Koncem července se Luboš Palata ptal, proč není ani vidu, ani slechu po českých intelektuálech, jež si občan platí ze svých daní, a kteří by se tudíž měli výsledky svého bádání podílet na utváření veřejného mínění a diskusi o řešení společenských problémů. Pisatel vyjádřil údiv nad tím, jak málo českých politologů či sociologů je veřejnosti známo, a ptal se, co vlastně dělají pracovníci "všemožných ústavů", kde tito lidé pracují. Protože na rozdíl od Luboše Palaty do některých z těchto institucí vidím zevnitř, napsal jsem, co si o tom myslím (MF DNES, 4. srpna). Očekával jsem, že se akademický establishment ozve s tvrdým odsouzením mých názorů jako výmyslů založených na osobních antipatiích! Jsem rád, že jsem se nezmýlil — článek člena Akademické rady Petra Kratochvíla byl střižen podle osvědčeného scénáře (MF DNES 12. srpna). Již řadu let se netajím s názorem, že namísto aby tyto instituce prošly hlubokou proměnou a podílely se na obnově komunismem zdevastovaných společenských a humanitních věd, hlubším změnám spíše brání. Za vydatné podpory současných nejvyšších funkcionářů Akademie se totiž staly snadnou kořistí jejich přátel (či dokonce příbuzných), mnohdy reprezentujících sotva vědecký průměr. Je jasné, že zásadní změna by mnohé z nich vymetla z teplých míst a řada lidí pod nimi by byla vystavena tvrdé konkurenci o menší počet míst. To by vedlo k růstu vědeckého výkonu i k vyšším platům. Překvapí pak, že střelba proti kritikům současného stavu má tak velkou oporu shora i zdola? Můžeme se divit tomu, že nespokojení badatelé se často bojí říci veřejně svůj názor? Kdo se totiž proti hradbě průměrnosti postaví, je nejprve označen za nepřítele Akademie a české vědy vůbec, pak varován ředitelskými důtkami, různými kompromitujícími dopisy a výzvami k odchodu z Akademie, kterými její předseda opravdu nešetří. Po hrozbách výpovědí nakonec přichází samotná výpověď. Nedovolil bych si hovořit o normalizačních metodách, kdybych toto všechno nezažil na vlastní kůži a kdybych neznal řadu dalších případů, kde se postupovalo podle téhož scénáře. Do hry bývá zapojena i Grantová agentura, jejímž úkolem je zajistit, aby kritik poměrů ve společenských vědách nedostal grant (aby jej pak dostal v zahraničí). Petr Kratochvíl na moji adresu napsal, že "pokud něco připomíná strašidlo normalizace (...), pak je to především fakt, že politický představitel veřejně vyhrožuje institucím, na jejichž existenci má z titulu své funkce podstatný vliv". Nuže, pane Kratochvíle, jak vysvětlíte, že podle stejného scénáře, který byl použit vůči mně a který je dokumentován na mých internetových stránkách v Poslanecké sněmovně, byl dne 3. září t. r. na hodinu vyhozen z Ústavu pro hudební vědu Akademie kritik tamních poměrů pouhé dva dny po udělení "ředitelské důtky" za domnělé porušování pracovní kázně, a to vše s vědomím předsedy Akademie R. Zahradníka a vedoucího sekce společenských věd V. Herolda? Vyhazovu se mezinárodně uznávanému vědci dostalo namísto odpovědi od předsedy Akademie věd na jeho stížnost týkající se metod používaných ředitelem ústavu proti jeho kritikům. Nebyl přitom jediný, kdo takovou stížnost z daného ústavu podal. Co jiného než normalizační poměry připomíná strach lidí říci, co se v řadě ústavů Akademie věd a v Grantové agentuře skutečně děje? Proč se ke kritice metod předsedy Akademie Rudolfa Zahradníka, který v zájmu udržení moci současného establishmentu neváhá ani fabrikovat falešná obvinění a různé "usvědčující" dopisy, vyjadřuje v tisku vždy někdo jiný než vlastní dirigent těchto akcí (Herold, Illnerová, Kratochvíl)? Na žalostném stavu společenských věd, na který upozornil Luboš Palata a o němž se již léta potichu mluví, se těžko něco změní, dokud Akademii věd a Grantovou agenturu budou ovládat lidé, kteří se společenskými vědami nemají sic nic společného, zato však nesou plnou odpovědnost za zablokování jejich skutečné transformace. Normalizaci v Akademii jsem si nevymyslel, a určitě nikomu z titulu své politické funkce nevyhrožuji. Avšak v rámci svých občanských práv a pochopitelně i v rámci svěřené politické funkce učiním všechno pro to, aby ti, kdo normalizační metody v Akademii či jinde používají, za to nesli osobní odpovědnost. Normalizace je zbraní, kterou používají lidé průměrní, a tudíž servilní proti lidem výkonným, a tudíž i kritickým. Kvůli naší lhostejnosti začíná normalizace znovu bujet, a to nejen ve vědě. Nebudeme-li jí čelit, pak nevím, proč jsme před deseti lety na náměstích cinkali klíči. Naději skýtá jeden podstatný rozdíl. Zatímco komunistická nomenklatura si mohla dovolit úplně všechno, moc té dnešní je jen tak velká jako náš strach z praktik, které používá.