AMERICKÁ OBČANSKÁ VÁLKA
OBSAH:
Americká občanská válka byla vedena především kvůli
otroctví, i když byla zpočátku odůvodňována jinak. Otroctví
nebylo v této době již morálně akceptovatelné. Při tvorbě ústavy
nebyl zákaz otroctví přímo do ní začleněn v obavách, aby se unie
nerozštěpila (byl jen zakázán dovoz otroků po roce 1808, který
se ale také do jisté míry porušoval). Autoři ústavy se domnívali,
že otroctví samo zanikne. Otroctví ale nezaniklo, ale rozšířilo s
vynálezem stroje na vyzrňování bavlny, s kterým stoupla produkce
bavlny a poptávka po levné pracovní síle. S přijímáním nových
států do Unie nastal problém, zda má federální vláda právo
zakazovat otroctví v nových státech nebo je právem obyvatel
každého státu o tom rozhodovat samostatně. Vedle otroctví tu byl
ještě problém cel. Cla byla zaměřena především proti hospodářsky
silné Velké Británii, ale Jihu znesnadňovala nákupy na Severu a
znesnadňovala obchod Jihu s Velkou Británií (Velká Británie byla
prakticky výhradním odběratelem bavlny Jihu). Z těchto problémů
vznikly v politice dva směry - jeden byl pro svrchovanost
federální vlády před jednotlivými státy, druhý pro svrchovanost
jednotlivých států před federací.
Otroctví se pokoušely řešit dva kompromisy. První byl
Missourský kompromis z roku 1820. Jím byly do Unie přijaty dva
státy - otrokářský Missouri a svobodný Maine a zakázáno otroctví
na území Louisiany (severně od 36 stupňů 30 minut severní šířky).
Druhý byl "Clayův" kompromis z roku 1850. Tímto kompromisem byla
Kalifornie svobodná, na území Utahu a Nového Mexika o tom měly
rozhodnout tyto dva státy samy, Dále jižním státům bylo povoleno
stíhat uprchlé otroky i v severních, svobodných státech a
požadovat jejich vydání. V roce 1854 byl přijat zákon o Kansasu a
Nebrasce, který stanovil zásadu svrchovanosti lidu a tím de facto
zrušil Missourský kompromis (lid každého jednotlivého státu a
území má jediný právo rozhodnout o tom, zda v jeho prostoru bude
či nebude otroctví zavedeno). Od 30. let narůstalo
abolicionistické hnutí, které bylo jednoznačně pro zrušení
otroctví. Lidé v tomto hnutí se snažili také pomoci uprchlím
otrokům z Jihu pomocí řetězů úkrytů a sítě pomocníků zvané
podzemní dráha (Underground railroad). Abolicionistické hnutí
vyvrcholilo v akci při níž se John Brown a jeho přívrženci
pokusili přepadnout v říjnu 1859 federální skladiště zbraní a
munice v Harper's Ferry v západní Virginii. Byl však chycen a
popraven. Stal se ale mučedníkem a rozšířil rozpor mezi Severem a
Jihem. Rok poté se konaly prezidentské volby, které vyhrála
dvojice Abraham Lincoln a Hannibal Hamlin. I když ve své
prezidentské kampani neprosazoval zrušení otroctví a odsoudil čin
Johna Browna, bylo Jižanům jasné, že se směřuje k zrušení
otroctví (mnoho Jižanů ani nerozlišovalo mezi Johnem Brownem a
republikánskou stranou). Parlament Jižní Karolíny rozhodl
20.12.1860 na protest proti nominaci Lincolna na funkci
prezidenta o odtržení od Unie. Postupně se přidalo dalších šest
států (Mississippi 9.1.1861, Florida 10.1.1861, Alabama
11.1.1861, Georgia 19.1.1861, Louisiana 26.1.1861 a Texas
1.2.1861). Odtržené státy se prohlásily za Konfederované státy
americké.
Válka začala bitvou o pevnost Fort Sumter v ústí
charlestonského přístavu, na území Jižní Karolíny. V pevnosti
bylo unionistické vojsko, které se odmítalo stáhnout. Jednotky
Konfederace zaútočily na pevnost 12. dubna a po 30 hodinách
pevnost padla. 15. dubna volá Lincoln 75 000 dobrovolníků do
zbraně na obranu Unie. Na Jihu to chápou jako vypovězení války.
Odtrhávají se další 4 státy (Virginia 17.4.1861, Arkansas
6.5.1861, Tennessee 7.5.1861 a Severní Karolína 20.5.1861).
Odtržení Marylandu a tím možnosti, že by Washington, hlavní město
Unie, bylo obklíčeno státy Konfederace, se podařilo zabránit
ústupkem - pozastavením platnosti Habeas Corpus Act.
Obě strany prohlašovaly, že nebojují kvůli otroctví.
Konfederace prohlašovala, že je vedena kvůli právu států opustit
Unii. Unie prohlašovala, že je vedena výhradně za účelem
znovuobnovení Unie a skončí po jejím znovuobnovení.
Po vypuknutí války na Severu i na Jihu houfně vstupovali
do armády velká množství dobrovolníků, mladíků, kteří chtěli
opustit běžný život a toužili po dobrodružství. Obě strany
počítaly s rychlým a snadným vítězstvím, ale hned první skutečná
bitva, která byla u Bull Runu (asi 50 km západně od Washingtonu)
je z toho vyléčila.
V červenci 1861 se utvořila ve Washingtonu armáda pod
vedením Irvina McDowella s asi 30 000 vojáky. Armáda měla pouze
zběžný trénink, ne důkladnější výcvik. Vojáci neuměli provádět
složitější manévry ve větších formacích. Jižané měli jen výhodu,
že byli v obranných postaveních. Bitvu sledovalo velké množství
diváků, kteří jsem přijeli především z Washingtonu podívat se ne
porážku Jihu. Skutečnost byla opačná. Proti Severu tu stála
armáda s generály: Pierre Gustave Beauregard, Joseph Eggleson
Johnston a Thomas Jonathan Jackson. Armáda Severu byla poražena a
dala se spolu s přihlížejícími civilisty na útěk do Washingtonu.
Generál Jackson v této bitvě získal přezdívku Kamenná zeď
(Stonewall), protože v bitvě stál jako kamenná zeď a neustupoval
před silným útokem Seveřanů. Jižanská armáda byla vítězstvím
stejně rozvrácena jako unionistická porážkou, takže nedošlo k
pronásledování unionistů a byla naštěstí pro Sever zmařena veliká
šance dobýt Washington. Po porážce vyměnil Lincoln generála
McDowella generálem Georgem Brintonem McClellanem. Generál
Winfield Scott navrhl strategii dobytí Jihu (která byla nakonec
úspěšně realizována generálem Grantem). Strategie měla tři hlavní
směry:
1)Potomacká(východní) armáda má bránit Washington a vyvíjet tlak na Richmond.
2)Námořnictvo má vykonávat blokádu přístavů Jihu a neumožnit mu zásobování ze zahraničí.
3)Proniknutím západní armády podél třech hlavních vodních toků (Mississippi, Tennesse a Cumberlandu) rozdělit Jih minimálně na dvě části - především oddělit od Jihu Texas, který byl velkou "zásobárnou" vojáků a potravin.
Do jara 1862 se válka soustřeďovala na námořní blokádu
Jihu a několik bitev na moři. Na jaře 1862 proběhly vojenské akce
jak na západě, tak na východě.
Na západě generál Ulysses Simpson Grant dobyl 6. února
1862 na řece Tennessee pevnost Fort Henry a 16. února Fort
Donelson, kde zajal 12 000 mužů. Při bitvě o Fort Donelson získal
Grant přezdívku "Bezpodmínečná kapitulace" ("Unconditional
Surrender" = U.S. - zkratka připomínala také iniciály jeho dvou
křestních jmen). Po vítězství táhl Grant na jih, ale dopustil se
chyby při rozmisťování vojáků u Shilohu, které využil jižanský
generál Albert Sidney Johnston a rozpoutala se jednodenní krvavá
bitva. Jižanskou armádu se podařilo vytlačit až druhý den s
novými posilami. Bitva u Shilohu byla jedna z nejkrvavějších
bitev války s 25 000 obětmi na obou stranách. Zemřel zde jižanský
generál A.S.Johnston a Grant byl na několik měsíců zbaven vedení.
Na východě McClellan za 3/4 roku velmi dobře vycvičil a
vybavil vojsko. Tažení na jih zahájil až na rozkaz Lincolna v
březnu 1862. Z Washingtonu vyplul na lodích a přistál ve Fort
Monroe, pevnosti, kterou již ovládala Unie delší dobu na
poloostrově tvořeným řekami James a York. Odtud táhnul pomalu na
severozápad K Richmondu. U Sedmi borovic (Seven Pines) narazil na
jižanskou armádu Josepha Egglesona Johnstona. Na obou stranách
byly velké ztráty, včetně zranění generála Johnstona. Bitvu
vyhráli nakonec unionisté. Velení jižanské (severovirginské)
armády se ujal generál Robert Edward Lee, který si přizval k sobě
generály Jacksona, Jamese Longstreeta, D.H.Hilla, Ambrose Powella
Hilla a Jamese Ewella Browna Stuarta. Lee neustále útočil na
unionistickou armádu po sedm dní 26. června - 2. července, aniž
by zvítězil (bitva dostala název Sedmidenní bitva). McClellan byl
odvolán s armádou zpět do Washingtonu, aby se připojil k vojskům
generála Johna Popea, aby společně zaútočili na Richmond. Lee
chtěl McClellana předejít a vyrazil na sever a porazil Popea v
druhé bitvě u Bull Runu 30. srpna 1862. Pope byl zbaven vedení a
jednotným velitelem se stal McClellan. Lee překročil řeku Potomac
severně od Washingtonu a dostal se do Marylandu.
Lincoln se obával, aby lidé na Severu nechtěli uzavřít
mír za každou cenu a tím zastavit agresi z Jihu. Doposud se vedla
válka formálně pouze za obnovení Unie a ne za zrušení otroctví.
Lincoln se rozhodl, že musí být dán nový podnět k vedení války a
tím podnětem mělo být zrušení otroctví. Došlo tedy ke sepsáním
Prohlášení o osvobození černochů. Ministr Seward rozmluvil
Lincolnovi jeho zveřejnění, protože v době porážek Severu by bylo
chápáno jako poslední zoufalý pokus a zatažení černochů do války
by mohlo mít opačný výsledek. Pro Prohlášení bylo podle něho
potřeba přesvědčivé vojenské vítězství.
Severu tentokrát pomohla (ne)šťastná náhoda. Jeden z
jižanských generálů ztratil Leeovy rozkazy o plánované dislokaci
a plánovaných pohybech všech jednotlivých částí jižanských vojsk.
Papíry našli unionističtí vojáci, prohlédli si je a předali
McClellanovi. Ten toho využil a zaútočil k potoku Antietam,
nedaleko Sharpsburgu, a 17. září 1862 "vyhrál" - de facto bitva
byla nerozhodná, ale zastavil Leeův postup a Lee se stáhnul zpět.
Bylo další (především po Shilohu) jedna z nejkrvavějších
(jednodenních) bitev války. Unionistická armáda ztratila 13 000
mužů a armáda Konfederace 10 000. Lincoln vyhlásil 22. září (s
platností od 1.1.1863) Prohlášení o osvobození černochů a válka
změnila svůj charakter.
McClellan po bitvě u Antietamu nepronásledoval Leea a
byl za svoji neschopnost v listopadu zbaven vedení. Vrchním
velitelem byl jmenován Ambrose Everett Burnside. Ten přání Bílého
domu začal Leea pronásledovat bez ohledu na blížící se zimu.
13. prosince 1862 zaútočil přes zmrzlou řeku Rappahannock proti
Leeovu vojsku, které bylo ale opevněno ve Fredericksburgu. Leeovo
vojsko střelbou zmasakrovalo unionistickou armádu aniž by se
unionisté vůbec dostali blíže k jejich pozicím. Unionistická
armáda ztratila 12 000 mužů (Jih asi polovinu) a ustoupila.
Burnside byl nahrazen Josephem Hookerem.
Hooker postavil armádu na nohy a vybudoval 130 000-ovou
armádu. Vypracoval dobrý plán jak zahnat Leeho do Richmondu a
koncem dubna 1863 překročil řeky Rappahannock a Rapidan, aby
obešel Leeho ze strany. Hooker ale v bitvě ztratil nervy a
umožnil tak jižanským velitelům v čele s Leeem a Jacksonem
výhodně manévrovat a utrpět ve čtyřdenní bitvě u Chancellorsvillu
na počátku května 1863 porážku. Ačkoliv tato bitva byla Leeovým
nejlepším vítězstvím, ztratil 12 000 v čele s generálem
Jacksonem, kterého omylem za soumraku zastřelili vlastní vojáci.
Na západě ale mezitím vítězili unionisté v čele s generálem
Grantem, který byl opět od podzimu 1862 velitelem západní armády,
a generálem Williamem Tecumsehem Shermanem, který velel válečným
plavidlům. Grantovi zbývalo k ovládnutí řeky Mississippi dobýt
Vicksburg a Port Hudson. Na jihu se vzdal New Orleans pod hrozbou
lodních děl admirála Davida Glasgowa Farraguta. Jelikož Vicksburg
nešel dobýt bojem, rozhodl se Grant, že Vicksburg obklíčí a
vyhladoví.
Na východě jižanská armáda rozvažovala o další
strategii, zda má jít na pomoc Vicksburgu nebo zaútočit na
východě a rozhodnou bitvou ukončit válku. K druhé variantě
se klonil Lee a tak začal v červnu 1863 táhnout s vojskem na sever.
Překročil řeku Potomac, prošel Marylandem a dostal se do
Pennsylvanie. Hooker odhalil Leeův manévr a stál mezi ním a
Washingtonem. Během tažení, po překročení Potomacu, jezdecký sbor
jižanského generála Jamese Ewella Browna Stuarta se střetl s
unionistickým jezdectvem generálmajora Pleasanta. Střetnutí bylo
největší jezdeckou bitvou celé americké historie. Pleasant se
musel nakonec stáhnout, protože na místo dorazila jižanská
pěchota. Unionisté ztratili kolem 900 mužů, jižané kolem 500
mužů. V seveřanské armádě došlo 28. června k další změně na
velitelském místě, místo Hookera byl jmenován generál George
Gordon Meade.
Lee měl své jednotky roztažené po širokém prostoru v
Pennsylvánii a pokus se je urychleně shromáždit u Gettysburgu,
kde byla ve dnech 1.- 3. července 1863 svedena jedna z
nejdůležitějších bitev americké občanské války. První dva dny
byly nerozhodné, jednou vítězila jedna strana, jindy zase druhá
strana. Nakonec se unionisté opevnili na kopcích jižně od
Gettysburgu. Proti těmto obrněným pozicím vedl generál George E.
Pickett 3. července přímý útok. Opakovala se situace u
Fredericksburgu, ale s prohozenými stranami. Tentokrát byly
střelbou zmasakrovány jižanské oddíly. Z 15 000 útočníků se jich
vrátila do původních pozic necelá polovina. Útokem skončila
bitva, Lee ustoupil a nastoupil cestu na jih. Ustoupil ale
obratně a neumožnil Meadovi dokončit vítězství.
4. července 1863 se vzdal Grantovi ve Vicksburgu
generálporučík John Pemberton s 30 000 vojáky. Generál Nathaniel
Prentiss Banks dobyl Port Hudson v Louisianě a Mississippi byla
ovládnuta. Tím byla asi 1/3 Konfederace odříznuta od zbytku. Na
západě byla na podzim 1863 vybojována ještě jedna bitva, a to u
Chattanoogy a Chickamaugy. Unionistický generál William
Rosencrans dobyl 9. září Chattanoogu a začal pronásledovat
konfederační armádu v čele s generálem Braxtonem Braggem na jih,
do Georgie. Zde se u Chickamaugy odehrála 19. a 20. září bitva.
Vyhrála jižanská armáda a unionisté se stáhli zpět do
Chattanoogy. Jižanská armáda město obklíčila. Unionistickému
vojsku přišli na pomoc se svými jednotkami Grant a Sherman a
24. a 25. listopadu zahnali jižanskou armádu na útěk. Rosencrans
byl nahrazen Georgem Thomasem a Bragg Josephem Johnstonem.
Lincoln rozpoznal v Grantovi velícího důstojníka, kterého dosud
marně hledal, a jmenoval ho v březnu 1864 velícím generálem.
Grant se přidal k Meadovi na východě, aby bojoval proti Leemu, a
na západě nechal Shermana, aby bojoval proti Johnstonovi. Grant
přestal spoléhat na jednu vítěznou bitvu a zavedl taktiku
vyčerpávající války (války, která měla postupně vyčerpat
jižanskou armádu). Grant nařídil velitelům, aby zabavovali nebo
ničili na Jihu vše, co mohli Jižané použít pro vojenské účely,
což Sherman potom doslovně ukázal v Georgii. Přesto toto ničení
bylo nutné k vítězství.
V květnu 1864 Grantova armáda o síle skoro 120 000 mužů
(skoro dvojnásobná proti Leeově) se vydala přes řeku Rappahannock
na jih do oblasti zvané Divočina, kde se 5.- 7. května strhla
krvavá třídenní bitva. Bitva v lesních porostech, křovinách a
bažinách byla zmatená a nerozhodná. Unionisté měli přes 2 000
mrtvých, 12 000 zraněných a přes 3 000 pohřešovaných mužů. Jižané
měli 8-12 000 ztráty, z toho padlo 5 generálů, 6 bylo zraněno
(včetně Longstreeta) a 2 zajati. Grant pokračoval na jih. Obdobná
nerozhodná bitva se opakovala u Spotsylvanie 8. až 12. května.
Grant se opět stočil doleva a táhl dál na jih. Další podobné
střetnutí se opakovalo u Cold Harboru 1. až 3. června. Opět se
Grant stáhl a obklíčil Petersburg, který pak 9 měsíců obléhal.
Unionisté byli dobře zásobeni po řece James, zatímco Leeova
armáda hladověla.
Sherman zatím pronásledoval Johnstonovu armádu Georgií
směrem k Atlantě. Davisovi se nelíbil Johnstonův neustálý ústup a
tak ho nahradil generálem Johnem Bellem Hoodem. "Zbrklý" Hood
neustále ne Shermana útočil a tím v létě 1864 ztratil 20 000
mužů. Nejdříve to bylo 20. července v bitvě u Peach Tree Creek,
pak 22. července u Atlanty. když Jižané zaútočili na jižní křídlo
unionistické armády. U Atlanty ztratili Jižané okolo 10 000 mužů
a Seveřané asi 5 000 mužů. 28. července znovu zaútočili na
Seveřany u Ezra Church, kde se Seveřané udrželi. Seveřani začali
20. srpna obkličovat Atlantu. Generál Hardee se střetl se
Shermanem na přelomu srpna a září u Jonesboro, načež Hood 1. září
Atlantu opustil, aby se spojil s Hardeem. Ztratil město, aby
zachránil armádu. Ztráty Severu v těchto bojích byly také kolem
20 000 mužů. Sherman většinu Atlanty spálil a vydal se 15.
listopadu na pochod napříč Georgiíí k moři, k Savannah. Hood
chtěl Shermana odlákat a vydal se opačným směrem na severozápad,
přes Alabamu. Sherman to vytušil a oddělil jen vojsko v počtu
30 000 mužů pod vedením George Thomase, který Hooda dostihl a
porazil v Tennessee, nejdříve 30. listopadu v bitvě u Franklinu a
pak 27. prosince v bitvě u Nashville. Sherman roztáhl svou armádu
do pásma od 20 do 60 mil a začal uplatňovat totální válku podle
příkazů Granta. Zabavoval obilí a dobytek,ničil úrodu a vše, co
mohly využít konfederační vojska a vytvořil 250 mílí dlouhý pás
spálené(zničené) země. 21. prosince 1864 dobyl Savannah a vydal
se na další ničící cestu po Jižní Karolíně, kde mimo jiné vypálil
hlavní město, Columbii, kterou dobyl 17. února 1865.
V době bojů na západě, se Lee pokusil na východě ještě
jednou zvrátit situaci ve prospěch Jihu. Lee vyslal k Washingtonu
malou armádu pod vedením generál Jubala Andersona Earlyho. Ten
proklouzl kolem linií Seveřanů, dostal se severně od Potomacu a
vyrazil na východ k Washingtonu. Usadil se v Silver Springs,
nedaleko Washingtonu. Generál Grant vyslal proti Earlymu armádní
sbor pod velením generále Horatia Wrighta. Ten Jižany zastavil a
zatlačil je do údolí řeky Shenandoah, kde se ale Jižané uchytili.
Ve Washingtonu probíhala kampaň na prezidentské volby.
Copperheadi, radikální skupina seveřanských demokratů
odmítajících válku, podporovali jako Lincolnova protikandidáta
McClellana,a to částečně proti jeho vůli. Volby vypadali jako
referendum o další válce. I sám Lincoln ztrácel naději, že bude
znova zvolen.
Grant vyslal svého velitele jezdectva, Phila Sheridana,
proti Earlymu do údolí Shenandoah. Sheridan zaútočil a porazil
Earlyho 19. září 1864 u Winchestru a přinutil ho k ústupu. Za
měsíc na to, 19. října udeřil na Earlyho znova a definitivně ho
porazil u Cedar Creek. Poté 8. listopadu Lincoln vyhrává volby.
K demoralizaci jižanské armády obklíčené u Petersburgu a
Richmondu přispěly zprávy o porážce Earlyho, o pustošivém tažení
Shermana na jihu a to, že 13.- 15. ledna 1865 padla pevnost Fort
Fisher, která chránila ústí řeky ve Wilmingtonu v Severní
Karolíně. Fort Fisher byl poslední přístav, kterým mohla
Konfederace dostávat zásoby a jejím padnutím byla Konfederace
definitivně odříznuto od okolního světa. Na jaře se pokusil Lee
vymanit z Grantova obklíčení a spojit se s Johnstonovými
jednotkami v Severní Karolíně. Lee zaútočil 25. března 1865 na
unionistickou pevnost Fort Stedman, ale útok selhal. Grant vyslal
sbor pod vedením Sheridana na Leeovo pravé křídlo a v bitvě u
Five Forks 1. dubna byl Lee definitivně přinucen k ústupu.
Opustil Petersburg a Richmond. Prezident Jefferson Davis již před
tím uprchl vlakem z Richmondu do Georgie, kde byl 10. května
zajat. Grant vyslal na ji jízdní oddíly generála Philipa
Sheridana, aby Leeovi znemožnily spojit se s Johnstonem a tlačily
Leea na západ. U Appomatoxu zaskočil Leea Sheridan a s Grantem ho
obklíčili. Grant měl sedmdesát až osmdesát tisíc dobře
vyzbrojených a zásobovaných mužů. Lee měl sice asi 30 000 mužů,
ale zbraně měla jen polovina. Lee už nechtěl dál bojovat a nechat
zabíjet své vojáky, a proto 9. dubna 1865 v soudní budově v
Appomatoxu se setkal s Grantem a podepsal kapitulaci. Johnstonova
vojska se vzdala Shermanovi 18. dubna poblíž Durhamu v Severní
Karolíně. 26. května byla uzavřena v Trans-Mississippi dohoda s
účinností od 2. června mezi Taylorem a Kirgy-Smithem (oba za Jih)
s Edwardem Richardem Spriggem Canbym (za Sever) o definitivním
ukončení organizovaného vojenského odporu.
Ať se na počátku války její důvody vysvětlovaly různě,
hlavní důvod, o kterém se zpočátku války nehovořilo, bylo
otroctví. Na Jihu se ho nechtěli za žádnou cenu vzdát a na Severu
bylo čím dál více morálně nepřípustné. V průběhu války Lincoln
viděl, že bude muset tento hlavní důvod říci veřejně. Byly pro to
dva důvody:
1)Na Sever utíkalo mnoho otroků z Jihu, kteří byli
ochotni za svou svobodu bojovat. Unionističtí
generálové nevěděli, jak se k nim chovat, protože
na jedné straně o bojechtivé muže nebylo nazbyt,
ale na druhé straně riskovali znepřátelení
otrokářů v pohraničních státech (např. v
Marylandu).
2)Na Severu upadala válečná morálka a lidé volali po míru za jakoukoliv cenu, za jakékoliv ústupky Jihu. Byl potřeba dát nový, morálněji přesvědčivější důvod pro válku než pouhé obnovení Unie.
Z těchto důvodů bylo 22. září, s platností od 1. ledna
1863, zrušeno otroctví ve všech státech Unie (i v dočasně
odtržených). V armádě Severu pak sloužilo kolem 200 000 černochů
(asi 10% celkové armády) a asi 38 000 z nich padlo. Třináctý
dodatek, jímž se rušilo otroctví, byl ratifikován třemi
čtvrtinami států 18. prosince 1865. Nerovnoprávnost a rasismus
ale přetrvávaly dál.
Zatímco muži byli ve válce, ženy se musely starat o
celou domácnost, popř. ještě o farmu, včetně těžkých prací, které
dělali vzhledem k své tělesné stavbě do té doby muži. Ženy
hromadně vstupovaly do války, a to do nemocnic a válečných
lazaretů, kde se setkávaly s velkým utrpením a neustálou smrtí,
což mělo vliv na jejich myšlení. Ženy získaly nové úlohy v
pracovním životě. Pracovaly v muničních továrnách, na úřadech a
všude tam, kde nebylo potřeba vojáků. Po skončení války se sice
většina žen vrátila k tradičním úlohám v domácnosti a ve
společnosti, přesto nešlo změnit myšlení lidí na předválečný
stav.
Americká občanská válka měla kromě odstranění otroctví
zajistit ještě znovuobnovení Unie a upevnění moci federální
vlády. Toto vše bylo za velikou cenu dosaženo. Unie byla opět
sjednocená, i když nebyla jednotná, panovaly zde nadále velké
rozdíly politické, ekonomické, rasové a jiné. Federální vláda
posílila svoje postavení. Autoři se shodují, že měla několik
"nej" (především v záporném smyslu):
Byla to (vedle války za nezávislost) nejvýznamnější
událost amerických dějin.
Byl to poslední válečný konflikt na území Spojených
států.
Byla to nejtragičtější událost v historii Spojených
států.
Byl to největší válečný konflikt na severoamerickém
kontinentě (srovnatelný snad jen s Mexickou občanskou válkou). V
ozbrojených silách Unie sloužilo 2 772 408 mužů. Z toho 75 215 v
řadách pravidelných pluků,1 933 779 v dobrovolnických jednotkách,
46 347 mužů povinně odvedených a 73 607 zaplacených náhradníků.
Unie zformovala během války 1 666 pluků pěchoty spolu s 306
dalšími nezávislými rotami, 57 pluků dělostřelectva, 232 baterií
polního dělostřelectva, vedle 22 baterií těžkého dělostřelectva.
Na straně Konfederace bojovalo podle odhadů asi 1 227 890 až
1 406 180 mužů. Vzniklo 259-642 pěších pluků a 85-163 pěších
praporů, které byly zařazeny v aktivní armádě Konfederace během
její existence, spolu s dalšími 62 nezávislými pěšími rotami.
Vzniklo také 227-261 baterií lehkého polního dělostřelectva a
127-137 pluků jezdectva, spolu s 47-143 prapory.
Byla to nejkrvavější válka v dějinách USA: více než
630 000 mužů v ní padlo nebo zemřelo následkem nějaké nemoci (což
je víc než ve všech ostatních amerických válkách dohromady -
např. v 2.světové válce zemřelo kolem 450 000 Američanů, v Koreji
kolem 33 000, ve Vietnamu přes 50 000,...), 50 000 mužů se
vrátilo domů s jednou či dvěma amputovanými končetinami.
Byla to jedna z prvních moderních válek (ve smyslu
hromadného zabíjení a změny válečné taktiky,t.j. Napoleonských
principů), ("...zabíjení bylo z valné části odtažité, neosobní a
mechanické. Boj muže proti muži tu byl spíše výjimkou než
pravidlem. Stále hojnější používání drážkových děl a ručnic s
vrtanými hlavněmi způsobilo, že se krveprolití odbývalo většinou
na dálku, nikoliv tváří v tvář protivníkovi" - Dějiny Států/USA
strana 322).
Byl poprvé v dějinách souzen válečný zločinec. Byl to
velitel tábora Camp Sumter v Andersonvillu, Heinrich Wirz, který
byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Fotografie z toho tábora
jsou podobné fotografiím z německých koncentračních táborů.
Byla jedna z nejvíce bratrovražedných válek v dějinách:
mnoho důstojníků stojících proti sobě byli přátelé nebo ve vztahu
nadřízený-podřízený z jedné a téže školy - vojenské akademie ve
West Pointu (United States Military Academy).
Měla nejvíce vliv na změnu názorů Američanů na válku,
černochy, ženy,...
Byla jako jedna z prvních dokumentována ne fotografiích.
Měla za následek ohromný rozvoj vojenské zásobovací
správy (logistiky).
Vedla k rozmachu průmyslové výroby a nových vynálezů v
oblasti zbrojní techniky (moderní dělostřelectvo, nové opakovací
pušky, telegraf, zákopy,...).
Vedla ke zdokonalení lékařské služby.
Americká občanská válka se stala součástí folklóru,
jistou součástí americké kultury. Jih sice prohrál, ale prohrál
se "ctí", nevedla k většímu rozšíření rozporů mezi Severem a
Jihem, lidé na ni vzpomínají s jistou mírou nostalgie, pořádají
uniformované srazy a předvádějí průběhy jednotlivých bojů (jako
např. Francouzi bitvu u Slavkova).
- Leonid Křížek a kol.: Americká občanská válka
- George B. Tindall, David E. Shi: Dějiny Států/USA, NLN s.r.o., Praha, 1994
- Peter Schäfer: Prezidenti USA, Mladá fronta, Praha, 1995
© Radek Klempera 1995
HTML design © Radek Klempera 1998