitové tašky. Po návratu si vaříme polévku, popíjíme Bordeaux a pojídáme olivy a čabajku.

23.10. 2001

Ráno si vaříme čaj a snídáme. Před devátou odjíždíme do hor směr aktivní vulkán La Soufriére (1467 m.n.m.), který je i zároveň nejvyšší horou ostrova. Cestou ještě bereme za 100F benzín a nakupujeme bagety. Jako přístupovou cestu si vybíráme “Jungle road”, což je pěkná silnice šplhající se strmě do hor napříč džunglí. Je to samá serpentýna, okolo silnice jsou palmy, přesličky, kapradí, vodopády a liány visící ze stromů nad silnicí. Auto dostává pořádně zabrat. Některé úseky jedeme na jedničku. Venku se s rostoucí nadmořskou výškou začíná citelně ochlazovat. Z parkoviště se vydáváme na 3 hod. trek náročným skalnatým terénem. Trekové boty jsme opravdu nevezli zbytečně. Všechny kopce se zelenají, je tu 100% vlhkost, mlha a na vrcholcích a v sedlech docela silně fouká vítr. Všude okolo nás roste tropická deštná vegetace, která je ale v této nadmořské výšce už “nízká”. Vyskytují se tu hlavně mechy, asi dvometrové přesličky, obrovské kapradiny a fíkusy. Taky i spousta dalších rostlin, které ale neznáme. V posledním úseku stezka ostře stoupá ke kráteru, který poté celý obcházíme. Z jícnu stoupá horká sirná pára. Škoda, že je mlha a vítr. Jinak by tu byl určitě nádherný výhled. Jak ale píše Lonely, je to tu typické počasí a pěkně je jen zřídka. Občas se protrhne mlha a naskýtají se nám překrásné pohledy na okolí. Z horního parkoviště sjíždíme asi 1,5 km níže a vyrážíme na druhý trek do národního parku k vodopádům Chute du Galion. Jdeme už zase tou správnou neprostupnou tropickou džunglí. Je to celkem 2,5 hod. trek. U vodopádů si děláme piknik a vracíme se zpět. Před západem slunce opouštíme hory a domů přijíždíme už za tmy. Lenka pere, píšeme pohledy, odpočíváme, popíjíme zbytek vína, becherovku a jdeme spát.

24.10.

Ráno vstáváme a balíme věci. Ve městě zastavujeme u pošty, abychom koupili známky na pohledy. Je tam ale hrozná fronta, tak to vzdáváme a odcházíme. Pošleme je zítra z Gosieru. Nakupujeme v pekárně bagetu (4F), kokosovou placku (5F) a čokoládový croissant (5F). Na místním trhu ještě od domorodce 1 kg banánů (12F). Poté opouštíme Trois Rivieres a směřujeme do hor k vodopádům Chutes du Carbet. Jedeme po nádherné cestě nejprve přes banánové plantáže lemované palmovými alejemi a potom vesničkami s panoramatem hor. Černá nová silnička se klikatí stále vzhůru kopcovitým terénem, který přechází v ostré stoupání džunglí. Auto dostává znova zabrat. Na parkovišti u vodopádů se poprvé setkáváme s davem turistů. Je tu asi 8 autobusů Američanů, všichni míří k nejbližšímu 110 metrovému vodopádu (cca 30min), kam vede vydlážděný chodník. Využíváme situace a necháme se společně vyfotit. Poté rychle prcháme pryč. Máme namířeno k největšímu vodopádu (115 m), který je dál proti proudu řeky v neprostupné džungli. Během čtyřhodinového treku stoupáme klikatící se strmou stezkou náročným hornatým terénem a za chvíli se začínáme docela potit. Je asi 35 stupňů C a 100% vlhkost, ze stromů kape voda. Je to asi nejnáročnější trek, který jsem kdy zažil. Tropická deštná vegetace je úchvatná, ovšem ještě úchvatnější je za tropického lijáku. Během cesty překračujeme nespočet potůčků a jednu větší řeku. Po hodině stoupání se spouští sprcha, obrovská průtrž mračen. Z naší stezky se stává tekoucí bahnitý potok, není kam utéct, tak pokračujeme dále. Vodopády stojí za to. Jsme tu sami, tak jako i po celou cestu sem. Liják už přestal a my konečně trochu oschli. Děláme si piknik, relaxujeme a jdeme se koupat pod vodopád. Voda je hrozně studená, ale ve 35-ti stupních se to dá vydržet. Najedeni a osvěženi se vracíme zpět. Turistů na parkovišti už ubylo. Zastavujeme na dalším malém parkovišťátku asi o 3 km níže a jdeme se podívat k jezeru. Je celé po okrajích zarostlé a jsou zde roje komárů (nedá se v něm ani koupat – bilharióza). Rychle prcháme do auta a pokračujeme zpět na Grande Terre do Gosieru. Máme tu rezervovaný pokoj. Na verandě jíme pizzu, popíjíme Cabernet Sauvignon s olivami.

P.S. Nemůžu psát deník, protože nám všechno zmoklo v džungli. Pod větrákem se snažíme usušit co se dá, ale je hrozné vlhko a nic nechce schnout.

25.10.

Probouzíme se a venku leje, tak se válíme v posteli. Trochu přestává a my vyrážíme na poštu. U okénka zjišťujeme, že koupit známku na pohled je ku podivu dost obtížný úkon a ten nám už vůbec nejsou schopni vysvětlit. Je tedy přivolána vedoucí pošty, která jde s námi k jakémusi automatu, kde volí různá nastavení. Vhazujeme drobné mince (musí to být přesně, jinak mince propadnou) a nakonec se tisknou známky dosti připomínající naše jízdenky MHD (5,20 F – pohled). Potom si jdeme sednout do místní pekárny na bagetu s rybou a kafe. Okolo nás jsou jen samí černí domorodci. S plnými žaludky nasedáme do auta a jedeme do hl. města Pointe-a-Pitre. Trochu bloudíme, ale nakonec úspěšně parkujeme v centru. V přístavu zjišťujeme, jak je to s trajektem na ostrůvky Les Santes. Procházíme si město, které na rozdíl od všech ostatních opravdu žije (jinde prázdné restaurace, zavřené krámky). Na trhu nakupujeme u černošky banány, mango a avokádo. Zdá se, že využije situace a cenu trochu nadsadí. (banány 20F, avok+man po 10F) Jdeme si sednout do klimatizovaného McDonaldu na ledový shake. Poté pokračujeme na sever Grande Terre do rybářské vesničky Port Louis, kde je velice pěkná cedrová písečná pláž. Jsme tu úplně sami, asi 2 hod. si lebedíme v příjemně teplé vodě. Před západem slunce ještě pospícháme vnitrozemím na nejsevernější vyhlídkový bod Porte d’Enfer. Vnitrozemí Grande Terre je sušší, zemědělské s plantážemi cukrové třtiny. Až do tmy se kocháme výhledem a pojídáme banány. Za tmy se vracíme zpět do Gosieru. Na verandě pojídáme grilované kuře na uhlí s hranolkami (půlka za 22F, hranolky za 12F), které jsme si koupili cestou domů. Dopíjíme víno a becherovku. Kuře bylo opravdu super!

26.10.

Ráno jdeme vrátit auto. Je tu jiná černoška a asi je tu první den. Vůbec neví, jak má od nás to auto převzít a pořád někam telefonuje. Nakonec si na zjištění stavu benzínu v nádrže volá na pomoc kolegyni. Zřejmě jsme už dostatečně otrlí, protože nám to už připadá normální a veselé. Konečně dostáváme potvrzení, že je všechno v pořádku. Po týdnu voláme domů, že žijeme. Kromě toho máme taky koupenou telefonní kartu s hodně jednotkami pro případ, že by se něco stalo s autem, tak ji musíme provolat. Po kontaktu s domovem pokračujeme ulicí do nám známého bistra se najíst. Je jasno a strašné vedro a to je teprve 10 hodin. Chvíli poté odplouváme na blízký ostrůvek Ilet du Gosier (15F). Během chvíle obcházíme celý ostrůvek i s majákem. Usidlujeme se na bílé písečné plážičce pod kokosovou palmou a až do půl čtvrté se koupáme a sluníme (už jsme celí hnědí). Okolo poledne nás svým výsadkem přepadá třicetičlenná jednotka francouzské cizinecké legie. Mají na sobě khaki tropickou uniformu s červenou plovací vestou a maskovacím tropickým kloboučkem a každý má i svou výstroj. Připádlovali odkudsi ostrým tempem na "ocean" kajacích se dvěma důstojníky v motorových člunech. Hbitě se vyloďují a kajaky ukrývají pod palmami. Po hodinovém obědě v plážové restauraci konečně odplouvají. Překvapení a zaskočení turisté se zase s klidem vrhají do mořských vln. Před odplutím zpět do Gosieru ještě sedíme pod plachtou v improvizovaném bufetu, kde nám podnikavá černoška hovořící anglicky dělá sendviče. Večer pakujeme a připravujeme se na zítřejší brzké vstávání.

27.10.

Vstáváme v 6 hodin a venku leje. Tak čekáme do půl sedmé jestli se to nezlepší. Opravdu přestává pršet a my vyrážíme na autobus směr hl. město Pointe-a-Pitre (8F). Autobus tu využívají jen místní. Zastavuje nám přímo v přístavu na náměstí Viktorie. Kupujeme si lístky do Terre de Haute v souostroví Les Santes (180F). Odplouvá nám to v 8 hodin. Na moři jsou trochu vlny. První pasažér (malý černoušek) se pozvracel po 10 min plavby. Posádka hbitě rozdává pytlíky a pak všichni zvrací jak na běžícím pásu. Lence taky není nejlépe a navíc je tu docela slušný smrad, tak jdeme nahoru na palubu. Asi kolem půl desáté jsme na místě a vypravujeme se hledat ubytování. Bereme si pokoj s klimatizací, balkónem, pěknou koupelnou a se snídaní (450F). S ubytováním to tu není žádná sláva, ostatně jako i na Guadeloupu. Bereme si malé batůžky a jdeme pěšky k pevnosti Fort Napoleon vzdálené asi 1,5 km. Nakonec se rozhodneme se podívat i dovnitř (20F). Vevnitř je vojenské muzeum (makety lodí, pušky…), jinak celkem nic. Okolo je ale nádherná kaktusová zahrada s výhledem na moře a ostrov. Je tady ale strašné vedro, odhadujeme na 40 stupňů ve stínu. Z pevnosti pokračujeme na pláž, kde se jdeme vykoupat. Vzhledem k tomu, že ostrůvek je opravdu malý, rozhodujeme se obejít více zálivů s plážemi. Nakonec se vracíme do jediného městečka na ostrově. Moc se nám tu líbí. Na ostrůvku je živo, místní se pohybují na mopedech, jsou tu malé krámky i hospůdky. V hotelu si opravuju sandále, které nevydržely stoupání a ještě vyrážíme na procházku k dalším zálivům s plážemi. Cesta vede okolo malého místního letiště. Na zapadlé plážičce si děláme piknik. Zvířátka na ostrově jsou družná. Nejprve se nám dobývala do batohu koza, když jsme se koupali a potom nás celou odpolední procházku doprovázel pes s kočkou. Večer opět popíjíme Merlot, pojídáme olivy a čabajku.

28.10.

Vstáváme a jdeme na snídani, která je v ceně a podává se na terase s výhledem na moře. Máme kafe, čokoládu, bagetu s máslem a marmeládou. Po snídani šplháme na místní nejvyšší horu (309m). Je zase děsné vedro a k tomu ještě vysoká vlhkost. Tečou z nás čůrky potu. Výhled stojí za ten pot. Je vidět celý ostrov Terre de Haute a s ním i ostatní ostrůvky patřící do Les Santes. V dáli v oparu je další větší ostrov Maria Galante. Samozřejmě je vidět i levé křídlo Guadeloupu – Basse Terre s vrcholky v mracích. Sestupujeme a jdeme se koupat do malé zátoky s kamenitopísčitou pláží asi o 1,5 km dále. Odtud se vracíme do hotelu, kde se osvěžíme pod sprchou a odcházíme na trajekt, který nám jede ve čtyři hodiny. Čekáme na molu a pojídáme obloženou bagetu. Trajekt jedoucí z Martiniku má hodinové zpoždění. Najednou ze se zatáhne a spustí hrozný liják. Ještě že se nad námi a hrstkou spolucestujících slituje kapitán jiné lodi a schová nás na své lodi.

V Pointe-a-Pitre jsme až v šest hodin večer. Je už tma. Přicházíme na autobusové nádraží, které je podezřele prázdné. Ptám se domorodého černého stařečka: ”Bus Gosier?” Odpověď je jednoznačná: ”No.” Možná mě nerozuměl, tak to zkouším znovu. Odpověď je ale stejná:”No bus Gosier.” Dochází nám souvislosti. Je neděle a proto večer asi nic už nejezdí. Vracíme se zpět do přístavu a bereme si taxi, protože nechceme strávit předposlední noc hledáním ubytování ve velkém městě. Jedeme v bílé Octavii za 100F do naší staré známé Formule. Ubytováváme se v lepším pokoji s air-con za 360F. Za výhodnou cenu 120F nás pozítří odvezou i na letiště, kam se busem dostat nedá (dohoda taxikářů a provozovatelů busů). Nakonec si ještě kupujeme pizzu (50F) a jíme ji před pokojem na terásce s výhledem na exotické kytky.

29.10.

Vstáváme a jdeme nakoupit vodu (4,2F), olivy (10F), víno (22F). Cestou zase padá voda. Jsme během pár sekund durch mokří. Z obchodu pokračujeme do bistra na snídani (14,50F tuňáková bageta, 9,50F velké kafe, 6,50F koláčky). Jdeme kolem pošty, tak voláme domů. Vracíme se do Formule pro věci a jedeme autobusem do Saint Anny (10F/os) se koupat. Je tam nejhezčí a nejtypičtější karibská pláž co jsme objevili (bílý písek, bledě modré moře bez vln a kokosové palmy). Co se týče cestování autobusy, tak zde sice existují zastávky, ale autobusy zastaví na každé mávnutí rukou a zazvonění uvnitř. Jezdí v nich pouze černoši a tak jsme pro ně alespoň nějaké zpestření na jejich nudné cestě. Jsou na nás velmi milí.

V poledne se zase zatáhne a je docela silný vítr. Schováváme se do plážové restaurace před případným lijákem. Dáváme si salát a colu (35F). Asi ve čtyři se vracíme domů (8F). Po nezbytné sprše odcházíme na večeři do restaurace, kde je každý den plno, což je na místní poměry nezvyklé. Všechny ostatní restaurace jsou každý den úplně prázdné. Do téhle restaurace ale chodí místní, což je zárukou kvality. Dáváme si tu grilovanou rybu na uhlí s hranolkami (65F). Předem dostáváme cuvert, abychom neumřeli hlady a s účtenkou bonbóny, aby nám nesmrdělo z pusy. Ryba byla výtečná a ani jsme to nemohli dojíst, jak nám přáli. Venku už zase prší, tak chvíli čekáme než přestane. Ve Formuli ještě na nás čeká víno a olivy a sýr (lepší hermelín).

30.10.

Den odletu. Ráno vstáváme o trochu později, abychom se na cestu řádně vyspali, v letadle to už půjde asi hůře. Do 11 hodin musíme zapakovat a opustit pokoj. Věci si necháváme v recepci a jdeme naposledy na procházku Gosierem. Nejprve míříme nakoupit tradiční Guadeloupský rum pro blízké u nás doma. Pak se jdeme naposledy podívat k moři. Uvelebíme se na lehátcích na pláži, která patří k hotelovému komplexu. Už se ale nekoupáme, protože by nás sůl v letadle sežrala. Jenom si cachtáme nohy v hotelovém bazénku. Jak tak sedíme, koukáme do mořské dáli a plánujeme další den v Paříži, přichází na pláž domorodec, který nabízí kokosy. Neváháme a jako první si ho k sobě voláme. Kokosy jsou dobré, ale trestuhodně drahé (30F/jeden). Na závěr nám černoch odsekne ze šlupky lžičku a kokos rozsekne, abychom ho mohli vydlabat. Ostatní hoteloví hosté nemohou této reklamě odolat a rychle přivolávají černocha s mačetou. Pěkně se tu nabalíkoval. Po druhé hodině odcházíme do našeho bistra na kafe a na obložené bagety. Potom se už musíme vrátit do Formule, kde se převlekáme do teplého a ve tři nás černý řidič odváží na letiště. Ještě k našemu překvapení ve Formuli u recepce nalézáme důmyslně skrytou sprchu, tak dlouho neváháme a osvěžíme se před cestou (to jsme se s klidem mohli jít vykoupat do moře). Černoch, které jakoby vypadl ze strýčka Toma, mezitím vyluxuje auto, odnese nám batohy a můžeme vyrazit.

Na letišti jsme opravdu včas (nechceme zopakovat příběh s plným letadlem), odbavíme se a jdeme se ještě nechat vyfotit před budovu. V letadle je příjemně a ani nám není moc zima. Za Honzou si sedl nějaký blázen, který asi po hodině letu dostane záchvat vzteku. Všichni mluví jenom francouzsky, tak nevíme přesně o co jde. Přichází k němu jedna letuška za druhou a pán se pořád nechce uklidnit. Podle prudce odhozených sluchátek a katalogu (vše letící dopředu přes mou hlavu) dedukujeme, že mu nejdou sluchátka a že katalog asi taky stojí za h….. To pána ale tak rozlítilo, že ho nakonec uklidňuje půl posádky a pilot s kapitánem. Klademe si logickou otázku: “Kdo teď vlastně řídí letadlo?” Po hodince (a sedativech) se pán uklidní a snad si i vybojoval nějaké odškodnění. Snažíme se usnout, abychom na výlet po Paříži měli trochu sil. Ale vůbec se nám to nedaří.

31.10.

Paříž, je 8 hodin ráno a pro nás docela slušná zima. Vyzvedáváme si lístky na autobus a jedeme na letiště Charles de Gaulle. Tam se marně ptáme po úschovně zavazadel. Paní na informacích nám akorát poradí, kde je metro a že si máme batohy dát na nádraží. Kupujeme si celodenní jízdenku na MHD (110F) a vyrážíme do města. Nejprve jedeme na nádraží Gare du Nord, kde konečně zanecháváme těžké batohy (30F), pak pokračujeme metrem na Montmartre. Odtud šplháme do kopce k bazilice Sacré Coeur. Do baziliky jenom nakoukneme a do krypty už nejdeme. Místo toho se procházíme uličkami, kde místní umělci loví turisty, aby si něco koupili nebo se nechali alespoň namalovat.

Odtud míříme k ulici se samými kabarety, z nichž nejznámější je Moulen Rouge. Padáme vysílením a na konci ul. Blanche si kupujeme bagetu a odpočíváme v parku u kostela. Konečně se nám ukáže trochu sluníčka a snad se i otepluje. Znovu jdeme do metra a jedeme na náměstí Concorde. Tam si Honza prohlíží Avenue des Champs-Élysées, Vítězný oblouk a ruské kolo. Pěšky procházíme Louvrem. Na návštěvu muzea ale nemáme dostatek času. Na nábřeží Seiny si dáváme kafe a zase trochu odpočíváme. Ještě nám zbývá Notre-Dame a Eiffelovka.

Před odletem domů si ještě v Latinské čtvrti stihneme koupit gyros v pita chlebu, který jíme na břehu Seiny při západu slunce. Ve 22:00, po 34 hodinách bez spánku, odlétáme totálně vyčerpaní do Prahy, kde je hodinu po půlnoci úspěšná expedice Gudeloupe oficiálně prohlášena za ukončenou.