Čti napřed https://members.tripod.com/~Eriximat/IngEmar.html

Tohle je pokračování

VČELA (Pindaros rozpindávaný?) Nemáme právo tvrdit, že vlastníme aspoň trochu pravděpodobnou představu o tom, v jakém časoprostorovém kontinuu žije včela. Naše tři koordináty plus čas jsou promítnuty i do takových věcí, jako je Jungovo rozvržení čtyř funkcí psychiky: myšlení, vnímání, cítění, intuice. Lze vůbec prohlásit, že včela vnímá jinak (když je třeba známo, že vidí barvy pro člověka neviditelné)? Taková troufalost! Proto si myslím, že jakkoli podivné bude to, co zde dále uvedu, nebude to nutně větší pitomost než cokoli jiného, co na podobné téma prohlásil kdokoliv přede mnou. Byl-li jsem včelou, tedy takovou, jež se chová vůči květu jako světlo vůči oku. Byl jsem včelou-vlnou i včelou částicí, oko aby vidělo tvar i barvu, musí docílit součinnosti čípků i tyčinek. Právě tak květ, aby byl opylován. Oko světlem, květ včelou. Částicí, která „strefí" právě nějaký čípek, nějakou tyčinku. Vlnou, která musí přicházet v čase, aby bylo viděno. Částicí, která spojí nějaký pestík s nějakou tyčinkou, která na sebe nabere trochu pylu, vlnou, která musí královně matce pro potravu, aby bylo viděno. Částicí, která spojí nějaký pestík s nějakou tyčinkou, která na sebe nabere trochu pylu, vlnou, která musí královně matce pro potravu, aby bylo včelstvo. Aby bylo světlo, v němž je vidění. Má-li být viděno vidění, musí částice nebýt zároveň vlnou a zároveň vlna nebýt částicí. Není včely bez roje. Roj není pro květinu ničím, ale nebýt té jedné včely ... Jak okvětní lístky tak víčka, jak stonky tak nervy, jak Země tak hlava. Země vidí včelami, které od sebe pouští, ale udržuje je ve svém přitažlivém poli, aby bylo viděno vidění.

DĚTSKEJ DEN (Na hrob Timotěje Learyho) Prolog: 1. 6. 96 na Točné asi ve 20. 20 požity dva muškátové oříšky nastrouhané a zapíjené vodou. Nevěděl jsem, že o dva dny dříve Leary zemřel, přesto jsem v průběhu intoxikace několikrát měl tendenci vydávat se za pokračovatele Learyho v tom smyslu, že mohu „představit světu" novou, resp. známou, ale neprávem opomíjenou a podceňovanou látku. Tato látka je: 1) víc než dvacetinásobně levnější než LSD při (viz dále) srovnatelném účinku, 2) volně v prodeji jako koření - není tedy na seznamu zakázaných látek, 3) absolutně skryta v intoxikované osobě - není na těle nijak poznat, že se něco děje - ani např. zvětšením zornic jako u LSD. Já ovšem látku vzal s tím, že bude silná asi jako marihuana - prověřím její případné afrodisiakální účinky či vliv na obsah snu. Mezi smrtí Learyho a mým experimentem ležel úplněk. Epilog: Když jsem jako mechanická loutka toporně kráčel z chalupy na autobus, spatřil jsem na trávě blízko návsi procházet se bílou holubici. Nic podobného jsem předtím v této vsi neviděl. Sestup Asi po 20 minutách se dostavil pocit nasazení obruče na hlavu. Ta „obruč" se stahovala - zároveň s pocitem tlaku v hlavě mě brněla a svědila kůže na čele a nad ušima. Pak sestupoval pocit níž. Strnula mi šíje - chvíli jsem měl necitlivé krční svalstvo. Pak jsem obdobné pocity tlaku, pálení a svědění cítil vždy v jistém úseku páteře. Posunovaly se dolů až ke kostrči. Celé to mohlo trvat asi 15 minut. Po tuto dobu jsem byl ještě v zcela všedním stavu vědomí a dosud jsem látce nepřikládal příliš aktivizační schopnosti. Sledoval jsem se zaujetím výše popsané pocity a přes jejich nepříjemnost byl rád, že jsou tak „čitelné". Měl jsem tendenci si myslet, že tím působení látky skončí. Distorze času Po chvíli jsem ale pocítil horečnatou euforii, během níž se mi navalila krev do hlavy. Myslel jsem (byla již skoro tma), že až rozsvítím a podívám se do zrcadla, budu mít tvář opuchlou nebo přinejmenším zarudlou. Avšak nic - i zornice byly normální. Opět jsem ulehl a změněný stav vědomí se začal prohlubovat. Najednou promluvil Duch látky. (Měl jsem intenzivní pocit po celou dobu, že je to součást mne, přesto ten hlas byl neznámý, mluvil nečekaně a z pozice látky.) „Ty sis myslel, že si jen tak pohraješ, tak já ti teď ukážu, co umím!" Čas i prostor začaly ztrácet svou pevnost. „Tebe zajímá spánek, probouzení ve snu a tyhle věci, tak teď uvidíš způsoby, jak tě během spánku můžu zabít!" Nebo tohle bylo řečeno až později? Nevím. Nejprve bylo asi řečeno: „Sleduj, jak jsi nepozornej a jak si ve svým zápalu nevšímáš věcí, kterejch si máš všímat!" A přehrávaly se mi polozapomenuté sny. „Naskočil" sen, v němž procesí stoupalo podél říčky, až došlo do jakéhosi hangáru, kde pod slabě osvětlenou střechou různě ve smyčkách putovalo dál. K tomu „Duch látky" řekl: „Obdržel jsi zasvěcení v Polsku". Po chvíli chaotického bloudění v čase a prostoru „naskočily" obrázky - téměř fotograficky věrné rytiny - portréty mužů ve venkovském oděvu. Duch látky mi sdělil, že mne zasvětil muž, jenž byl na posledním záběru - s kulatou tváří a krátkými černými vlasy - syn známého rytce z (jihu?) Polska. Jméno začínalo na Sz (= Š). Pak mi bylo ukázáno, jak jsem probuzen ve snu. Ležím v sobě a tělo jako by bylo čárkovaně (ale třírozměrně!) obtaženo v prostoru. Vím teď, že spím - to jest, že kdyby teď přistoupil nějaký člověk, nalezne mne spícího. Ale zároveň jsem plně při vědomí ve světě, kde tohle vůbec neplatí. „Spánek jen drží tvar" bylo řečeno. Venku začínala bouřka a já náhle nabyl intenzivního dojmu, že je uchystána jen pro mne. „Teď jestli usneš (rozuměj: poklesne tvá bdělost), vložím do tebe ... (asi mechanismus nebo program), který způsobí, že už nikdy neusneš a zemřeš vyčerpáním!" Šlo o tohle. Toho dne jsem již předtím pozoroval příznaky nastupující alergické rýmy. Vleže jsem nedokázal dýchat pouze nosem - rozhodně pak ne během spánku. Viděl jsem - byl jsem jakoby vědomím mimo tělo a moje krční trubice a dutiny byly asi 20 cm před mýma očima a průhledné jak ze skla - jak vzduch vdechnutý nosem proudí dolů, v ústech (zavřených!) tvoří vír a klesá dolů - a nazpět. Jakmile ústa pootevřu, vír se poruší a probudím se. Totiž - asi 20 vteřin se nalézám ve stavu usínání, kdy se rozhoduje, zda po nich a) usnu, b) probudím se (proberu z usínání), c) probudím se ve snu, d) zemřu. Probouzení po oněch 20 sekundách je jako škytavka - poté, co je vědomí zaplaveno vynořujícími se obrazy, jejichž smysl není usínajícímu znám, dojde k nárazu na myšlenku mající nějaký čistě logický vztah ke stavu před usínáním a z něj hodnotící ony vynořené obrazy. Podle míry uvědomění si dechu v tom okamžiku nastane jedna z variant a), b), c), d). ad a) Spánek nastane, pokud je člověk již před usínáním přirozeně (nevědomě) naladěn do stavu, v němž se proudění nenaruší. To je (teď spekuluji!) asi osobu od osoby něco trochu jiného a neznamená to nutně ústa zavřená ani otevřená. Asimilace obrazů. ad b) Probuzení nastane, pokud po těch 20 sec. ztratím zcela přehled o dechu a usínám tak, že mi „povadne čelist". Ústa se pootevřou a proudění je porušeno. Obrazy jsou „chyceny" a „obžalovány z falše". ad c) Probudit se ve snu (takto rychle - spadá to do kategorie lucidního snění nebo spíš jóganidry?) znamená podržet si bezvadnou kontrolu nad dechem během usínání a po oněch 20 sec. být v nenásilné zádrži. Obrazy se patrně promění či zaniknou. ad d) Pokud je veškerý vzduch právě v tomto okamžiku vypuštěn otevřenými ústy, ač jinak byl nos zapojen v dýchání alespoň zčásti, nastane okamžitá smrt. - Duše opouští tělo ústy. Odtud (spekuluji) syndrom náhlé smrti kojenců (apnoe).Nystagmus rovněž nebude bez souvislosti. Musel jsem se ztotožňovat s bdělou částí sebe ,neboť látka používala různé lsti a triky, aby mne dostala do situace ad d). Protože má vůle byla příliš silná, byl jsem alespoň nervově trápen mechanismem působení ad b). Časové vymezení na 20 sec. nemusí být úplně přesné, ale prožil jsem to tolikrát (desítky až sta opakování), že se jistě příliš nepletu. Souvisí též se záškuby při usínání zmiňovanými v jiném textu,lékaři zde hovoří o fenoménu „hyperkardie". Intenzita blesku jakoby odpovídala s různou významností na různé mé otázky. Vytrvale jsem si připomínal, že je to projekce. Duch látky ukazoval, jak umí prodloužit strach ze smrti mimo oblast svého působení, tj. intoxikace tím, že odpovědnost za případné neusnutí další noci ponechá na mně. To jsem začal mít dojem, že látka slábne - již odeznívá, že Duch látky si připravuje cestu k ústupu. - Strach z odpovědnosti je v časové distorzi zbloudilou formou strachu ze smrti.

Disociace Náhle ovšem přichází další nával změn vědomí. Rozsvěcuji, dívám se na hodinky- 1:14. Orientace v prostoru se zhoršuje, musím vyvinout krajní úsilí, abych si ujasnil, že chci jít na záchod a pak zavřít vedle v pokoji okno, zhasnout a lehnout si. Dívám se do zrcadla - vidím se kupodivu zcela zřetelně a není na mně žádná změna proti „normálu". Zamlžuje se mi zrak, lekám se tmy. Ležím a má mysl doslova exploduje. Rozkládá se na několik průsvitných prstenců - anuloidů (něco mezi 8 a 14), které poletují prostorem a komunikují mezi sebou. Komunikují vůněmi, odstíny barev a já to všechno mám hned přeloženo do myšlenek. Naprosto si nedovedu představit, že by tenhle chaos bylo možné ještě někdy dát dohromady, stáhnout do jednoho středu, jenž by byl s to fungovat ve všedním životě. Je to jako když se blázni rozběhnou po velké zahradě a psychiatr, který je tam přivedl (po celou dobu byl takový bdělý rozum ve mně), aby jim něco konkrétního ukázal, stojí zaraženě poblíž brány, krčí nešťastně rameny a otáčí se za sebe na někoho dalšího. Ten je šedý, ani tvář nemá, jen (snad) oči, neboť je obrací tím směrem, aby bylo poznat, že ví,oč jde, avšak zůstává naprosto lhostejný. Ztotožnění s touto bytostí mne zachránilo (resp. přivedlo zpět sem). Již jsem si zcela plasticky dovedl představit situaci, že zůstanu disociován (něco říkalo: sleduj - tohle je paranoia) a dostanu se do léčebny, kde mne zničí umělými chemikáliemi, jež mi nadobro odříznou cestu k nápravě duševního stavu. Viděl jsem vyděšené oči rodičů marně se pokoušejících se mnou navázat komunikaci. To mne posílilo - „nesmíš dopustit, aby se to stalo"!

Návrat Pak se ty anuloidy proměnily v ... Ne, to je nepřesné. Nevím. Prostě byly pryč a místo toho jsem postupně probíral jednotlivé lidi, které znám (spíš namátkou, jistě nebyli všichni) a meditoval resp. Duch látky mi v hlavě meditoval na jejich „podstatu". Byly to vesměs celkem neutrální obrazy bez velké informační ceny. Roberta L. jsem se skoro bál - vystupoval jako obmyslný mág jsoucí v tajemném spojení s Duchem látky. Denisu jsem spatřil v růžovém poupěti nadživotní velikosti obklopenu velice jemnou růžovou září a cítil z toho obrazu velkou čistotu a nezištnost. Bouřka přestávala a zase se vracela, vzduch byl elektrizován až pálil na chloupcích v ústí nosu. Látka již trochu slábla, toužebně jsem čekal na denní světlo. Doslova jsem umíral touhou už vystřízlivět z intoxikace. Pohled na hodinky provázel šok - 1:28. Za čtrnáct minut se odehrálo víc než jindy za celé týdny. Až do rána jsem byl buzen dle mechanismu ad 2) a zápasil s surrealistickou vizuální obrazností a jejím popřením různými způsoby zevšednění. Nic jiného nešlo dělat!Se surrealistickým principem imaginace je to jako s tím králem v té pohádce, co se urazil až ve chvíli, kdy mu bylo vsugerováváno,že jeho otec s dědem chudˇasovým pásl prasata.Konečně po rozbřesku již se mysl uklidnila alespoň trochu. Předtím jsem dokonce jistou dobu měl tik - otáčel jsem nutkavě hlavu přes levé rameno (k oknu). Upřesnění: k oknu! - s ramenem to nemělo mnoho co dělat. Celý následující den jsem ještě byl „mimo" a večer usínal nikoli bez obav. Spal jsem tupým těžkým spánkem, ale spal. Až asi ve 13:30 dalšího dne (3. 6) jsem pocítil, že jsem „normální" - tedy zpět v „občanském životě" mimo dosah látky. Je to tak?

DIVADLO ZA BRANOU U složitějších optických přístrojů není vždy jasné tomu, kdo stojí za okulárem, co z toho, co vidí, se nalézá před objektivem a co někde uvnitř mezi čočkami. Ale právě takovýto složitý přístroj s možností podobných nejednoznačností si nosí každý neustále s sebou. Člověk si bývá až příliš jist, že vše, co se odehrává v jeho očích,je tím světem vně jeho organismu a neuvědomuje si, že receptorem vizuálních vjemů je až sítnice a celá ta aparatura před ní zvládající lom světla v mohutných 67 dioptriích není čisté sklo a vakuum, nýbrž že je to tkáň s nehomogenitami v rozsahu histologicky běžném. V tomto smyslu se vydám po stopách jevu, který jsem v duchu přiřazoval tomu, čemu Laseinc říká „vidění vzdušných elementálů" v 13. imaginačním cvičení - cituji: „Obrať nyní pozornost na myšlenkové útvary, jako formy. Z tím účelem posaď se ve dne k oknu tak, aby ses mohl pohodlně dívat na oblohu. Provádíš-li pokus v noci, zatemni světnici tak, aby tam nevnikal sebemenší světelný paprsek zvenčí. Toto cvičení má se provádět s otevřenýma očima - bez mrkání, strnulým pohledem. Ve dne tedy díváš se takto oknem do světla. Nesmíš ale očima sledovat žádný eventuálně se nahodivší pohyb, tj. let hmyzu, ptactva atd. Touto strnulou fixací zraku vyvoláš ve svém vidění jakýsi rozestupující se otvor - odstředivě se zvětšující. V tomto volném, jakoby vzduchoprázdném prostoru, uzříš pojednou větší či menší kuličky, mající zhled mýdlových bublinek. Tyto koule jsou stále v pohybu - buď postupují proti sobě, nebo se různými směry vzdalují. Pozoruj tyto elementály bez jakéhokoliv pocitu asi čtvrt hodiny. Cvičení pak přeruš. V noci se objevují tyto koule v barvě načervenalé. Necvič déle než čtvrt hodiny." Rovněž se o tom zmiňuje dr. Donald Menzel ve zprávě pro sympozium, které mělo v 60. letech prověřit zprávy o UFO. Cituji: „Pak je tu ještě jedna možnost, která přispívá k vidění něčeho, co neexistuje. Někteří lidé, když jsou v naprosto temné místnosti, nebo když upřeně hledí do jasně modré oblohy, mají schopnost vidět bílé tečky. Já například mohu vidět temné „předměty", většinou šedozelené, ale někdy červené. stříbrné, zlaté. Je to ovšem iluze." To mne posiluje v podezření, že mnou pozorovaný jev je něco „obecně lidského" a majícího potenciál svádět k chybám shora uvedeným. Lékařská literatura praví (a na dobré stopě v tomto směru byla již dlouho před činností Condonovy komise, ba i před Lasenicem, že se takto projevují jednak červené krvinky vylučované z krevních cév a usazující se na sítnici a pak též buněčný odpad plovoucí ve sklivci. Tedy krvinky „koagulované" - shluky vzniklé podle řekněme statistických pravidel v souladu s výše zmíněnou histologickou strukturou. A buněčný odpad ve smyslu vnitřního hospodaření tkáně jako určitého ohraničeného prostředí, které nemá jinde obývák a jinde záchod, nýbrž souběžně zde probíhají všechny biologicky nutné procesy. Shrnuto: nejde (rozhodně ne nutně) o nějaké chorobné procesy. V dalším textu popíšu svá vlastní pozorování tohoto jevu, přičemž netvrdím, že jsem k němu měl brzy vysvětlení, ani že mne napadlo situovat jej dovnitř oka. Nejsnadněji se dostaví při pohledu na bezoblačnou modrou oblohu do míst vzdálenějších Slunci. Objevují se buď jednotlivé kuličky anebo jejich řetězce (asi tak bývají popisovány streptokoky) či „hrozny" (tak bývají popisovány stafylokoky). - Údaje v závorkách svědčí o tom, že takové formace jsou zřejmě typické pro biologickou hmotu na tak jednoduchém stupni. - Tyhle body a shluky se pohybují, až zpravidla zmizí ze zorného pole na jeho okraji. Není těžké pozorovat je po „zaostření na ně" proti jakémukoli prostředí - začít s pozorováním UFO proti obloze a skončit proti trávě u špiček svých nohou to opravdu není použitelné ve prospěch „talířových" interpretací. Pohyb se děje po přítržích ne zcela spojitě co do rychlosti i směru, ač směr bývá zhruba zachován- zřídkakdy má částice naprosto chaotický pohyb. Řetězce i hrozny se během pohybu rozpadají či jiné utvářejí. Druhý člověk mi potvrdil, že ten jev rovněž pozoruje a subjektivně má sklony ho situovat do vzdálenosti asi jednoho metru před oči, což je v souladu s mými postřehy. Pozn. k textu „Divadlo za branou" Pokud se dívám do mikroskopu, vidím výše popsané útvary. Pohnu-li preparátem, útvary se nehýbou nebo se pohybují zcela nezávisle na tom. Odstraním-li preparát a ponechám čistou svítící plochu, útvary nezmizí a pohybují se dál - „po svém". Umožňují dvojí zaostření - na preparát (kdy se optické osy očí sbíhají na obraze vytvořeném ve vzdálenosti vždy zcela vitruální) a na tyto útvary zároveň. To při zaostřování zraku není možné. (Rozdíl vzdálenosti obrazu preparátu a útvarů uvnitř oka od sítnice je značný.) Jde tedy o zaostřování pozornosti, kterážto může být na útvary zaostřena vždy, ať je zrak zaostřen do jakékoli vzdálenosti. A pokaždé mají stejnou velikost a stejnou škálu rychlosti pohybu. To je u objektů „vnějšího světa" vyloučeno. Jde tedy o útvary uvnitř oka a prohlašovat je za jemnohmotné součásti živlů je prostě omyl.

AHAMKÁRA A OSOBNÍ NEVĚDOMÍ Člověk se během života proměňuje ,a ač jsou možné i skokové změny, je asi daleko častější, že se větší změny odehrávají postupně, pomalu, tak aby bezprostředně následující stav nešel jednoduše rozeznat od stavu bezprostředně předcházejícího. Je známá věc, že dobrý známý, jehož člověk po delší době potká „se změnil", zatímco on k tomu subjektivně není schopen nic říct. Krůčky změn jsou tak infiniterzimální, že je u sebe nepozná. Proto ona častá polarita - „Ty ses ale změnil!" (Tj. rovněž: „Já se nezměnil!"). Ta odpovídá tomu, co zde míním. Obrácená polarita - „Ty seš pořád stejnej!" (Tj. rovněž: „Zato já se ale změnil!" - nechávám stranou, jak). Mluví se zde z pozice změny sebeprojekce a nezměněné projekce chované o dobrém známém. Je to nevědomost a pýcha na jejím rubu, co řídí člověkova slova. Ale zpět k tomu, čeho výrazem je výše zmíněná první varianta. Osobní nevědomí A (definováno Jungem) se proměňuje a zároveň s tím se proměňuje i oblast jeho momentální dosažitelnosti B(viz obrázek). Zároveň se proměňuje i ahamkára (definováno Usrhs-Phou). Osobní zkušenost: Kolem novu jsem se dostal do stavu (resp. stal se pro mne přístupným stav), v němž se moje ahamkára nalézala před rokem a více. Týká se to výběru myšlenek a pocitů, ale hlavně „souhrnů" - např toho, že určitá atmosféra působí nějakým způsobem. Rozhodující je míra, v níž si člověk připustí ty či ony faktory onoho souhrnu, jímž je daná atmosféra vybavena, ale disponuje jím člověk sám skrze ahamkáru. Není nutné hned se stát bohem (ve smyslu „inflace" - Jung). Zprvu úplně stačí trochu zvládat modulaci faktorů působení jistých atmosfér. K tomu je zapotřebí oprostit se od „bilancování" událostí v čase pod vlivem atmosféry. Osobní nevědomí se nikdy neskládá pouze z toho, co je pro člověka v daném okamžiku k nahlédnutí. Aby byla vůbec možná husserlovská „Epoché", je nutno dostat se za proměny ahamkáry, což znamená překročit ji (jako tattvu). Prvním zcela nezbytným krokem je umět manévrovat ve zkušenostním prostoru tak, aby změna osobního nevědomí přestala existovat, tj. učinit ji pří- stupnou vědomí libovolně a nezprostředkovaně. Ještě i v dalších dnech jsem se dostával do situací, kdy se mi zpřítomňoval charakter vidění světa, jenž mi byl vlastní v jistých etapách života. Bylo to do jisté míry řízené, neboť smyslové vnímání samo zůstalo po celou dobu „dnešní". Bylo by snad lze hovořit v tomto případě o nějaké konstantě vnímání, jež se v podobných případech odkrývá, obnažuje, resp: teprve tehdy má člověk právo na základě uvědomění si určitých aspektů svého vědomí zacházet s pojmy jako je husserlovská „epoché", „retence" a „protence". Jakápak by to byla „protence", kdyby byla převážně projekcí, jaká „retence", byla-li by pouhým recentním zbytkem (obojí použito v psychologickém slova smyslu, viz např. Zb. Havlíček). „Uzávorkované" může být jenom to, co není součástí stínu (v Jungově pojetí), nelze vymezovat platnost „epoché" a vrávorat při tom na prahu individuace (opět viz Jung). K tomu: Takový typ filosofie, jakým se prezentovali Marcel, Sartre či Camus (a jejich více beletrizující kolegové C. Simon, S. de Beavoir, ale do značné míry i Aldous Huxley) lze zaškatulkovat do grofovské dynamiky perinatálních matric a je to odbyté! Nepracuje totiž vůbec s ahamkárou jinak než deterministicky a tím, že vylučuje reflektované či dokonce řízené přechody v jejím ustrojení, deklasuje se myšlení každého z uvedených na funkci vnějšího aktivátoru (a to i v „nižších patrech individuačního schodiště" než by bylo nutné!). Dokonce by se dalo mluvit o stavu psychického autoerotismu (jak jej tematizuje např. Brouk). Zpět k tématu. Dostal jsem se ve svém putování náhledy až do stavu dítěte, které ještě neumělo číst. Zároveň vždy věděl jistě, že toto neodpovídá mému současnému stavu a na druhou stranu měl vyostřený smysl pro to, co zůstává.

TAKTOVKA (dopsáno k poznámkám o ahamkáře speciálně pro Olgu) Ahamkára, tak jak se mi skrze ony zážitky jeví, nepodléhá analýze. Ale analýze podléhá vše blízce související, tj. zejména manas. Analýzou lze vymezit, oč se v případě ahamkáry nejedná. Ahamkára jakoby byla pozicí, z níž je analýza prováděna. V dalším textu odkazuji na knihu Dragomirecký: Informační teorie psychiky, zejm. na popis obrázku - schématu psychiky. Mezi členem T („hodiny") a členem M (paměť dlouhodobá) není přímé spojení. Otázka tedy zní: Jaký je vztah mezi tím, co je zde „jeden strojový cyklus" - tj. jedna uzavřená analýza a tím, co je zde nazýváno „růst obsahu depozit" - tj. zkušenost. Růst obsahu depozit (životní zkušenosti) neovlivňuje v ideálním případě vůbec jejich vybavovací dobu. Délka strojového cyklu se tedy mění v závislosti na jiných faktorech, než je počet informací, jejichž vybavení z paměti je nutné k provedený analýzy. K tomu se rovněž vztahuje zmínka o asociačním experimentu při vyšetřování kriminálních činů v knize - Jung: Tavistocké přednášky. Z té vyplývá, že reakční doba závisí na emočním obsahu, jejž daná depozita s sebou nesou a jenž může strojový cyklus člověka bez emocí jen zbrzdit. Ahamkáry (postupné sledy výchozích pozic analýzy, odpovídající každá jednomu strojovému cyklu) se musejí také někam ukládat, když jsou přístupné. (A troufl bych si vyslovit názor, že tak jako depozita i ony mají svou časovou stopu.) Dragomirecký o členu T („hodiny") píše jen to, že jeho činnost se urychluje (resp. že on urychluje cyklus analýzy) v situacích ohrožení přežití. Ovšem ahamkára jako tattva neobsahuje zájem na fyzickém přežití ( na rozdíl od ega), pouze umožňuje v situaci oddělenosti fungovat. A tím, jak se proměňuje (= stoupá výš už tím, že má jakýsi obsah, pokud jsou minulé její stavy nějak dostupné a budoucí nikoli - je to asi ten princip, že člověk se může dělat hloupějším, než je, ale chytřejším nikoli) blíží se k vyšším tattvám, kterým méně záleží na fyzickém přežití. To je paradox! Odtud by se dalo říct, že fyzické přežití je pro člověka o to dostupnější, oč méně mu na něm záleží. Ahamkára, příslušející danému strojovému cyklu, který již byl realizován je (asi) o to dostupnější, oč méně považuje člověk svou nynější ahamkáru za definitivní a jedinou směrodatnou. Je to něco jiného, než poučit se z minulosti. Analyzuji-li své prožitky pečlivěji v časovém sledu oněch regresí po ahamkáře (tj. proti směru časové stopy), vyjevují se mi tam spíš meze poučitelnosti v té které chvíli, to že analýze podléhá vlastně jen manas a ahamkára se vyjevuje spíš skrze nazření typu: aha, tak tenkrtát jsem se uměl tak a tak poučit z minulosti, ale ještě tam chybělo to a to a hlavně tam chyběla odvaha vidět naprosto zřejmou neúplnost postoje ve chvíli, pro niž mělo být poučení k dispozici. To platí rovněž teď! („zkroť svou ješitnost!" - Pound). Člověk, jenž by pro sebe dokázal zpřístupnit celou posloupnost ahamkár, jimž prošel, by vlastně měl k dispozici vždy i tu či onu výchozí pozici své tehdejší analýzy (a teprve by mohl být „poučen z minulosti" - když má k dispozici jen fakta, byť by mu v tomto směru paměť sloužila výborně, a vztahuje jen k „horizontu" své momentální situace, je to neúplné, neboť něco podstatného je překrouceno či dosazeno ex post, navíc z jiné tattvy - manasu). To by teprv byla „epoché". Obávám se, že Husserl nedokázal udržet tak vysokou hladinu bdění po celou dobu práce na svých úvahách, a přemýšlím-li, co mohu teď učinit za sebe a pro sebe, abych neuvázl v pouhém konstatování, nevím o ničem lepším, než téma opustit a přestat na něm cokoli zakládat.

SVALY ZKRÁCENÉ OD POTLESKU Může se stát, že vám v magické operaci zabrání svalstvo zkrácení od potlesku. Anebo od něčeho jiného. Nebo vám například, jako v případě cvičení P. de Lasenica, dopomůže k iluzi, že se něco nevysvětlitelného děje. V tomto směru může být užitečnou pomocí pobyt ve stavu bez tíže nebo alespoň ve floatačním tanku. Zde se znovu ukáže jednak to, že klouby nejsou s to zaujmout libovolnou polohu na své dráze, nýbrž, že se pohybují po jistých přítržích a za druhé, že dále rozebíraný důvod onoho je navíc ještě ovlivněn - a pozorování ovšem zkresleno (!) - nevyrovnanou délkou a prodloužitelností jednotlivých svalů. Tak jako u technických materiálů existuje vnitřní pnutí minimálně dvojího druhu, i v pohybech kloubů je na „makroskopické" úrovni příčinou tíhnutí kloubů k přednostnímu zaujímání určitých poloh před jinými svalová nerovnováha, zatímco na úrovni „mikroskopické" je totéž způsobeno faktem, že kloubní mazivo má určitou viskozitu a tím též tření, na jehož prosté překonání - tj. aby se vůbec vytvořily podmínky k pohybu - je třeba vynaložit nenulovou velikost síly. Je to síla za normálních okolností pod hranicí vnímání. Ale je to, jako když chcete nechat vypínač rozeznávající polohy zapnuto - vypnuto někde uprostřed mezi nimi. Dostane se do naprosto labilní polohy, z níž ho přirozenost systému vyvede na tu či onu stranu. Pokud bych se měl vrátit k zmíněnému Lasenicovi: Jde o vzájemnou přitažlivost „magnetizovaných" dlaní. Na tento - jinak lépe např. na stromech ověřitelný - jev je superponován fakt, že za prvé poloha sepnutých rukou je proto tak přirozená, že se nachází jako nárazník mezi dvěma polohami běžně zkráceného hrudního a prodlouženého zádového svalstva a za druhé, že pohybem sepnutých rukou ve vertikální rovině se dá přes výhodné pákové poměry značně snadno nalézt poloha, v níž spočine ramenní kloub neobtěžován třením. Už, když se ruce k sobě blíží, hledá jim člověk nevědomky dráhu, kde je rozteč oněch přítrží pro něj nejpřijatelnější. Pokud se vám podaří shlédnout při modlitbě námořníka, všimněte si, že má lokty od těla dost daleko. Anebo si všimněte skutečnosti, že právě takto se stabilizoval do své dnešní podoby společenský potlesk. Maximálně ještě rozjásaný sportovní fanoušek tleská nad hlavou, ale proč nikdo netleská před hlavou, za hlavou, a pod?! Proč se publikum v Rudolfinu neplácá do stehen? Nemají je obnažena - budiž. Ale pak by mohl třeba každý sebesám oboustranně fackovat, ne?

KORUNOVACE NANEČISTO Podle teorie abreaktivních terapií (psychedelická ter., hlubinná abreaktivní psychoter.) dochází k abreakci pouze tehdy, když se intenzita pocitů vystupňuje na určitou míru, která je zvenčí rozpoznatelná podle tělesných projevů (tzv. somatik). Nemohu se vyhnout podezření, že specifikace těchto projevů je dána skutečností, kdy daný psychoterapeut pracuje s početnými vzorky osob a musí volit klasifikaci symptomů tak, aby on sám spolehlivě rozpoznal abreakci u devíti z deseti pacientů. Není zde brán zřetel na možnost posunutého prahu citlivosti u některého pacienta. Jsou to příliš „hrubé hrábě", podle nichž mírné a vytrvalé podněty vyvolávají tzv. engramický zámek a silný podnět vyvolá abreakci. Kdy nastane ten přechod? A je skutečně tak prudký a neindikovatelný? Čistá abreaktivní terapie nemá ráda to, co označuje slovem racionalizace. Je tím míněna schopnost člověka jakoukoli chybu, poklesek a slabost si zdůvodnit a včlenit ji do svého systému pravd. Vychází se z toho, že racionalizace je sebeobelháváním. Zároveň je však jinde konstatováno, že čím více je vědomí „u věcí" - např. čím podrobněji je nepříjemná situace uvědomována se svými okolnostmi a čím větší podíl nezatížené analýzy proběhne, dokud nepříznivá situace trvá, tím lépe. - Jde hlavně o to, aby analýza provedená v nepříznivé situaci nebyla jiná a nevedla k jiným výsledkům, než analýza prováděná v situaci příznivější. Racionalizace v oné napadané podobě je vázána na situovanost člověka v okolnostech a jí determinované uvažování. A priori se předpokládá, že ahamkára (srovnej texty o ahamkáře) „platící" při analýze je nerozlučně spojena s existencí osoby nacházející se v nepříjemné situaci. Z dalších popisů abreakce pak vysvítá, že k ní je zapotřebí, aby se ahamkára přinejmenším pozměnila, protože post- abreaktivní postoj „mne už se tamta situace takto těsně netýká" není možný ze stejného východiska (ahamkáry jež platila před abreakcí). Abreakce by tedy byla specifikovatelná jako skoková, mimo vlastní pojmový rámec dané mysli navozená, změna ahamkáry. Ale pakliže se podíváme na ahamkáru jako na něco, co má svoje „dějiny", svou „reakční dobu" a svou „matematickou interpolaci", je třeba si všimnout „léčebného potenciálu" některých aspektů preabreaktivních. Pohádka o tom, jak by to vypadalo, kdyby princ byl korunován nanečisto. Kdyby proběhla generální zkouška ceremoniálu, při níž by si směl nasadit korunu na hlavu a fiktivně chvíli kralovat - ovšemže fiktivně z hlediska království, ale velmi skutečně ve své mysli. - Nebudu zde zdůrazňovat aspekt otcovsko-synovský, který má tato metafora rovněž silně rozvinut, nýbrž pouze aspekt předčasnosti jako projekce a předčasnosti jako předjímání, jež umožní modelově vyřešit určité problémy aniž je cokoli odčerpáno z mohutností možného budoucna. 22. 5. 96 - - -

Odbočka „Svatý Václave - vévodo naší povolnosti" Petr Skoumal

SEN Z 24. NA 25. 5. 96 (Medlov, Morava) Úryvek děje: Jel jsem po silnici kolem velkého jezera spolu s nějakými dalšími lidmi v jednopatrovém vozidle, jež nikdo neřídil a které mělo tvar královské koruny. Vůz jel velmi pomalu a když dojel na místo, kde asfaltová silnice končila, začal se zmenšovat. Ostatní se ocitli vně a já nakonec zůstal pod vozem - měl jsem jej nasazen na hlavě. Sáhl jsem levou rukou na čelo: byl tam veliký kámen - věděl jsem, že je to svatováclavská koruna. Věděl jsem, že ji musím sundat z hlavy. V okamžiku sejmutí jsem se probudil. Komentář: S korunou na hlavě jsem měl pocit zprvu něčeho zcela pomíjivého - až ve smyslu atrakce. Výsledný pocit, přetrvávající po probuzení, byl asi jako pocit horolezce, jemuž je dopřáno po těžkém výstupu vyfotit se na vrcholu s vlajkou, jako by se tam měl zabydlet, ale on ví, že během chvilky bude muset upřít pozornost k bezpečnému sestupu. Po probuzení jsem byl dost unaven. _ _ _

Rozpozrnaná synchronicita se stává příběhem percepce. Příběhem o rozpoznané synchronicitě. Pro nepřínosnou variantu takového příběhu lze užít Jungův pojem „racionalizace". Není ovšem racionalizací v tomto pojetí rovněž příběh o tom, jak Jung zkonstruoval pojem „racionalizace"? Příběhem o dosažení mezí růstu v rámci daného systému (v tomto případě dosažení mezí Jungova intelektu ve způsobu, jímž zachraňuje jevy pomocí příběhů)? Princovou mezí růstu je královská koruna. Situace, v níž jeho nynější ahamkára mutuje o sféru výš tím, že povyšuje systém svého organismu o korunu, tak jako strom - a cítí, že ta se pohybuje již větrem (tj. z vně) a ne tak, že on - strom - sám se chytí rukama kolem pasu a bude třást vlastním kmenem - tj. rozumět své minulosti lépe o příběh té které synchronicity. Pozn.: Zde mohu jen podotknout - což nevychází přímo z mé zkušenosti - že níže položené části těla (s orgány!!) simulují časově minulé stavy. Princ v tu chvíli musí být (posud) hloupější svého otce - je-li mu koruna malá, tlačí, a hledá si sama adekvátní minulost (viz text Dětskej den), působí svému „nanečistému" nositeli spínavou křeč. Artaud psal: „... jsme tetanizováni". Tetanus je typickým příkladem spínavé křeče. Ta usmrcuje. Naopak křeč konvulzívní - míjivá - má léčebný efekt na schizofrenní příznaky. Artaud hořekoval: „... těla, u nichž byly vykleštěny výboje..." Příklad na to (nad jiné čerstvý): zatímco jsem ve slovníku hledal, abych si vyjasnil, proč se slovo konvulzívní používá právě jen pro míjivé křeče, v otevřené knihovničce padla Bible a narazila na slepovaný model pirátské lodi (ať žijou hackeři v sítích LAN) tak, že „soška mořské panny na přídi uražená padla na podlahu. Ta bytost, jež je od pasu dolů - i podle Darwina - až moc stará na to, aby se Písmu třela šupinami do jeho spínavé křeče. Schizofrenní? Ale kdež - racionalizace jako prase. Život je plný předkusu. Zuby nemohou rozkousat potravu prožitku a zažít zkušenost (zkousnutost), pokud jejich horní čelist (mozku bližší, tedy: racionalizace) ční před (v čase!) dolní, tělu bližší. Zakletá setrvačnost. Život dává polknout celá sousta vzdálené budoucnosti, aby se zas vrátil z důkladnému žvýkání současnosti (stoličkami), jež nezbytně navazuje na to, co bylo.

5. HRDAJAM JANTRA Hledíš-li z půdy svého podsebytí, jsem hodovní síň do všech stran táž, jsem v ní v sobě přítomnost osmi hostů, jsem kobercem, na němž smím osmeronásob v sobě spočinouti, jsem uprostřed něj dírou, kudy se zbytky ze mě do mě vpíjí, jsem nad ní nad sebou stolem pro pokrmy, jsem na stole sobě ubrusem s cípy,jež nevisíce ukazují, jsem podnosem třírohým pod sebe přichystaným, jsem ubrouskem třírohým spočívajícím na podnose sebe, jsem uťatou k hostině hlavou kozla k tobě vzhlížející, jsem tečkou na svém kozlově čele, v níž, hledíš-li ze mne, jsi

Pozn. Ahirbudhnja-samhita : Kolem nábhí-čakry se nachází kundaliní, která má osm úst a vlastním tělem zatarasuje otvor na sušumně (brahmarandra). Zmíněný Podnos třírohý je tzv. bezednářská trojnožka

JEŠTĚ JEDNOU CHRUP

Požita tableta XTC (původní bílá, tj. klasická „Ecstasy"). Začátek podobný všemu ostatnímu. Nějaké ty bolístky, nejistota co a jak ta látka v těle způsobí a z ní pramenící nepříjemné pocity. Ale skutečný problém už tohleto pro mne není. Po zhruba 45 minutách již převažují pozitivní účinky. Hlava je zcela „chladná", nic se netlačí na mysl. Tělo je zaplněno citem, ale není tam nic ze stěhovavé lokální přecitlivělosti, všechny smysly jsou zjitřeny navzájem úměrně, takže ten celek nemá jiné charakteristiky, než mé pozemské já. Je docela možné, že v téhle místnosti dnes někdo snědl banán, ale já cítím vůni banánů velmi intenzivně. Neruší to. Nohy se pomalinku začínají rytmicky pohybovat. Rytmus je nesrovnatelně pomalejší než třas, popsaný v některých textech o LSD.Tak 2Hz. Stejně se pohybuje i čelist. Mohu libovolně zastavit dech,ale nedělám to, kdoví ,kam by mne to odneslo. Teď si přeji být zde a myslet na lidi,které znám. Velice láskyplně vzpomínám na jednotlivé lidi, kteří hrají v mém životě nějakou roli, jsem v duchu s nimi a představuji si, jak jim dávám najevo svou lásku a jak je učím dávat najevo svou lásku, případně jak jim pomoci tak, jak by bylo potřeba. Není to halucinatorní, dobře si uvědomuji, že s nimi budu přicházet do styku i bez téhle látky a promýšlím, jak to zařídit v „normálu". Zásadní je zjištění, že zlo a neláska určitým způsobem souvisí se zatínáním zubů. Jak ve filmu mi v hlavě běží všechny situace, kdy jsem se u druhých s takovým jevem setkal a docházím k jasnému závěru, že ty nejmilosrdnější z lidí jsem nikdy neviděl ani na zlomek okamžiku se zaťatými zuby. Ovládnout tento somatický prvek znamená mít k dispozici mocný prostředek pro odstranění vlastní zlosti. - Tohle ještě chci prověřit dotazy u lidí. Jistě láska pod Ecstasy může být „chemická", záleží na osobní integritě člověka, aby to podvodné nepustil dál a to čisté ano. Není to ta „františkánská" jiskra v srdci, dostupná pro mne, dosud tak zlého, zatím leda po kombinaci LSD s THC a mnoha hodinách úporného boje pýchy rozervané v hanbě a děsu z vlastní nečistoty. Tohle je „pozemská bylina"- královna Panna je životní silou vždy a všude. V úžasu se skláním před každým, kdo pro mne něco vykonal a vím, že v tom je naše zdejší nesmrtelnost. Přitahuji k sobě v dané chvíli maximum dostupného strachu ze smrti. Vidím vojáka stojícího zády ke všemu krom své zbraně, kterak tuto zbraň pečlivě čistí. To je jeho láska ke střele, která ještě nevyšla. On je sobě naše zdejší smrt. On se domnívá znát cenu budoucnosti. Je ošálen časem, je mrtev odjakživa. Vize: Skláním se nad modelem chrámu Sv. Víta a náhle vím, že je to skutečný chrám, letím několik set metrů nad zemí, z krajiny pro mne existují jen kopce s kostely. Vidím řadu křesťanských svatyň v Čechách (?) mezi nimi zřejmě Zelenou horu, rotundu ve Starém Plzenci, Říp, možná poznávám i znojemskou rotundu. Jsou z cukru, jsou z umělé hmoty, jsou z téhož, z čeho já !

(Další text s odstupem 2 týdnů.) Velmi podstatné věci přišly až po doznění medicinsky odůvodnitelných účinků látky.Nemám zvláštního pokušení o nich psát, neboť by to bylo urážkou. Snaha dostat maximum sdělení do slov je jednou z hlavních brzd prožívání, skrze jaké lze teprve ocenit hodnotu pobytu zde na Zemi zvaného lidský život. Teď snad leda pár poznámek o spánku. Pohyby, které jsem v intoxikaci vykonával, mají jistou rovnovážnou polohu, kterou od té doby mé tělo ve spánku samo zaujímá. Usnu-li jakkoli jinak, když se pak probudím, nacházím se zpravidla v této poloze. Je to ona poloha nazvaná v textu DĚTSKEJ DEN „ležím v sobě". Nosní dýchání je v ní uvolněno a již pro mne neplatí,že vleže na zádech se zdají zlé sny, rovněž, že tak člověk chrápe, apod.- abych zde vzpomněl pár lidových pověr o spánku na zádech, jejichž neplatnost se mi dosud nedařilo přesvědčivě dokázat. Technická připomínka: Kdo trpí na poluce, nemůže „ležet v sobě" neboť nevědomě opouští (semenem) prostor „sebe". Při delší pohlavní abstinenci k výše popsanému přistupují rovněž velmi jemné pocity blaha vycházející z varlat, jež mohou vést až k úžasnému orgasmu bez ejakulace.

ANKETA (listopad 96) Otázka: Když se zlobíš (nemusí jít o zlobu ve smyslu třeba nepřejícnosti, prostě ti např. spadne něco na nohu), zatínáš zuby? Odpovědi: Denisa: Ne, nikdy. Pusu mám spíš otevřenou, protože pokud nějak reaguju, většinou křičím. Georg: Někdy ano (Smích). Martin L.: Přerušovaně, jak přichází v návalech ta zlost ! Autorova ošetřující zubní lékařka: Ne, já se vlastně ani nikdy nezlobím, já už jsem zvyklá na všechno. Martin V.: Když se zlobím - tak zatínám Vše, pěsti, zuby, vztekám se a tluču do zdi,do sebe. Ilona: Mě jen tak něco nenaštve. Někdy mě až rozčiluje, jak jsem neschopná této emoce! Ale už několikrát v životě jsem si s hrůzou uvědomila, že nesmyslně silně zatínám zuby cestou do školy, na diskotéce, večer před spaním .... Mám pocit, že je zatínám pořád, že je to celoživotní pozice mého chrupu.

PANENSTVÍ VE VÍCEPROSTORU (Text k mandale) Panno Maria, která jsi klisnou uvnitř holubice. Jednoho večera jsem před usnutím spatřil pole. Visel jsem nad ním pár desítek centimetrů tváří dolů. Díval jsem se na pole a viděl rostoucí klasy obilí jako zářící hvězdy na obloze. Viděl jsem klasy zlomené jako komety bloudící vesmírem s ohonem světel. Viděl pohozený srp jako měsíc couvající k novu. Byla noc. Noc byla vně. Obsah vnějšího kruhu (noc/pole) je dvojnásobkem obsahu kruhu vnitřního. Měsíc má svou řeznou hranu na doteku vnitřního kruhu. Sahá špičkami do půli noci a zde odděluje vrcholy klasu. Stébla bez vrcholů zůstávají stát /kdybych tam nebyl já / kdyby Země nebyla // kdyby hvězda zhasla ještě téže noci/ světlo z ní nezmizí. Střed kružnice je posunut o 32 jednotek směrem od Měsíce ke hvězdám. Dál do vesmíru, kde světlo po zakřivené dráze Měsíc obtéká a nemůže nic za ním v zatmění skrýt - klasy zůstávají stát a rostou. 32 cest moudrosti Zákona k sedmi viditelným. Pokud se otočím a pohlédnu na nebe, uvidím tam pole klasů. Den bude uvnitř. V dvaceti paprscích záříš a stáčíš-li tvář ke mně, vidím z dráhy Tvého vnitřního zraku jen 2 průměty, nahoře a dole - komety neschopností mého zraku uťaté z dráhy mimoběžné s osou mého těla. Tvůj vnější zrak sklopen patří třinácté hvězdě mimo den a noc. - - - Fysiologický astigmatismus způsobuje, že vidíme Slunce i hvězdy tak, jak se kreslí - s paprsky. Však koruna je doopravdy čelenkou a to, co z ní vybíhá vzhůru jako střepy, je jen průmět. Pootočí-li se mandala tak, aby Měsíc byl dole a Panna nad ním vítězila, znázorní tak oko, jehož řasy v sobě halí „oční kouli", zploštělý elipsoid právě takto - jako planeta Země. Víčka jak ledovce postupují od pólů k rovníku.Doba ledová zpomalí nadupanou evoluci ? Logika zraku je logikou pohybu planet. „Jako oběžná dráha, zbavená své hvězdy, promýšlel jsem se v prázdných kruzích nad sebou, sledoval jsem přízračné měsíce, utěšoval jsem se příliš mnoha nepravými slunci." René Daumal

ŽIVOT NA SCHOVÁVANOU (Autor všech následujících řádků chodí jakoby nic mezi námi a těší se dobrému zdraví). Deset dvacet Ingemar se tu bude stavět pužívajícím písmo. Cokoli se dozvíte, cožkoliv prožijete, je jedno. Není v tom skryt rozdíl, na němž by záleželo. Záleží jen a pouze na tom, jak dané informace, zážitky, nahodilosti přijímáte. Jaká složka vaší bytosti to přijímá. Čím to registrujete, uchováváte a co řídí vaši reakci. Jen tohle. Co navenek takzvaně proběhne, je beze zbytku produktem vnitřního procesu. Je naprosto vyloučené, aby to s ním nebylo v korelaci. Pokud někdy nabýváte intenzivního přesvědčení, že k vám něco přichází z vnějšku a odtamtud také bylo dáno, co, kdy a jak - pak dvacet třicet, Buddha se rád zjevoval v opičí masce. Opičil se po vás a vy nechápajíce, jste začali o tom psát literaturu, něco jako život, nevěda, že zákonitosti, podle nichž to vše domněle existuje, nemáte pravomoc správně přijmout. Každým okamžikem pracujete pro její ještě větší ztrátu. Nacházíte-li se ve stavu zúženého vědomí, nedokážete nijak ocenit hodnotu posvátných textů a plodíte další a další, jako kdyby slova sama nějak zaručovala nějaké předávání něčeho. Je to úplně jinak! V rozšířenějším vědomí náhle lze brát poklady z hlubit textů bez ohledu na třídění uplatňované v zúženém vědomí a vůbec bez ohledu na jakýkoli „původní záměr", který by vzešel ze zúženého vědomí. Už to, že zde používám výrazy divně křížící úzkost-šíři s hlubinou je mi pouze ukazatelem, že to v těch slovech není - a že ve snaze odlišit moudrý text od nemoudrého se vždy mýlíte, pakliže vaše východisko je nemoudré a nikdy se té snahy nedopustíte, pakliže je moudré. Neboť ten, kdo ruku řídil, neměl žádný záměr a je-li tam jaký „poznat", prochází jen od toho popleteného vykonavatele vaší „úzkosti". Třicet čtyřicet mnohoruký Višnu se rád nechá zaměstnat zaměstáváním jedné každé. Mám-li se zde dopustit té lehkomyslnosti že se vyjádřím k otázce života a smrti, pak musím konstatovat, že život a smrt v obvyklé podobě, jak se o nich „na ulici žvaní" vůbec neextistují. Tyto principy jsou neustále zde z hldediska věčnosti a tím i v každém jednotlivci a to „paralelně" - s během času to obvykle předpokládaným způsobem vůbec nesouvisí. To, že tu chodíte jakoby nic mezi námi a těšíte se dobrému zdraví, ještě vůbec neznamená, že jste živí! Kdo každým činem i myšlenkou podporuje smrt, je už mrtev a takzvané fyzické smrti se nemusí bát, protože pro něj nemůže znamenat žádnou změnu, ale on se bojí a bude a musí bát právě proto, že ji podporuje. Tohle nevyřešíte rozumem ! Nic z toho, co je příznakem vaší inteligence (tak jak se měří v testech), vám ve věci smrti a života vůbec nepomůže. Čtyřicet, padesát, IQ je jabko červavé, jak zpívá Čárlí. Jediné, co můžete vykonat pro svůj život (a takto dejme tomu i pro svou nesmrtelnost - což je taky něco úplně jiného, než se tvrdí, ona není ani svá ani nesvá ...) jest, že budete méně podporovat smrt. Život pak dostáváte, ani nevíte jak. O to vědění „jak" totiž vůbec nejde, resp. pokud víte, co děláte vůči životu a smrti, víte, jak dostáváte život. A už to vůbec nepotřebujete vědět. Jediné, co potřebujete, je dost připravenosti na to, nezapomenout vůbec, jak to je. Při nejmenším zapomnění se vás zmocňuje smrt a ona právě (zde skrze čas) umí pracovat s tím, co je ve vás připraveno podlehnout, neboť to je právě ona sama, která se takto poznává. Padesát šedesát po ovoci poznáte je (a vůbec nemustíe fízlovat poblíž sadu). Vše je neseno dechem. Nemůžete si dovolit nic bez milostivé spoluúčasti vašeho dechu. A nebyl to váš rozum ani váš cit nebo vůle nebo jak to nazývá ta rošťácká parta melancholiků, sangviniků, flegmatiků a choleriků. Ani jste to nebyli vy, kdo se nějak samostatně přičinil o to, že je co dýchat. Skrze ten pochod jedině může přicházet „původní" projev. Ono rozpuštění a vytváření vesmíru se děje tolikrát za minutu, kolikrát se pohnou vaše plíce a není na tom nic divného. S důvěrou se tam lze obrátit. Šedesát sedmdesát prach jsi v v prach se obrátíš - má snad jedna částice prachu nějaký přímý vliv na váš dech?! Láska na jakou jste ochotni přísahat, je vám neustále plně k dispozici. Nijak se vám nemůže stát, že vás někdo opustil, zklamal, že v dopravním prostředku jsou všichni spolucestující ledově lhostejní k vaší dobrosrdečnosti. Zúžené vědomí zužuje lásku na hrstku projevů, jejichž interpretací se pak lidé sužují. Pod krunýřem ztuhlých nánosů letargie je v každém tepu vašeho srdce uchováno to neměnné a neohrozitelné - potenciál milosti bez hranic. Sedmdesát osmdesát zastavme sa bratia, veď sa ony stratia, a nikoli, jak to nějaký zoufalec pozměnil: zastavme ich bratia ... to je úplně špatně! (Leda, že by prolínačka s němčinou.) Netřeba brát spermiím bičíky ani Mikuláši berlu. Nebo je dokonce přesvědčovat o prospěšnosti vzájemné záměny. Jakýkoli názor je jen jedna ryba z moře, která byla zrovna tak blízko břehu nebo lodě vašeho „pevného" pod nohama, že uvízla v podběráku rozumu, a je odouzena k leknutí. Vstup do nějaké té organizace typu církve, sekty, lóže, řádu vás dost těžkotonážně naloží jistými kritérii, jimiž se nodvážíte neřídit. Ani ten nejlepší úmysl zde nic nespraví - takový čin je marný až do morku kosti, neboť jeho výsledkem (a již pohnutkou k němu vedoucí) je skrytí se před sebou do něčeho. Zbytečné přibrání do hry další formy, jako by forem, které je teprv nutno vyplnit smyslem, nebylo už tak dost. Tou hlavní je vaše bytost, vaše tělo a cokoli cizorodého tam nacpete, jak mor se rozbují. Svoboda jedince je neomezená v tom smyslu, že je fakticky neproveditelné z vnějšku uplatnit nárok na jeho život. Může se smrti jen podařit získat pro spolupráci tu permanentní smrt ve vás. Osmdesát devadesát var hany stoupá nad varhany, ale není jedno, zda z píšťal nebo z prstů. „Guru" nechť je pokročilejší přítel a dárce pracoviště. Není chvalořeči, která by velebila jeho projevované schopnosti, ač zdánlivě lze vyčíst i opak, ovšem hanba bude stíhat toho, kdo by se zastavil u první interpretace, která se nabízí, jelikož taková je interpretací nabízející se zúženému. Listujte knihami, avšak čtěte v očích, tam dlí chvála věcem tajným - tajným ne proto, že by se je kdokoli pokoušel schovat, ale proto, že text tam a jeho čtení splývají v jeden (f)akt. Za schopností hledejte její dar a za darem dárce, což je dostárce. Devadesát S TO. A hoj

VYDAVATELSKÁ POZNÁMKA Soubor textů „Silentbloky" představuje výběr z autorových zápisku pořizovaných zhruba od poloviny roku 1995 do konce roku 1996. Tyto texty vznikaly bez úmyslu být takto společně otištěny, proto závěrečná úprava si vyžádala vynechání či zjednodušení partií obsahujících odkazy na materiály zde neuvedené. Takto vzniklé fragmenty jsou vsazeny do kontextu s úplnějšími materiály dle rozčlenění spíše tematického bez respektu k chronologii vzniku. Autor při řazení textů postupoval zhruba podle kritéria takového, že texty, jež mu byly v době přípravy souboru nejbližší, situoval blíže ke konci, kdežto ty, jež mapují prolematiku ve stejné době pociťovanou jako odtažitější, jsou zařazeny spíše v úvodních partiích. 1. 5. 1997

Vaše připomínky jsou vítány na E-mailu: labarna@yahoo.com

Jako zvon, který kdo rozhoupal, teď namáčí v kapalině uvědomiv si jiný účel, píšu tento list Sv. Simeonovi ze Smyrny za to, že prohlásil „teologie spočívá v umění pokud možno nejíst" . Ne snad, aby Evropa pro jinost účelu zanechala svůj zvuk dusit v tlumených oscilacích a šla pod hladinu s postupně se stlačující troškou vzduchu nad srdcem. To by měl Archimédes příliš jednoduché. Hlas muhezzinův svolává. Ve Smyrně je veselost prosta siláckého humoru a obhroublost je zde vykázána do her dětí. Je tu sráživý vzduch, který odpovídá touze přítomného okamžiku roztáhnout se jak plovací blána mezi prsty historie. 1) KOLÉBKA SPERMATU COBY SÉRA.Muž je jediná bytost na této planetě, jež může ovlivňovat množství a častost genetické informace odcházející z jeho těla. Žena má ve vaječnících již jednou provždy danou zásobu nosičů své části genofondu a pozbývá ji dle kosmických cyklů, mimo dosah své vůle. Tohle je spojeno s velmi vysokou zodpovědností. Usmrcováním zvěře je umožňováno zvyšování podílu lidské genetické informace ve hmotě jako takové. Její množství je nakonec ovšem závislé na ovládání mužova těla. Odpovědnost je tím naklopena na lidskou stranu houpačky takovým způsobem, že vyhynutí jednoho živočišného druhu odpovídá úmrtí jednoho člověka. Smrti jednoho zvířete pak odpovídá jedno usnutí člověka. Druhů ubývá, lidí přibývá, ale usíná se stále stejně často. Je to tajná zbraň proti přemíře pouhé hmoty bez odpovědnosti. Neusnout sám nad sebou, nýbrž pěstovat hermeneutiku - tak jako je kappadocká liturgie o dvou částech - pevné a proměnlivé, v rozporu s kappadockou theologií přímé exegeze. Liturgie jejíž jedna část je pevná ve smyslu pravosti (orto - doxa) a druhá se mění podle lunárních cyklů. Jak žena nemohouc ovlivnit svůj cyklus uvolňuje své geny periodicky, kdežto muž - držitel odpovědnosti řídí mocnost úkonů zacyklených i vymykajících se, tak jinde přímá exegeze utvrdí svou vlastní odpovědnost opakováním, zatímco, přísně vzato - alegorická exegeze je činou improvizací odkládající všecek smysl „ na později". Toto je ovšem re - kreace, znovu - stvoření, opakovat a zároveň znovu vytvořit, vrátit se před ... a opětovně začlenit dovedným způsobem (upája) pozorně (vippasána) do vědomí. Ne jak v anorexii nejíst, Simeone, ty víš jak. Rozpojit úplně ty dva jevy. Přijít na to, že vylití semene jak puštění žilou nemocnému není spojeno s pocitem blaha. Naopak věnovat se pozorně jemnosti těch chvil, kdy se plnost (žláz) transformuje. Gregorios Gemistos Pletón si to poslední jméno přinesl od zrodu - „plný". A druhé jméno si ještě dal - „přeplněný", „prošpikovaný".Skrz naskrz pln přímé exegeze zatoužíš sestoupit ještě dál, pod smysl alegorizování. A ponechat věci, aby se projevily samy skrze zadržení, pozdržení - apatheia. S tím souvisí Vopěnkův pojem „paterie" v protikladu k materie. Je to asi „Nús" Platónův. Na tureckém záchodě je psáno:Zanech to tak čisté, jak by sis to sám přál najít. 2) DYONÝSOS OTČÍMEM IONTŮ. Byl to Eriximatos, kdo učil zvedat obě ruce nad hlavu a zadržet při tom dech - a těžko dnes říci, zda v posvátné úctě, každopádně však proto, aby se zastavila škytavka. O tomtéž Eriximatovi se traduje, že přirovnával stav bez Milosti Boží k zacpanému nosu a kněze k tomu, kdo přichází s kapesníkem a nechá vysmrkat. Nadto vysvětlí, jak se smrká: Přirovná správně průchozí nos k dírám ve skále, k travertinu s jeho póry. Ne: vysvoboď sochu z kamene, nýbrž: vysvoboď z kamene sochu prázdna, póry, průduchy zachraň svou duši. Ale do jakého ohně ses to potopil, Eriximate, voda v Pamukkale je přece jen příliš málo vroucí, copaks neviděl k smrti opařeného?? Ty póry, jsou přece v první řadě v kůži, proč myslíš, že se v Asklépionu omývali. Má-li se dojít Milosti v pasivním odevzdání, nebudou tvá dechová cvičení vyslyšena a póry v kůži zůstanou zalepené. Proč nedokážeme zadržet dech kůží, proč ne zhluboka se skrze ni nadechnout, když bez této její dýchací funkce živá naše bytost hyne?!! S rukama nad hlavou Eriximatos snad zadržel měsíc v úplňku, aby neubýval, ale tímhle pórem neprošlo dost světla, aby uzrály olivy ve stráni nad Efezem. Sem byl vlákán apoštol Pavel snadnou pracovní příležitostí, aby vyslovil „Kdo nepracuje ať nejí!", ovšem až Simeonem ze Smyrny byli theologové definitivně zbaveni práce, resp. dostalo se jim důstojnosti ve svobodě se z druhého konce přísloví práci vyhnout. Hermeneutika? Evropa s Asií se přitahují žížalou Turecka jak dva kosi. Přetahují se o přísloví. Ortho - doxa. 3) PŘIKRÁDÁNÍ LVÍHO SPÁNKU. Dávej pozor na záchvěvy chřípí. Tato zvěř spásá z mých prstů posvátnou hrůzu. Ve tvém těle chodí Pán světla. Dotýká se dechu přímo hmatem, osahává výplň čistého prostoru, popotahuje nosem kousek po kousku výplň smíchu a podstatu pláče. Opírá klenbu nebes o své patro v ústech, žmoulá nad zadními zuby sraženou věčnost. Rozumím tomu, neboj, rozpínám bránici jak hasičskou plachtu, kasám průdušky do podkolenek. Bdít nad očima lidí, rozloučit se a čekat. Sledovat ty dvě chlupatý čárky proti sobě na obličeji lidí a hrbolky pod nimi. Vnímat jak se ty hrbolky rychle cukavě hýbou, jak kdyby se samy chtěly zadívat po tečně k svému povrchu. Hlídat ty škuby a vědět, že v jejich těžišti je oko klidné. Panenka posazena uprostřed směřuje přímo kupředu, hrbolek je bez pohybu. A skrze namodralá víčka prosvítá. Tak jsou kolorovány sochy v Tibetu, Tára i Maitréja i jiné. Na víčkách je namalované oko. Oko se zavře a objeví se oko. Oko schované za okem, oko přetažené přes oko. Každý tak vypadá, Buddhova socha je každým člověkem. Jakmile se kmitání očí zastaví, jsou upřené. Jsou vidět přes svou roletu, jsou neschovatelné. Lev se přikrčí a číhá. Lev se vrhne, usmrtí, načerpá chřípím cizí krve. Lehne si a předstírá postřeh. Horní víčko mu klesne a spodní zůstane dole. Sedíš proti němu a vidíš půl bělma. Panenka se skryla pod horní víčko, je posunutá. Šelma vnímá, kdo se jí dívá do očí.Její panenka je štvanou zvěří, jakmile začne kmitat. Je to rychlé střídání červených záblesků jako při programu CAT NAP u „snovače". Kočičí dřímota s mžitkami, pouto divočiny. Buddha neusmrcuje živočichy. Člověk je Buddhovi podobnější než lvu, ač by o tom nevěděl. Rozptýlený svit se dotýká nahého bělma, není se kam ubírat. Bílá krajina lvího spánku čeká na pomalý - sotva znatelný - pohyb měsíce nad horizont. Z toho odlesku duhovky bude svítat bdění. 4) STRMÁ KASKÁDA. Proč se říká „lilek potměchuť " a proč se říká „panenko skákavá"? Kdo zůstane na tohle odborníkem, až se všichni rozběhnete po svých schválených specializacích. Spím a náhle, jak se mi tak zdá sen, sen odehrávající se v Praze, náhle vím, že spím na skále nad mořem v Turecku za městem Kas a mám intenzivní vidění svého bezprostředního okolí a připadalo mi, že když teď otevřu oči a uvidím totéž ve skutečnosti, uvědomím si, že spím v Praze ve své posteli a tohle se mi zdá. Pak to tedy udělám: otevřu oči. A doopravdy - vidím přesně to, co předtím na konci snu. Měsíc, hory, moře je na svém místě. Náhle si uvědomím, že toto je jen ta mezifáze, celá ta naše „skutečnost" není nic než sen, který se mi zdá, ale nedokážu se z něj probudit. Mám k tomu „vybavení" - jasně cítím a chápu, že z tohoto snu se lze probudit. Ale nevím jak, nedokážu to ! Klíč k tomu je asi teď v Praze v mé posteli, ale ta tu není a já jsem vězněm tohoto snu. Je to hrůza, nevýslovná hrůza. Zvlášť když jasně prožívám, jak ostatní zde jsou postavami tohoto snu a není na nich nic, co by bylo „skutečné" a to proto, že oni to neví. Bylo to (jako) být ve snu uvězněn s postavami, nepatřit tam a nemoci se vymknout do toho prostředí, kam patřím. Ale kam to je - nedohlédám. Kdybych se teď z tohoto snu probudil v Praze ve své posteli, vím, že bych tu bariéru překonal. Soustředím se a vím, že by to šlo! Vím, že to, že teď spím v Praze neexistuje o nic míň, než to, že jsem se právě probudil na skále. Rekapitulace: 1) sen - Praha - hlavy postav se zmenšují, jejich řeč se stává „naprogramovaná" 2) vidění zdejšího (Turec.) okolí 3) zjištění, že spím v Praze a zdá se mi, že spím v Turecku, kde se mi zdá o Praze 4) zjištění, že teď patřím do té Prahy, kde spím, resp. že je důležité, abych se probudil „skrze" zdejší Turecko až do ní, abych zjistil, kam vlastně patřím ( ve smyslu, kde se nachází to co bdí) 5) nemožnost dostat se k tomu, skřípnutí v mezisnu, jenž je korunován společenskou dohodou na skutečnost. 5) KONGLOM SI / Ritmo Montana (U Kádira) Pozn.: V kostele v Derinkuyu je v kupoli vyobrazení Krista - z jeho srdce vystupuje provaz, na němž bývalo zavěšeno věčné světlo! Bolest je pletivo toho oplocení, které je, kamkoli natáhneš ruku. Ani dřevorubec není prost touhy choulit se. Jenže(paradoxně) je to chladná čepel rozmyslu, ta ostrá nerez, damascenská ocel, jejímž přičiněním „to" nešikovný maso musí pryč. Buďme tedy spolu jako Kréťani, buďme tak, jako když se rozsáhlá spleť odkazů cituje zpaměti. Takové a ještě zamotanější časy se nestydí nastat. V této fázi si nelze nevšimnout, jak vztah přináší uvědomování toho „ kdo jsem" jen z hlediska vyhraněnější nutnosti tvořit vůbec takovouto „osobnost"- konglomerát do něhož lze z vnějšku nahlížet, a tak v něm seznávat kus sebe. Bez této vidiny nikdo do vztahu nepůjde. Nepřistoupí na jinou obsáhlost než na tu, již sám konstituuje v očích druhého. To zrcadlení jde velmi daleko, ale je hned v prvních z rovin odseknuto egoismem. Kde však je náznak, je i možnost přetažení ad absurdum: Turecké vesnické domy mají komíny v podobě chaloupky. A člověka prostě napadne - co kdyby ta chaloupka měla opět komín ve tvaru chaloupky, atd. Co není uvnitř, není nikde. A jako nemůže vyrůstat ještě další komín na chaloupce jako nějaký fraktál, tak větší a větší spletitost vztahu, jako způsob rozřešení hádanek sebepoznání skrze něj, nemá šanci uspět. Pozn.: V Konyi v kostele sv. Pavla je v miskách se svěcenou vodou písek, je červený a svědí. Nevěřící se drbou na prsních bradavkách, aby tu červeň vymnuli z prstů. 6) PAMUKKALE SMRTOLICÍ A ROMANTICKÁ. Samá voda hledat vertikály v kraji, kde nejsou majáky a nepěstují mrkev. Sáhnout si skrz kozí bobky a dvanáct archeologických vrstev až na skálu původu. Jak zuhelnatěl rodokmen! Kým mne učiní smrt ? Lidská smrt není žádný konec něčeho, tak jako probuzení se do „skutečnosti" není konečným probuzením. Smrt je jen jedno takové probuzení a lze zemřít a přitom pocítit tu nepatřičnost toho, čemu se v „živé skutečnosti" říká smrt. Žádný smrtelník nemá představu smrti. To co je hrůza ze smrti, je hrůza z naplňování materiální představy smrti. To ale není říše smrti - to není ten stav! Když si bdící představuji spánek, nejsem práv jeho významu jiného než pro říši bdění, to jest pro moji představu spánku a jeho úlohy smrti pro život. A hledám - li smysl smrti, a přitom setrvávám živ, nemohu se dostat přes tuto hranici. Milují mne pusté ostrovy, holá skaliska v příbojích vln a já jsem zahanben jejich láskou neboť je neumím milovat víc. Tak lze zatoužit po smrti ne skrze nenávist k životu, ale skrze lásku ke smrti, což není totéž, jak jsem si až dosud myslel. Smrt je tu a vše, co tu je, lze milovat. Milovat smrt je propastné umění, neboť ona vede k sobě, do říše smrti. Usvědčuje mé představy o smrti z nepřiměřenosti. Lidé se bojí smrti, že ve smrti se ztrácí hmota, mizí tvary a jména, ale my zde vůbec nerozumíme hmotě smrti, tvarům a jménům v říši smrti. Ona přichází a učí mne. Učí mne tišit bolest spojenou s určením tvaru a braním jména (božího nadarmo, jak se trefně říká). Pro ni ( pro její krásné oči, jak se trefně říká) vidím tyto stromy jak mne milují, ať jsou živé či mrtvé, pro ni tančí vítr a učí mne slyšet ticho a třímat svou bezmoc očištěnou od bolesti. Jako se prožívá ve snu, aby se umělo prožívat ve snu a ne znásilňovat sen jeho službou bdění, taktéž i se smrtí. 7) PŘEDZJEDNANÉ RORSCHACHOVY TESTY. Cituji z průvodce po chrámu Hagia Sophia v Istanbulu : „Stěny jsou obloženy pestrobarevnými vzácnými mramorovými deskami - průběžnými pásy ze zeleného thesalského mramoru, červeného egyptského porfyru, žlutého numidského mramoru, světle žlutého orientálního alabastru, ze známého bílofialově pruhovaného kamene, který se dobýval ve Frýgii, a ze světle zeleně žilkovaného mramoru z Karystu. Desky jsou často sesazeny tak, že jejich kresba tvoří fantastické ornamenty, které už byly různým způsobem vykládány, například jako Satanův obličej." V Rorschachově testu jde o to, že náhodný shluk skvrn je osobou podrobenou testu interpretován a z obsahu interpretace je pak psychologem dále usuzováno o struktuře její psychiky. Tedy Satanův obličej v chrámu Boží moudrosti. Pak zas v Ataturkově muzeu v Ankaře jsou k vidění fotografie mraků údajně znázorňujících prezidentovu podobiznu. A vůbec tenhle fenomén : Když zemřel František kardinál Tomášek, nechala se slyšet jistá stařena pár dní na to, že na nebi viděla mrak v podobě hlavy zesnulého. To Vladimír Boudník ve svém cyklu grafik na motivy Rorschachových testů alespoň zkouší, co ona „náhodnost" skvrn vlastně znamená z hlediska použitého materiálu a techniky vytváření- a kradmo upozorňuje, že vždy se cosi nabízí více než něco jiného. Ale nebuďme uzurpátorsky vizuální a popřejme tuto rorshachovitost i jiným centrům v mozku. Co takhle onen citát v úvodu této kapitoly? Jak hezky navazuje na estetiku popisných pasáží v Huysmansově Naruby nebo v Karáskovi ze Lvovic! Každý autor popisu rád přijde s troškou interpretace do mlýna. Když do Hagie Sophie vstoupím, chytnou mne nejprve ty zelené nebo ty červené průběžné pásy? A všimnu si nejprve zelených sloupů z Efezu anebo červených z Baalbeku? Autor popisu dělá se čtenářem to, že mu skvrny Rorschachova testu odkrývá, resp má maskovací papír s výřezem (tvarovaným jeho vlastní psychikou) a po testovací skvrně ho různě posouvá.Takový Huysmans sedící se zavřenýma očima v křesle přímo ztotožňuje výřez pro čtenáře se skvrnou, resp.snaží se čtenáře přesvědčit, že jeho, tj.autorova, mysl vytváří ty skvrny podle těch samých zákonů, jako „náhoda sama". Vlastně, že jeho vlastní interpretace náhody je zákonem. Pokud prohlásím, že to je karteziánské, pak nekarteziánské zbydou jen skřeky paviánů.Ale kde je testovací matrice? Je, jen klid ! Citoslovce jsou otevřenou slovní skupinou, kde hranice mezi tím, co společenská shoda „kanonizuje" a tím, co je (nebezpečně) vlastní (Slováci mají krásné slovo „svojské"), slábne. Každý má svou říši citoslovcí, slovní zásobu, kterou ani nenosí v hlavě v paměti, ale v jiných centrech, aby se vždy dle situace autenticky projevila. Nebo znáte šosáka, co když mu spadne popelník na nohu, napřed analyzuje, zda citoslovce, které vyřkne, mají zaknihováno v kasematech Klementina? Zapeklitost citoslovcí je ještě minimálně dvojího druhu. Tedy zaprvé: Existuje v jazykovém úzu možnost, aby se citoslovcem stal ustrnulý tvar jiného slovního druhu, např.pátý pád podstatného jména, jehož ostatní pády se už z jazyka vytratily nebo rozkazovací způsob slovesa , kde tvar oznamovacího způsobu již dnes nikdo nezná. Tedy takové relikty jsou současným územ ex post prohlášeny za skřeky paviánů, přičemž je však vytvořil úzus neméně sofistikovaný, jak jinak by mohl být určen pád či způsob. Zůstala slovy neohebnými a nehodí se jinam než mezi citoslovce. A tahle varianta Rorschachova testu? Tedy chudák psychiatr, kterému pacient řekne: „Tahle skvrna je skvrna. A říkám to už proto, že kdybych býval někdy viděl slona, teď by mně třeba mělo napadnout, že se podobá slonímu uchu, ale já slona neviděl, takže skvrna." Za druhé pak, přímo uvnitř aktu ustavení citoslovcí „zvukomalebných", je to problém mlaskavých zvuků, vzniklých vtahováním vzduchu do plic. Hláska, která má být zapsána jako písmeno, musí být artikulována mluvidly a vynesena proudem vzduchu z úst na svět. Zvuk, jenž zmizí ze světa v nitru hrudi a jen jeho vedlejší příznak se vrací ke světu, je neartikulovaný nejnepostižitelněji. Je to skvrna Rorshachova testu, která vyprchává v okamžiku, kdy na ni někdo pohlédne. Tudy vstupují relace neurčitosti do jazykového projevu! Buď poznám tu emoci, ten vnitřní děj, a pak ho nikdy přesně nepojmenuji nebo ji přesně pojmenuji nepoznanou, neboť to jméno , které jsem jí dal a které nemělo být jménem, nýbrž přímo tím zvukem reprezentujícím tu emoci na půdě jazyka - to se stává jménem, které je již pouze znak. Když člověk polyká, zlehka mu přitom lupne v uších. Slýchával jsem to tak intenzivně, že jsem kvůli tomu nemohl usnout. Císař nemohl do chrámu vstoupit, dokud v tom testu spatřoval obličej Ďáblův. Ale pak se osmělil a vkročil : Svatyně polkla a nahoře na ochozu to jen tak zlehka luplo, jak si tam někdo udělal čárku - zas o jednoho císaře míň, vyrovnal se Bohu, už nepotřebuje panovat. Vítáme Tě.

This page has been visited times.