Technické informace: Nejlepší v Netscape Navigator 4.0 a vyšší, rozlišení 800x600 a vvyšší, hodně rychlé připojení :-) Poslední aktualizace: 17/04/99

Úvod Příčiny 2.1   První republika a restaurace monarchie 2.2   Vznik dělnické třídy 2.3   Diktatura Primo de Rivery 2.4   Druhá španělská republika 2.5   Vznik Lidové fronty Průběh 3.1   Záminka a bezprostřední vypuknutí 3.2   Vojenské akce povstalců na počátku války 3.3   Názorová nejednotnost v republikánském táboře 3.4   Politická situace na straně nacionalistů 3.5.1   Zahraniční podpora: nacionalisté 3.5.2   Zahraniční „podpora“: republikáni 3.5.3   Role SSSR 3.6   Průběh bojů - červenec / říjen, milice 3.7   Změny za frontou 3.8   Kolektivizace a sociální revoluce 3.9   Průběh bojů - do března 1937 (Malaga, Guadalajara) 3.10   Květnové dny v Barceloně 3.11   Guernica 3.12   Potlačení POUM 3.13   Průběh bojů - červen 1937 / únor 1939 3.14   Konec války Španělé dnes Závěr Poznámky Přílohy a)   Chronologie b)   Organizace c)   Mapy d)   Plakáty Použitá literatura Odkazy

Lakota, militarismus, válka - to je fašismus. Jednotou bude zničen. (CNT-FAI)

1. Úvod

1. dubna 1999 uplyne právě 60 let od vítězství nacionalistů nad republikány v jedinečném konfliktu v dějinách Evropy, ve španělské občanské válce. Co bylo tak zvláštního na této válce? Kdo stál ve skutečnosti proti komu? Proč vyhráli nacionalisté (1)? Rozhodly konflikt postoje ostatních států? Co je pravda a co legenda, do jaké míry můžeme věřit kterékoliv straně - na všechny tyto otázky se pokusím alespoň částečně odpovědět. Má práce by neměla být pouhým shrnutím či chronologickou posloupností událostí. Snažil jsem se spíše netradičním pohledem dívat na to, co stálo v pozadí - motivy jednání všech “dramatis personae“, ideologie a najít otázky (a odpovědi), které by byly přínosem i pro nás a dnešní situaci. Všichni zúčastnění se snažili přesvědčit „nerozhodný svět“, že oni jsou ti praví a - v závislosti na pol. situaci - měli lidé možnost slyšet jen jednu verzi bez šance ověřit si ji. Nejsem nestranný - to ovšem není nikdo - ale snažil jsem se zůstat objektivní, přičemž v mnoha případech jsem byl závislý na pramenech, které nebylo možné si ověřit, jindy si prameny vysloveně odporovaly (což několikrát výslovně uvádím).

Španělská občanská válka byla jedinečná zejména tím, že na straně republiky proběhl také pokus o sociální revoluci. Katalánsko roku 1936 dosud zůstává jediným příkladem rozsáhlé a déle trvající vlády anarchistů. A naopak, Franco (a Salazar, jeho portugalský “kolega“) svým stylem vlády a obratným manipulováním dosáhl toho, že nakonec umřel v posteli. Španělsko se poté (relativně) pokojně stalo běžnou demokracií západního typu. Tento konflikt také naznačil směřování historie (a zejména historie válek) v tomto století. Často se setkáváme s tvrzením, že 2. sv. válka začala právě boji ve Španělsku. Rozhodně se zde poprvé v bojovém nasazení projevily totalitní systémy „moderního typu“ (paradoxem je, že Franco žádným modernistou nebyl, naopak - jeho spojenci a protivníci ovšem toužili po novém Řádu, ať už měl být jakýkoliv). První světová válka mohla být příčinou všech válek následujících, ale jistě byla poslední válkou, v níž se znepřátelené strany respektovaly. Bylo to proto, že vládnoucí třídy si byly ještě do značné míry podobné. Údaje obou stran, např. o ztrátách, se odlišovaly, obě ale ještě vycházely z reality. Nestávalo se, že by jedna ze stran zamlčela významnou bitvu. Také se jednalo o válku, kterou mnozí považovali za největší, ale poslední. Později již pacifistické hnutí nebylo nikdy tak silné jako ve 20. letech, období nadějí a blahobytu. Španělská válka znamenala předěl. Šlo o výběr menšího zla. Historie začala být “upravována“ a často i nepokrytě přepisována z ideologických důvodů. Některé boje vůbec nebyly a přece se za ně dostávala vyznamenání. Jiné proběhly, ale z taktických důvodů byly zamlčeny, nebo připsány jiné armádě atd. atd. Historii píší vítězové.

2. Příčiny

Abychom pochopili situaci, v jaké se Španělsko ocitlo před počátkem občanské války, je důležité si připomenout alespoň stručně vývoj na konci 19. a začátku 20. století.

          První republika a restaurace monarchie
První republika ve Španělsku byla charakterizována nesmírnými zmatky, rozdrobením země a neshodami mezi bývalými spojenci. Trvala pouhé dva roky (1873-5). Armáda se nakonec ukázala jako jediná akceschopnou a roku 1875 dosadila na trůn Alfonse XII. V zemi byl zaveden po anglickém vzoru systém dvou stran: Cánovasovi konzervativci a Sagastovi liberálové. Pravidelně se střídali u moci (tzv. systém pokojného střídání). Aby tato pseudodemokracie mohla fungovat, docházelo k rozsáhlému falšování voleb, na venkově bylo téhož dosahováno rozsáhlým klientelistickým systémem. U moci se střídali lidé, kteří zastupovali stále stejné skupiny - velkostatkáře, šlechtu, duchovenstvo. Bylo to vlastně spíš než co jiného oslabené pokračování feudalismu. Velkou ranou pro španělskou hrdost byla ztráta Kuby a Filipín ve prospěch Spojených států v roce 1898. (2) Není divu, že v očích široké veřejnosti se tento systém zdiskreditoval a vznikající dělnická třída (oproti vyspělým státům však méně početná, jediným opravdu průmyslovým regionem se stávalo Katalánsko a částečně hutnické Baskicko a hornická Asturie) a široké lidové vrstvy na venkově (jejichž zájmy byly naprosto opačné) se uchylovaly k mimoparlamentním stranám a myšlenkovým směrům jako socialismus, anarchismus nebo separativismus. Rozšířeným jevem se stala emigrace (Argentina) a velký nárůst městské populace, kam se stahovali lidé z venkova - hledali v nich hlavně změny a práci, kterou často nedostali a tak jen rozšířili slumy vznikající na okrajích velkých měst (Madrid, Barcelona, Bilbao, Valencie). Zaostalým charakterem státu byl také dán pomalý vývoj střední třídy, vrstvy buržoazie a průmyslníků. Byla příliš slabá (a provázána s velkostatkáři - podnikat začínali nejčastěji ti šikovnější z nich), než aby si vydobyla solidní politické zastoupení. Některá z těchto fakt se můžeme odvážit generalizovat - celá historie ukazuje, že čím je země vyspělejší (nebo možná lépe řečeno na lepší ekonomické úrovni (3)), tím méně jí "hrozí" nebezpečí levicového převratu - vulgárně shrnuto - pokud mají dělníci co jíst a můžou chodit na fotbal, nebudou dělat revoluci. Povedlo se (jak předpokládal marxismus) snad v nejvyspělejších zemích dělníkům nastolit diktaturu proletariátu? Komunismus naopak uspěl v zemích, které v podstatě přešly od feudalismu (nebo banánové ekonomiky) rovnou k socialismu. Československo by se dalo označit nejspíš za smutnou výjimku.

          Vznik dělnické třídy
Ovšem zpět do Španělska. V roce 1902 nastoupil poslední “předfrancovský“ král Alfonso XIII. První sv. války se Španělsko neúčastnilo a velmi na tom vydělalo. Ekonomický růst ovšem doprovázela agresivní inflace a nepokoje pracujících, kteří rychle přibývali i migrací z venkova, aby uspokojili zvyšující se poptávku po lidské síle v průmyslu. Důvodem nepokojů byl (logický) výprodej potravin do zahraničí - chyběl olej, mouka, maso. Z ekonomického hlediska šlo o výměnu potravin za zlato. Takto nabyté prostředky bohužel nebyly investovány do modernizace, ale byly doslova promrhány. To vedlo k radikalizaci dělnictva. Ve Španělsku existovaly tři velké proudy: socialistický (marxistický), anarchistický a křesťansko sociální. Třetí zmíněný neměl příliš velkou podporu, protože církev jako celek byla daleko spíše na straně vyšších tříd. Španělsko je v evropském kontextu jedinečné úspěchem anarchistů. Co bylo příčinou tohoto úspěchu (nebo spíše neúspěchu socialistů)? Socialistická strana (PSOE) byla založena již roku 1879 a socialistická odborová centrála (UGT) v roce 1888. Jejím cílem byl boj za zlepšení podmínek pracujících bez revolučních snažení. Její obliba vzrostla ale až na začátku našeho století zejména mezi horníky v Asturii a slévači v Baskicku. Byla pevně centralizovaná, byrokratická a sídlila v Madridu. Právě to ji v nejprůmyslovějším Katalánsku kladlo velké obtíže. Svobodomyslnost, autonomie Katalánska a velká obava z byrokracie - to vše bylo vlastní mnoha katalánským pracujícím. Možná je nespoutanost anarchismu i celkově bližší “jižanské“ mentalitě, faktem je, že španělská část první internacionály se ve velké většině postavila za Bakunina a anarchisty. Anarchistické odbory (CNT) - byly založeny v roce 1910 a poněkud se vzdálily od původních anarchistických praktik, tzv. „propagandy činem“, tedy různými atentáty a sabotážemi. Tato vcelku neúčinná taktika byla nahrazena anarchosyndikalismem, v němž byly odbory zárukou a počátkem připravované revoluce, která by ovšem „nepředala stát do rukou pracujících“, ale zrušila jej úplně. Tvrdili, že pokud socialisté získají státní moc, jejich politické instituce budou zdeformovány a získají postupně univerzální rysy státu - ty budou v kombinaci s centrálně plánovanou ekonomikou ještě zhoubnější a represivnější než kapitalismus (4). Proto byla CNT vystavena na velmi demokratických základech, všechna místa byla volená, každý měl konkrétní zodpovědnost a nevzdával se kvůli své činnosti v odborech vlastní práce, a tak byl v neustálém kontaktu s těmi, které měl zastupovat. Do roku 1931 měla CNT pouze jednoho (!) zaměstnance na plný úvazek. Oproti UGT měla CNT sloužit také jako zárodek revoluce provedené formou generální stávky a přijímala do svých řad i zemědělské dělníky (Socialistický svaz rolníků vznikl až v roce 1931). Nejvíce členů měla v Katalánsku a Andalusii. Nebyla to politická organizace (z anarchistického hlediska nepotřebujete politiku k revoluci - nechcete totiž ovládnout stát, ale hospodářství) a nebyla zdaleka čistě anarchistickou. Mnozí se k ní přidávali prostě proto, že byla nejradikálnější a měla výsledky. Skutečně “čisté“ anarchistické organizace byly střídavě v ilegalitě a často se měnily. V období španělské války byla jasně nejvýznamnější FAI, založená roku 1927. V jejích řadách byla většina vedení CNT. V Katalánsku rostlo separatistické hnutí i mezi buržoazií, které by vyhovovala klasická republika, zesvětštění země (k roli církve se brzo dostaneme) a podpora podnikání (madridská vláda a od ní odvozená byrokracie byla jedním velkým semeništěm korupce).

          Diktatura Primo de Rivery
Další velmi silný element tvořila armáda. Již v roce 1917 došlo k tvoření tzv. Vojenských rad, které byly namířeny proti systému dvou stran a požadovaly svolání ústavodárných kortesů. Dvě další nespokojené skupiny, buržoazie (zejména katalánská) a dělníci podporovali reformy. Ale když vypukla generální stávka (jež byla možná vyprovokována), armáda se postavila loajálně za vládu a tím byla šance na reformu (de facto buržoazní revoluci) pryč. Vláda provedla kosmetické změny, ale všem bylo jasné, že pád systému dvou stran je nevyhnutelný. Nespokojenost armády se logicky zvýšila kvůli neúspěchům v zahraničních bojích, které byly podtrženy neočekávanou porážkou v Maroku (5), kterou pod vedením Abd-el-Karíma beduíni v bitvě u Annualu r. 1921 uštědřili elitním španělským jednotkám. Vláda silné ruky se zdála dobrým východiskem z této krizové situace. Francovým předchůdcem se stal generál Primo de Rivera. Zdálo se, že vše bylo lepší než chaos, do kterého zabředly předchozí vlády. Na počátku (nastupuje 1923) měl Rivera silnou podporu (dokonce i PSOE a UGT). Neměl tolik moci jako později Franco, ale v mnoha ohledech se jednalo o regulérní diktaturu. Ústava zrušena, parlament rozpuštěn, represe proti anarchistům a separatistům, zrušení všech politických stran. V armádě se dostali do vyšších pozic tzv. “afrikanisté“, rychle postupující mladí důstojníci, kteří uspěli v Maroku (povstání bylo s francouzskou pomocí zlikvidováno do 1926) - např. Sanjurjo, de Llano a Franco. Využil také ekonomického růstu 20. let. Ten ale dlouho nevydržel a odhalil nestabilnost diktatury. Po zavedení dovozních kvót na španělské zemědělské produkty se sociální situace vyostřila. Riveru nepodporoval ani král, na něhož teď padala za vše vina (to on ho jmenoval nezákonně předsedou vlády) a dokonce už ani armáda, kterou vyděsila nutnost reforem, která byla natolik zřetelná, že se k ní odhodlával i Rivera. Rivera v podstatě dobrovolně odevzdal moc (odstupuje 28.1.1930) a odchází do ústraní. Nebyl v podstatě nijak zvlášť krutý (za jeho vlády bylo mnoho pokusů o povstání a různých komplotů a jen jednou bylo přistoupeno k popravám) a jeho diktatura byla umírněnou despocií. Podobal se svým poddaným a proto ho sice málokdo miloval, ale také nebyl nenáviděn. Snažil se i pomoci venkovu alespoň částečným vymýcením korupce, nakolik se mu to dařilo, je druhá věc. Roztříštěné republikánské hnutí konečně začalo jednat se socialisty a když se uskutečnily demokratické komunální volby, vyhrála republikánsko-socialistická koalice ve 45 za 52 hlavních měst provincií. Z tohoto tak jednoznačného výsledku vyplývá, že pro republiku se vyslovila i řada duchovních, vojáků a aristokratů. Král (ač veřejně neabdikoval) odjíždí 13. dubna 1931 ze Španělska.

          Druhá španělská republika
14. dubna 1931 byla vyhlášena 2. španělská republika. Byly halasně svrženy znaky starého režimu, což bylo asi tak jediné, na čem se nová vláda dokázala bez dohadů shodnout. Monarchie je svržena - co dál? Některé kroky byly jasné, ale každá frakce koalice je chtěla prosadit do jiné míry. Všem bylo jasné, že se musí např. omezit vliv katolické církve. Ta měla ve Španělsku zejména na venkově obrovský vliv. Byla jedním z nejreakčnějších a nejzpátečnějších proudů španělské společnosti. Také jednou z nejmajetnějších částí společnosti - jen jezuité vlastnili asi 30% národního bohatství. Farních kněží bylo asi 25 tisíc a duchovenstvo celkově čítalo kolem 70 tisíc lidí. Kněží často žili v okázalém přepychu, zatímco kolem nich lidé živořili (na venkově nebylo neobvyklé, že chudina se živila doslova kořínky a travou). Církev měla v rukou také většinu školství a výsledkem bylo, že v zemi bylo asi 40% lidí analfabety (v některých regionech byl analfabetismus takřka stoprocentní). Církev mnoho lidí nenávidělo a už po výsledcích komunálních voleb se srocovala lůza a vypalovala kostely, zabíjela kněze a rabovala kláštery. Vláda takřka nereagovala na tuto vlnu násilností a tak došlo i ke zničení mnoha umělecký cenných budov a obrazů. Anarchisté požadovali systém ostře antiklerikální, jiným stačilo oddělení církve od státu. Antiklerikálnost republice někdy spíše uškodila, protože nacionalisté a tradicionalisté mohli poté volat, že Španělsko nekatolické znamená odvržení tradic, bez kterých se země stane „Anti-Španělskem. Situace se lišila podle regionů. Baskové byli bytostně katoličtí, Katalánci daleko méně. Dalším problémem byl separatismus (v této době spíše Katalánců než Basků!). Ani zde se nemohly jednotlivé frakce shodnout. Byla vytvořena katalánská autonomní vláda, ale její pravomoci připadaly separatistům jako příliš okleštěné a armádě až příliš velké a nebezpečné jako počátek rozpadu Španělska. Armáda se také obávala vlastních reforem, které byly ovšem nutné. Běžní občané se na armádu dívali s obrovskou nechutí, zejména na obávanou Civilní gardu (Jednalo se původně o policii, později se stala ale neoddělitelnou částí armády. Gardisté žili oddělně v kasárnách a nikdy nesloužili v místech svého původu. Většina lidí je považovala za nepřátelské vojsko.) Hrozivý byl počet důstojníků. Na jednoho důstojníka připadalo pouhých šest vojáků. Drtivá většina jich pocházela z nejvyšších tříd, a tak bylo jasné, čí zájmy hájí. Nejožehavější byl ale problém agrární reformy. Nespravedlnosti ve vlastnictví půdy byly tak velké, že i buržoazní liberálové byli nakloněni reformám. 67% půdy vlastnila 2% obyvatelstva (6), na jihu a jihozápadě byla situace nejhorší. Rolníci neměli vůbec nic a byli odkázáni na velkostatkáře, kteří si je najímali. Agrární zákon z roku 1932 umožňoval vyvlastňovat půdu bez náhrady, ale přestože přes nesmiřitelný odpor pravice (tradicionalistů) prošel, nepřinesl uklidnění. Protestovali rolníci ze severu, protože jich se netýkal, protestovali velcí vlastníci, kteří často nechávali půdu schválně neobdělanou. Shrnuto: Předseda vlády, Manuel Azaňa, se pokusil o reformy správným směrem. Poprvé se ve vládě objevili socialističtí ministři (např. Largo Caballero, který byl později předseda vlády), to jim ovšem přineslo do té doby nevídanou míru odpovědnosti a tak se octli mezi dvěma mlýnskými kameny: radikální částí svých voličů a nutností zachovat pořádek i za cenu použití síly. A tak nesourodost vládní koalice způsobila, že změny byly pro jedny příliš radikální a pro jiné příliš mírné - proto nebyl spokojen nikdo (samozřejmě ani monarchistická a pravicová opozice, jedni nepřáli republice jako takové, další se báli výbuchu sociální revoluce). Po potlačení anarchisty organizovaných komun se koalice rozpadla. Socialisté se odmítli spojit s republikány a anarchisté volby bojkotovali. Naopak pravicová opozice vytvořila jeden velký blok - CEDA.

          Vítězství pravice (bienno negro)
V listopadu 1932 došlo k volbám, v nichž sjednocená pravice triumfovala. Velká část jejích voličů si ale přála republiku, jen se bála radikálních reforem levice a zničení katolického stylu života. Opět bylo však dosaženo toho, že spokojen nebyl nikdo (jak příznačné!). Nejpravicovější část CEDA toužila po diktatuře a předseda strany, Gil Roblese, ji zklamal svým lpěním na demokracii a politické pluralitě. Naopak levice neustále viděla v Roblesovi fašistu a byla přesvědčena, že v pro něj výhodné chvíli strhne „masku demokracie“ a uchvátí moc. Ačkoliv tato obvinění byla nepravdivá, situace již spěla k jasnému násilí (všechny strany měly své mládežnické organizace, které byly vždy radikálnější než jejich mateřské strany, můžeme je s klidným svědomím označit za bojůvky, které se vyžívaly v pouličních šarvátkách a demonstracích, atentátech a krevních mstách (7)) a proto jen málokdo posuzoval situaci objektivně. Velkou chybou pravice bylo faktické zastavení pozemkové reformy (8). V socialistickém táboře byl nejaktivnější Largo Caballero, který se v říjnu 1934 pokusil o organizaci povstání. Pouze v Asturii se mu však podařilo shodnout se na spoluúčasti obou odborových svazů (které jinak vzájemně příliš ochotně nespolupracovaly) a dělníkům se podařilo ovládnout na několik dní celou oblast. Likvidaci povstání provedla cizincká legie a maročtí střelci pod vedením plukovníka Yagüe, jemuž z Madridu velel Franco. Povstání můžeme označit za příklad propagandistické historie - v Dějinách Španělska se dočteme, že bylo potlačeno, ale byli popraveni jen tři lidé. Později došlo sice k uvěznění řady lidí, ale tradované počty jsou výsledkem zuřivé socialistické a anarchistické kampaně. Ve Světu Španělska a Portugalska naopak čteme: „Po porážce následovaly krvavé represálie a celou oblast obsadili španělští vojáci, jako by se jednalo o dobyté území. Při odvetě, která přišla potom, byli pozatýkáni a uvězněni socialističtí vůdci,... skončili ve vazbě bez soudu, všechny pobočky Socialistické strany byly uzavřeny a Katalánský statut (autonomie) zrušen.“ V Anarchism in action se naopak dočteme o alespoň tří tisících popravených a o 30 000 politických vězňů před volbami v roce 1936. V Bolinově knize (9) se toho dovíme o povstání opravdu mnoho - kolik bylo pod vedením fanatických rudých vypáleno národních památek, napínavé příběhy pravičáků, kterým se povedlo povstání v převleku přežít a podobně... Dále je vláda kritizována za přílišnou smírnost s povstalci a na adresu popravených a zatčených je řečeno toto: „...se rudí - ti rudí, kteří byli podle levice vyhlazeni vojáky, policií, Civilní gardou - pokoušeli ovládnout město ihned v počátku občanské války...“
Z této krátké ukázky je vidět, do jaké míry se prameny mohou odlišovat. Bylo popraveno 3, 300 nebo 3000 lidí? Jak si tedy počínala vláda? Všichni se shodnou na jediném - počínala si špatně. V roce 1933 byla založena Falanga (Phalanx), fašistická strana pod vedením José Antonio Primo de Rivery, syna bývalého diktátora. Byla podobná Mussoliniho fašistům - požadovala sociální spravedlnost (vertikální odbory), prosazovala nacionalismus. Další novou pravicovou stranou byl Národní blok Calva Sotela s monarchistickou orientací. Obě tato hnutí byla proti parlamentní demokracii. CEDA byla v hluboké krizi způsobené neúspěchy, kompromisy s ostatními stranami a skandály, do nichž byli zapleteni vysocí představitelé strany.

          Vznik Lidové fronty
Na druhé straně spektra došlo vlivem 7. sjezdu Kominterny k utvoření Lidové fronty, která měla spojovat celou levici. V lednu 1936 byla uzavřena dohoda mezi republikány, socialisty, komunisty, UGT, POUM a syndikalisty. CNT koalici podporovala kvůli slibu propuštění politických vězňů. Pravice Lidovou frontu stavěla do role bolševiků, prodloužené ruky komunistů (i když ti v ní neměli nijak velký vliv) a ničitelů Španělska. V únorových volbách přesto Lidová fronta těsně vyhrála. Po tomto neúspěchu se CEDA rozpadá, ostatní opozice radikalizuje. Azaňa, jehož strana, Republikánská levice, získala z Lidové fronty nejvíce hlasů, musel čelit svým spojencům. Caballero vnímal výhru jako předstupeň k socialistické revoluci se vším všudy a jeho příznivci se již pouštěli do spontánní revoluce. Opět byla jedním z prvních terčů církev a na venkově docházelo k násilnému zabírání půdy a kolektivizacím. Obyvatelstvo již bylo rozštěpeno a nebylo cesty zpět. Levice požadovala revoluci, pravice připravovala povstání. Čekalo se již jen na výhodný termín. Lidová fronta vyhrála v červnu také ve Francii, ovšem zde nedošlo k takové radikalizaci. Francie pak v konfliktu sehrála neočekávanou roli.

3. Průběh

Vojenský převrat byl organizován skupinou nejvyšších důstojníků s cílem zastavit chaos, který pohltil zemi a vrátit se k tradičním hodnotám - vlasti, církvi, tradicím. Ačkoliv odbory několikrát upozorňovaly na nebezpečí převratu, vláda pouze umístila Franca na Kanárské ostrovy. Koordinátorem plánovaného povstání se stal generál Mola, který do plánu zasvětil kromě mnoha loajálních vojáků i monarchisty a falangisty. Vůdcem se měl stát uznávaný generál Sanjurjo, ten však umřel na počátku povstání (20. července) při letecké havárii. Mola si nedělal iluze ohledně snadného vítězství. Problémový byl jak Madrid (o něm se uvažovalo jako o předem ztraceném), tak samozřejmě celé Katalánsko v čele s Barcelonou, dále Sevilla a Zaragoza. Sevillu navýš kontroloval provládní generál Villaabrille. Na počátku července byl stanoven za datum povstání 18. červenec 1936.

          Záminka a bezprostřední vypuknutí
Když 12. července jedna z falangistických bojůvek zabila antifašistického důstojníka Josého Castilla, znamenalo to víc než jen jednu další oběť pouliční války. Jeho přátelé, policisté (!), totiž druhý den „v odvetě“ zabili monarchistu Calva Sotela. Pohřeb tohoto vlivného pravicového politika se změnil v manifestaci monarchistů obviňujících vládu z přímé odpovědnosti na vraždě (10). Dosud poněkud váhající tradicionalisté se nyní zcela přiklonili k myšlence povstání. 17. července přípravný výbor povstalců v Mellile (východ marockého protektorátu) zjistil, že republikánský generál Romerales je ostražitý a pravděpodobně něco tuší - proto museli postupovat rychle. V pět hodin odpoledne začala zatčením generála vzpoura, ihned bylo ovládnuto město a rychle se přidávaly další posádky na území protektorátu. Druhý den, ještě než se stačila vláda zorientovat, se připojovaly k povstání další. Ve městech, kde byli velitelé divizí předem zapojeni do povstání, byla obsazována správní centra a odborové centrály, vyhlášen válečný stav a rozmístěna armáda. Tak se povedlo přivést pod kontrolu např. i Zaragozu, přes velký vliv FAI a silné odbory. V ostatních městech se do čela povstání stavěli zástupci (např. Mola v Pamploně) a nebo velitelé, kteří se tam zrovna „náhodou“ objevili - de Llano v Seville (byl na místě z funkce inspektora). Naopak v Madridu a Barceloně vládní představitelé (Giral, Companys) vyšli relativně brzo vstříc dělníkům a vydali jim zbraně. Vláda a úřady byly v této chvíli zcela dezorientovány a záleželo vždy na místní situaci - pokud byly úspěšně vytvořeny dělnické milice, město bylo (pro republiku) zachráněno, pokud ne, padlo. O něčem svědčí také fakt, že vláda tajila povstání až do večera 18. Dělníci nebránili republiku jen tak. Chopili se této příležitosti a bylo jim jasné, že pokud zvítězí, moc bude jejich a budou moci provést revoluci. Majetek nejvyšších vrstev byl zabírán (většinou to byli sympatizanti povstalců). Byli zakládány dělnické milice, které poté ovládaly většinu republikánského území. Armáda se totiž asi z 80% přidala k povstání. Vládě zůstalo věrné téměř celé letectvo a námořnictvo.
Kdyby šlo jen o další vojenský puč, nikdy by nevznikla dlouhotrvající občanská válka. Ale dění a radikalismus nové vlády odradil mnoho lidí a nelze jen jednoduše prohlásit, že se jednalo o převrat podporovaný nejvyššími vrstvami, zatímco všichni ostatní chtěli chránit republiku. Španělsko je dodnes země katolická a antiklerikalismus vlády (nehledě na další kroky) popudil mnoho lidí (všechnu oligarchii, ale také obrovské množství obyčejných lidí, část inteligence, tradicionalisty a jiné). Pro většinu lidí se, to je moje stanovisko, jednalo o výběr ze dvou zel. Ti, kteří vybrali Franca, nevolili fašisty, spíš chtěli klid, pořádek a tradiční hodnoty. Ti, kterým společenská situace nejvíc nevyhovovala, chtěli samozřejmě změnu, revoluci. Tak se (na obou stranách) setkali lidé, kteří by za normální situace stáli proti sobě, protože situace se navíc region od regionu lišila.

          Vojenské akce povstalců na počátku války
Jak se povedl povstalcům začátek vojenských akcí? Generál Franco zpacifikoval Kanárské ostrovy a dostal se do Tetuánu (Maroko) (11), celé Maroko měli povstalci pod kontrolou, zde měli také největší počet jednotek. Ale tady uvízl, protože námořnictvo ani letectvo potřebné k přesunu jednotek do Evropy chybělo. Baleáry (kromě Menorky) kontroloval generál Goded (jeho pokus o ovládnutí Katalánska skončil neúspěšně). V Seville si úspěšně vedl generál Queipo de Llano, kterému se povedlo ovládnout (12) také Cádiz, Jeréz a Algeciras (přístav na španělské straně Gibraltarského průlivu). Obklíčeny byly povstalecké posádky v Cordóbě a Granadě. Na severu povstání uspělo ve Staré Kastilii, Leónu, Navaře a téměř celé Galicii. Také část Aragonie (města Zaragoza a Teruel) padla do rukou povstalců. Naopak Asturii (s vyjímkou Ovieda a Gijónu), Kantábrii a Baskicko hájili republikáni. U hranic s Francií se vytvořila fronta kolem Huescy (v rukou nacionalistů). V Toledu obklíčili republikáni plukovníka Moscarda, který se opevnil v Alcazáru, starobylé vojenské akademii. Nevzdal se a nakonec se nacionalistům (28. září - víc jak dva měsíce po obklíčení) podařilo dobýt Toledo a zachránit obránce. Povstalci v Gijónu už tolik štěstí neměli.
Kdo měl víc jednotek? Na tuto otázku nemůžeme seriózně odpovědět. Pokud bychom se spoléhali na Bolinovy údaje, měli povstalci 80 tisíc mužů proti 100 tisícům na republikánské straně, nepočítaje alespoň 500 tisíc mužů v dělnických milicích. Oproti tomu dobrovolníků na straně povstalců bylo jen necelých 50 tisíc. To je ovšem tvrzení jen jedné ze stran zastoupených v konfliktu a nemůže se na něj spolehnout. I pokud milice svým počtem převyšovaly pravidelnou armádu, mnoho jejich členů (13) neumělo zacházet se zbraněmi, protože ve Španělsku nebyla povinná vojenská služba a mnozí poté drželi pušku poprvé v ruce.

          Názorová nejednotnost v republikánském táboře
Jak vypadala celkově situace na straně republikánů? Po vypuknutí povstání se do čela vlády dostal José Giral. Jeho jediným významným krokem bylo otevření armádních skladů v Madridu dělníkům. Po vypuknutí revolučního chaosu neměl fakticky žádnou moc (stejně jako prezident Azaňa), zůstali na počátku války na svých postech hlavně proto, aby byla zachována kontinuita a zdání buržoazně-demokratické republiky, které by mohlo spíš přesvědčit Francii a Anglii o dodání zbraní a podpoře republiky. A tím se dostáváme k stanoviskům nejrůznějších politických stran na obou stranách. Nejdříve tedy stoupenci republiky. Nejvýznamnější byli socialisté (Partido Socialista Obrero Espanol - PSOE - Španělská socialistická dělnická strana), se kterými byly spojeny socialistické odbory (Union General de Trabajadores - UGT - Všeodborový svaz pracujících). Podporovali kolektivizace, milice UGT sehrály v první fázi velkou roli, ale později se jejich role změnila podle regionu - v Katalánsku, kde došlo ke sjednocení socialistů a komunistů (Partido Socialista Unificado de Cataluna - PSUC - Katalánská sjednocená socialistická strana), se později postavili proti anarchistům. Na centrální úrovni k podobné situaci nedošlo - komunisté chtěli spojit svou stranu se socialisty, aby získali větší moc, ale dosáhli jen názorového rozdělení socialistů. Levé křídlo bylo neustále zatlačováno a (v květnu 1937) se stal premiérem Negrín, pravicový socialista s přímou vazbou na komunisty. Komunisté (Partido Communista de Espana - PCE - Komunistická strana Španělska) založili svou stranu v roce 1921 a dlouho neměli nijak velký počet členů, v době vypuknutí povstání čítali asi 40 tisíc lidí. Ale už v březnu 1937 počet členů přesáhl 250 tisíc. Byla to reakce na politiku komunistů, kterou můžeme shrnout heslem: „Dokud nevyhrajeme válku, nedá se mluvit o revoluci.“ (14) To vyhovovalo středním vrstvám, které byly sice proti Francovi, ale nechtěly revoluci, nesouhlasily s anarchisty a radikálními socialisty. Republikánské hnutí bylo již za svým zenitem a komunisté získali obrovskou prestiž sovětskou podporou, kázní a výbornými výsledky Interbrigád zejména na madridské frontě. Můžeme tedy jasně prohlásit, že v republikánském táboře tvořila komunistická strana pravici. Proč tomu tak bylo si vysvětlíme později, zároveň s politikou SSSR, teď se ještě vraťme k oponentům komunistů. První později komunistickými perzekucemi postižená strana byla POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxist - Sjednocená marxistická dělnická strana), která vznikla sloučením některých trockistických, anti-stalinistických a socialistických skupin v roce 1935, měla svůj vliv pouze v Katalánsku (10 - 50 tisíc lidí). Řídila se heslem, že revoluce a válka jsou jedno a to samé. Musí být udržen vliv dělníků, protože demokracie a fašismus jsou jen různou transformací kapitalismu, proti němuž stojí za to bojovat. Daleko silnější byli anarchisté, kteří (zejména v Katalánsku) měli se svými milicemi vynikající úspěchy a anarchistické odbory (Confederacion Nacional de Trabajo - CNT - Národní konference práce) kolektivizovaly jak na venkově, tak ve městech (Barcelona, Valencie). V politice byli anarchisté reprezentováni FAI (Federacion Anarquista Iberica - Iberská anarchistická federace). Poté, co vstoupili do vlády (což bylo dáno nutností vojenské efektivity), nejprve do katalánské a později centrální, čímž se vlastně zpronevěřili svým zásadám, nastalo oddělení špiček od členské základny, která byla daleko radikálnější a např. se naprosto nehodlala připravit o zbraně, které získala v prvních dnech války. Nevýhodou pro „revoluční“ stranu byla vzájemná nevraživost mezi UGT a CNT, která byla dlouhodobá (fakticky od jejich založení) a když se později snažili předáci CNT spojit s UGT a vytvořit tak nejsilnější blok (v některých oblastech tato koalice dobře fungovala!), narazili na odpor ve vlastních řadách. Proti anarchistům byli v Katalánsku nacionalisté (Esquerra), kteří chtěli větší vliv. Spojencem komunistů byla i buržoazní levice, tedy starší republikánské strany (Republikánský svaz, Republikánská levice). Své zastoupení ve vládě měli i katoličtí Baskové (v Baskicku byla republika podporována kvůli přislíbené autonomii, nikoliv kvůli revoluci a už vůbec ne kvůli antiklerikalismu, protože Baskové se chovali k církevním představitelům solidně). Tolik k politickým silám na počátku války v republikánském táboře.

          Politická situace na straně nacionalistů
Nejednotnost byla i na opačné straně. Na počátku bylo povstání řízeno vojenským výborem, kterému předsedal generál Cabanellas. Později byl mezi generály vybrán Franco, který byl 1. října jmenován generalissimem vojsk a v jeho rukou se začala koncentrovat moc. V roce 1937 došlo ke sloučení karlistických tradicionalistů a Falangy (s ní splynuly již dříve pravicoví syndikalisté JONS (Juntas de Ofensiva nacional-Sindicalista) v jedno „Hnutí“, které vedl samozřejmě Franco. Získává také příznačný titul „Caudillo“, tedy Vůdce. Ačkoliv se to může zdát překvapivé, Franco byl (jasně se to ukázalo až po skončení povstání - tedy po vítězství) ve své absolutní moci limitován méně než Hitler a Mussolini. Hitler byl (alespoň částečně) kontrolován NSDAP a nucen uskutečňovat své plány z Mein Kampf. Mussoliniho moc byla pod kontrolou Velké fašistické rady (ta ho v době krize také odstavila). Zato Franco se později stal absolutním a jediným držitelem moci. Tímto srovnáním se dostáváme ke klíčové otázce:

          Zahraniční podpora: nacionalisté
Zde je situace poněkud jasnější. Podporu nacionalistů deklarovalo Portugalsko (15), v němž António de Oliveira Salazar, profesor ekonomie, od roku 1933 budoval nový stát. Oficiálně šlo o korporativistickou republiku, ale ve skutečnosti byl systém závislý na represích, cenzuře a tajné policii. Dalším státem, od něhož očekávali nacionalisté podporu, byla Itálie. Luis Bolin vypráví, jak 21. července přijíždí do Říma a posléze se setkává s hrabětem Cianem, ministrem zahraničí. Přesvědčoval ho, aby podpořil generála Franca. Bylo zapotřebí letecké pomoci: bez letecké podpory nemohl Franco riskovat přesun svých vojáků do Evropy, protože velká část námořnictva i letectva zůstala na straně Republiky a tak by tato operace byla vysoce riskantní. Svou argumentací o nebezpečí komunismu se povedlo Bolinovi přesvědčit Ciana, aby v první fázi poskytl alespoň 9 bombardérů, které 29. odletěly do Maroka a chránily úžinu, zatímco probíhal přesun (16). Jaké bylo celkové množství italských vojáků ve Španělsku? Pokud se můžeme spoléhat na Bolinovy údaje, tak jejich množství nikdy nepřesáhlo 40 tisíc mužů a většina z nich zasáhla do bojů až po prosinci 1936. Počet německých dobrovolníků (zejména letci a specialisté) neměl překročit v žádné fázi války 5 tisíc mužů. Bohužel, tato čísla můžu jen stěží porovnat s údaji (či odhady) republikánů (nejméně 47 tisíc Italů a kolem 10 tisíc Němců). Je ovšem pravda, že tyto státy (ač neposlaly tolik dobrovolníků) velice rázně podpořily nacionalisty moderními zbraněmi, schopnými odborníky a Němci v té době nejlepším letectvem (známá je legie Kondor). Oficiální propaganda ukazující na nebezpečí komunismu, který „rdousí“ pravověrné katolíky, byla prováděna s osobním zainteresováním budoucího papeže Pia XII. V tomto ohledu je dobré si uvědomit, že papežská politika byla vypjatě antikomunistická a přála spíš než demokracii autoritativním režimům (sama katolická církev nijak přehnaně demokratickou není ani nyní a to se situace po Janu XXIII, Pavlu VI. a Janu Pavlovi II. velice zlepšila). Všechny klasické bašty katolické církve se do počátku 2. sv. války staly různými typy diktatur (výjimkou bylo Irsko) - Portugalsko, Španělsko, Itálie, Polsko... Chorvatská církev podpořila ustašovský režim. Zednářsko-komunisticko-sionistické hnutí bylo mýtem, který se mezi nevzdělanými lidmi držel velice dlouho (pro příklad není třeba chodit daleko - v Polsku je dodnes silné protižidovské podvědomí, čímž je vinna zejména církev). Španělské povstání bylo velice přivítáno kvůli nesmiřitelně antiklerikalistickým manýrům republikánů a nekontrolovatelnému řádění anarchisty podněcované lůzy. V prvních fázích občanské války byli kněží žijící na republikánském území vystaveni obrovskému nebezpečí (kromě Baskicka) (17). Ale je pravda, že tento postoj byl reakcí na chování církve nejen v posledních sto letech. Až na výjimky (a byly - ovšem tito „nepohodlní“ kněží obvykle skončili jako nechtění misionáři někde hodně hluboko v Již. Americe) se duchovenstvo nepostavilo za pracující, ale naopak podporovalo onen „feudalismus“ velkostatkářů. Není se proto co divit, že papežská vlajka zavlála jako první nad Francovým sídlem v Salamance. Mezi katolíky se rozšiřovaly sbírky pod hesly „Pro Boha a Španělsko“. Irští dobrovolníci se přidali k britským toryům (což je při nesvářlivosti jako je irsko-britská husarský kousek). Pod vlivem papežových slov angličtí katolíci sabotovali odborářskou sbírku na pomoc Španělsku s tím, že pokud sbírka neskončí, vystoupí z odborů. Příkladů by bylo více (18). Tolik o zemích, které jednoznačně podpořily nacionalisty. (Ovšem fakt, že tyto země podpořily Franca, neznamená, že mnozí dobrovolníci z Německa či Itálie nebojovali v Interbrigádách. Jejich odvaha byla opravdu veliká, protože po návratu domů je čekalo minimálně vězení a dost možná i poprava.)

          Zahraniční „podpora“: republikáni
Ačkoliv ve Francii vládla také vláda Lidové fronty, situace byla velmi rozdílná. Komunisté zde měli daleko větší vliv než (na začátku) ve Španělsku a všichni socialisté se zapojením do vlády dostali do situace, kdy museli hájit „národní zájmy“. Hospodářské poměry ve Francii byly všeobecně lepší a i demokracie zde měla daleko větší tradici a již jen proto se španělský model nemohl opakovat. Na příkladu francouzských komunistů George Orwell vysvětluje politiku SSSR prováděnou komunistickými stranami po celém světě. Ještě v březnu 1935 Thorez (tajemník komunistů) ve sněmovně prohlásil, že francouzští dělníci se nedají obalamutit, aby bojovali proti německým soudruhům. Ještě tento rok však došlo k podpisu Sovětsko-francouzské dohody namířené proti Německu. Zákonitě se pak přizpůsobili komunisté. Došlo k vytvoření Lidové fronty, která spojila levicovou buržoazii, socialisty a komunisty. Z komunistů se stali nejen vlastenci, ale i demokrati. Před rokem 1935 byl Leon Blum (premiér vlády Lidové fronty) „usvědčen“ sovětskými procesy z plánů obrovského spiknutí proti Sov. svazu. Ale podobné přemety nebyly v socialistickém hnutí nijak neobvyklé. Po první světové válce byli všichni levicoví intelektuálové v Anglii zarytí pacifisté, ve velké většině sympatizující s Němci (následek „oficiální“ válečné propagandy). Následný obrat od „Válka je strašná“ k „Válka je slavná“ kolem roku 1935 byl pro mnoho lidí přirozený, i když se jednalo o obrat o 180° a to bez jakéhokoliv mezistupně. Ti, co četli Na západní frontě klid, najednou uvěřili, že republikánské jednotky ve Španělsku umírají nějak jinak, s dobrým pocitem. A pokud jste nevěřili vybájeným článkům oslavujícím hrdiny, jež se zraněni domáhali co nejdříve vrátit na frontu, byl to jasný důkaz vašeho fašistického smýšlení. Stejně příkrý obrat se měl ještě jednou zopakovat (po paktu Ribbentrop - Molotov mnozí komunisté přestali brát na vědomí koncentrační tábory a nacistickou hrůzovládu). Ale, jak trefně uvádí Orwell, ke zvěrstvům došlo, i když to po pěti letech řekl lord Halifax.
Bolin ve své knize uvádí, že než bylo dosaženo politiky nevměšování, poskytli Francouzi republikánům několik desítek letadel. Ale nebyl to začátek rozsáhlejší pomoci. Anglie a Francie se obávaly rozšíření konfliktu na celoevropskou válku. V srpnu 1936 byla vyhlášena politika nevměšování, kterou formálně podpořilo 27 zemí. Mezi nimi i Itálie a Německo, které ovšem i nadále (a ve zvýšeném měřítku) podporovaly nacionalisty. Naopak odmítání prodeje zbraní vládě bylo nepřímou podporou Franca. Anglii (ta měla i velký vliv na politiku Francie, která měla řadu zájmů společných) nevyhovovala revoluce. Pokud by k revoluci došlo, všechen kapitál investovaný do Španělska velkými anglickými podniky by padl do rukou pracujících a náhrady by byly jen malé, ne-li žádné. Revoluce by nejspíš umožnila osamostatnění Španělského Maroka, což Francie nemohla připustit. Vůbec by šlo o nebezpečný precedens pro kolonie a Anglie i Francie ze svých zámořských kolonií žily. Velkou roli hrála také již zmiňovaná obava z „Velké“ války. Vždyť Chamberlain ustupoval Německu neustále. I podpora vlády mohla Hitlera rozzuřit. Proč Anglie tak dlouho ustupovala (a celá její zahraniční politika v 30. létech vedoucí k 2. sv. válce) je problém, který ovšem má práce neřeší, takže můžeme jen konstatovat, že Španělsko se stalo (jako i Československo) jednou z jeho obětí.

          Role SSSR
Největší roli měl ovšem na republikánské straně Sov. Svaz. Kromě Mexika (které svými omezenými možnostmi představovalo ponejvíc morální vzpruhu) to byla jediná země, která byla ochotná dodávat republice zbraně. Není ovšem pravda, že by tak činila od počátku války. Dodávky započaly až ke konci října a nebyly zadarmo - bylo za ně placeno zlatými rezervami španělské centrální banky (z celkových reserv v hodnotě asi 225 miliónů liber bylo 175 miliónů odesláno do SSSR, který si mohl diktovat ceny a také usměrňovat pomoc). Sověti přistoupili na dodávky až poté, kdy bylo všem jasné, že Itálie a Německo silně podporují „svou“ stranu v konfliktu a hrozilo akutní nebezpečí dobytí Madridu. Velký vliv komunistů v Interbrigádách (i když většina členů nebyla komunisty), sovětské zbraně, které přerozdělovala komunistická strana, i velký úspěch právě v Madridu umožnil Rusům velmi účinně zasahovat do politiky a ovlivňovat směřovaní republiky. Jaké byly cíle Stalina v občanské válce? Prameny nacionalistů tvrdí, že šlo o pokus udělat ve Španělsku sovětskou revoluci, satelit ovládaný moskevským vedením, znárodnění podniků, atd. Tedy něco, co se povedlo v zemích osvobozených Rudou armádou ve 2. sv. válce. Částečně to je i pravda. Alespoň v tom ohledu, že se Sověti pokusili zem ovládnout a udělat z ní sovětský satelit. Rozdíly oproti budoucím „socialistickým“ (19) republikám byly ovšem zásadní. Komunisté svou podporu získali od středních tříd, když de facto zabránili skutečné revoluci, kterou prosazovala POUM a anarchisté. Pokoušeli se zachovat zdání buržoazně demokratické republiky a boje za demokracii - tím mělo být dosaženo toho, aby Francie a Anglie odstoupily od politiky nevměšování a podpořily republiku. Stalin vždy podporoval myšlenku „socialismu v jedné zemi“, kterou také uplatňoval v praxi. Bylo tedy nutné zájmy státní (SSSR) nadřadit celosvětovým zájmům dělníků. A z toho už lehce vyplývá, že pokud SSSR uzavře spojenectví s Francií, bude potřebovat silnou Francii (k čemu by byl slabý spojenec?). Komunisté ve Francii tudíž musí slevit ze svých revolučních zájmů, odhodit internacionalismus a spoluúčasnit se na vládě. Spojenectví s Francií bylo dáno obavami z Německa. Stalin se nejvíc (a oprávněně) bál představy, která dlouho vyhovovala těm, kdo Hitlera dostali k moci, totiž průmyslníkům a kapitalistům, kteří doufali, že Německo bude dostatečnou hrází komunismu (kvůli tomu byli dlouho ochotni tolerovat ledaco). Stalin mohl hodně získat spojenectvím s Francií. Proto ta musela být ubezpečena, že jí ze strany španělské republiky nehrozí žádné nebezpečí. Druhá varianta je, že maskou demokratického boje se komunisté pokoušeli přesvědčit Anglii a Francii, aby intervenovaly ve prospěch loajalistů a byli přesvědčeni, že to vyvolá celoevropský konflikt. Kdyby došlo ke 2. sv. válce o tři roky dřív, SSSR by buď zůstal zcela neutrální (a získal všeobecnou destabilizací ze všech stran nejvíc, bez ohledu na vítěze), nebo by přímo došlo k rozdělení východní Evropy na sféry vlivu, jak se později stalo a Stalin by relativně lehce nabyl značná území. Osobně si myslím, že první varianta je pravděpodobnější, protože na intervenci ze strany Anglie či Francie se dalo jen těžko spoléhat, ovšem druhou variantu také nemůžeme vyloučit. Mimo to je možné, že zahraniční politika SSSR nebyla tak rafinovaná, jak jsme ji nyní vylíčili, ale tvořila spíše výsledek mocenského boje uvnitř KSSS, různých osobních ambicí a protikladných motivů (20). Avšak některé společné rysy komunistických (pro-sovětských!) stran v historii najdeme vždy. Jakmile se dostali komunisté k moci, vždy se u ní hodlali udržet. Dobrými prostředky se pokaždé stali političtí komisaři, tajná policie, udavačství a atmosféra strachu. Ani Španělsko nebylo výjimkou, lišilo se jen jiným zdrojem původní podpory, s pomocí které se komunisté dostali k moci. Co se stalo ve Španělsku do slavného příjezdu Interbrigád do Madridu a nástupu vojenské pomoci ze SSSR?

          Průběh bojů - červenec / říjen, milice
Začátkem srpna se podařilo Francovi přesunout s italskou pomocí většinu svých jednotek z Maroka do Andalusie. V Seville se dařilo generálovi de Llanovi i s velmi málo početnými jednotkami udusit dělnický odpor ještě než v podstatě vypukl. Nacionalistům se brzy povedlo prodloužit „Sevillský koridor“ kolem řeky Guadalquivir do Cordóby a posléze osvobodit obleženou Granadu. Malaga stále zůstávala v moci republikánů. Na severu se povedlo v září dobýt San Sebastian a odříznout tak Baskicko od francouzských hranic. V Barceloně byly anarchisty vytvořeny oddíly, které měly osvobodit Zaragozu jako první postupný bod, z nějž by bylo možné propojit Aragonii s Baskickem. Tyto milice měly úplně jiný charakter než oficiální armáda. Zaragoza dobyta nebyla, stejně jako Huesca se ocitla jen nedaleko za frontou. Přesto to byly právě milice, díky kterým Franco nezvítězil ihned. Proto se tedy pokusím přiblížit jejich charakter. Později, když byla tvořena Lidová armáda, byly milice označované za nedisciplinované a neschopné koordinace, protože v nich převládal anarchismus. Toto zkreslené hodnocení bylo rozšiřováno komunisty. Milice vznikly impulsivně ve dnech povstání. V Katalánsku měli asi 18 tisíc dobrovolníků, v celé zemi byl pak anarchisty odhadován jejich počet na 150 tisíc (srovnejte s půl miliónem podle Bolina!). Nešlo o běžnou armádu, protože všichni její členové byli dobrovolníci, byly zrušeny privilegia vyšších hodností, vojáci následovali své velitele proto, že chtěli, ne že by museli. Nebyly jednotné uniformy (šátky většinou označovaly politickou stranu, které byl kdo členem), jednotné bylo oslovení soudruhu a časté tykání mezi všemi. Buenos días (dobrý den) nahradilo Salud. Základní buňkou milice byla „skupina“, obvykle čítající okolo deseti lidí. Ti volili svého zástupce. Deset skupin tvořilo setninu, která měla také voleného zástupce. Divize se skládala z různého počtu setnin a byla vedena vojenským výborem, který byl také volen (a zodpovědný) řadovými členy. Tak byli i důstojníci (šlo-li o důstojníky v klasickém smyslu, možná spíše velitele) demokraticky (po způsobu odborů) delegováni milicionáři. V milicích byli zapojeni i někteří důstojníci armády, kteří byli loajální republice a také experti, kteří radili například co se týče dělostřelectva. Ale nebylo jich mnoho a měli stejná práva a povinnosti jako ostatní. A světe div se, tento pro většinu vojáků nepředstavitelný systém, který by jindy skončil ve vzájemných třenicích, fungoval. Neúspěchy připisované nedisciplinovanosti byly způsobeny zvláště nedostatkem zbraní (jakýchkoliv zbraní, natožpak kvalitních - situace se ani později nezlepšila, protože sovětská pomoc byla rozdělována z nám známých důvodů nerovnoměrně). To byla i vina neúspěchu Durrutiho milice při tažení na Zaragozu. Není pravda, že by se anarchisté bránili centrálnímu velení, i oni připouštěli nutnost vytvoření nadstranické Lidové armády, ale nepovažovali za nutné obnovovat „kastovnický“ systém pravidelné armády. Kvůli nedostatku munice padl i např. Irún (město přímo u hranic s Francii), kde, když došly náboje, horníci používali amatérsky zhotovené dynamitové bomby. Mezitím na jižní frontě postupoval plukovník Yagüe do Estramadury. Zde mělo dojít k propojení s od severu postupující armádou pod vedením generála Moly. V Cáceres byli od počátku povstání u moci nacionalisté, naopak druhé velké město v Estramaduře, Badajoz, byl pod kontrolou republikánů. Republikánské pokusy zastavit ofenzívu k ničemu nevedly a k setkání severní a jižní povstalecké armády došlo 10. srpna v Méridě. Tím byl Badajoz odříznut od zbytku republiky a brzy krvavě dobyt. Franco poté osvobodil povstalce v Toledu (28. září) a blížil se k Madridu.

          Změny za frontou
V táboře obránců republiky ovšem do října již došlo k závažným změnám. Původní vláda, která neměla prakticky žádnou autoritu, musela být (kvůli situaci zejména na madridské frontě) nahrazena vládou, v níž by měli zastoupení nejen členové Lidové fronty, ale všichni, kdo bojovali na straně republiky. Vedením byl pověřen vůdce s největší všeobecnou vážností mezi dělnictvem - Francisko Largo Caballero. Ve vládě byli zastoupeni: socialisté, komunisté, buržoazní levice (republikáni a katalánští separatisté), zástupce Basků a, což byla změna do té doby nevídaná, čtyři anarchisté. Jednání o jejich vstupu do vlády byla velice těžká ze dvou důvodů. Prvním byl odmítavý postoj prezidenta. Azaňa vystupoval vždy proti anarchistům, potlačení jejich snah o povstání v Casas Viejas bylo jen jednou z více podobných situací. A za druhé, sami anarchisté v této otázce nebyli jednotní. Mnozí považovali za chybu už vytvoření Ústředního výboru protifašistických milicí (Obranný výbor), které bylo nutné z vojenského hlediska. Zanedlouho byl přetvořen na Generalitu, jakousi poloautonomní vládu Katalánska (obdobná vláda vznikla i v Baskicku, nebyla ovšem zdaleka tak revoluční, nedocházelo ani k častějším kolektivizacím). Účast ve vládě měla zajistit (kromě lepší součinnosti všech milicí a lepší zahraniční politiky) legalizaci revoluce a znárodňování, které by probíhalo pod kontrolou. Kolektivizace probereme podrobně později, vraťme se nyní k vládě. Brzo po zformování kabinetu byl vynucen jeho přesun do Valencie. První dobrovolníci ze zahraničí bojovali po boku španělských dělníků již na počátku revoluce, ale k vytvoření Interbrigád došlo až 12. října, 80 dní po vypuknutí revoluce, v Albacete. 1. Mezinárodní brigádu vytvořily 22. října německý prapor ‘Thaelmann’, francouzský prapor ’Pařížské komuny’ a italský prapor ’Garibaldi’, k nimž se brzy připojil polský prapor ’Dombrowski’ (kažfý asi po 800-850 mužích) (21). Přicházeli stále další dobrovolníci a tak 1. Brigáda (později známá jako XI.) mohla 4. listopadu zaujmout pozice na madridské frontě. Madridský výbor řízený majorem (později generálem) Rojem se kromě Interbrigád opíral zejména o udatný 5. pluk tvořený komunisty a ovšem i o srdnatě bojující civilní obyvatelstvo.
Taková byla tedy vojenská situace na konci roku 1936. Co se ale odehrávalo za frontou? Jak jsme již uvedli, na nacionalistické straně Franco přebírá největší část pravomocí. Na územích, kde přechodně zvítězily bídně organizované (a ozbrojené) milice a jež byly brzy dobyty nacionalisty, často stihl civilní obyvatelstvo krutý trest za jejich věrnost republice. Tato „věrnost“ projevující se zničením domů bohatých, pálením kostelů, zrekvírováním potravin ze sýpek velkostatkářů, vražděním kněží a podobně, byla trestána podle hesla „Na hrubou díru hrubá záplata.“ A tak mnozí, kteří neutekli, byli zastřeleni, jiní odvedeni do připravovaných pracovních táborů (které měly nejvyšší rozsah až po válce). Kde se republikánské milice udržely, nastaly pro bohaté těžké časy. Lidé podezřelí ze sympatií k fašismu byli stříleni lidovými revolučními tribunály. Orwell popisuje, že Barcelona mu připadala jako město, kde není žádná buržoazie. Později však zjišťuje, že mnozí si oblékli montérky prostě proto, aby přežili a jakmile nastala vhodná situace, zase se své kamufláže zbavili.
          Kolektivizace a sociální revoluce
Co si máme myslet o již mnohokrát zmiňovaných kolektivizacích a sociální revoluci? Najdeme mnoho tvrzení pro i proti. Nacionalisté vše šmahem odsoudili, ale i mnoho republikánů vinilo anarchisty a kolektivizace z neúspěchů v boji (22). Kolektivizace byly nejběžnějším jevem v Katalánsku, kde bylo kolektivizováno 70% podniků, včetně těch největších. Zkolektivizováni byli ovšem i třeba čističi bot. Řediteli opuštěné podniky byly zabírány odborovými výbory, opuštěné pozemky na venkově zase rolníky. Jednalo se snad o první dlouhodobější šanci (ve velkém měřítku) prosadit ideje anarchismu v praxi. Dost dobře nedovedu pochopit Kulturní atlas Španělska a Portugalska, kde se dozvídáme toto: „Na lokální úrovni však značná část revoluce probíhala pod tlakem násilí. V Aragonii si například anarchistické organizace násilím vynucovaly zakládání zemědělských družstev, která ani zdaleka nevznikla spontánně z vůle rolníků.“ Toto tvrzení postrádá logiku - proč by rolníci nechtěli zabrat půdu, která je nyní bez svých pánů? Forma malých družstev se přímo nabízí. Dějiny Španělska na podporu mého názoru uvádějí: „Obě rolnické odborové organizace, CNT i UGT, podporovaly kolektivizaci - samozřejmě dobrovolnou. Komunisté, její největší odpůrci, byli nuceni čelit tomuto hnutí ve východním Středomoří zakládáním zcela nových rolnických organizací...“ Východním Středozemím je míněna Aragonie, kde byla založena Aragonská rada, politický výbor anarchosyndikalistů, jenž měl koordinovat produkci a přerozdělování (v této oblasti byly anarchistické myšlenky velmi rozšířené a populární) a oblast kolem Valencie. V Katalánsku, kde bylo více malých vlastníků a kde se půda předávala po generace, kolektivizace půdy zdaleka nedosáhla toho měřítka co v Aragonii - i to je důkaz toho, že šlo o kolektivizaci dobrovolnou (nikoliv v ruském stylu, kdy bylo vše řízeno centrálně - tento typ bohužel zažili později i drobní zemědělci u nás). Kdo se ke „komunám“ přidat nechtěl, nemusel, ale bylo mu ponecháno jen tolik půdy, aby uživil sebe a svou rodinu, nemohl si také na práci nikoho najímat. Komuny používaly moderního zařízení, které měli předtím k dispozici velkostatkáři. Půda, dříve buď v obrovských majetcích nebo naopak rozdrobená na ubohé lány, byla nyní efektivně rozdělena a lidé vytvořili skupinky, které obdělávaly určenou plochu. Každá skupina vysílala svého zástupce na setkání, kde hájil jejich názory. V těchto setkáních bylo vybráno několik koordinátorů, kteří byli zodpovědní za záležitosti, které se týkaly výměn s ostatními kolektivy, nákupů (či směn, na mnoha místech byly peníze zrušeny) techniky ve městech či školství. Potraviny byly vydávány ze skladů (často bývalé kostely), kam lidé donášely výpěstky a brali si to, co jim chybělo. Když byl něčeho nedostatek, byl zaveden přídělový systém. Conlon ovšem uvádí, že ve většině případů zefektivnění výroby eliminovalo vyslovené nedostatky (a v některých případech mělo jít díky vědcům a agronomům o zefektivnění až o 50% - i to je možné, když si uvědomíme neuvěřitelnou zaostalost některých částí španělského venkova). Stejně jak byly později pomlouvány milice, i komuny jsou obvykle (v lepším případě) popisovány jako „revoluční utopická dobrodružství“. Klasická námitka zněla, že každá komuna se stará jen o sebe a nehledí na zájmy pracujících ve městech. Nebylo tomu tak. Právě pro lepší propojení s městy byly tvořeny ony regionální rady. Vyspělejší a ziskovější komuny pomáhaly těm chudším a méně rozvinutým (23). V Barceloně (ji budu uvádět jako příklad, ale podobná situace existovala i jinde - Valencie, Madrid, Lérida, v každém regionu ovšem existovala místní specifika) byl skutečně proveden klasický revoluční slogan „Továrny dělníkům“ a to ve dvou variantách. Buďto přímou konfiskací nebo „dohledem“, kdy byla továrna kontrolována komisí složenou ze zástupců státu a odborů. V samé Barceloně měl počet zkolektivizovaných továren dosáhnout 3000 (70%) ve všech oborech (energetika, telekomunikace, doprava, doly, textilky, chemičky, sklárny a další). Na počátku mnoho továren zastavilo výrobu v generální stávce a managment ve valné většině uprchl nebo byl zlikvidován. Dělnickým komisím se poté podařilo zastavenou výrobu znovu obnovit, aby byla k dispozici válečnému úsilí ohrožené republiky. Komunistická propaganda tvrdící naprostý opak (pozdní zapojení se Katalánska do války vinou anarchistů) byla jen pozdějším efektem „občanské války v občanské válce“. Conlon dává za příklad úspěšného anarchistického podniku tramvaje v Barceloně řízené CNT. Reorganizace (dřív nemyslitelné) snížily např. počet sléváren v Katalánsku o 70. Zaměstnanci těchto menších podniků, často nerentabilních, přešli do větších. Úspory přineslo také odstranění větší části velko- a maloobchodního řetězce. Centrální distribuce umožnila vykupování produktů za vyšší ceny, aniž by bylo potřeba zvýšit cenu pro nakupující. Samozřejmě nic nefungovalo bez problémů - bylo ztraceno mnoho zahraničních trhů, některé suroviny či dodavatelé se nacházeli na nacionalistickém území (stejné problémy měla ovšem i druhá strana). Na počátku roku 1937 byla vláda nucena uznat, že katalánský válečný průmysl vyrábí desetinásobek toho, co celý zbytek republikánské části (a to ještě nemuselo být konečné číslo, pokud by nebyl nedostatek některých rud). V rukou státu zůstalo bankovnictví (CNT měla plán na získání zlatých reserv, ale těsně před provedením od něj ustoupila). Kromě ekonomických změn nastaly i změny sociální. Dobrým příkladem je role žen. Katolické a nacionalistické Španělsko jim přisuzovalo roli dobrých manželek a matek, ale nikoliv plnoprávné uplatnění třeba v pracovních kolektivech. V prvních dnech revoluce bojovaly ženy po boku mužů naprosto samozřejmě a i později (i když v menším měřítku) byly zastoupeny v milicích, revolučních výborech (24). Anarchistická organizace Mujeres Libres (Svobodné ženy) prosazovala práva žen a rozšiřovala také zdravotnickou osvětu. V republikánské části byly legalizovány potraty. Také bylo dělnickými hlídkami (na mnoha místech vystřídaly policii) zavřeno 75% veřejných domů. Jiným sociálním fenoménem byla zdravotní péče, nyní daleko dostupnější pro široké vrstvy. Některé podniky svým zaměstnancům poskytovaly bezplatnou lékařskou pomoc. Ale již na počátku roku 1937 byla provedena „protiofenzíva“ ze stran středních vrstev. Pod vedením komunistů střední třída vytvořila organizaci C.E.P.C.I Solidaridad Obrero, která měla asi 18 tisíc členů a byla namířená proti anarchistické kontrole průmyslu a trhu všeobecně. Brzy tato organizace převzala distribuci potravin. Do té doby relativně stabilní ceny byly vystřídány prudkou inflací a začal být nedostatek základních potravin (mléko, chléb, cukr, také nedostatek uhlí a benzínu), ale všeobecně bylo známo, že členové PSUC se nemusí nedostatku bát. Další změnou v mentalitě lidí bylo zklamání válkou. Na počátku byli všichni plní elánu, vznikaly milice, pracovní nasazení bylo obrovské. Ale jakmile bylo jasné, že válka se protáhne, samozřejmě se to odrazilo na psychice - zvlášť pokud byla sabotována revoluce. Již na konci září byla (na papíře) vytvořena Lidová armáda. Vznikala samozřejmě postupně a v únoru byly vyslány její první jednotky na frontu. V praxi byly „všechny“ jednotky součástí Lidové armády, protože do ní byly milice začleněny. Avšak například na aragonskou frontu (s převahou jednotek POUM a anarchistů) se víc nově vzniklých jednotek dostalo až v červnu. Smíšenost jednotek byla využita novináři - úspěchy byly vždy připisovány Lidové armádě, neúspěchy milicím. K tomu můžeme přičíst zlomyslnou propagandu vytvářející obraz nedisciplinované milice, který se vůbec nedá srovnat s „hrdinskou“ Lidovou armádou, ačkoliv její jednotky se obvykle ještě cvičily v týle.

          Průběh bojů do března 1937 (Malaga, Guadalajara)
V této napjaté atmosféře přišel na počátku únoru pád Malagy. Neúspěch byl kladen za vinu milicím. Toto přebírá jako fakt např. Kulturní atlas. Naprosto si protiřečí Bolin a Orwell. Bolin nejprve popisuje masakry vyvolané rudými (25) a v protikladu k tomuto řádění velmi solidní chování nacionalistických vojáků (Italů i Španělů). Orwell mluví o rozdrážděných vojácích vylévajících svou zuřivost na civilistech vražděných kulometnou palbou. Osobně se domnívám, že pravdivé (bohužel) jsou všechny masakry, i když ne v takovém měřítku, jak byly často popisovány („masakrová" propaganda dosáhla ve španělské válce velmi vysokého stupně, a to na obou stranách - včetně takových nehorázností jako barikády z dětských těl, které měly stavět nacionalisté, na druhé straně za opravdu prapodivnou libůstku republikánů můžeme považovat údajné uřezávání nohou kapitalistů a kněží pilou). Na dobytí Malagy se podstatně podíleli italští dobrovolníci, jež se ukázali jako velice schopní. Ti sehráli největší roli v bitvě u Guadalajary (30 tisíc Italů a jen 8 500 Španělů - na straně nacionalistů ovšem). Povzbuzeni lehkým vítězstvím v Malaze (v republikánském táboře bylo rozšířené mínění, že porážku zavinila zrada) se Italové nabídli nést hlavní tíhu v plánovaném dobytí Guadalajary. Toto město se nachází na severovýchod od Madridu a jeho dobytím by se Madrid dostal téměř do obklíčení. Nacionalistická ofenzíva nedosáhla svých cílů zejména kvůli výborně vedené obraně (Rojo, Miaja), vycvičeným jednotkám Interbrigád a letecké převaze republikánů (nacionalistická letiště nebyla vyasfaltovaná a kvůli nepřízni počasí se změnila v moře bahna). Jejich porážka ovšem nebyla nijak zdrcující - v podstatě nešlo ani o porážku v pravém slova smyslu, nacionalisté nakonec i nějaké území získali, ovšem neuspěli tak, jak by si přáli. Madrid, cíl útoků první části války (to jest právě do března 1937), byl uhájen a Francovi bylo jasné, že na tomto místě prorazí jen obtížně a s obrovskými ztrátami. Následující ofenzíva byla proto zaměřena jinam.

          Květnové dny v Barceloně
Již bylo řečeno, že na straně republiky byl každý přesun v politické moci směrem doprava a byl podmiňován vojenskou nutností (opětné zavedení policie, potlačování kolektivizace, její nahrazování zestátněním, neustálé posilování moci komunistů, tajná policie tvořená po vzoru GPU). Ještě v prosinci 1936 byla z Generality (katalánské autonomní vlády) vystrnaděna POUM. Tato strana nejvíc nesouhlasila s komunistickou snahou potírat revoluci. A zatímco probíhaly zákulisní boje a docházelo k postupnému zabírání podniků vládou, na frontách se neustále bojovalo. 31. března byla Francem započata velká ofenzíva na severní frontě, která měla dobýt Asturii, Kantabrii a Baskicko. Tyto provincie, odříznuté od zbytku republikánského území, byly důležité nejen strategicky, ale zejména hospodářsky (Asturie - uhelné doly, Baskicko - hutnictví a těžký průmysl). Boj byl ztížený přírodními podmínkami - v těchto místech museli nacionalisté překonávat 1500 metrů vysoké pohoří oddělující vnitrozemí od pobřežních oblastí. Boje byly vyčerpávající s velkými ztrátami na obou stranách. V republikánském táboře zároveň probíhal boj o revoluci, jenž, ač doposud byl spíše skrytý, v květnu vytvořil malou občanskou válku v občanské válce. Ohniskem střetu byla samozřejmě Barcelona, nejrevolučnější město ve Španělsku. Již delší dobu strany na sebe nesmiřitelně útočily ve svých novinách; POUM upozorňovala na „stranu, která zradila revoluci", čímž byla myšlena PSUC, ta jí vše oplácela útoky na milice, tvrzením, že POUM je ve skutečnosti strana řízená Francem a banda sabotérů, trockistů-fašistů (26) a podvratných živlů. Objevil se také leták, na němž příslušníku POUM padá z tváře maska se srpem a kladivem a objevuje se hákový kříž. Vláda zůstávala poněkud stranou - její moc byla velmi omezená (27). Ruští vojenští poradci do značné míry fakticky ovládali vojsko (hodnost politického komisaře, vždy obsazována komunisty, zajišťovala po sovětském vzoru ideologickou nezávadnost), nekontrolovatelnou se stávala tajná policie (před kterou se třásli i někteří socialističtí vůdci), Civilní garda a komunisté si dělali, co chtěli (příkladem mohou být tajná vězení, v nichž byli zatčení drženi „incommunicado" a nebylo možné jakkoliv s nimi navázat spojení). Obava z nepokojů zabránila slavení Svátku práce - paradoxně tak byla Barcelona, nejrevolučnější město v Evropě, snad jediným nefašistickým městem, kde jakoby Svátek práce ani nebyl. Vypuknutí bojů již všichni čekali, důvodem bylo nařízení, aby byly odevzdány zbraně. Anarchisté je odmítli vydat - bylo jasné, že PSUC si své zbraně ponechá a případné slabosti protivníka bez váhání využije. Anarchisté měli pod kontrolou mnoho klíčových postů v továrnách a na strategicky významných místech. Jedno z nich, ústřední telefonní ústředna, se stalo roznětkou konfliktu. Náčelník policie Salas vyslal kolem poledne 3. května Civilní gardu, která měla budovu zabrat. Ve stejnou dobu docházelo k pokusům zabrat dělníky ovládané budovy i v jiných částech města. Pracovníci v telefonní ústředně (členové CNT) se ale bránili a po celém městě začaly odpoledne vyrůstat barikády. Na barikádách byli zejména řadoví členové CNT. Stranické špičky se k celé situaci stavěly velmi rezervovaně. CNT byla zastoupena ve vládě a nemohla s ní riskovat otevřený konflikt. A tak, přestože se dělníkům podařilo ovládnout větší část města (Civilní garda kontrolovala jen centrum města a rezidenční čtvrti), vedení CNT 5. května vyzvalo dělníky, aby se vrátili do práce (hrozil také nedostatek potravin). POUM, ač do událostí vtažena takřka proti své vůli, se rozhodla dělníky podpořit a vyzvala k setrvání na barikádách. Tento krok jí v konečném důsledku přinesl mnoho škody, stejně jako souhlas s letákem malé anarchistické skupinky známé jako Přátelé Durrutiho (28). Až do pátého se situace zdála příznivá pro anarchisty, poté se situace pomalu uklidňovala, jen na některých místech opět propukaly boje, když se gardisté pokoušeli předčasně odzbrojit anarchisty. Sedmého již byl všude klid, tramvaje opět jezdily a bylo po boji. Večer město obsadily posily, které přicestovaly po moři z Valencie: přepadové gardy asi o 6 tisících lidech. Anarchistům bylo zabaveno velké množství zbraní (ale mnoho jich jim ještě zůstalo). Také se začal rýsovat oficiální postoj vlády k celé události. Mělo se prý jednat o pokus o povstání zorganizovaný POUM (podle příkazů nacionalistického vedení), k nimž se přidali někteří „pomýlení" anarchisté. POUM měla v akcích využít zbraně, jež shromažďovala tajně v Barceloně již dlouho dopředu. Podle komunistických novin to měly být tisíce pušek, velké množství samopalů a kulometů, dokonce i dělostřelectvo a tanky (!). Není snad ani třeba dodávat, že žádné z těchto nařčení se nikdy nepotvrdilo a tanky se nalézaly jen v novinových článcích. POUM nemohla nepokoje zorganizovat, ani kdyby chtěla - neměla tak silnou členskou základnu ani vliv. Neověřené zprávy o jednotkách POUM, které opustily frontu, se ukázaly jako falešné. Čistou dezinformací, které se museli zasmát i komunisté nalézající se v Barceloně, byla např. zpráva o monarchistických vlajkách povstalců. Podobné informace neuváděly ani komunistické noviny v Barceloně, ale francouzské či anglické prokomunistické deníky. Pokud víme, že velké množství informací byly čiré výmysly, musíme se zamyslet, jak to je s pravdivostí faktů, které se všeobecně považují za uznané - můžeme jim věřit?

          Guernica
Jako příklad vezmeme snad nejznámější „důkaz" o krvelačnosti fašistů, konkrétně neblaze proslulé německé legie Kondor - bombardování městečka Guernicy (26.4.1937). Zuřiví nacisté testující ničivou sílu svých zbraní na nevinném civilním obyvatelstvu. Luis Bolin ve své knize věnuje celou kapitolu „Guernickému mýtu". Uvedu jen některé z jeho důkazů, proč se mělo jednat o propagandistický tah republikánů, z větší části vymyšlený. Začnu od konce: kdo by měl z incidentu zisk? Jistěže republikáni - váhající Baskové by se stmelili v odporu proti nacionalistům, světová veřejnost by se postavila za ně (tak se také stalo), mohla by být zrušena anglická blokáda Bilbaa. Oproti tomu, proč by nacionalisté totálně srovnali se zemí městečko, které už skoro dobyli? Snad se mohlo jednat o odstrašující příklad (takhle dopadnete, pokud se nevzdáte hned). Guernica bombardována samozřejmě byla, ale ještě v době, kdy v ní probíhaly boje s ustupujícími Basky. V městečku a okolí se také nalézaly menší továrny na munici. Pokud by bylo městečko totálně zničeno bombardováním, musely by být stejně jako domy postiženy i silnice a okolí domů. Skutečný stav - zcela zlikvidované domy a daleko méně poškozené okolí - svědčí spíše pro druhou variantu: vypálení či podminování budov ustupujícími jednotkami. Cílem bylo ukázat incident západní veřejnosti a šokovat. První novináři se na místo dostali až později - neviděli bombardování, letadla, která zahlédli, se pohybovala ve vzdálenosti přes 8 mil. Bolin zpochybňuje i věrohodnost prvního, kdo o události psal, korespondenta The Times, G.L.Steera a uvádí několik měst (Irún, Amorebieta), kde měli republikáni použít stejný „modus operandi". Podle jeho údajů utratili republikáni na propagandu kolem Guernicy jen v Paříži 600 tisíc liber. Jakkoliv logicky zní mnohé z Bolinových argumentů, nesmíme zapomenout, že většina masakrů nemá žádné „rozumné" důvody. Ale bohužel to neznamená, že se nestaly. Ale v Dějinách Španělska o Guernice nenajdeme ani řádku, což nás opravňuje k závěru, že republikánská propaganda incident (přinejmenším) velmi zveličila.

          Potlačení POUM
Situace na severní frontě a katalánská krize měla vliv i na vládu - 17. května byla vytvořena nová vláda v čele s premiérem Dr. Juanem Negrínem, pravicovým socialistou a komunistickým sympatizantem. Largo Caballero, který se stále snažil jednotit anarchisty a socialisty a nenechal se ovládat sovětskými agenty, byl pro komunisty nepřijatelný, poslední kapkou se stala plánovaná ofenzíva, jež měla zastavit postup nacionalistů na severu. Miaja, šéf madridské Rady, prosazoval variantu útoku na Brunete, Caballero chtěl zaútočit do Extramadury. Komunisté, kteří rozhodovali o vojenské pomoci, se přiklonili k druhému plánu. Caballero už se nemohl spoléhat ani na pevnou pozici ve vlastní straně a odstoupil. Jednou z prvních závažných akcí nové vlády bylo celkové potlačení POUM. Stalo se tak 16. června (měsíc po nastoupení nové vlády). Již den předtím byl zatčen předseda strany Andrés Nin (brzo zastřelen) a větší část vedení strany. 16. byla strana postavena mimo zákon, všichni její členové posíláni do vězení, i ti, co nebyli členy, ale bojovali v milici POUM. Důvodem mělo být připravované povstání financované a organizované nacionalisty. Komunistický tisk nešetřil superlativy - k dispozici mělo být na 200 podepsaných doznání, stovky dokumentů, neviditelným inkoustem psané zprávy s podpisem N. (jako Nin) a další špionážní pomůcky. Policie, prolezlá komunistickými agenty, měla téměř neomezenou pravomoc, zvláštní bylo, že často ani šéf policie nevěděl o tom, co udělal někdo z jeho podřízených a nezřídka se stávalo, že lidé propuštění na jeho rozkaz byli obratem zase uvězněni. Údajné „spiknutí" neakceptovali ani mnozí členové vlády (29). 200 podepsaných doznání a další důkazy zmizely jako loňský sníh. Celá kauza vyzněla poté do ztracena, jen minimální počet lidí byl souzen (nebylo výjimkou, že např. někteří cizinci byli zadrženi nejspíš jen proto, aby se zprávy z Barcelony nedostaly příliš brzo „ven", ale pak se na ně zapomnělo a zůstali uvězněni několik měsíců ). Na frontu se zvěsti dostaly později, aby se nevzbouřily jednotky milice, které právě vedly útok na Huescu. Tento útok měl vázat část nacionalistických jednotek, které se pokoušely dobýt Bilbao, ale byl špatně zorganizován a Huesca se udržela.

          Průběh bojů - červen 1937/únor 1939
Huesca nepadla, naopak takzvaný „železný prstenec" okolo Bilbaa byl prolomen a město dobyto (19.6). První skutečně větší ofenzíva republikánů, která měla využít soustředění nacionalistů v Baskicku, byla směřována na městečko Brunete, ležící nedaleko od Madridu. Začala 6. července. Bylo nasazeno 60 tisíc mužů, letectvo a tanky s cílem prolomit obležení Madridu, obklíčit většinu jednotek obléhajících město a odříznout je od zásob a posil. Později už nebyli republikáni nikdy v tak výhodné situaci. Moment překvapení se jim však nepodařilo využít a přes úporné boje (dohromady ztráty asi 40 tisíc mužů) trvající téměř tři týdny nezískali víc, než úzké, asi dvoukilometrové pásmo. Franco nevyrazil do protiútoku, protože obrana Madridu byla velmi silná a potřeboval jednotky na severní frontě, kterou chtěl eliminovat do počátku zimy. Přírodní podmínky a počasí by naprosto znemožnilo boj v horách a dalo republikánům čas na regeneraci a obnovení sil. Útok na Santander započal 14. srpna. Obrana nebyla již zdaleka tak silná jako předtím (v Barceloně měly být rozšířené fámy, že komunisté chystají mír s Francem). Republika byla vyčerpaná a morálka upadala. Po potlačení POUM následovalo oslabení anarchistů. Aragonská rada, hlavní orgán anarchosyndikalistů v Aragonii, který koordinoval zemědělce ve vzniklých družstvech, byla zrušena komunisty v srpnu a provedení rozkazu splnila armáda (11. divize vedená generálem Listrem). Půda se vracela do rukou bývalých vlastníků. Celkově bylo zcela zrušeno asi 30% komun, několik set lidí zatčeno, to vše v době žní. Je pochopitelné, že většina rolníků začala přemýšlet, za co vlastně bojují.
26. srpna vkročili nacionalisté do Santanderu. Těsně před tím, 24. byl jako poslední pokus o zdržení zahájen útok na Zaragozu, v bitvě u Belchita republikáni zvítězili, ovšem za cenu neuvěřitelných ztrát (Bolin uvádí až dvacet tisíc) a Santander stejně padl. Na severu vzdorovala už jen Asturie, bašta levice. Hlavní město Asturie, Oviedo, bylo obleženo republikány 15 měsíců. Na počátku povstání se plukovník Aranda na oko postavil na stranu republiky a přesvědčil značný počet (5000 podle Conlona, stovky podle Bolina) milicionářů, aby šli na pomoc Madridu. Cesta vedla skrz nepřátelské území a tak většina padla ještě před dosažením Madridu, ale hlavní bylo dostat je pryč z Ovieda. Poté, co se Aranda přidal oficiálně k povstání, vypukly těžké boje (zejména do zimy 1936), které se zmírnily až po celkovém pádu Galicie a přiblížení se jednotek nacionalistů na dohled města. Neustávaly však a proto Bolin mluví o Oviedu jako o městě, které bylo ze všech nejvíc postiženo válkou. Na jejím konci byla většina domů srovnána se zemí (povstalci drželi jen část Ovieda, vesměs dělnická předměstí získali dělníci již na počátku války). K osvobození Ovieda došlo 17. října 1937. Většina dělnických vůdců uprchla letecky do Francie. 21. října bylo dobyto poslední postavení, přístav Gijón. Severní fronta přestala existovat.
Splnění vytyčeného cíle, to jest dobytí severních provincií do počátku zimy, umožnilo Francovi zcela reorganizovat svoje jednotky a zejména zásadní ekonomický zisk. Jak již bylo několikrát zmiňováno, Asturie, Kantábrie a Baskicko byly oblasti s těžbou uhlí, žel. rudy, hutnictvím a těžkým průmyslem. Navýš je nacionalisté mohli využít lépe než republikáni, kteří hájili tyto oblasti odříznuti od centra. Ztrátou severu se velké množství jednotek přesouvá na ostatní fronty. Nabízely se dvě možnosti, buď se znovu pokusit o dobytí Madridu nebo zkusit prorazit na aragonské frontě. Franco dal přednost druhé variantě po republikánském útoku na Teruel. Tato nacionalistická pevnost byla asi jen sto kilometrů vzdálená od Středozemního moře a představovala tak nebezpečnou základnu. Prieto (pro něj byl tento úspěch labutí písní) zorganizoval obklíčení, akce se rozpočala 15. prosince 1937. Obklíčenému městu spěchaly na pomoc jednotky nacionalistů, ale jejich postup znemožnila sněhová bouře, která na Silvestra zachvátila celou oblast. Teploty měly dosáhnout až -40°C. Obránci města se vzdali 7.ledna. Úspěch byl vodou na mlýn propagandě republikánů. Účelem teruelské ofenzívy bylo odvrátit Franca od plánů útoku na Madrid (kterou skutečně plánoval). Toho bylo dosaženo, nicméně ne tak, jak si to republikánské vedení představovalo. Franco přesunul své síly na aragonskou frontu a již 5. února zvítězil v bitvě u řeky Alfambry, severně od Teruelu, čímž získal solidní podmínky pro další postup. Hrozba rozdělení fronty na dvě části a izolace Katalánska byla naprosto zřejmá. Teruel byl znovuobsazen nacionalisty 18. února. Následující operace už se nesly ve vítězném duchu nacionalistů, kteří si byli jisti svoji výhrou. Negrín se spoléhal na brzké vypuknutí 2. sv. války. Nacionalisté by se podle jeho názoru otevřeně vyslovili pro Německo (které je také podpořilo) a Anglie a Francie by intervenovaly ve prospěch republiky po boku se Sov. svazem. Tato naděje se nesplnila, a je otázkou, zda by časnější počátek války republice pomohl (situace v diplomacii těsně před a po vypuknutí války je značně nepřehledná - kdo na západě čekal sovětsko-německé spojenectví? (30)). V dubnu 1938 bylo Katalánsko odříznuto od zbytku republiky. Nacionalisté postupovali na více místech současně - 18. července 1938, dva roky po vypuknutí povstání již získali Léridu a Tremp v Katalánsku, Castellón na břehu Středozemního moře a blížili se k Valencii. Poslední ofenzíva republiky měla zvrátit situaci překročením Ebra, které tvořilo frontu, a odříznout jednotky nacionalistů na mořském pobřeží. V tuto dobu můžeme mluvit již o čistě komunistické armádě - velení měli z devíti desetin v rukou komunisté, Prieto (socialista) byl po neúspěchu u Alfambry nařčen z defétismu a odvolán (svou roli jistě sehrál i fakt, že se pokusil alespoň částečně oponovat komunistickým mocenským praktikám). Od února 1938 tak můžeme mluvit o komunistické diktatuře. Ačkoliv v první fázi bitvy se komunistům podařilo překročit řeku, nacionalisté brzy zkonsolidovali své postavení a obklíčili postupující komunisty, přičemž jim povolovali jen pohyb vpřed, nikoliv do stran, čímž dosáhli prodloužení pásu, který musely postupující jednotky hájit. Dějiny Španělska uvádí, že tuto bitvu lze právem přirovnávat k chybě generála Pauluse u Stalingradu. Ztráty byly vysoké i na straně nacionalistů (40 tisíc mrtvých či zajatých), ale na straně republiky (70-90 tisíc) to znamenalo definitivní konec Katalánské armády. Tato nejkrvavější bitva trvala velice dlouho (začala v noci z 24. na 25. července a skončila až 26. listopadu, kdy se Lidová armáda vzdala) a záhy poté Franco útočí na Katalánsko, Barcelonu dobývá plukovník Yagüe 26. ledna. Prezident Azaňa po útěku do Francie rezignuje na svou funkci. 10. února bylo dokončeno obsazení Katalánska. Součástí mnichovské dohody (o tom u nás ví nejspíš málokdo) bylo také stažení všech cizích dobrovolníků ze Španělska. To ovšem už neznamenalo vůbec nic.

          Konec války
Konec války byl jasný i mnohým vysokým představitelům republiky, kteří nechtěli bojovat za každou cenu. Vláda se rozpadla po zasedání v Madridu 1. února, většina ministrů postupně prchla do Francie. Plukovník Casada, jenž chtěl podepsat kapitulaci a na jehož straně byl i Miaja a většina členů Rady obrany, nakonec musel bojovat s komunisty, kteří ho obvinili jako zrádce. Po pouličních bojích, v nichž se vzájemně likvidovali komunisté a anarchisté, začala ve Madridu otevřeně jednat Francova „pátá kolona" (31). Casada 20. března odletěl do Burgosu, kde slíbil Francovi bezpodmínečný mír. 28. března Franco vstoupil do Madridu a v následujících třech dnech se postupně vzdala všechna zbývající města. 1. dubna mohl Franco podepsat poslední komuniké - „Válka skončila."

4. Španělé dnes

V Brně-Bystrci funguje Česko-Španělské gymnázium. Pokoušel jsem se poprosit zdejší španělské lektory, aby mi přiblížili mínění, které mají dnes o občanské válce lidé ve Španělsku. Nikdo z nich se se mnou ovšem bavit nechtěl. „To je historie," „O tom nic nevím," „Učím jazyk, ne dějepis," nebo „Nechci o tom mluvit," to byly jejich odpovědi. Snaha vymazat tuto kapitolu z dějin není nijak zvláštní. Všechno je ještě moc živé. Navýš ve Španělsku nebyl možné nebýt válkou postižen. Takový nedostatek odpovědí sám jednu velkou tvoří - je ještě příliš brzy hodnotit. To potvrzují i Dějiny Španělska, které např. období restaurace monarchie popisují velmi podrobně, ale na občanskou válku stačí jen 17 stránek (včetně ilustrací a mapky). Kniha je velmi opatrná a odsuzuje obě strany zhruba stejně. Protože Španělsko neskončilo tak strašně jako Německo (a nejednalo se o nacismus, ale o klerikální tradicionalistickou diktaturu), lidé nebyli přinuceni plně se podívat do tváře minulosti a raději se snaží na špatné věci zapomenout. Vše výše uvedené se týká průměru, většiny lidí. Samozřejmě, existují socialisté (i anarchisté) i noví falangisté, kteří na nic z toho zapomenout nechtějí. Napsal jsem jak falangistům, tak socialistům (konkrétně autorům španělských internetových stránek o občanské válce) dopis, v němž jsem je prosil, jestli by mi mohli přiblížit názor španělské veřejnosti (zvlášť mladých lidí) na tyto události. Bohužel mi také neodpověděli...

5. Závěr

Pokusme se o stručné zodpovězení otázek, které jsme si v úvodu kladli. Ve válce bojovaly tři strany, kterým různě pomáhaly jiné státy. Všechny tři se postavily proti demokracii a svobodnému kapitalismu a navzájem proti sobě. Prohráli zejména obyčejní lidé. Nehledě na obrovské ztráty (300 - 600 tisíc, podle různých pramenů) ve válce, došlo po jejím skončení k zatýkání (300 tisíc, z toho několik desítek tisíc v pracovních táborech). Moc se vrátila do rukou velkostatkářů, armády, církve. Nejhůře na tom byli dělníci. Na konci 40. let (10 let po skončení války) byla průmyslová produkce na úrovni roku 1929. Reálné příjmy pracujících nepřekročily 65% předválečné úrovně (která sama nebyla nijak oslnivá).
Zákaz odborů a stávky znemožnil dělníkům bojovat za svá práva. Kultura byla kontrolována státem a většina nejlepších umělců žila (jako i dalších 250 tisíc lidí) v exilu, nejčastěji v Jižní Americe či Francii. Konflikt byl rozhodnut taktizováním mocností obávajících se vypuknutí nové celosvětové války. Hitler a Mussolini si ověřili, že na tuto kartu mohou hrát téměř neomezeně dlouho. V Evropě už zůstalo jen několik izolovaných ostrůvků demokracie, ale Angličané stále věřili, že jich se to týkat nemusí, stačí ještě jednou ustoupit. Zajímavý je vliv vítězství nacionalistů na průběh 2. sv. války. Pokud by byli poraženi, tak po vypuknutí 2. sv. války by Hitler Španělsko napadl (nejpozději v době útoku na SSSR). Můžeme se domnívat, že by je dobyl a obsadil i Gibraltar, velice důležitý strategický bod Velké Británie, které by tím odřízl přístup do Středomoří. Vyvozovat z těchto faktů, že vítězství republiky mohlo znamenat prohru Spojenců ve 2. sv. válce (jak činí John J. Reily v článku „If the Loyalists Had Won the Spanish Civil War.....") je podle mne přehnané, ale situace by se jistě vyvíjela odlišně.
Pravda, ve válce vždy relativní pojem, byla vystřídána propagandou kalibru, kterého si Evropa ještě užije - Orwell tvrdí, že 90% dobových zpráv je vymyšlených. Měřítkem důvěryhodnosti zpravodajů se stala jejich stranická příslušnost. Že sedí celou dobu v Londýně? Ale je to správný komunista, takže má určitě pravdu.
Španělská občanská válka byla ve znamení střetu tří ideologií, anarchismu, fašismu a komunismu (32) (každá z nich byla ovšem modifikována španělským prostředím). Všechny tři se pokoušely řešit krizi kapitalismu, která přinesla populační růst, novou techniku a (ve Španělsku hrozivěji než kde jinde) nerovnoměrné rozvrstvení majetku, zvláště půdy. Každá vidí jiné řešení. Anarchisté vidí příčinu všeho zla ve státu. (Zajímavé je, že odbourávání státu v dnešní době hlásají libertariáni, často vycházející z pozic liberalismu a volné ekonomiky.) Anarchistická vidina svobodných komun nebyla nikdy skutečně důkladně realizována z jednoho prostého důvodu: Nelze ji nastolit ve větším rozsahu než několik vzájemně spolupracujících komun. Zvýšení jejich počtu by vyprodukovalo řídící kádry a konečně nastolilo ne sice stát, ale jinou státu podobnou instituci, která by převzala jeho pravomoci a tím by došlo k celkové negaci všech anarchistických idejí. Fašismus ve Španělsku, byl (jak již bylo uvedeno) velmi vzdálený např. italské formě. Tradicionalistický model charakterizovaný heslem: „Religión, Estado, propiedad y familia." (víra, stát, vlastnictví a rodina) se pokoušel sugerovat Španělům, že ač jejich životní úroveň není vysoká, morálkou předčí zbytek Evropy a mohou být hrdí na svou vlast jako žádná jiná země. Spoléhání se na „národní notu", kult vůdce a jednotící prvek náboženství by nebýt Francovy chytrosti a taktizování nestačily, a režim by daleko dřív padl. Z vnějšího, demokratického světa převzal honbu za ziskem a konzum (ekonomicko-sociální prvky) a politický život ponechal beze změny - podobnou situaci vidíme dnes v Číně. Myslím, že dlouhodobě režim závislý na tajné policii, ale do jisté míry otevřený světu, nemůže přežít. Inteligence země trpí cenzurou, a ať byly důvody jejího zavedení jakékoliv (a část inteligence se vším souhlasila), dříve nebo později začne reptat. Francových takřka 40 let je maximum. Španělský komunismus se svými metodami nelišil od pozdějších satelitů SSSR, ale oproti Československu (a vůbec zemím vých. Evropy) musel bojovat s nepřáteli zleva. Nastala tak ojedinělá situace, kdy komunisté hájili soukromé vlastnictví proti kolektivizacím, vyhlašovali, že bojují za demokracii (a kdo jim neuhne z cesty...). Když situaci trochu nadneseme, komunisté (za využití všech svých postupů) bojovali tak nejspíš za parlamentní demokracii. Kdyby vyhráli, asi by se opět jednalo o sovětskou diktaturu, avšak velmi tolerantní ke středním vlastníkům. Komunismus se nikde ani nepřiblížil deklarovaným cílům a vždy došlo k růstu byrokracie, která začala tvořit privilegovanou vrstvu. Hospodářsky se nejedná o trvale udržitelný systém, protože stát je nejhorší vlastník. Možné zdání, že straním anarchistům, není neopodstatněné. Jedná se o světový názor, který bývá jeho odpůrci často překrucován (anarchistická stanoviska nehájil v zahraničí nikdo až na pár dobrovolníků, a proto se zažilo přesvědčení o nesmyslné krutosti atd.), a který (na rozdíl od zbývajících dvou) nikdy nebyl nastolen na tak dlouho, aby bylo možné posoudit objektivně jeho klady a zápory. A alespoň deklaruje co největší volnost (33), zatímco fašismus a komunismus ani nezastírají vůdčí roli Národu, Státu či Strany, které se musí lidé podřídit (samozřejmě pro své dobro). V dnešní době se priority anarchistů změnily. Stát už není tím nejmocnějším - peníze a moc nadnárodních monopolů umožňují i tak křiklavé kausy jako Nigerie (34). Tím ale nechci nijak omlouvat zvěrstva, jichž se anarchisté (jako ale i všichni ostatní) dopouštěli. Anarchisté svou zuřivou antiklerikálností a spontánní revolucí po vítězství Lidové fronty způsobili, že armáda se pokusila vzít spravedlnost do svých rukou. Svobodomyslnost by se neměla projevovat ničením kostelů a zabíjením kněží, jakkoliv ti mohli vyvíjet protilidové aktivity (a nelze soudit „paušálně"). Dnes, 60 let po Francově vítězství již víme, že ani jedna cesta nevede ke zdárnému řešení tehdejších, ale ani současných problémů. I dnes se potýkáme se stejnou situací, avšak již v globálním měřítku. Pravděpodobný konflikt může ukázat křehkost dnešní světové soustavy „sever-jih" a oživit ideologie, které globalismus a individualismus v kapitalistickém smyslu odmítají. Španělsko není jasným příkladem, kudy se vydat - spíše naopak. Občanská válka ukazuje, jak nebezpečné je uvěřit jakémukoliv typu propagandy, do jaké míry se mohou menší země spolehnout na pomoc velmocí (Plawiuk přirovnává nečinnost k situaci v době vypuknutí nedávné války na Balkáně) a mohla být (ale nebyla) dobrou lekcí zbytku světa, co dokáží komunisté a jejich tajná policie provádět se svými „spojenci". Prokázala také, že na soudržnost dělníků celého světa se dá jen málo spoléhat. Několik tisíc jich přišlo bojovat, ale milióny si konfliktu ani nevšimly. Sen o spontánní revoluci vzplál naposledy.

Ale stálo za to bojovat. Někdy je totiž lepší bojovat a prohrát, než jen trpně sklonit hlavu.
To platí i nadále a zůstává hlavním odkazem španělské občanské války a revoluce...

6. Poznámky

1. Nepíši „fašisté", ale nacionalisté. Je obvyklé psát o Francovi jako fašistovi, ale jedná se o zavádějící zkratku. Franco nebyl fašista (a už vůbec ne nacista!) - jeho politická přesvědčení vycházela z tradicionalistů 19. st. a spíš než co jiného byl nacionalista, zpátečník, fanatický katolík a tradicionalista. Fašismus je ovšem o něčem úplně jiném - vždyť na rozdíl od Mussoliniho a Hitlera, kteří chtěli vnutit světu nový řád (lhostejno už jaký), Franco viděl svůj vzor v katolických veličenstvech 16.st. Jeho víra v Bohem předurčenou roli záchrance vlasti a morálky byla na dvacáté století poněkud výstřední, ale byl to jeden z klíčových motivů jeho vlády. Válku označovali proto nacionalisté jako „křížovou výpravu".
2. V rozhodující bitvě o Filipíny u Cavite přišel o život jediný americký voják - zemřel na úpal.
3. Později, když se ve španělské vládě objevuje Opus Dei, její představitelé (Lópéz Rodó) Francovi dokazují, že politický a sociální klid zavládne od hranice 2000 $ HNP na hlavu. Fernández de la Mora tvrdil, že „uspokojení konzumní společnosti vede k její apatii". To se ukázalo jako do značné míry pravdivé tvrzení.
4. To tvrdil Bakunin okolo roku 1872 (rozpad první internacionály). Později se mělo ukázat, jak dobře vystihl směr budoucího vývoje...
5. Španělsko mělo dohadami mezi Velkou Británií a Francií přislíbenou severní část Maroka. Roku 1912 začalo obsazování protektorátu. Odpor nekladla vláda, ale místní klanoví vůdci (jako zmiňovaný Abd-el-Karím). Po nástupu Rivery se s pomocí Francie podařilo místní odpor překonat a Španělsko pásmo plně kontrolovalo od jara 1927.
6. Oficiální údaje z roku 1930:
   

   Latifundie (nad 250 ha )    | 0,1 % z počtu hospodářství | 33,28 % z celkové rozlohy
   Velkostatky (100 - 250 ha)  | 0,1 % z počtu hospodářství | 10,42 % z celkové rozlohy
   ....
   Drobná hospodářství         | 96 % z počtu hospodářství  | 29,57 % z celkové rozlohy
   (méně než 5 ha, průměrně 0,6 ha) 

   Nesmíme zapomenout, že zde bylo ještě velké množství bezzemků a mnozí drobní hospodáři měli jen pár akrů, které je nemohly uživit, takže pojem "vlastník půdy" nemusel vždy znamenat, že to stačí k obživě. Problémy malých vlastníků byly vládou přehlíženy.
7. Měli bychom zmínit spojení komunistických a socialistických mládežnických organizací - v dubnu 1936 tak vzniká JSU (Spojená socialistická mládež). Její obdobou na straně anarchistů byla FIJL (Iberská federace svobodné mládeže). Obě tyto organizace se aktivně účastnily všech fází války (bojů s nacionalisty i bojů mezi sebou) a patřily k radikálním.
8. Upustilo se od vyvlastňování bez náhrady, ale na reformu mělo být vyčleněno ročně ne víc jak 50 milionů peset. Tímto tempem by ovšem reforma trvala 160 let. Když se ministr zemědělství Fernández (CEDA) pokusil odstranit nejkřiklavější nerovnováhu, byl nazván svým okolím „bílý bolševik" a jeho snaha zablokována. Stejní lidé pak prosadili faktickou „anti-reformu".
9. Luis Bolin, autor knihy Spain: the Vital Years, byl Francovým spolupracovníkm a hrál pozoruhodnou roli na počátku války (viz dále). Ve své knize dobře reprezentuje profrancovský pohled. Čtenáře přesvědčuje, že občanská válka a diktatura byla menším zlem - jinak by se ze Španělska zcela jistě stala komunistická země. Mluví vlastně za celý národ, který vědom si tradic nikdy nepodporoval hrstku komunistických a anarchistických fanatiků. Ovšem pokud se na něčí názory odvolává, jsou to vždy jeho přátelé, do jednoho příslušníci horních deseti tisíc nebo duchovní stěžující si na řádění lůzy. Ještě bych rád uvedl věnování knihy: „Mladým Španělska v naději, že odpustí vše a nezapomenou nic." (...forgive all and forget nothing.)
10. Nad hrobem tohoto „prvního mučedníka" (dalším se stal José Antonio Primo de Rivera, který byl zatčen brzo po volbách a na počátku povstání zastřelen dělníky, kteří udrželi Madrid) pronesl generál Mola slavná slova: „Slavnostně přísaháme Bohu, který nás vidí a slyší, že obětujeme své životy trojímu úkolu: budeme následovat tvůj příklad, pomstíme tvou smrt a zachráníme Španělsko."
11. Byl to Luis Bolin, kdo zorganizoval převoz Franca z Las Palmas (Kanárské ostrovy) do Casablancy (Franc. Maroko) a posléze do Tetuánu. Celá historie tohoto riskantního podniku je v knize popsána velmi dramaticky a podrobně. Tato kniha byla mým jediným pramenem líčícím historii z pohledu nacionalistů. Některým jejím částem se budu ještě podrobněji věnovat.
12. „Rádiovou válkou", kdy de Llano silně nadsadil počet svých jednotek, bylo dosaženo zmatení republikánů, kteří některé pozice vyklidili bez boje obávajíce se jednotek, které ve skutečnosti neexistovaly.
13. George Orwell popisuje, jak vstoupil do milice POUM (prosinec 1936). Při „základním výcviku" byli členové milice cvičeni v pochodování a obvyklém armádním drilu, ale brzo zjistil, že ve svém oddílu je jediný, kdo umí nabít pušku, natožpak ji zamířit. Jeho touha naučit se zacházet s kulometem nebyla nikdy naplněna, ale v konečném výsledku to vyšlo na stejno, protože na aragonské frontě (kde bojoval), stejně měl pramalou příležitost vyzkoušet si kulomet - byl tam jediný a náboji se muselo zoufale šetřit.
14. V zahraničním tisku šlo vše ještě dál - v rámci propagandy byly v Anglii publikovány jen dvě verze - nacionalistická (chráníme katolictví a tradici před hrůzným barbarstvím rudých) a komunistická (bráníme republiku a demokracii před nechutným vojenským pučem vedeným zkorumpovanou reakční oligarchií). Angličané byli levicovým tiskem přesvědčováni, že naprosto nejde o revoluci, kolektivizace nejsou nijak významné a kdo říká něco jiného, je zrádce. V tu dobu však revoluci nepopírali ani komunističtí ministři, když otevřeně, tvrdili, že „španělský lid neprolévá svou krev pro demokratickou republiku, ale pro revoluci..."
15. Portugalský rozhlas byl podle Luise Bolina „jedním z mála pravdivých zdrojů informací" a „nikdy nenazýval republikány loajalisty, protože věděl, že není nic, čemu by byla republika loajální, co by za to stálo". Při obléhání Badajozu nechali Portugalci projít Francovy jednotky přes své území, celou dobu války poskytovaly materiální pomoc (potraviny, zbraně), také několik tisíc dobrovolníků.
16. Hrabě Ciano prosazoval, aby se Itálie nenechala vtáhnout do 2. sv. války. To radil i Španělům. Toto jeho přesvědčení ho později stálo život.
17. V prvních měsících mělo o život přijít 12 biskupů, 4 184 duchovních, 2 365 mnichů a 283 jeptišek (Kulturní atlas Španělska a Portugalska).
18. Bolin ve své knize uvádí jiný projev „nezištné dobré vůle". Aileen O’Brien rozpoutala kampaň proti odeslání dvou lodí zbraní republikánům z USA. Výsledkem bylo víc než milión telegrafů do Bílého domu protestujících proti těmto lodím. Uvádí taktéž, že Neville Chamberlain měl říci, že „nebýt katolíků, Anglie mohla blokovat nacionalisty a intervenovat proti nim".
19. „Socialistický" proto, že s původními idejemi (komunistickými i socialistickými) se stalinisté rozešli velmi brzo, aby se k nim už nikdy nevrátili. Vláda byrokracie, partajních úředníků a rovnějších mezi rovnými je někdy označována jako státní kapitalismus, kdy důležitá nejsou vlastnická práva (jde o majetek státu, tedy „všech"), ale práva vykonavatelská. Tento spíše sociologicko-ekonomický problém je ovšem natolik závažný a rozsáhlý, že by sám vydal na několikasvazkový tlustospis.
20. V eseji Ohlédnutí za španělskou válkou Orwell píše: „Jsem přesvědčen, že v budoucnosti dospějeme k názoru, že Stalinova zahraniční politika vůbec není tak ďábelsky chytrá, jak se tvrdí, ale jen oportunistická a stupidní."
21. Později, aby nedocházelo k národnostním třenicím, a také kvůli snazšímu velení, byly vytvořeny brigády do značné míry konzistentní. XI. se stala německou, XII. italskou, XII. všeobecně slovanskou (s převahou Rusů, bojovala zde také většina z dvou tisíc Čechů a Slováků, dvě třetiny z nich se ze Španělska již nevrátily...), XIV. byla francouzsko-belgická a XV: anglo-americká (např.Lincolnova Brigáda - z této jednotky mnoho lidí nepřežilo a zbylí byli poté v USA perzekvováni za „předčasný antifašismus" a inklinace ke komunismu).
22. V Dějinách Španělska je citován republikánský demokrat Salvador de Madariaga: „Skutečnou příčinou ztroskotání revolucionářů byla sama revoluce."
23. Celý systém poněkud připomíná například prvotní křesťanské sbory - onen antiklerikalismus anarchistů byl sice nepředstíraný, ale byl dán zklamáním z církve a kdesi hluboko uvnitř vlastně náboženský - fanatický, rovnostářský a ozbrojený - trochu jako táborité... Ona zaslepenost a idealismus rolníků (mnozí z nich byli negramotní) měl v sobě plamen víry, který jako svá dogmata vzal místo Bible Bakuninovy spisy.
24. Známým příkladem byla „La pasionaria" (Zanícená), vlastním jménem Dolores Gomézová Ibarruriová, jejíž hlas na Rádiu Madrid burcoval republikány do boje. Poprvé také vyřkla slavné heslo: „No pasarán!" (Neprojdou). V letech 1931 a 1936 byla zvolená poslankyní (byla členka politbyra) a po pádu republiky žila v exilu v SSSR. Když umřel Franco, vrátila se do Španělska a opět se stala poslankyní. (Zcela na okraj: V knize Schůzky se smrtí je líčena jako „mladá zapálená komunistka", i když v roce 1936 ji bylo již 41 let.)
25. Častý argument ve prospěch republiky byl (a je), že zatímco na nacionalistické straně byla zvěrstva prováděna oficiální mocí, na republikánské straně se jednalo o lůzu, nekontrolovatelný lidový živel. Bolin naopak uvádí, že za velkou část vražd a jiných zločinů byly na republikánské straně zodpovědné konkrétní osoby, straničtí agenti podněcující lid. Nakolik „vyburcovali" lid samozvaní vůdci můžeme jen odhadovat. Je pravda, že rozvášněný dav se dá snáze vést a je schopen provádět věci, které by nikdo jednotlivě nebyl udělal.
26. Je dobré si uvědomit, že v této době označení „trockista" v komunistických kruzích znamenalo „sabotér, fašista, agent kapitalismu, atd." POUM mohla být částečně trockistickou organizací v tom smyslu, že podporovala linii celosvětové revoluce proti stalinistickému „socialismu v jedné zemi". Ale nebyla pod vedením či kontrolou Trockého, ani s ním nijak zvlášť nespolupracovala.
27. Dobrým příkladem může být výrok ministra letectva a námořních sil Prieta (jeden z lídrů socialistické strany a protivník Larga Caballera), že není „ministr ani nic jiného, protože mu nejsou poslušné žádné letecké jednotky. Skutečný ministr letectva je ruský generál Duglas."
28. Durruti, velitel osvobozování Aragonie a radikální anarchista, byl v době májových bojů již mrtev, bojůvka si dala do názvu jeho jméno kvůli jeho radikalismu. Tato skupina se odtrhla od FAI kvůli anarchistickým ministrům ve vládě a ústupkům, kterých se anarchisté dopouštěli. Ve svém letáku požadovali vytvoření revoluční junty, odzbrojení Civilní gardy a zastřelení lidí zodpovědných za akci v telefonní ústředně.
29. George Orwell, Hold Katalánsku (str. 148) : Ministr národní obrany Irujo, ministr spravedlnosti Zugazagoitia, ministr vnitra Ortega y Gasset, generální prokurátor Prat García a další odmítli věřit tomu, že předáci POUM se provinili špionáží. Irujo dodal, že celý případ prostudoval a že žádné takzvané důkazy by při bližším zkoumání neobstály, a že dokument, který měl Nin údajně podepsat, je „bezcenný" . tj. podvrh. Prieto považoval předáky POUM za odpovědné za květnové boje v Barceloně, odmítl však názor, že jsou fašistickými špióny. „Co je vážnější," dodal, „je skutečnost, že o zatčení vůdců POUM nerozhodla vláda, že policie tato zatčení provedla z vlastní vůle. Odpovědní nejsou šéfové policie, ale jejich přívrženci, mezi něž se svým běžným způsobem vetřeli komunisté."
30. Bohužel Bolin neuvádí nic o spojenectví Hitlera se Stalinem, který representoval vše, co španělští nacionalisté nenáviděli. Ale Franca prý napadení Polska (katolického státu, který s Francem sympatizoval) velice pohoršilo.
31. „Pátá kolona" je rozšířené úsloví označující sympatizanty s nepřítelem ve vlastním zázemí. Vzniklo tak, že se novináři ptali Franca, jak chce s pouhými čtyřmi kolonami dobýt Madrid a on jim odpověděl, že pátá je ve městě - tím myslel všechny, kteří naoko předstírali svou věrnost republice, ale byli připraveni všemožně pomoci nacionalistům při případné akci.
32. Řazeno abecedně, nikoliv podle mých sympatií.
33. Ovšem lidská společnost pudově inklinuje k tomu, že ona propagovaná svoboda je vždy nějak limitována. Pokud by platila jen pro dělníky, a všichni bohatí by měli smůlu, je to rozhodně jasná diskriminace.
34. V této zemi donedávna vládla vojenská junta, která se u moci držela jen díky ziskům z ropy, kterou zde těží společnost Shell. Oboustranně výhodná spolupráce (junta měla peníze, Shell nízké náklady na těžbu) měla za oběť obyčejné lidi - Nigérie je největší africký producent ropy, ale benzín dostanete jen na černém trhu. Odsouzení a popravení disidentů mohl Shell zabránit, ale neučinil tak. Před několika týdny proběhlé svobodné volby jsou snad prvním krokem k demokracii, i když armáda má v zemi ještě stále velký vliv.

7. Přílohy

Chronologie

1931
Duben 14. - Vyhlášena republika. Alfons XIII odjíždí do exilu (Itálie).
Červen - Ve volbách vítězí levice. Republikánsko-socialistická vláda.

1932
Listopad - Sjednocená pravice vyhrává volby.

1934
Říjen - Jednotní, ale izolovaní dělníci a jejich povstání v Asturii krvavě potlačeno armádou.

1935
Srpen - 7. sjezd Kominterny doporučuje tvoření Lidových front. Formace Lidové fornty navržena PCE.

1936
Leden - Lidová fronta vytvořena republikány, socialisty, komunisty, UGT, POUM a syndikalisty.
Únor - Lidová fronta vítězí ve volbách.
Duben - Socialistická a komunistická mládežnické organizace sloučeny. Vzniká tak JSU pod stalinistickou kontrolou.
Červen - Vláda lidové fronty zvolena ve Francii. Francouzští dělníci zahajují masové stávky a zabírání továren.
Červenec 17. - Vojenské povstání začíná ve Španělském Maroku. Počátek Občanské války.
Červenec 19. - Premiérem José Giral (levicový republikán). V Barceloně je povstání potlačeno.
Červenec 20. - Povstání potlačeno v Madridu. V Barceloně ustaven Ústřední výbor antifašistických milicí. Při letecké nehodě umírá generál Sanjurjo.
Červenec 24.- Katalánské milice postupují na Aragonii.
Červenec 29. - První pomoc z Itálie, Franco začíná přesun jednotek z Maroka.
Srpen - Vyhlášena politika „nevměšování".
Srpen 20. -Setkání severní a jižní nacionalistické armády v Meridě.
Září 4. - Pád Giralovy vlády. Novou vládu sestavuje Largo Caballero (socialista).
Září 26. - CNT se zapojuje do Generality (Autonomní katalánská vláda).
Září 28. - Pád Toleda.
Září 30. - Dekret o postupném zapojování milicí do postupně vznikající Lidové armády.
Říjen 12. - První sovětská pomoc.
Listopad - Po dlouhých jednáních se CNT zapojuje do centrální vlády.
Listopad 6. - Vláda opouští Madrid a přesunuje se do Valencie.
Prosinec 17. - POUM vystrnaděna z centrální vlády.

1937
Únor - Jednotky Lidové Armády se dostávají na frontu.
Únor 5.-7. - Pád Malágy
Březen 8.-24. - Bitva u Guadalajery, nacionalisté odraženi.
Březen 31. - Zahájení nacionalistické ofenzívy na severní frontě.
Květen 3.-7. - "Májové dny" v Barceloně. Anarchisté a POUM se střetávají s komunisty a vládními jednotkami. Katalánsko zpacifikováno Civilní gardou.
Květen 17. - Nová vláda pod vedením Juana Negrína (socialista, ale komunistický sympatizant).
Červen 16. - POUM zakázána, její vůdci pozatýkáni.
Červen 19. - Dobytí Bilbaa.
Červenec 6. - Zahájení republikánské ofenzívy v Brunete.
Srpen 24. - Republikánská ofenzíva u Zaragozy (bitva u Belchita).
Srpen 26. - Dobytí Santanderu.
Říjen 21. - Pád severní fronty, Gijón dobyt.

1938
Leden 7. - Vrcholí poslední úspěšná ofenzíva republikánů, dobyt Teruel.
Únor 5. - Vítězství nacionalistů u Alfambry.
Duben 3. - Francovy jednotky dosahují hranic Katalánska.
Duben 14. - Území republiky rozděleno povstalci na dvě části.
Červen 24. - Lidová armáda zahajuje ofenzívu na Ebru.
Listopad 26. - Konec bojů na Ebru, Lidová armáda poražena.

1939
Leden 26. - Pád Barcelony.
Únor 1. - Vládní politici začínají prchat do Francie.
Únor 10. - Celkové dobytí Katalánska.
Březen 27. - Pád Madridu.
Duben 1. - Konec občanské války.

1975
Listopad 20. - Franco umírá.

Organizace

CEDA (Confederación Espaňola de Derechas Autónomas = Španělská konfederace autonomních pravicových stran) - široká koalice vzniklá jako opozice proti socialisticko republikánské vládě v letech 1931-32. Po prohře v roce 1936 se rozpadá.

CNT (Confederacion Nacional de Trabajo = Národní konfederace práce) - anarchisticko syndikalistický odborový svaz založený v roce 1911. Nejradikálnější a nejrevolučnější organizace. Založena na apolitických revolučních základech syndikalismu.

FAI (Federacion Anarquista Iberica = Iberská anarchistická federace) - federace španělských a portugalských anarchistických skupin založená roku 1927 Byla založena s cílem hájit anarchistické myšlenky v širší CNT. Fungovala také jako ozbrojené křídlo CNT se svými oddíly pistolníků. Původce povstání v lednu 1932, lednu a prosinci 1933. Všechna byla neúspěšná.

Falange (Falanga) - fašistická strana pod vedením José Antonio Primo de Rivery. Podpořila povstání generála Franca, který se později stal i jejím vůdcem.

JSU (??? = Spojená socialistická mládež) - mládežnická organizace pod kontrolou komunistů.

PCE (Partido Communista de Espana = Komunistická strana Španělska) - proruská komunistická strana založená v roce 1921.

POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxista = Dělnická strana marxistického sjednocení) - antistalinistická komunistická strana vzniklá v roce 1935 sloučením trockistických skupin a disidentů z PCE.

PSOE (Partido Socialista Obrero Espanol = Španělská socialistická dělnická strana) - Spíše demokratická strana založena 1879. Obsahovala několik názorových proudů. Levé křídlo bylo spíše pro revoluci. Pravá část spolupracuje později s komunisty (Negrín).

PSUC (Partido Socialista Unificado de Cataluna = Katalánská sjednocená socialistická strana) - Vznikla v roce 1936 z několika komunistických a socialistických stran v Katalánsku. Převážil vliv komunistů. Fakticky PCE v Katalánsku.

Republikánská akce - strana prezidenta Manuela Azaňi. Klasičtí španělští republikáni, buržoazní levice - střed.

Republikánský svaz - odštěpenci od Lerrouxových radikálů pod vedením Martinéze Barria (přechodně premiérem - 18. července). Od radikálů se odtrhli kvůli jejich odklonu od antiklerikální politiky v roce 1935.

UGT (Union General de Trabajadores = Všeodborový svaz pracujících) - odborová organizace spojená se socialisty (PSOE). Založena 1888.

Mapy

Tři mapy ilustrují územní situaci v různých fázích války.
První znázorňuje vývoj v prvních dnech války, druhá období kolem února 1938 (po dobytí Malagy) a směr nacionalistických ofenzív a třetí ukazuje již beznadějnou situaci republiky před zahájením ofenzívy na Ebru. Mapy byly naskenovány z knihy Spain: the Vital Years.

Plakáty

Mnoho umělců, novinářů a spisovatelů z celého světa se zúčastnilo Španělské občanské války na straně republikánů. Z těch nejznámějších jmenujme alespoň několik: Ernest Hemingway, George Orwell, Paul Robeson, Pablo Picasso and Joan Miro. Také některé z plakátů, které zde uvádím, byly vytvořeny cizinci. Plakáty, které při velkém procentu negramotnosti sloužily jako ideální prostředek komunikace, měly burcovat. I dnes slouží jako dobrý důkaz revolučních idejí, které cloumaly Španělskem...
Použity byly materiály z internetového archívu Burn!.

1 - "Antifašisté! Myslete na ty, kdo bojují!" Mezinárodní rudá pomoc (S.R.I.) (komunisté)
2 - "Dělníku! Rolníku! Jednotou k vítězství!" Jacinto Bofarull (CNT-FAI)
3 - "Rolníci, země je vaše." (POUM)
4 - "Fašistické hordy se pokouší proniknout do naší země. Antifašisté! Překažte jim jejich plány, vytlačte je navždy z naší půdy! (Toledo, Mladí syndikalisté)
5 - "Všichni mladí společně pro Španělsko!" (JSU)
6 - "Negramotnost zaslepuje ducha. Uč se, vojáku." (Ministerstvo veřejného školství)

8. Použitá literatura

• Bolin, Luis: Spain: the Vital Years
  Philadelphia, J.B.Lippincott Company, 1967
• Chalupa, Jiří: Jak umírá diktatura
  Olomouc, Votobia, 1997
• Lapierre, Dominique; Collins, Larry: Schůzky se smrtí (doslov František Hrbata)
  Praha, Mladá fronta, 1972
• Orwell, Geoge: Hold Katalánsku (Homage to Catalonia)
  Praha, Odeon, 1991 (1953)
• Ubieto; Reglá; Jover; Seco: Dějiny Španělska (Introducción a la Historia de Espana)
  Praha, Nakladatelství LN, 1995 (1994)
• Vincent, Mary; Stradling, R.A.: Svět Španělska & Portugalska (Cultural Atlas of Spain and Portugal)
  Praha, Knižní klub, 1997 (1994)
• sestavili David Miller a kolektiv: Blackwellova encyklopedie politického myšlení
  Brno, JOTA, 1995
• Oxfordský atlas moderních světových dějin
  Praha, Odeon, 1991 (1989)

9. Španělská občanská válka na internetu

Moje práce je pravděpodobně první svého druhu publikovaná na internetu v češtině. Ale existuje velké množství dokumentů v angličtině a španělštině. Chtěl bych poděkovat zejména Eugenu W. Plawiukovi, který se stará o internetový rozcestník stránek o Španělské občanské válce - neustále aktualizovaný, plný odkazů na všechno, co kdy bylo o válce a revoluci v jakémkoliv ohledu napsáno. Jako vynikající pramen mi posloužila kniha Eddieho Conlona "Spanish Civil War: Anarchism in Action", publikovaná irskou anarchistickou organizací Workers Solidarity Movement. Třetí odkaz je na knihu Josepha McCaba "The Vatican Buries International Law", která, jak již název napovídá, ukazuje v nelichotivém světle katolickou církev. Poslední odkaz směřuje na archív "Burn!", z něhož pochází použité plakáty.

"Spain the Forgotten War Remembered"

"Spanish Civil War: Anarchism in Action"

"The Vatican Buries International Law"

Burn!