Dominikánský řád se za dobu svého více než sedmisetletého působení rozrostl do mnoha větví, které ve své celistvosti tvoří jednu dominikánskou řádovou rodinu. V této rodině mají již od samého počátku nezastupitelné místo také ti křesťané, kteří žijí svoje povolání ve světě, mají svoje rodiny a každodenní zaměstnání, svoje obyčejné starosti a radosti a přesto anebo snad právě proto jsou vedeni Duchem svatým k životu podle ducha a charismatu sv. Dominika a jsou včleněni do Řádu zvláštním slibem podle příslušných pravidel. Tito bratři a sestry od nepaměti tvořili spolu s některými diecézními kněžími a jáhny tzv. Třetí řád sv. Dominika. I tato větev Kazatelského řádu dává především v posledních dvou stoletích vyrůst řadě výhonků. Tertius ordo stojí při zrodu asi 130 kongregací sester dominikánek, jejichž posláním je apoštolátní práce, vznikají sekulární instituty jako Caritas Christi, Dílo blažené Zdislavy, laici vytváří tzv. Laická sdružení sv. Dominika, obdobná bratrstva vznikají i pro diecézní kněze a jáhny atd.

Pro praktický život není snad ani tak důležité, jaké označení jednotlivé výhonky III. řadu nesou v té či oné době, zda se ku příkladu v případě laiků držíme v běžné mluvě striktně nového označení Laické sdružení sv. Dominika, jak to činí ku příkladu naši bratři a sestry v severoamerických provinciích, nebo zda preferujeme spíše tradiční název III. řád, jako je tomu v Australsko - novozélandské provincii. Daleko důležitější je věrnost našemu poslání, které jsme přijali ve křtu a které dále opatřil Duch svatý pečetí sv. Dominika. Posilováni bratrským společenstvím máme vydávat svědectví především o vlastní víře. Máme být pozorní k potřebám lidí své doby a sloužit pravdě podle příkladu sv. Dominika, sv. Kateřiny Sienské a našich předchůdců, kteří ozářili život řádu a církve zvláštním způsobem.

Již od nepaměti je obřad přijetí do Řádu tzv. obláčka spojen s požadavkem oblečení se do „nového člověka“. Stanovy III. řádu sv. Dominika používané v minulém století význam změny, která se má v člověku odrážet přijetím do řádového společenství připomínají, když říkají: „Prvé, než kdo do řádu vstoupí, má své dluhy (má-li jaké) zaplatiti, s nepřáteli se smířiti a závěť učiniti.“ V dnešních stanovách Laických sdružení sice podobné ostře formulované požadavky již nenalezneme, přesto ovšem při přijetí kandidát přijímá nový program svého života v podobě platných stanov a ku pomoci dostává nového patrona - je mu dáno nové řádové jméno. Také symbolické oblečení do řeholního oděvu - hábitu, není jen něčím vnějškovým, co má přinést jen smyslový efekt, ani nejde o nějakou nostalgickou libůstku. Slovo hábit totiž nenamená jen ten kus látky ve formě řeholního oděvu, ale je to také habitus jako ctnost, čili to, co uschopňuje člověka konat dobro pevně a nenuceně. Tento habitus se má stát naší novou přirozeností a jeho výsledkem je stálost v jednání. K rozvoji těchto habitů, které ve svém důsledku mají u nás vést k připravenosti hlásat Boží slovo, nás má vést především čl. 10 stanov, který specifikuje hlavní zdroje, ze kterých máme čerpat pokrok ve vlastním povolání. K těmto zdrojům patří mimo jiné četba Písma svatého, pokud je to možné každodenní účast na liturgii, ustavičné studium zjevené pravdy, slavení liturgie hodin spolu s celou dominikánskou rodinou, obrácení srdce duchem a praxí evangelijní kajícnosti, časté přijímaní svátosti smíření atd.

Stotožnění se s novým posláním pak vrcholí při slibech a to jak časných, tak věčných. Věrnost stanovám, v nichž je obsažen duch evangelijních rad, kterou slibujeme, ovšem nemá plynout z nějakého donucení, či pocitu strachu, ale z lásky a z důvodu naší cti. Složením slibu - lat. professio (přesto že není kanonický) jsme naším otcem Dominikem povoláni k profesionalitě, která se má začít odrážet především ve vnitřním duchovním životě. Tento slib nás tedy nejen v příslušné a odpovídající míře zavazuje (v případě členů LS nikoli pod hříchem), ale také nás vnitřně spojuje s celou duchovností Dominikánského řádu. Terciát, či laikát, má sice specifické postavení v tom, že je určen pro lidi žijící ve světě, nemá ale specifickou duchovnost. Kdo se nedokáže, především skrze odpovědné chápání toho, co se mu pro jeho členství v Řádu dostává (a to jak v povinnostech tak v právech), ztotožnit s touto dominikánskou duchovností je marně a naplano členem řádu.

Cesta k dominikánské profesionalitě ovšem nemůže spočívat v nějaké suché a bezduché aplikaci pravidel stanov, ale vyrůstá z jejího přijetí, jako něčeho, co nám Bůh zcela nezaslouženě poskytuje. Kdo se nesnaží otevřít pro Boží dary svoje srdce, ať nevěří, že mu stačí číst a nemít pomazání, spekulace bez zbožnosti, zkoumání bez úžasu, bádání bez jásotu, pracovitost bez úcty, věda bez lásky, pochopení bez pokory, studium bez milosti Boží, zrcadlo bez Bohem darované moudrosti (sv.Bonaventura).