Začínám omluvou, že tak dlouho trvalo než jsem Vám odpověděla na výzvu, abych sdělila svůj názor na prof. Zahradníka a na to, jak nám — mně a Jiřímu Pancířovi — ublížil. Důvodů bylo několik. Předně jsem před uzávěrkou našeho časopisu neměla jako šéfredaktorka čas, dále zastávám názor prof. Carnegieho, že každá myšlenka na zlo, ne-li dokonce na pomstu, ublíží více pomstychtivému člověku než tomu, kterému se chce mstít. Rozumný člověk má podle něj každou negativní vzpomínku vyplnit prací a myšlením na něco pozitivního. Držela jsem se toho mnoho let a asi bych ani nyní prof. Zahradníkovi nevěnovala čas k napsání tohoto dopisu, kdyby on sám nezaútočil pomluvami proti našemu časopisu. Přikládám lživou zprávu jeho právníka Jana Brože, který některým členům naší redakční rady rozesílá jménem prof. Zahradníka. Pikantní při tom je, že prof. Zahradník vždy zastával zásadu, kterou Jiřímu Pancířovi vtloukal do hlavy: “Pomluva je, když se o někom cokoliv mluví nebo píše, aniž se mu to dá na vědomí, aby se mohl bránit. Ten by o tom měl být osobně zpraven. Jinak je to nemorální a já nechápu lidi, kteří takovou nemorálnost připouštějí.” Teď udělal to, o čem celý svůj život mluvil, jako o něčem zcela nemorálním. Je tedy morální, když se zpronevěřuje svým základním zásadám?

Jestliže se ho dotkl článek, který vyšel v listopadu minulého roku a poznal se v nejmenované třetí osobě jednotného čísla, předpokládala bych, že se spojí se šéfredaktorem a že se bude spor řešit vysvětlením či omluvou redakce, je-li to lživé tvrzení. Místo toho začal zřejmě podávat jím tak oblíbená udavačská oznámení. Charakteristické pro něj je to, že navíc tajně za zády šéfredaktora a vydavatele je rozesílá formou pomluvy. Je tak zbabělý, že nezvedne telefon a nevyříká si to jako chlap s vydavatelem Pancířem či se mnou přímo.

Nepočítal ovšem s tím, že v okruhu našich spolupracovníků jsou naopak samí rovní chlapi, a k tomu čestní, kteří nás o této štvavé a nebezpečné kampani uvědomí a zeptají se, co je na tom pravdy. Pancíř již odpověděl za sebe článkem »Brettschneider let devadesátých« do zářijových Necenrurovaných novin a já musím reagovat, bohužel také, protože nejde jen o osobní invektivy od pana profesora, na které jsme léta zvyklí a nad něž se rozumný člověk s úsměvem povznese, ale o čest Komise a naší revue. Tak tedy se pokusím vysvětlit, proč, podle mne, prof. Zahradník, tak nenávidí Jiřího Pancíře:

Jiří Pancíř pracoval pod jeho vedením v ČSAV 29 let. Dělal u něj diplomku a od té doby se až do sametové revoluce nerozešli a Pancíř ho přímo chorobně miloval. Když se jednalo o to, kdo po sametu má být ředitelem ústavu, pronesl na veřejné schůzi tak plamennou řeč na obhajobu Rudolfa Zahradníka, že se ústav bavil. Dokonce v ní tvrdil, že má být prof. Zahradník nositelem Nobelovy ceny a nedal se přesvědčit, že my, normální vědátoři, nevíme, za co by ji měl dostat. Nakonec jeho akce prof. Zahradníka, který samet trávil v Americe, po návratu vynesla do čela ústavu a udělalo mu, díky tomu, že Jiří Pancíř byl i mimo ústav uznávaným vědcem, takové renomé, že se stal předsedou AV ČR. On by to jistě nepřiznal, ale je to bohužel tak. Pancíř ho prostě každému chválil, kudy chodil. Obdivoval ho tak, že když jsem se někdy zmínila, že na Matematicko-fyzikální fakultě UK o něm říkají, že je jen dobrý pedagog, ale ne vědec, neboť není tvůrčí, byl vždy oheň na střeše. Proto jsem o něm raději nemluvila, i když jsem s jeho skupinou jako absolventka Matematicko fyzikální fakulty UK (dále Matfyz) cca 10 let blízce spolupracovala. Zastávala jsem názor svých profesorů z Matfyzu tím více, čím déle jsem se skupinou prof. Zahradníka komunikovala.

Abyste mi rozuměli, já tehdy neměla nic proti němu ani pro něj, ale leze to na nervy, když pořád slyšíte jen samý obdiv a nevíte proč. Na mne prostě tak božsky nepůsobil nikdy. Vyvolalo to ve mně takovou zvědavost, že jsem se chtěla přesvědčit o tom jak přednáší. Absolvovala jsem jako kandidátka věd na Matfyzu jeho semestr na přírodovědecké fakultě UK a potom ještě postgraduální přednášky pro chemiky na Ústavu organické chemie a biochemie v Dejvicích. Šlo v obou případech o vysvětlení Hückelovy metody používané v kvantové chemii od třicátých let. Nic proti metodě, ani proti přednáškám, ale s přednáškami doc. Kvasnici, prof. Kuchaře a dalších osobností, které mne učily, se to nedalo prostě porovnat. Studentky sice při šaramantním přednesu pana profesora ovívajícího se hedvábným kapesníčkem téměř omdlévaly a kluci si na chodbách stěžovali, že si zase celý semák neškrtnou o holku, ale jinak to byla normální milá přednáška určená pro děti ze střední školy. Ale to jsem se již rozepsala příliš. Chtěla jsem jen dokumentovat, jak Pancíř prof. Zahradníka slepě obdivoval a miloval. Tím, že si tykali, jezdili spolu na chatu, dovolil si mu říkat zřejmě věci jako příteli. Mně samotné jednou o něm prof. Zahradník řekl, že je to druhý Hückel. Kdykoliv jsme ho po revoluci varovala, ať si dá pozor, že mi kolegové z ústavu říkají, jak proti Pancířovi jede ve vědecké radě, nevěřil mi...

Po návratu z Ameriky se kolem Zahradníka — v roli ředitele ústavu — začali točit noví i staří známí toužící urvat po revoluci nějakou moc a zřejmě muselo dojít k nějaké intrice. K Pancířovi se choval studeně, on nevěděl proč. Mně se nesvěřil, neboť věděl, že bych mu řekla, “vidíš, jak ho moc změnila, jak dá na poklonkování, jak je ješitný.” Nakonec se ho pod záminkou, že odešel z práce po dobu mytí oken v jeho laboratoři, zbavil. Podle mne jako nepohodlného přítele, který toho hodně ví. Nakonec totéž udělal kdysi i Hitler svým nejbližším když se dostal k moci a děje se to zřejmě i v jiných institucích.

Pancíř odchod z ústavu a především zradu svého (alespoň podle něj) nejlepšího přítele nervově nesnesl. Zhroutil se a psychiatr nám řekl, že nesmíme nikdy před ním vyslovit jméno Zahradník. Dal ho pod tvrdé drogy a pět měsíců jsme se střídali u jeho lůžka, aby nespáchal sebevraždu. Vzala jsem ho totiž na reverz domů. Pak se za ním stavil jeden známý a v domnění, že se mu zavděčí, zanadával na Zahradníka. Končilo to okamžitým záchvatem, kolapsem a odvozem na neurologii na Bulovku. Aby toho nebylo dost, prof. Zahradník nejen, že Pancíře vyhodil z ústavu aniž pořádně věděl proč, ale udal ho na paragraf 103 na prokuraturu a kolegové mi říkali, že se těší, že dostane dva roky. To už bylo příliš. Z dob komunismu jsem znala případy, že se lidi zbaví svých spolupracovníků vyhazovem, aby jim neubližovali v kariéře, ale Pancíř už tehdy řediteli ČSAV nemohl být nebezpečný. Navíc musel přece vědět, jak je nemocný, když to vědělo tolik lidí v ústavu, kde jsem byla zaměstnaná. To již bylo zlo, které bylo opravdovým zlem. Ne jen obrana proti člověku, který o mně něco ví.

V té době jsem napsala článek o tom, co jsem věděla od Pancíře a dalších kolegů z ústavu, že Zahradník byl politický udavač za komunismu. Že jím zůstal i po VLSR (Velké listopadové sametové revoluci) jsem zase věděla já z výslechů na policii, kde mi říkali, že ani za komunismu v těchto kruzích nepamatují takové udání. On žaloval za tento článek znovu Pancíře, tehdy ležícího na Bulovce. Tentokrát za půl milionu odškodného. Jakmile uslyšel jeho jméno, jednal jako profesor Moriarty z Holmesovek. Soud se táhl 3,5 let, byla to špína na špínu. I když jsem se přiznala, že jsem článek psala, i když Pancíř měl potvrzení, že v té době byl na interně na Bulovce, nebylo to nic platné. Zvrat se vnesl do jednání až interpelací na tehdejšího premiéra a především dopisem pana profesora Slaniny a profesora Papouška, kteří potvrdili, že i oni jsou podle jejich mínění v zahraničí v důsledku udání prof. Zahradníka. Detaily o tom píše Pancíř v článku »Brettschneider let devadesátých« a interpelaci přikládám. Je v ní i záznam z výslechu, který si nahrál prof. Slanina tajně na kazetu a v němž Velký Mág (přezdívka prof. Zahradníka) na něj křičí pohrůžky o tom kam to požene na ÚV KSČ... Nebudu to proto detailně popisovat. Obhájce Pancíře mi sdělil, že po přečtení dopisů prof. Zahradník zmizel na WC a od té doby se neukázal. Jeho obhájce chtěl stáhnout žalobu, ale že to prý nejde tak lehce. Muselo to jít přes Nejvyšší soud a nakonec po třech a půl letech!!! byl Pancíř prohlášen za nevinného, že to nepsal.

Mezi tím si Pancíř našel místo na VŠCHT s tím, že takoví odborníci se přece nevyhazují, ale musejí se zaměstnat, aby neměli čas na nic jiného, udělal tam docenturu a měl se stát ředitelem Ústavu teoretické chemie na téže vysoké škole. Když dopisoval skripta, podle nichž dosud někteří přednášejí kvantovou chemii, bylo mu oznámeno, že mu smlouvu nemohou prodloužit. Byla to pro něj rána. Pan Zahradník by byl asi v tom momentě jásal jak se mu msta povedla. Gratuluji pane profesore! Tehdy nás ale nenapadlo, že v tom má prsty. Až když byl u nás na návštěvě prof. Nedvěd z Austrálie a při vínu nám na gauči prozradil, jak to tehdy rektora Čestmíra Černého mrzelo, když musel Pancíře vyhodit, koukali jsme jako diví. Prý se mu svěřil, že mu volal Zahradník, že prodlouží-li smlouvu Pancířovi, tak zruší AV ČR styky s VŠCHT.

Nyní je to spíš již k smíchu a opravdu už na to nemyslíme. Jiří Pancíř je, doufám, šťastný. Já rovněž. Máme nové přátele, život činorodý a opravdu nemáme čas myslet na vlastně již dědu Zahradníka. Je mi ho spíš líto, že ještě po deseti letech chudák znovu žije nesmyslnou nenávistí a pomstou. Byl to přece jen moc hezký mužský a nejen studentkám, ale i mně, protože jsem normální ženská, se líbil. Nevím kde se v něm bere ta zloba. Asi je hodně nešťastný a hlavně se musí děsně nudit. Já ani Pancíř nemáme čas na nic kromě své práce. Soudy jsou nám nepříjemné a už z časových důvodů je nám líto trávit neproduktivně hodiny spory o nesmysly. Jsme stále uprostřed dění, pracujeme díky prof. Zahradníkovi, který nás vyhodil z Akademie sice v jiném oboru, ale máme pocit, že děláme něco užitečného. Najít si smysl života a práci, v níž se člověk realizuje, je podle mne to hlavní. Je to k nevíře, ale pan Zahradník to asi v jeho životě nedokázal. Jinak by si na nás ani nevzpomněl a žil by svými odbornými problémy jako my svými.

Ivana Haslingerová