Politická situace před zahájením války ve Vietnamu:

     Základ války ve Vietnamu položil D. Eisenhower tím, že jmenoval Johna Fostera Dullese ministrem zahraničních věcí. Dulles měl v zahraniční politice USA v 50. letech sehrát neblahou roli. Byl ministrem šest let a byl skutečným autorem zahraničně-politické linie Spojených států. Eisenhower mu poskytl naprostou plnou moc určovat zahraniční politiku USA. Přestože Eisenhower prohlašoval, že jeho ministr zahraničních věcí nikdy nepodnikal žádné závažné akce bez prezidentova vědomí a souhlasu, lze konstatovat že právě Dulles a ne Eisenhower byl autorem agresivní zahraniční politiky USA v 50. letech.

     Právě Dulles byl iniciátorem politiky vůči Vietnamu, která nakonec zavlekla USA do nejnepopulárnější války v celé jejich historii. V listopadu 1954 byli do Jižního Vietnamu vysláni američtí vojenští poradci a pod dohledem nového velvyslance USA, generála Lawtona Collinse, začali cvičit saigonskou armádu. 

     Na Dullesův popud Eisenhower přednesl 7. dubna 1954 výklad nové vojenskopolitické teorie domina, kterou varoval ostatní státy světa před pokusy o narušení statu quo v kterékoli části světa:"Postavíte-li kostky domina do řady a převrhnete první kostku, nevyhnutelně se velmi rychle převrhne i poslední v řadě. Před vašimi zraky začne rozpad, který bude mít velmi závažné následky."

     Do konce svého prvního funkčního období Eisenhower prakticky předal veškerou prezidentskou pravomoc J.F. Dullesovi. Tento názor vyslovuje ve svých pamětech bývalý britský ministerský předseda Harold Macmillan. Odvolává se přitom na rozhovor s Dullesem v roce 1956 a říká, že mu tehdy americký ministr zahraničních věcí radil, aby si s Eisenhowerovým stanoviskem nedělal starosti, a dodal:" Vždyť všechno, co říká, píši já." Dále Macmillan uvádí:" Dulles řekl, že by byla chyba domnívat se, že by se on a prezident někdy mohli v něčem rozcházet. On sám je autorem většiny prezidentských prohlášení. Když měla být ostrá, pronášel je ministr zahraničních věcí a když měla být idealistická, vystupoval s nimi prezident, ale autorem byl ministr zahraničních věcí.

     Eisenhower se netajil tím, že problémy zahraniční politiky jsou pro něj nadmíru složité. Jen jednou, v roce 1954, si dovolil jednat proti doporučení Dullese, aby nejezdil na schůzku na nejvyšší úrovni a nejednal s komunisty. Do Ženevy odcestoval v Dullesově doprovodu, poslušně postupoval podle Dullesova scénáře, který předem vylučoval jakoukoli možnost dohody se Sovětským svazem.

     V září 1955 postihl prezidenta Eisenhowera srdeční infarkt. Do té doby nikdo nepochyboval, že bude znovu kandidovat. Po dlouhém léčení v lednu 1956 oznámil, že se bude ucházet o zvolení na další období. A tak se taky stalo. Pro republikánského kandidáta (Eisenhowera) hlasovalo 35 miliónů Američanů. Jeho protikandidát Stevenson (demokrat) získal pouhých 26 miliónů hlasů.

     V roce 1959 J.F.Dulles umírá a před Eisenhowerem stál složitý úkol řídit zahraniční politiku Spojených států. Teprve nyní pronesl Eisenhower řadu projevů o nutnosti jednání mezi západem a východem. Došlo k dohodě o další schůzce šéfů vlád USA, Velké Británie, SSSR a Francie v Paříži.

     Nad územím Sovětského svazu byl sestřelen špionážní letoun U-2 a to znamenalo zmaření pařížské schůzky. Vláda USA oficiálně prohlásila, že letoun přelétl hranice díky chybě navigačních přístrojů. Když pak Sovětský svaz oznámil, že sovětské orgány zajaly pilota Francise G. Powerse a mají v rukou dokumenty potvrzující špionážní charakter letu U-2, byla vláda USA nucena přiznat záměrné proniknutí do vzdušného prostoru SSSR. Eisenhower veřejně přiznal osobní zodpovědnost za tuto akci.

     Poté, co prezident Eisenhower zakončil nepřátelství v Koreji, objevil se další problém. Ve Vietnamu. Na toto území si dělala nárok Francie (pozůstatek její koloniální politiky). Eisenhower se rozhodl dodávat Francouzům vojenskou techniku. Viděl totiž, že i Čína, která se zbavila nákladné války v Koreji začala Vietnamcům dodávat materiál, díky kterému mohl Viet-minh (Vietnamská armáda) přejít od partyzánské války k pravidelnému způsobu boje. V lednu 1954 se generálu Viet-minhu Vo-nguyen-Giapovi podařilo obklíčit značné francouzské síly. Američané nezasáhli a tak obklíčená vojenská základna Dien-bien-phu 7.května padla.

     Po Ženevské konferenci se začaly francouzské jednotky stahovat a Vietnamci se vzpamatovávali z rozdělení své země. Prezidentem Severního Vietnamu se stal Ho-Či-Min a jižní Vietnam byl pod císařem Bao-Dai, který se ovšem staral především o své pohodlí a tak se vlády ujal Ngo-dinh-Diem. Ten měl zkušenosti z dvouletého pobytu v USA. Sám se nehlásil ke komunismu, ale k nacionalismu. Přestože bojoval proti Francouzům, našel v USA pomoc. Jeho snahu o obnovu země mu usnadňovalo to, že povstalci měli vlastní potíže na Severu. Ho-Či-Min ale ani na okamžik nepřestal myslet na svůj cíl - sjednocení obou Vietnamů. V roce 1955 po svobodných volbách se Diem stává prezidentem Jihovietnamské republiky. Při otázce, co bude s celovietnamskými volbami plánovanými podle Ženevské konference na rok 1956 Diem stroze připomněl, že jižní Vietnam a USA tuto dohodu nepodepsali. To otřáslo severním Vietnamem. Ho-Či-Min zuřil. Tyto volby by totiž znamenaly zvolení Ho-Či-Mina (na severu žilo více lidí a Ho-Či-Min byl populární národní vůdce). Znamenaly by i spojení obou zemí. Severní Vietnam tyto volby neuznal a Ho-Či-Min se rozhodl pro boj.

     Vietnamci, kteří zůstali na severu po rozdělení země se připravovali na boj přes dva roky. Poté přecházeli na jih, aby zde rozdmýchali revoluci a začali záškodnické akce. Tyto akce se rozšířily v roce 1957. Reorganizovaný Viet-cong zahájil náborovou činnost a jeho řady rostly. Prezident J. Vietnamu Diem nebyl schopen odstranit všechny problémy. Vláda dělala málo pro chudé rolníky a mnozí úředníci byli zkorumpovaní. Tito rolníci se začali přidávat k Viet-congu a zemi začala hrozit skutečná revoluce. Vrchní velení v Hanoji si uvědomilo nutnost vybudovat dopravní cesty, aby se k povstalcům dostal voj. materiál. Tak vznikla síť stezek později pojmenovaná Ho-Či-Minova stezka. V roce 1959 dorazily na jih další jednotky a Viet-cong vystupňoval svoji bojovou činnost. V roce 1960 zahynulo rukama atentátníků přes 1400 jihovietnamských vládních úředníků.

   Po D. Eisenhowerovi se prezidentem USA stává J.F. Kennedy. Ten pokračoval v agresivní politice Spojených států zaměřené proti komunismu. Už v den Kennedyho vítězství na sjezdu demokratické strany se jeho otec Joseph P. Kennedy sešel s vydavatelem a majitelem novinářského koncernu Time-Life Inc., milionářem Henrym R. Lucem, který měl značný vliv v politických kruzích USA. Na této schůzce projednávali otázku, jaké stanovisko zaujmou vlivné časopisy Time a Life v nadcházející volební kampani. Z tohoto jednání v podstatě vyplynulo, že jestli J.F. Kennedy "projeví známky povolnosti, pokud jde o antikomunismus v mezinárodních problémech, nebo jakoukoli slabost v otázkách obrany svobodného světa" dostane co proto. Na to Joseph Kennedy odpověděl:" Můj syn rozhodně nehodlá být ke komunismu měkký."

     Dokladem toho, jak vážně John F. Kennedy bral výstrahu Henryho Luce a konzervativních politických a podnikatelských kruhů USA, byla celá jeho předvolební kampaň, která se nesla přesně v duchu studené války. Kennedy výslovně zdůrazňoval, že hlavní pozornost se má věnovat tzv. psychologické válce proti komunismu.

     K válce, ovšem ne psychologické, se začalo schylovat v Jižním Vietnamu. Viceprezident Johnson, který na přání Kennedyho několikrát cestoval do různých zemí, navštívil také Jižní Vietnam. Johnson si vyslechl nářky Saigonského prezidenta Ngo-dinh-Diema na nedostatečnou americkou pomoc k záchraně Jižního Vietnamu před komunistickým ohrožením ze severu. Johnson ho vyslechl a po návratu do USA vyzval vládu, aby se "zásadně rozhodla...".

     Historik a novinář D. Halberstam v této souvislosti píše: "Vysocí američtí funkcionáři nejezdili do Vietnamu, aby se o této zemi něco víc dozvěděli, ani proto, aby ji viděli na vlastní oči, nebo aby nějak přispěli k revizi politiky, o které se neoficiálně hovořilo jako o vratké, ale aby této politice přidali na vážnosti. Projevy a řeči se jim psaly již před odjezdem do J. Vietnamu. Oplývaly chvalozpěvy na Ngo-dieh-Diema a obsahovaly spoustu planého žvástu o národní revoluci, o ukončení války a o blízkém vítězství...Tímto způsobem se optimistické projevy staly hlavní a plánovanou součástí politiky, metodou vedení války využíváním cest k ovlivňování veřejnosti. To byl další charakteristický rys Kennedyho vlády."

     Počet amerických vojenských poradců v jihovietnamské armádě se z původních 500 zvýšil na 10 000 a krátce před Kennedyho smrtí činil 18 000. Prezident jim zvláštním rozkazem oficiálně povolil účastnit se válečných akcí.

     Konfliktní situace, která vznikala na podzim 1962 v Jižním Vietnamu, neodpovídala svým rozsahem plánům amerických militaristů, kteří chtěli dokázat celému světu moc Spojených států. Otevřená intervence USA v J. Vietnamu sice vytvářela nebezpečně výbušnou situaci, ale neumožňovala demonstrovat sílu v přímé konfrontaci se silou Sovětského svazu. Záminka k takovéto konfrontaci se naskytla v říjnu 1962, za krize, která vypukla v Karibské oblasti. Znamenalo to nebezpečí termonukleární války mezi dvěma vojensky nejsilnějšími mocnostmi světa. Zásluhou Sovětského svazu byla krize urovnána (tedy zjednodušeně řečeno).

     Většina Američanů kladně zhodnotila zdravý rozum a politickou uvážlivost, které prezident Kennedy projevil v rozhodující fázi krize. Právě v říjnu 1962 prezident Kennedy dospěl k závěru, že zahraniční politika USA musí být realistická. Myšlenky, které prezident začal vyslovovat byly výmluvným uznáním skutečnosti, že není možné pokračovat v politice amerického diktátu v celém světě, která hrozila vážnými následky pro samotné Spojené státy. Kennedy začal chápat, že země nechce válku a nepřála si neustálé jaderné napětí ve vztazích k Sovětskému svazu. O tom se, bez zvláštního údivu přesvědčil, při dlouhé cestě po USA.

     Brzo nato podepsaly Spojené státy smlouvu o zákazu jaderných zkoušek. Kennedy v projevu prohlásil: "Tato smlouva není začátkem zlatého věku... Je však důležitým prvním krokem k míru, krokem k rozumu a krokem od války...". Americká veřejnost poprvé po mnoha letech nazvala Demokratickou stranu stranou míru, schopnou něco udělat v zájmu zmírnění hrozby války (v průzkumu veřejného mínění).

     Podle slov Kennedyho blízkého pomocníka K. O'Donnela se prezident chystal v druhém funkčním období stáhnout americké ozbrojené síly z Vietnamu. Na důkaz tohoto prezidentova úmyslu O'Donnel uvádí, že před odletem do Texasu v listopadu 1963 vydal Kennedy rozkaz k snížení početního stavu amerických ozbrojených sil V J. Vietnamu o tisíc mužů.

     V texaském Dallasu na Johna Fitzgeralda Kennedyho čekal vrah, který ukončil jeho život a zmařil i možné vyřešení konfliktu ve Vietnamu.

Začátek války:

     V roce 1961 se situace ve Vietnamu začala zhoršovat. Útoky Viet-congu začaly ještě více sílit. Došlo k útoku na středisko Phuoc-vinh, pouhých 40 mil od Saigonu. Povstalci po sobě zanechali hrůznou vizitku - useknuté hlavy obránců města nabodnuté na zašpičatělé kůly táhnoucí se v dlouhých řadách.

     Rok 1962 nezačal pro jihovietnamce dobře. Frekvence útoků a jejich brutalita se ještě zvýšila. Většina území byla kontrolována FNOJV (Fronta národního osvobození jižního Vietnamu), která ukládala daně, usměrňovala obchod, povolávala vojáky. Byl proveden další atentát na prezidenta Diema (nespokojení vojáci z jižního Vietnamu). To posílilo jeho nedůvěru k armádě a proto veškerou moc soustředil ve svých rukách. Po zbytek jeho vlády byly bojové operace narušovány přecentralizovaným řízením a administrativními překážkami.

     Přesto byly saigonské jednotky v roce 1962 připraveny a morálka vzrůstala. Bylo to způsobeno přílivem výzbroje z USA. Začalo se ukazovat, že první střety partyzánů s vojáky používajících moderní techniku končily útěkem jednotek Viet-congu. Mnoho útoků bylo odraženo vrtulníky nebo obrněnými jednotkami. Na morálku vojáků ARVN (vojsko Již. Vietnamu) mělo vliv i to, že Američané se zde rozhodli zůstat.

     Jižní Vietnam v roce 1962 zahájil tzv. Program strategických vesnic. Ten vycházel z úspěšných francouzských experimentů. Měl za cíl ochránit rolníky a přesunout je do vesnic, které se daly snadněji bránit. Každá vesnice měla mít příkopy, ostnatý drát a vycvičené obránce. Tento program selhal především z organizačních důvodů.

     Ap-bac. Tak se jmenuje první skutečná bitva. S boji okolo vesnice Ap-bac se původně nepočítalo. Kontrarozvědka zjistila nepřátelské voj. velitelství u vesnice Ap-than-thoi. Nepřítel se nezdál příliš silný. Vše komplikovaly nejasné velitelské pravomoci, rozdělené mezi velitele Bui-dinh-Dama a amerického poradce podpl.Johna Paula Vanna. Nepřítel se ukázal silnější než rozvědka hlásila. Byl posílen 500 muži Viet-congu a navíc věděl o připravovaném útoku. Snaha velitelů severu bylo neutralizovat účinnost vrtulníků. Prakticky jediné použitelné trasy přesunu vedly podél rozvětvených vodních kanálů Mekongu. Linie kanálů tvořily přírodní obranné pozice obsazené 514. praporem Viet-congu.

     2.ledna 1963 bitva začala. Vrtulníky vysadily předvoj 11. pluku na sever od Ap-than-thoi. Ten se nesetkal s žádným odporem. Ostatní části pluku se zpozdily o 2 hodiny díky mlze. Postupující jednotky na jih od Ap-bac narazily na odpor a útok se zastavil. Komunikace mezi Damem a Vannem byla zajištěna přes vysílačku, ale nebyla kódovaná a tak nepřítel věděl, kde zaútočí. V 10:20 začaly u Ap-bac přistávat vrtulníky, ale zde na ně čekala protiletadlové zbraně s vycvičenou posádkou. Byly sestřeleny 4 vrtulníky. Chaos, který zavládl byl zvládnut generálem Caem, který převzal velení a zhodnotil situaci. Bitva nebyla (i přes určité ztráty) ztracena. Jednotky Viet-congu u Ap-bac byly izolovány. Cao nebyl ochoten zbytečně ztratit své jednotky a vyžádal si nejprve posily (američtí poradci radili zahájit útok). Než se tyto posily dostali do oblasti a zahájily útok, nepřítel se v noci stáhl. Bitva u Ap-bac tím skončila. Taktika generála Caa, začala být používána až za několik let při válce do vyčerpání. Bylo zabito přes 50 mužů Viet-congu, dalších 36 zajato. Saigon ztratil 66 vojáků a zraněno bylo 115 (z toho 3 Američané padli a 6 bylo zraněno).

     Pomoc mu přišla z nečekané strany. Buddhisté nelibě nesli, že katolíci v čele s prezidentem Diemem obsadili většinu významných míst ve vládě (římskokatolická církev představovala v zemi menšinu). Začala vlna protestů, která následně potopila Diemovu vládu. Přes rady Američanů trval Diem na krutém zúčtování se vzbouřenci. Mezitím se vzchopil i Viet-cong a po Ho-Či-Minově stezce vedoucí Laosem začala proudit výzbroj pro partyzány.

     V té době začal Kennedy uvažovat o tom, jak se jihovietnamského prezidenta-diktátora zbavit. Generálové ARVN se o likvidaci Diem postarali sami. Byl zastřelen i se svým bratrem.

     14 dnů poté byl zastřelen i prezident Kennedy.

     Jeho nástupcem se stal dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson. Podle Pentagonských dokumentů Johnsonova vláda rozšířila tajné bojové akce proti Severnímu Vietnamu a plánovala přechod k otevřené válce již na jaře 1964, celý rok před skutečnou intervencí. V roce 1964 bylo ve Vietnamu již 23 000 amerických vojáků a zpracovávaly se plány na použití letectva. Záminku k vyslání dalších jednotek poskytl tzv. Tonkinský incident. V roce 1965 dosáhl počet Američanů ve Vietnamu 125 000. Na jaře 1968 si Johnson uvědomil porážku své vlády na všech frontách politiky. Rozhodl se znovu nekandidovat na prezidenta a odchází z politiky.

     Žádné jiné období v celé válce nebylo tak zmatené, jako byly měsíce po Diemově smrti. Vlna ulehčení zasáhla celou zemi. Lidé tančili, házeli květiny vojákům a odstraňovali vše, co připomínalo rodinu Ngo. Zářivé odlesky převratu proti Diemovi zastiňovaly správné zhodnocení situace v Saigonu. Ve skutečnosti byl v tuto chvíli Jižní Vietnam jen krok od porážky. Douglas Pike, specialista na Viet-cong o tom později napsal: "Domnívám se také, že jediný důvod, proč FNOJV nevyužila této situace, je boj politických frakcí uvnitř Viet-congu."

     Generál Duong-van-("Veliký")-Minh ustavil prozatimní vojenskou vládu, která jen ukázala svoji neschopnost. 3 měsíce poté se moci chopil generálmajor Nguyen-Khanh. Americký velvyslanec Lodge věřil, že energický Khanh bude lepším vůdcem než Minh. Jenže Khanh měl smůlu. V roce 1964 totiž Saigon zaplavila vlna převratů a pokusů o převrat. Každý nový vůdce měnil velitele sborů, aby si upevnil svoji pozici. Jenže ve funkcích šéfů skoro každé provincie byl vojenský představitel. Proto každý převrat otřásl i řídícím aparátem v celé zemi. Od smrti Diema uběhlo již 14 měsíců a většina pozorovatelů už ztratila přehled o tom, kolik se v Saigonu vystřídalo vlád. Generál Khanh musel opustit zemi a vlády se ujala civilní vláda Dr. Phan-huy-Quata. Ta ovšem brzo požádala vojáky, aby opět převzali moc (jinými slovy se sama svrhla). Premiérem se stal maršál Ky a generál Thieu se stal prezidentem. Tím byl zvolen i v roce 1967, aby v této funkci zůstal až do nečekaného pádu jižního Vietnamu dva roky po odchodu Američanů.

     V tomto chaotickém roce s pokusy o převrat, rasovou nesnášenlivostí, náboženskými nepokoji a rozvráceným hospodářstvím by měla plné ruce práce i stabilnější vláda, než byla tato. Tento kalich hořkosti byl dokonce trpčí, než samotný komunistický partyzánský odboj. Poté, co se Viet-cong v roce 1963 vymanil z vlastních sporů, přivítal s radostí svržení Diema a následný chaos. Ústřední výbor Vietnamské strany pracujících celých 10 dnů jednal o nových šancích. Nakonec dostal generál Giap (vedl útok na Dien-bien-phu) rozkaz k rozhodujícímu útoku. Viet-cong dostal nové zbraně především Sovětské a Čínské provenience. Koncem roku 1964 byl příliv nové výstroje téměř dokončen. Díky množství partyzánů se problémy se zásobováním zvětšily. Začal být používán kambodžský přístav Sihanoukville.

     3. února 1964 zaútočily nepřátelské jednotky na americkou základnu v Kon-tumu, a zahájily tak tažení vůči americkým poradcům. Bombovými útoky, jenž se dotýkaly nejen poradců, ale i civilistů začal Viet-cong ztrácet podporu lidí. Spojením 271. a 272. pluku byla vytvořena jednotka o síle divize. Tato 9.divize Viet-congu napadla americké jednotky Rangers a námořní pěchoty a způsobila jim velké ztráty.

     V roce 1964 nezahálela ani armáda J. Vietnamu. Celkový počet mužů ve zbrani dosáhl půl miliónu. A tak se začalo s plánem "Hop Tac". Ten znamenal vyčištění samotného Saigonu od povstalců. Uspěl jen částečně, ale znamenal uvolnění Saigonu z povstaleckého sevření. K zachování morálky přispívalo i to, že se do války zapojily i jiné státy, než USA. Byla to Austrálie, Korea, Thajsko, Filipíny aj. Každá země pomáhala podle svých možností. V roce 1964 také L.B.Johnson rozhodl zvýšit počet poradců, letadel a lodí. Generála Harkinse vystřídal William C. Westmoreland. Místo velvyslance Lodge zaujal generál Maxwell Taylor. Taylor a Westmoreland si byli blízcí a při práci spolupracovali a vzájemně se doplňovali. Narozdíl od Harkinse a Lodge.

     Počátkem srpna, nedlouho poté co byli jmenováni do svých funkcí, napadly severovietnamské torpédové čluny americký torpédoborec Maddox při hlídkování v Tonkinském zálivu (bod 4 na mapě Indočíny). Útok se opakoval i o 2 dny později, kdy byl napaden Maddox a Turner Joy.

     Senát šokovaný touto událostí schválil téměř jednomyslně rezoluci k Tonkinskému zálivu a potvrdil použití americké síly v jihovýchodní Asii. Později se vyskytly názory, že šlo o incident vyprovokovaný Spojenými státy. Na začátku roku 1964 bylo podél hranic 25 odloučených pohraničních stanovišť. Do koce roku se jejich počet zdvojnásobil. Počet letounů se zvýšil na 600. Vojáků bylo 23 000.

     V tuto dobu se rozhodl Ho-Či-Min, po dohodě s generálem Giapem zahájit konečný útok na J. Vietnam. Koncem roku začaly pronikat na jih ne malé oddíly Viet-congu, ale celé divize jednotek VLA (severovietnamská armáda). Tak začala invaze, kterou Američané čekali již před 10 lety. Proč se Hanoj rozhodla pro velkou ofenzívu? Nejspíše proto, že Viet-cong a jeho vliv vyvolal v Hanoji obavy o ztrátu vlivu. Ho-Či-Min přece nechtěl další komunistickou zemi, ale jen jednu sjednocenou. Nebo Hanoj chtěla využít politické situace na jihu. Generál Giap předpokládal, že Američané své ozbrojené síly do Vietnamu nepošlou. A pokud ano, tak nezaútočí na sever od 17. rovnoběžky z obav před zapojením Číny jako v Koreji.

     7. února 1965 zaútočily oddíly Viet-congu na základnu amerických poradců v Play-cu (bod 1 na mapě Indočíny) Bylo zabito 8 Američanů a 109 jich bylo zraněno. Bylo zničeno nebo poškozeno 20 letadel. Již dříve byly ostřelovány minomety základny u Bien-hoa a Binh-gia. To rozhodlo. Za měsíc se u Da-nangu vylodily dva prapory americké námořní pěchoty. Byl zahájen letecký útok na severovietnamská města (Američané útočili jen na cíle pár kilometrů za demilitarizovaným pásmem). Operace byla nazvána "Planoucí kopí" .

     10. února byl vyhozen do povětří Viet-congem americký hotel v Qui-nhon a bylo zabito 23 spících Američanů (bod 2 na mapě Indočíny) Odpovědí bylo "Planoucí kopí II". Letouny zničily severovietnamská kasárna ve dvou městech. 2. března byl zahájen plán "Dunivé hromobití", znamenající bombardování Ho-Či-Minovy stezky. To trvalo s různým stupněm intenzity přes tři a půl roku. Po další léta byla kolem Ho-Či-Minovy stezky rozmístněna protiletadlová děla, rakety země-vzduch a moderní radiolokátory dodané Moskvou. Sovětský svaz vyslal odborníky, kteří pomáhali cvičit jednotky VLA a budovali komplexy protivzdušné obrany, jaké od konce 2. světové války žádná země neviděla.

     Letectvo začalo plnit i obranné úkoly. Kolona saigonských jednotek upadla do léčky u průsmyku Mang-giang mezi Play-cu a Qui-nhon. Zde před 11 lety v roce 1954 zlikvidoval Viet-minh 100. francouzskou obrněnou brigádu. Viet-cong si chtěl zopakovat slavné vítězství. Generál Westmoreland ihned vyslal perutě stíhacích i bombardovacích letounů. Vrtulníkové jednotky evakuovaly zraněné. Nebyl ztracen jediný muž. Viet-cong utrpěl značné ztráty. Doprovod a podpora pozemních jednotek se stala součástí taktiky USA. Do Saigonu dorazila vojenská policie, která měla za úkol zajistit bezpečnost amerických zařízení.

     Jednotky ARVN i přes podporu Američanů ztrácely 1 prapor týdně (jednotky VLA pod vedením g. Giapa) a Viet-cong dobýval jedno středisko okresu za 6-7 dnů. Jestli g. Westmoreland žádal v březnu (1965) o 100 000 mužů v červnu to bylo 200 000 na to, aby vůbec udržel pozice. Na získání iniciativy by potřeboval přes 300 000 mužů. To bylo v době kdy se k moci dostal maršál Ky a prezidentem se stal generál Thieu.

     Ho-Či-Min a Giap se spletli, když předpokládali, že Američané nepodstoupí toto tažení na pomoc jižnímu Vietnamu. Jejich plány na brzké vítězství se rozplývaly s vyloďováním amerických jednotek. Jestliže Spojené státy předtím vyhlašovaly, že válka ve Vietnamu musí být vedena Vietnamci, jistě byli teď touto washingtonskou změnou šokovaní. Přesto se nevzdali plánu na sjednocení Vietnamu. Monzunové deště měly omezit nejen pohyblivost americké techniky, ale i narušovat logistické systémy nepřátel. Giapovy pěší jednotky nebudou těmito dešti ovlivněny. Výzbroj byla dopravována nákladními auty nebo pěšky. Američané měli výhodu v leteckých jednotkách, především ve vrtulnících, jenž zvyšovaly mobilnost na maximum. Ho-Či-Minova stezka byla rozšířena a neustále po ní proudily jednotky, zbraně a zásoby. Generál Westmoreland si uvědomoval, že musí logistický problém vyřešit. Jediný přístav byl v Saigonu a ten byl neustále pod palbou. Za celých deset let své přítomnosti nedokázaly Spojené státy vybudovat další přístav (i když očekávaly invazi ze severu, nikoho asi nenapadlo, že jenom jeden přístav bude ucpaný loďmi s nákladem). Hned po svém příjezdu do Vietnamu zjistil, že existují dvě zátoky, ve kterých by mohly zakotvit i větší lodě. Byly to Vung-po a Cam-ranh (bod 5 na mapě Indočíny). Cam-ranh použilo i ruské loďstvo pro doplnění zásob uhlí, než se vydalo na smrt v rusko-japonské válce v roce 1905. Byl to přírodní přístav a Westmoreland, když obdržel povolení k výstavbě, věděl, kde bude jeho největší základna. Byly zahájeny okamžité práce. Pouhých 23 dnů po zahájení prací již z letiště vzlétla první letadla. Práce na samotném přístavu byly zdržovány zácpou v Saigonském přístavu. Nakonec se podařilo přístav dokončit a brzy nato vznikl nový přístav u Saigonu nazvaný Newport. Mezitím se zvýšil i počet vojáků. Objevily se zde i australské jednotky a am. námořní pěchota byla posílena o další muže. Westmoreland vyhlásil třístupňovou strategii. V zbytku roku 1965 mělo dojít k zamezení ztrát pozic (1.stupeň). V roce 1966 měly být zničeny nepřátelské útočné síly a 3.stupeň předpokládal zničení obranných postavení protivníka a jeho rozdrcení. S vítězstvím se počítalo do roku a půl od zahájení 3.stupně.

     Koncem roku 1965 začal Westmoreland uvažovat o další fázi svého plánu. Na provedení plánu potřeboval dalších 100 000 mužů. Ministr McNamara sdělil prezidentu Johnsonovi, že uvažovaných 100 000 vojáků umožní "pouze udržet naši současnou zeměpisnou polohu". Jako důvod uvedl ochotu nepřítele postavit se protivníkovým jednotkám velkého rozsahu. Dále prosazoval zintenzivnění bombardování Severu. Jenže Johnsonova administrativa zablokovala cestu vedoucí k vítězství. Ze strachu zapojení Číny do bojů (jako v Koreji v roce 1950), byly útoky vedeny jen na území j. Vietnamu nebo na jen málo významné cíle na severu. Méně pochopitelný byl ovšem zákaz bojové činnosti v Laosu a Kambodži. Johnson se obával rozšíření pozemní války. Severovietnamci brzy pochopili, že za hranicemi na ně americké jednotky neútočí. Proto hned za hranicemi byl vytvořen komplex výcvikových táborů, nemocnic, dělostřel. postavení, velitelství a zásobovacích stanovišť. Vojenští velitelé ve Vietnamu se nepřestávali divit, jak svázané mají ruce. Tak vznikla "válka do vyčerpání".

     Generál Westmoreland si tuto taktiku nepřál, ale když viděl, co všechno má zakázáno dělat, nemohl stejně žádné východisko. Tato válka měla být z hlediska Spojených států defenzívní a měla trvat tak dlouho, dokud severovietnamci nedosáhnou takových ztrát, že jejich vůle bojovat ochabne. Westmoreland se rozhodl alespoň zničit nepřátelské síly uvnitř j. Vietnamu. Nejkritičtější místa představovala oblast Saigonu a dále hustě osídlená pobřežní nížiny od Hue k Nha-trang. Sem bylo přemístěno nejvíce jednotek, které měly tuto oblast nejen bránit, ale i podnikat operace proti nepříteli. V té době se počet Američanů zvýšil na 400 000, ostatní země měly ve Vietnamu přes 60 000 mužů. S ostatními jednotkami Westmoreland podnikal útoky proti nepřátelským základnám na území J. Vietnamu.

     Válka do vyčerpání zavedla i jiné dosud nepoužívané výrazy jako byl "počet mrtvol". V jiných válkách se úspěch měřil velikostí dobytého území a počtem osvobozených měst. Tady to neplatilo. Sdělovací prostředky ukazovaly přehledy zabitých Američanů a porovnávaly je se ztrátami Jihovietnamců, aby se ukázalo, zda krvácejí rovnoměrně. Jejich součty se porovnávaly s počtem zabitých bojovníků Viet-congu a VLA a zjišťoval se týdenní poměr mrtvých. To byl "počet mrtvol". Mrtvý nepřítel se tak stával dalším zářezem na pažbě, dalším bodem zvyšujícím celotýdenní skóre počtu mrtvol. Tento přístup vedl k nechvalně známému masakru v My lai v roce 1968. Během roku 1966 došlo k 18 rozsáhlým akcím. Každá zaznamenala přes 500 zabitých nepřátel. Přesto se Hanoj nevzdávala víry na konečné vítězství.

     Westmorelandova taktika dobytí území J. Vietnamu se začala ihned uskutečňovat. Operace byly nazvány "Vyhledej a znič". To znamenalo prudký překvapivý útok dělostřelectva, obrněných jednotek i jednotek pěších. V důsledku minimalizování ztrát byly tyto přepadové oddíly velice početné a v případě napadení se měly stáhnout. Na území jižního Vietnamu bylo přes 100 nepřátelských opevnění, jež využívali povstalci. Opevnění byla v těžkém terénu, měla houževnatou obranu, spoustu pastí a zaminovaných míst a mnoho únikových cest. Největší síť základen byla jen 20 mil na sever od Saigonu. Byla používána již Viet-minhem a nyní byla zdokonalena. V zemi byla síť tunelů a místností, jenž byly používány jako útočiště, tiskárny, ošetřovny a mohly sloužit k nepozorovanému přesunu jednotek i přes několik kilometrů. Oblast těchto základen byla pojmenována jako "Železný trojúhelník" (bod 3 na mapě Jižního Vietnamu). První útoky podnikly jednotky ARVN již v roce 1964, ale kromě pár mrtvých ostřelovačů a desítek děr, které zavalily, nedosáhly ničeho. Westmoreland se rozhodl pro chemické látky, jež sežehly džungli. Poté vyslal letouny aby vysušenou džungli polévaly benzínem a nakonec tam poslal letouny s napalmem. Plameny šlehaly vysoko do oblak. Zdálo se, že operace bude úspěšná, ale obrovská teplota způsobila atmosférickou konfluenci vlhkého tropického vzduchu a spustila gigantickou průtrž mračen. Povstalci tak přežili v úkrytech a nic se jim nastalo. Džungle během několika měsíců opět dorostla. Generál si uvědomil neúčinnost bombardování a zahájil tedy útok "Cedar Falls". Ten začal 4.ledna 1967 nálety bombardérů B-52. Do 8.ledna byl prostor obklíčen jednotkami. 1.prapor 26. pluku zaútočil na vesnici Ben-suc. Než se bojovníci Viet-congu rozprchli bylo jich několik zajato. Mezitím 25. divize zaujala pozice u řeky Saigon, aby zneškodnila prchající jednotky. Druhý den zaútočil ze severu 11. lehký obrněný pluk a 173. výsadková brigáda. Jenže nepřítel se nepozorovaně stáhl a proklouzl mezi útočícími jednotkami nebo 25. divizí u řeky Saigon. Železný trojúhelník padl do rukou Američanů. Ženisté se dali do práce. Udělali zde plochu pro zásobovací vrtulníky, rozšířili stezky do měst, buldozery zasypávaly tunely. "Tunelové krysy" byly jednotky jež měly za úkol prohledat tunely a posléze je i zasypat a zničit. Tyto operace trvaly přes tři týdny. Terén byl urovnán a podzemní bludiště zasypána.

     Plán měl název TCK-TKN (tong khoi kich-tong khoi nghia, neboli všeobecná ofenzíva-všeobecné povstání). Plán na konečné spojení obou Vietnamů a potupnou porážku nenáviděných Američanů.

     Datum ofenzívy bylo vybráno na 30.ledna 1968. Ve Vietnamu probíhaly svátky Tet. Doba setkání rodin, svátek jara, státní svátek i svátek znovuzrození. Svátky Tet lze přirovnat k našim Velikonocím nebo Vánocím. Do měst se ještě před ofenzívou dostávali vojáci převlečení za civilisty nebo dokonce za vojáky jižního Vietnamu. V obrovských průvodech se úplně ztratili. Velitel sektoru Saigon generálporučík Fred Weyand sledoval nesouvislou činnost nepřítele v blízkosti. Věděl jakou důležitost Saigon má a tak tuto činnost nebral na lehkou váhu. Od Westmorelanda si vyžádal posily. Do blízkosti Saigonu bylo ještě před ofenzívou dočasně přesunuto 15 praporů. Celkem jich zde bylo 27. Toto je možná skutečnost, která město zachránila. Navíc velitelství Viet-congu vyhlásilo příměří, které mělo trvat od 27. ledna do 3.února. To umožnilo Severu bez strachu z náletů přesunout další jednotky a zásoby na jih.

     V noci z 29. na 30.leden začala ofenzíva Tet. Giapovi nevyšla na poslední chvíli koordinace. Plány odhalil svým velitelům až těsně před útokem. Špatná spojení a na některých místech nedostatečné velení způsobilo, že místo jediného rozhodujícího útoku se jednotky VLA a Viet-congu postupně přidávaly do bitvy. I tak byl důstojnický štáb zaskočen. Vždyť během jediné noci se boje rozhořely snad v každém městě jižního Vietnamu. Nepřipravení obránci měli v počátečních fázích útoků těžké ztráty. Bylo napadeno 5 provincií v centru jižního Vietnamu - Kon-tum, Play-cu, Binh-dinh, Dar-Lac, Khan-hoa. Dále na severu byl napaden Quang-nam. To bylo první noc. Druhou noc bylo napadeno 7 dalších provincií a hlavní město Saigon. Třetí noc vypukly boje v dalších 8 provincií. Směr útoku byl ze středu na sever a poté zpět na jih. Bylo napadeno 36 ze 44 hlavních měst provincií, 5 ze 6 autonomních měst, 64 okresních středisek a 50 vesnic.

     Vojáci Viet-congu byli nemile překvapeni. Nikdo je nevítal, povstání nevypuklo a navíc podceňované jednotky ARVN v neúplných sestavách se pustily do bojů místo předpokládané kapitulace. Ofenzíva měla opačný efekt než Giap předpokládal. Obránci se místo úprku sjednotili a odhodlaně hájili své domovy.

     Ve všech městech se VLA podařilo udržet jen několik dnů a někde dokonce hodin. Přesto se částečně chopili vlády v 10 hlavních městech provincií. V Hue se útočníci drželi až do 25.února. Obklíčené jednotky uvnitř Saigonu vzdorovaly až do poloviny února. Popíši jen bitvy v městech Saigon, Hue a Da-Latu, tedy tam, kde útočníci vydrželi nejdéle.

     Saigon. V ulicích probíhaly karnevalové průvody a nikdo netušil, že by i zde mohly vypuknout boje. Přesto se nedaleko od amerického velvyslanectví připravovala skupina mužů na útok. Jejich útok měl mít spíše psychologický účinek než vojenský. Otlučený taxík naplněný trhavinou nechali vybuchnout u zdi a dírou vtrhli do areálu velvyslanectví. Stráže u hlavní brány zahájily palbu a zabily tři povstalce. Jeden ze zastřelených byl vůdce skupiny. Zbylí povstalci zastřelili strážce a hnali se do budovy velvyslanectví. Dveře jim stráže zavřeli přímo před nosem. Zklamaní útočníci zahájili palbu na přízemí budovy ze samopalů a raketometů. Američané je obklíčili v budově a ráno po příjezdu posil byli zbylí bojovníci zastřeleni. Bylo zabito 5 Američanů a škody na majetku byly minimální. V Americe zavládlo zděšení. Média přinesla zprávu o obsazení velvyslanectví. Válka, která měla být vyhraná, nyní visela na tenkém vlásku. Celkem na Saigon zaútočilo 11 praporů Viet-congu s dalšími v záloze na upevnění pozic. Jenže nebylo co upevňovat. Útočníci byli na všech místech odraženi. Své velitelské stanoviště si zřídili v čínské čtvrti. Během několika dnů zde zůstalo v Americkém obklíčení přes 1000 vojáků Viet-congu. Byli bez vůdce i bez plánů na ústup. Tolik si byli jisti svým vítězstvím. Někteří splynuli s obyvatelstvem, ale ostatní byli zastřeleni. Saigon měl štěstí. Narozdíl od Hue (bod 1 na mapě ofenzívy Tet). Obráncům se nepodařilo nepřítele odrazit a ten obsadil město. Tedy jen okraj města. Hue se totiž skládalo ze dvou měst. To ve středu byla pevnost s mnoha památkami a svatyněmi. Generál Ngo-quang-Truong zabezpečil část této pevnosti, ale útočníci ovládli její střed. Téměř měsíc trvalo osvobození celého Hue. Civilisté se mezitím přesvědčili o komunistickém způsobu osvobozování. Ve městě působily polní soudy jež odsuzovali k smrti předem vytipované lidi. Popravčí čety je hned zastřelily. Vyvraždily zde přes 3000 lidí. Úředníky, inteligenci, státní zaměstnance, policisty, kněží, učitele a především všechny cizince. Tyto popravy byly používány již dříve, ale nikdy ne v takovém měřítku. Teprve 31.ledna bylo město dobyto 1. americkou obrněnou divizí. Z krásného historického města zbyly jen trosky a tisíce lidí přišlo o střechu nad hlavou. Obě strany přišla bitva draze Američané a ARVN ztratili kolem 500 mužů a ztráty Viet-congu byly přes 5000 mužů. Oběti na civilním obyvatelstvu byly určitě vyšší než udávané 4000. Reportéři po celé dny informovali veřejnost o bojích vojáků s nepřítelem, o němž se před pár týdny soudilo, že je rozdrcen. Vůbec to nevypadalo jako vyhraná válka.

     Boje u Da-latu (bod 2 na mapě ofenzívy Tet) nepřipomínaly překvapivé přepady v Saigonu nebo Hue. Rozsah bojových akcí, ztráty i škody byly nesrovnatelně menší než v obou jmenovaných městech. O to více slouží jako příklad bitev o svátcích Tet. Leží v horách a připomínalo spíše vesnici v Alpách než vietnamské město. Zde si všichni připadali bezpečně a daleko od války. V noci na 27.ledna bylo přepadeno. Viet-cong zlomil odpor předsunutých hlídek a obsadil jihozápadní část města. Šéf provincie už byl varován, ale nemohl podniknout protiútok kvůli nedostatku sil. Brzo obdržel posilu 2 bezpečnostních jednotek o síle 80 mužů. Velitelem všech sil v oblasti se stal major Dao-mong-Xuan. Měl nelehký úkol vypudit povstalce z města dříve než začnou další popravy. Povstalci měli více mužů a Xuanovi komplikovalo situaci množství civilistů v obsazené části. Přesto tito lidé poskytli mnoho cenných informací o síle a rozmístnění Viet-congu. Ani zde nevítaly Viet-cong zástupy "osvobozených" obyvatel. Na pomezí části obsazené Xuanovými muži a Viet-congem se nalézal hotel Modern. Tady si mohli vojáci odpočinout od bojových akcí. Kromě lázní a masáží, zde podávali také steaky. Erotická pověst hotelu zaujímala u vojáků na seznamu míst, které je třeba navštívit, jednu z nejvyšších pozic. I přes zákaz opuštění vojenských posádek v průběhu svátků Tet, trávilo zde odpočinek několik Američanů. Když bylo město přepadeno, zavolali tito vojáci na velitelství a průběžně podávali informace o dění v okolí hotelu. Odpoledne dorazila bojová helikoptéra a Xuan mohl přikročit k útoku. Střed města se m u podařilo osvobodit a v následujících dnech byly jednotky Viet-congu vytlačeny i z okolí. Ztráty Američanů a ARVN byly 50 mužů. Viet-cong utrpěl další porážku, která jej stála přes 200 mužů.

     Přes vojenský neúspěch, měla ofenzíva Tet i jeden úspěch. Nespokojenost Američanů s průběhem války stále rostla a tato ofenzíva jen pomáhala rozšířit vlnu protestů. Bylo to způsobeno i nepřesným informováním veřejnosti sdělovacími prostředky. Westmoreland požadoval dalších 206 000 mužů na zničení nepřítele, ale média tento požadavek pochopila jako potřebu dalších mužů na samotnou obranu jihu Vietnamu. Ještě před lednem 1968 byli lidé informováni o vytlačení nepřítele z hustě osídlených míst a rozptýlen. Nyní byla napadena všechna města, jež měla být bezpečná. Prezident Johnson začal ztrácet i své poslední příznivce a pacifistických nálad lidu chtěli využít jiní politici, jako například Robert Kennedy. Johnson 31.března přednesl televizní poselství jako nabídku míru dočasné zastavení bombardování a zároveň odvolal svoji kandidaturu na znovuzvolení prezidentem.

     Mezitím ve Vietnamu pokračovaly boje. Počátek dubna byl ve znamení osvobození posádky pevnosti v Khe-sanhu. 6.dubna se spojila 1.lehká obrněná divize po nepříliš tvrdých bojích s obleženou námořní pěchotou. V květnu nařídil Ho-Či-Min další vlnu útoků na americké základny, nedbaje obrovských ztrát svých jednotek. Jen za prvních šest měsíců roku 1968 ztratila hanojská vojska pravděpodobně 100 000 bojovníků. Což se v západním pojetí rovnalo 10 divizím. Začalo docházet k hromadným zběhnutím a mezi přeběhlíky bylo i mnoho důstojníků. Kapitulovaly celé jednotky. Srpnová ofenzíva vůbec nezačala. Pro Hanoj to byl dokonalý vojenský krach.

     Rok 1968 se ukázal jako nejdůležitější rok Vietnamské války. USA dosáhly vojenského vítězství. Armáda jižního Vietnamu zdvojnásobila počet mužů ve zbrani a jejich připravenost vzrostla.

     Američané si zvolili nového prezidenta. Stal se jím Richard Nixon. McNamara odstoupil z funkce ministra obrany a byl vystřídán Melvinem Lairdem. Po čtyřech a půl letech ve Vietnamu se vrátil do Spojených států generál Westmoreland a stal se náčelníkem generálního štábu armády. Jeho místo obsadil generál Creighton Abrams. Ke konci roku se v Paříži setkali čtyři nejdůležitější účastníci: Jižní Vietnam, Severní Vietnam, Viet-cong a USA, připraveni jednat o míru.

     Uplynul jeden rok od ofenzívy Tet, když Richard Milhouse Nixon skládal prezidentskou přísahu jako třicátý sedmý prezident USA. Před osmi lety poslouchal J.F.Kennedyho jak vyzývá americký lid, aby uposlechl volání polnice. V roce 1961 byl v prezidentských volbách poražen. A nyní měl dokončit to, co jeho přemožitel začal. Po prezidentu Johnsonovi převzal zkrachovalou strategii, půl miliónů vojáků válčících ve válce s pramalou perspektivou na vítězství a vlastní zemi na pokraji vzpoury.

     Nixonovým prvním rozhodnutím bylo zadání podrobné studie týkající se vietnamské otázky. Projekt měl vypracovat dr. Henry Kissinger. Jeho úkolem bylo i prozkoumání všech možností. A to i těmi nejextrémějšími, jako potupná kapitulace Spojených států či totálního zničení severního Vietnamu. Bývalý univerzitní profesor se svého úkolu zhostil na jedničku a o mnohém vypovídaly i výsledky. Doposud ani nejvyšší oficiální představitelé neměli úplně jasno o průběhu války. Henry Kissinger se se svými poradci shodl na tom, že vedení války se stejnou strategií jako dosud by ji prodloužilo o mnoho let. A navíc strategie bojů do úplného vyčerpání, tak jak byla praktikována, by výhru nepřinesla.

     Začátkem roku 1969 bylo ve Vietnamu nejvíce amerických vojáků za celé období války - téměř 550 000. Na konci roku jich zde bylo 475 000. Další rok bylo ve Vietnamu 335 000 mužů Americké armády. Koncem roku 1971 jich zde zbylo jen 157 000. V tomto období se začaly snižovat i stavy spojenců. Americká pomoc jižnímu Vietnamu neustávala; bylo dovezeno přes milión pušek M-16, tisíce kulometů M-60 a raketometů M-79, 2000 minometů a houfnic. Mobilitu zajišťovaly tisíce obrněných aut a vrtulníky.

     Tato operace se lišila od předchozích tím, že poprvé od roku 1965 se neměli útoku zúčastnit Američané. Ti měli zakázáno překročit hranice s Laosem. Američané měli jen podporovat síly ARVN svým dělostřelectvem a letectvem. 30.ledna akce začala klamným útokem u demilitarizované zóny. Základna Khe-sanh měla plnit předsunutého zásobovacího postavení. Jenže nepřítel byl připraven a nyní byl rozhodnut neustupovat jako v Kambodži. Byla posílena i protivzdušná obrana. 8.února začal útok překročením Laoské hranice dvěmi divizemi ARVN pod vedením generála Lama. Podpora letectva se ukázala v tomto terénu jako naprosto zbytečná. Brzo po přechodu hranic začaly drobné přestřelky. Vojáci generála Lama, odkázáni sami na sebe, začali zatlačovat nepřítele do prostoru opěrného bodu 604. Po měsíci bojů dobyli Tchepone. Ho-či-Minova stezka byla rozdělena a VLA nemohla dostat žádné posily. Zatím byla operace pro ARVN úspěšná. 16.března začaly tvrdé boje, poté co Giap vyslal přes 30 000 mužů a dva tankové pluky na odražení nepřítele. Na ARVN, která až dosud byla v přesile, začaly útočit vlny nepřátel. Přes obrovské ztráty byl nepřítel odražen. Když se 24.března vrátily poslední jednotky ARVN z území Laosu, ukázalo se, jak strašné boje to byly. Saigon hlásil až 50% ztráty. Zabito bylo přes 7 500 vojáků z jihu. Severovietnamci utrpěli ztráty ještě vyšší; přes 10 000 vojáků.

Konec války:

     Američané si nyní byli jisti neschopností severovietnamců podniknout jakýkoliv větší útok. Mýlili se. Giap přichystal svoji ofenzívu na začátek roku 1972. O značné vyčerpanosti armády VLA svědčí i verbování mužů starých od 14 do 45 let. To také svědčilo o tom, že tato ofenzíva bude znamenat konečné vítězství nebo prohru. Mezitím Moskva posílala do Vietnamu mnoho lodí s moderním vybavením pro VLA. O chystané ofenzívě vědělo mnoho zpravodajců, ale prezident a generálové jim nevěnovali pozornost. Proto byli překvapeni, když 29.března zaútočily přes 17.rovnoběžku tankové divize VLA. Giap nechal nechráněné severní území, protože minulost ukázala, že Spojené státy z obav před Čínou nezahájí protiútok na sever od 17.rovnoběžky. Protože Nixon nemohl opět vyslat do Vietnamu americké jednotky (nepokoje ve Spojených státech by byly obrovské), rozhodl se zintenzívnit bombardování severního Vietnamu. "Tentokrát ty parchanty vybombardujeme jako nikdy předtím," prohlásil (nahráno v jeho pracovně na magnetofonový pásek). Akce na zmírnění ofenzívy dostala název "Linebacker" - Ochránce hranic. Byla bombardována všechna severovietnamská města a přístavy. Politbyro sledovalo s hrůzou tento ničivý útok, jaký severní Vietnam doposud nezažil. Toto bylo opravdové bombardování.

     Touto dobou již začínali i severovietnamci souhlasit s mírovým urovnáním celé války. Ještě nedávno se sice mírových jednání účastnili, ale nečekali od nich nic, proto končily neúspěšně. Ale s pokračováním operace "Linebacker" "Linebacker II" si uvědomovali obrovskou převahu Američanů ve vzduchu. Operace "Linebacker II" byla zahájena v prosinci 1972 a již v lednu 1973 se obě strany dohodly na zastavení palby na mírových jednáních v Paříži."Spojené státy nebudou pokračovat ve své vojenské účasti či zasahování do vnitřních záležitostí jižního Vietnamu." Takto zněla část dohody. Tato část tedy znamenala konečné ukončení války. I přes určité další problémy s dodržováním této smlouvy bylo do konce roku 1973 ukončeno stahování amerických vojáků. Tak skončila přímá (!) účast Spojených států na válce ve Vietnamu.

     Jižní Vietnam odkázaný sám na sebe se po dva roky úspěšně bránil, ale v roce 1975 nastal kolaps. Padla provincie Phuoc-long u hranic s Kambodžou na sever od Saigonu. ARVN nedokázala dobýt toto území zpět. U města Buon-me-thout byla rozdrcena jedna divize ARVN. Během tří týdnů padly dvě třetiny oblastí jižního Vietnamu a polovina jihovietnamské armády. Situace byla pro Jižní Vietnam kritická. Prezident Thieu rezignoval a 30.dubna 1975 Jižní Vietnam podepsal bezpodmínečnou kapitulaci.

Shrnutí:

     Ženevská konference o Indočíně v květnu 1954 skončila kompromisem; na jedné straně se Francie vzdala svých nároků v regionu, na straně druhé se vietnamským komunistům nepodařilo ovládnout celou Indočínu. Na 17.rovnoběžce byla ustanovena demarkační čára mezi severním a jižním Vietnamem. Dále se Kambodža a Laos staly samostatnými státy. Spojené státy se fakticky zavázaly k podpoře demokracie v těchto zemích, čímž byla odvrácena možnost komunismu.

     Pro zastavení komunistické expanze v jihovýchodní Asii vzniká v září 1954 v Manile Jihoasijská obranná smlouva (South East Asia Treaty Organisation; SEATO). Zvláštním protokolem bylo k chráněným teritoriím přičleněno také území Jižního Vietnamu, Kambodže a Laosu. Na základě tohoto protokolu obdržely tyto země pomoc od Američanů.

     Udržení demokracie se ukázalo jako velký problém. Docházelo zde k neustálým vojenským převratům a bojům všech proti všem. Od září 1960 byla tato situace podporována severovietnamským Hanojem. V prosinci (1960) vzniká tzv. Národní fronta osvobození jižního Vietnamu (NFOJV) se svými ozbrojenými jednotkami Viet-congem. V Laosu se vytváří podobné síly pod názvem Patheet Lao. Obě skupiny byly podporovány Hanojem, jenž se stal prodlouženou rukou Moskvy. Ozbrojené guerilly (malé záškodnické oddíly) začaly od března 1961 partyzánskou válku v jižním Vietnamu a v Laosu. Tyto útoky na teritoria garantovaná smlouvou SEATO, přiměly USA k vojenské přítomnosti v tomto regionu. Malá jednotka americké armády se vylodila v Thajsku, které těsně spolupracovalo s USA. Stálý růst vojenských akcí prokomunistických guerill přiměl prezidenta Lyndona B. Johnsona k výraznému posílení americké přítomnosti v oblasti. V červenci 1964 zde vzniklo americké velitelství.

     Začátkem skutečné války se stal až tzv. Tonkinský incident. Americký Kongres dal začátkem srpna 1964 prezidentu Johnsonovi právo odpovědět silou na případné útoky na americké jednotky. Do Indočíny byly poslány další jednotky a americké letectvo zahájilo bombardování zásobovacích cest severovietnamských guerill a vybraných měst.

     Po mnoha vojenských převratech se v červnu 1965 dostal v Saigonu k moci generál Nguyen-van-Thieu, jenž zahájil etapu relativní stabilizace země a nastolil systém částečně se podobající demokracii. Mimořádné úsilí o stabilizaci země, tvrdý postup proti komunistickým guerillám a výrazná pomoc ze strany USA dávaly zemi šanci vybřednutí z politického chaosu.

     Nebezpečí stabilizace Jižního Vietnamu vedlo NFOJV a Viet-cong k sebevražedné akci. Prokomunistické guerilly za podpory severovietnamské armády zahájily všeobecnou ofenzívu po celém území (ofenzíva Tet). Komunistické povstání se však nepodařilo vyvolat a Viet-cong byl téměř zničen. Začátkem roku 1968 byl nahrazen severovietnamskou armádou podporovanou komunistickými zeměmi. Na druhou stranu však ztráty amerických vojáků přiměly Washington k omezení vojenské účasti a k úvahám o postupné deeskalaci konfliktu.

     V květnu 1968 došlo v Paříži k zahájení jednání mezi zástupci USA a severním Vietnamem. Jednání o ukončení bojů v Indočíně zásadně podpořil Sovětský svaz, jenž chápal jakoukoli dohodu jako posílení prestiže komunistického světa. Naproti tomu Peking tonul v obavách z postupného sovětského obkličování.

     Po vítězství Richarda Nixona v prezidentských volbách se nová americká administrativa plně věnovala utlumení konfliktu. V červenci 1969 vyhlásil prezident na ostrově Guamu novou doktrínu, jejímž základem se stala tzv. vietnamizace války. Americká společnost, zasažená vlnou pacifismu, tvrdě žádala ukončení války a odmítala podobnost protitotalitního boje za druhé světové války a vietnamské válce. Politika USA se proto snažila o dosažení kompromisního míru, který by zaručil existenci a demokratické poměry v Jižním Vietnamu. Washington však vedl jednání bez konzultací jak se Saigonem, tak s ostatními zainteresovanými státy SEATO, což počátkem 70.let vyvolalo krizi důvěry zemí jihovýchodní Asie v USA.

     Proces vietnamizace fakticky znamenal zatažení celého regionu do války. Po vojenském převratu v Kambodži v březnu 1970 (generál Lon Nol) požadovala nová vláda odchod vojsk Viet-congu a Severního Vietnamu ze země. Jelikož však Hanoj reagoval právě opačně, vstoupily v květnu 1970 do země také jihovietnamské a americké jednotky a konflikt se tak dále eskaloval. Celá oblast Indočíny se tak rozdělila na dvě části - pro a protikomunistická. Rozšířením konfliktu se snížila i možnost dosažení kompromisu.

     Snaha USA o vyvázání z války, podmíněná domácí situací, se stala dominantním prvkem všech jednání. Po mnoha obstrukcích ze strany vietnamských komunistů, na něž Washington reagoval dočasným zesílením bombardování severovietnamských měst, došlo nakonec 23. ledna 1973 v Paříži k uzavření příměří, jenž podepsali zástupci Spojených států, Severního Vietnamu, Jižního Vietnamu a tzv. prozatímní revoluční vlády jižního Vietnamu (vznikla v červenci 1969 z NFOJV). Dohoda předpokládala politické řešení otázky Jižního Vietnamu, dodržování příměří pod kontrolou mezinárodní komise, stažení vojsk USA a nezasahování Hanoje do jihovietnamských záležitostí.

     Další jednání vedené saigonskou vládou a prozatímní revoluční vládou (tzv. dialog hluchých) však skončilo v dubnu 1974 naprostým krachem. Mezinárodní komise byla bezmocná proti incidentům, které vyvolávaly obě strany. V létě 1974 přerušila svoji činnost.

     V prosinci 1974 porušil Hanoj pařížské dohody a zahájil přímý útok na jih. Demoralizovaná saigonská armáda se rozpadla a poslední dubnový den roku 1975 Saigon kapituloval. Nová komunistická vláda ihned zahájila masové čistky a vyhlásila "svobodné" volby, které skončily sjednocením země a vyhlášením Vietnamské socialistické republiky v červnu 1975. Nastolení komunistické vlády vyvolalo mohutnou emigrační vlnu; zemi opustilo několik set tisíc obyvatel.

     Vyvázání USA z války znamenalo pro Washington obrovskou krizi důvěry u spojenců, navíc celá společnost (včetně ozbrojených sil) byla zasažena tzv. vietnamským syndromem.

     Válka ve Vietnamu znamenala pro americkou společnost ukončení iluze o všemocnosti a spravedlivém základu kroků americké politiky. Vietnamský syndrom byl výrazem obrovského zklamání a přehodnocení pohledu na americkou společnost a její místo ve světě. K jeho prvním projevům patřil pacifismus a celkové znejistění americké politiky, která ztratila obecnou podporu širokých vrstev americké společnosti. Překonání tohoto syndromu byla věnována hlavní pozornost po celá sedmdesátá léta, komplexní proměnou strategie i taktiky prošla jak americká diplomacie, tak i vojenství. Do podobné situace jako Američané se dostal i Sovětský svaz v roce 1979 v Afghánistánu.

     Naproti tomu vítězství vietnamských komunistů znamenalo zásadní proměnu v politické situaci ve východní Asii. Obavy Číny ze sovětského obklíčení vedly Peking k navázání kontaktů s Washingtonem, čímž byla původní komunistická koncepce šíření vlivu postavena na hlavu. Vietnamská válka přivedla v život tripolaritu a následné čínsko-vietnamské vojenské konfrontace znamenaly definitivní rozkol v komunistickém hnutí.

Srovnání:

     Počet Američanů v armádě během Vietnamské války: 8 744 000
     Počet Američanů v armádě během 2.světové války: 16 354 000

     Prům. věk amerických vojáků během 2.světové války: 27 let
     Prům. věk amerických vojáků během Vietnamské války: 19 let

     Počet Američanů sloužících ve Vietnamu: 2 700 000

     20% vojáků bylo černochů      80% vojáků bylo z chudých poměrů      193 000 žen
 
  Ztráty:

Američané:	Zabito amerických vojáků: 47 072
	Z toho 5 741 důstojníků
	Zraněno: 313 616
	Vážně zraněno: 153 000 a z toho 82% bylo zachráněno
	jen 2,6% zraněných zemřelo po převozu do nemocnice
	10 000 vojáků přišlo o ruku nebo nohu
Jižní Vietnam:	220 357 vojáků zabito
	Zraněno 499 000 vojáků
	Dezertovalo 840 000 vojáků (mezi rokem 1965-1972)
Severní Vietnam a Viet-cong:	Zabito 444 000 vojáků (přibližně)
Civilisté:	Zabito 587 000 lidí
	Zraněno 935 000 lidí

Prameny:
 

Copyright © 1998 Pavel Špatka