Make your own free website on Tripod.com
Perzekuce Jiriho Pancire do devateho roku

U prilezitosti prvnich osmi let sve perzekuce pripravil Jiri Pancir prehledny clanek. Drive nez vyjde tiskem, dostava se k zajemcum v elektronicke forme. Pro nase pomery je priznacne, ze naprosty nesmysl typu Krakatenu ma v tisku nejvyssi prioritu, naopak pravda o skutecnych pomerech v Akademii se publikuje jen obtizne.


Brettschneider let devadesátých

Již samotné slovo “udavač” budí u lidí smíšené pocity. Ale sousloví “politický udavač” budí přímo odpor. Opravdu nevím, jestli bych neudal zloděje, který se sousedovi vkradl do bytu. Naštěstí mne podobná situace zatím nepostihla. Vím ale určitě, že bych neudal člověka za to, že s jeho politickými názory momentálně nesouhlasím. Udělal jsem něco podobného, co je popsáno v Kunderově »Žertu«. Nebylo to z pohledu dneška vtipné, bylo to více než trošku nepřiměřené. Přesto političtí udavači dostali svůj krajíc. A smutné je, že i po VLSR (Velké listopadové sametové revoluci) máme již i nové uvědomělé politické udavače. Jedním z nich je předseda Akademie věd ČR, prof. Rudolf Zahradník.

Nemám rád komunisty. Proto jsem se kádrově neznečistil na sklonku šedesátých let. Tehdy pouze bolševik Dubček nahradil podle mého názoru přece jen schopnějšího bolševika Novotného, bolševik Kantůrek dostal poněkud více prostoru v televizi. Nepodepsal jsem Dva tisíce slov, protože je sepsal bolševik Vaculík. A vstup vojsk Varšavské smlouvy, a to mi dosvědčí všichni přátelé, jsem předpověděl téměř na den přesně. Byl to právě konec srpna, kdy v širokých středoasijských stepích docházela voda a kdy Džingischán, Tamerlán či Timur se vydávali na svá loupežná tažení do kulturnějších krajin.

VLSR jsem přijal s povděkem. Tehdy jsem se týral s rozbitým autem v Humpolci a tamní opraváři mi se slzami v očích sdělovali, že se »v Praze něco děje«. Pak se ale bolševik Kantůrek stal šéfem televize. Tady začal můj problém.

Věřící komunista nepřestane být komunistou, ani když se z nepřízně osudu stane na čas disidentem. A také pan Kantůrek komunistou být nepřestal. To se projevilo v době, kdy nastupovalo Sdružení pro republiku -- Republikánská strana Československa, tedy pan doktor Sládek. Nechci zde posuzovat, má-li Sládek pravdu či nikoliv. Ale zásadně jsem nesouhlasil s tím, že soudruh Kantůrek mu uzavřel vstup do televize. Takže jsem se svou spolupracovnicí, nyní manželkou, stávkoval a bivakoval před televizí za to, aby komunistická segregační politika už v televizi neplatila. Soudruh Kantůrek na nás vyštval služební psy, byl tam i zásah jednotky rychlého nasazení, prostě jako za komunismu. Má paní byla lapnuta a vyslýchána. A já jsem do docházkové knihy v Ústavu fysikální chemie a elektrochemie ČSAV zapsal jako důvod nepřítomnosti, že je vyslýchána na »Havlově gestapu«.

Bylo to samozřejmě hloupé. Ale psal jsem to ve stavu rozzuření nad Kantůrkem. To mi budiž omluvou. Následky však nedaly dlouho čekat. Hned v pondělí po stávce jsem byl povolán do kanceláře ředitele ústavu, který mne vyhodil z práce. Samozřejmě, že to bylo »po vzájemné dohodě«, ovšem rád bych věděl, kdo by volil jinak. Musel jsem volit mezi alternativami vyhození z práce na hodinu či vyhození z práce s alespoň dvouměsíčním platem. A aby toho nebylo dost, profesor Zahradník mne udal na §103, hanobení republiky a hlavy státu.

Jeho udání probírala libeňská policie za vedení kapitána Plachého. Zahradník si ještě opatřil o mém zločinu vyjádření Vědecké rady ústavu. Já už jsem prožil několik politických udání, první bylo již v roce 1962 za mou pravděpodobnou účast na atentátu na presidenta Novotného. Tentokrát mne ale zaujala jedna, řekněme, maličkost. Kapitán Plachý si listoval udavačským elaborátem Vědecké rady ústavu vypracovaném jejím předsedou, doktorem Knorem. A říkal, že ani za komunismu se nestalo, že by vyšetřovali (šlo o Prahu 8, kde je sídlo celé řady ústavů Akademie věd) jakékoliv politické udání. A položil mi pár otázek. Ptal se: “A ten Heyrovský, který hlasoval pro Vaše politické odsouzení, má něco společného s prvním nositelem Nobelovy ceny?” “Ano, to je jeho syn.” “A ta Wichterlová, má něco společného s akademikem Wichterlem?” “Ano, je to jeho snacha.” A v tom okamžiku jsem přímo cítil, jak se těchto lidí ten policajt štítí. Takže: můj zločin byl rekvalifikovaný jako přestupek a úředník na Úřadu Prahy 8 rozhodl, že ani nezaplatím správní poplatek. Nejmenuji ho, protože se bojím, aby za své vpravdě humanitní počínání neměl nějaký postih. Tím to ale neskončilo.

Po vyhození jsem se nervově zhroutil. Pro mne nebyla podstatná politika, ale chemie. Tou jsem žil. A člověk, který je nekomunista a jednostranně teoreticky orientovaný vědec kolem padesátky, těžko hledá nové zaměstnání. Nalezl jsem ho ale poměrně lehce. Mé vědecké práce měly ve světě jistou odezvu a tak mi byla nabídnuta děkanem Fakulty chemické technologie pražské Vysoké školy chemickotechnologické, doc. Ivanem Stiborem, habilitace na docenta s tím, že bych vybudoval Ústav kvantověmechanického vzdělávání studentů tak, jak to na Karlově univerzitě úspěšně provádí kolega Jiří Fišer na Přírodovědecké fakultě a vynikající smečka na Katedře chemické fyziky Matematickofyzikální fakulty pod vedením doc. Skály. Tak jsem nastoupil a habilitoval se, stačil jsem ještě vydat učebnici, kterou využívají, jak jsem zjistil, i universitní učitelé, pak jsem byl ale z techniky odstaven tak, jak to dělali komunisté: na telefonické zavolání pana Zahradníka rektorovi školy prof. Čestmíru Černému a proti telefonickému zavolání se samozřejmě nelze odvolat. (Řekl mi o tom až profesor z Austrálie, který nás v té době navštívil a byl známým pana Černého, který byl podle jeho slov z toho tehdy nešťastný, ale nemohl nic dělat, neboť mu prý bylo pohroženo, že Akademie přeruší jinak se školou styky.) Přestože jsem měl smlouvu sice na dobu určitou, do tohoto momentu jsme plánovali, že budu vést Ústav kvantově chemického vzdělávání studentů a bude mi smlouva prodloužena.

Po definitivní ztrátě možnosti živit se vědou jsem znovu onemocněl, tentokráte šlo o podezření na zhoubné onemocnění, které se naštěstí nepotvrdilo. V době mého stonání byl v deníku Špígl otištěn článek, údajně ode mne, že Zahradník byl politickým udavačem již v letech sedmdesátých.

O co šlo. Brzy po vstupu vojsk spřátelených zemí Varšavské smlouvy do Československa nastal raketový vzestup tehdy řadového vědce, doc. Dušana Papouška, do vysokých stranických a ústavních funkcí. Stal se místoředitelem ústavu a hlavním kádrovákem našeho vědeckého sektoru. Tehdy se vážně uvažovalo na ÚV KSČ o vybudování nového Ústavu chemické fyziky ČSAV se sídlem v Brně, který by doc. Papoušek řediteloval. Tento projekt se neuskutečnil. Do rukou tehdejšího ředitele odboru ÚV KSČ pro školství a vědu, prof. Kubánka, přišel anonymní dopis. V něm stálo, že v krizovém roce 1968 tento člověk napsal dopis bývalému zaměstnanci ústavu dr. Poncovi, kde se hanebně znevažujícím způsobem vyjádřil o vstupu spřátelených vojsk. Kopie tohoto ohavného dopisu byla přiložena, dopis byl tak anonymní, že nebyl psán ani na psacím stroji ústavu. Jak známo, komunisté prošetřovali i anonymní dopisy, tak na tom začal být docent Papoušek bledě. Zástupcem ředitele ústavu sice zůstal, ale vidina nového ústavu se definitivně uzavřela. No a ve Špíglu vyšel článek o tom, že tento udavačský dopis napsal Zahradník. A Zahradník mne obžaloval (znovu) za hanobení osoby, v tomto případě ovšem sebe.

Ten článek jsem nepsal už z toho důvodu, že všichni lidé, kteří jsou do věci zasvěceni, jsou doposud pracovníky Akademie věd ČR a tudíž Zahradníkovi podřízení. Proto podobný článek nemá podle mého názoru smysl. A tak jsem se na příslušný soud docela těšil. Brzy jsem ale zjistil, že se u nás na soud člověk těšit nemá.

Soud řídila osvědčená soudkyně v podobných věcech, doktorka obojího práva Vostrejšová, soud se odehrával v té hrozitánské omšelé budově v Praze ve Spálené ulici. Již u druhého stání šéfredaktor Špíglu, pan Froněk, popřel mé autorství uvedeného článku a sdělil jméno skutečného autora. Ten se k autorství doznal. A tak jsem byl po dalších dvaapůl roku vláčen po soudech, než doktorka Vostrejšová vynesla osvobozující rozsudek. Za nefunkčnost soudů jsou nade vší pochybnost zodpovědní sami soudci. A rozsudek ten více než dva roky trvající proces jen korunoval. Doktorka Vostrejšová prohlásila, že jsem sice zproštěn viny, ale ona si stejně myslí, že jsem ten článek psal. Do té doby jsem si myslel, že soud soudí, tedy že uvažuje v termínech vinen -- nevinen. Překvapilo mne, že česká justice zná i mnohem rafinovanější alternativy. Kamarádi z novinářské branže mi sice sdělili, že takové podivné rozhodnutí je důsledkem faktu, že manžel paní Vostrejšové má advokátní kancelář jen pár bloků od advokátní kanceláře Brož -- Tomáš Sokol, která požadovala mé potrestání. Ale to jsou určitě jen pomluvy.

Je to zvláštní, ale teprve potom, co jsem článek napsal a po sobě přečetl, abych našel gramatické chyby, pocítil jsem po přečtení znechucení. Kéž by podobné znechucení pocítili i lidé, kteří jsou na této věci osobně angažováni.

Jiří Pancíř