Tento text byl puvodne publikovan pod nazvem "Osobni zkusenost s publikacni etikou" v r. 1992 v americkem Journal of Irreproducible Results. Konkretne vychazi ze zkusenosti autora, ktere ziskal za pusobeni v byvale CSAV. Jeste konkretneji pojednava vedeckou etiku party pratel kaucovane Profesorem Rudolfem Zahradnikem (pratel tak blizkych, ze v pripade potreby jsou i ochotni lhat pred soudem). Text pomaha pochopit, jak snadno a rychle muze z takovychto praktik vykvest totalni nesmysl treba typu Krakatenu.

Vedecke chyby, nedbalost ci dokonce podvod na sebe v nedavne dobe soustredily znacnou pozornost, zvlaste pak v biologickych vedach, ale problem je svou povahou univerzalni. Jiz pred vice jak peti lety pozvedla jedna z vedoucich postav americkeho chemickeho vyzkumu, J. F. Bunnett, svuj hlas proti sokujici laxnosti a nedbalosti vyskytujici se v nekterych pracech. Varoval, ze zavada v publikaci o veci verejneho zajmu muze vazne poskodit obraz vedy. Apeloval tehdy na chemickou komunitu: "Je zahodno udrzovat si v nasem dome poradek."

Rad bych tez prispel dvema osobnimi pozorovanimi, ziskanymi z vlastni publikacni praxe, a odvodil z nich nekolik doporuceni. Ve sve podstate tyto me zkusenosti poukazuji na zarazejici neochotu nekterych autoru opravit sve vlastni chyby, ci pripustit, aby je korigoval nekdo jiny.

Jednou se mi stalo, ze jsem obdrzel (laskavosti clena jednoho autorskeho tymu) jejich rukopis jeste pred jeho odeslanim do redakce. Vec mela vztah k mym vlastnim vyzkumum, a tak jsem si jako obvykle prepocital vysledky one vypocetni studie. Ukazalo se, ze celkem tricet hodnot v klicove tabulce bylo zcela chybnych (t. j., byly nereprodukovatelne). Jejich chyby byly zjevne nahodne. Okamzite (a opakovane) jsem informoval vsechny autory o teto skutecnosti; celkem jsem tehdy odeslal alespon deset dopisu informujicich o techto chybach. Vzdor tomu, a k memu udivu, clanek byl prijat do tisku a publikovan (temer pul roku po mem prvotnim upozorneni na chybnost) bez jakekoliv zmeny, t. j. se vsemi chybami. Tesne pred vyjitim clanku me vsak jeden z autoru informoval, ze mozna k nemu pozdeji otisknou nejaka Errata. V te dobe (1981) jsem byl dosti nezkuseny autor, a povazoval jsem za jaksi nevhodne, prilis agresivni, publikovat Comment (kriticke stanovisko) k neci chybne praci (z duvodu dosti iracionalnich se dodnes pridrzuji tohoto panenskeho pristupu): Kazdy at si opravuje sve vlastni chyby -- to byl muj tehdejsi nazor. Teprve pozdejsi zkusenost me poucila, ze existuji autori, kteri nikterak nepovazuji za nutne opravovat sve vlastni chyby.

Po sesti letech, nezavisly tym na druhem konci sveta zverejnil rozsahlou studii, ktera podstatne posunula poznani v teto oblasti, a inspirovala me k priprave meho vlastniho prispevku k problemu. Pri te prilezitosti jsem se rozhodl ucinit zadost svemu badatelskemu svedomi a opravit jiz sest let stare chyby jinych. Zahrnul jsem mezi sve tabulky tez jednu nazvanou Errata. Avsak ouha, sefredaktor byl toho nazoru, ze nikdo jiny nez puvodni autori nemuze takova Errata publikovat. Vzhledem k svemu iracionalni neochote publikovat Comment jsem nakonec prepsal onu cast clanku zpusobem dosti kryptickym. Bylo prezentovano onech tricet spravnych hodnot, aniz by bylo vubec explicitne zmineno, ze se nekdo predtim dopustil chyby. A tak bylo po osmi letech konecne dosazeno napravy. Po roce, k memu znacnemu prekvapeni, puvodci chyb publikovali skutecna Errata (ta, ktera prislibili uz v r. 1981). Slovem vsak nezminili me krypticke opraveni svych vlastnich chyb, ackoliv predtim vyslo ve stejnem casopise. Nicmene, epizoda se, po deseti letech, uzavrela.

Moje druha zkusenost se tyka ponekud odlisne skupiny autoru. A zatimco v prve pripade se jednalo o numericke, slo nyni o chyby koncepcni, navic postupne opakovane ci aplikovane na ruzne specialni situace v alespn osmi ruznych publikacich. Ony chyby fakticky povstaly z ucebnicovych neznalosti v dusledku setrvacneho mechanickeho pouzivani jinak dobre znamych pojmu. Bylo vsak celkem prehlednuto, ze tyto pojmy jsou uzivany zcela nespravne (jeden z recenzentu meho pozdejsiho opravneho clanku tento pristup mych predchudcu vystizne pojmenoval: "kavalirske zachazeni s pojmy"). Situace byla zajimava uz tim, ze pouhym vhodnym usporadanim dobre znamych poznatku bylo mozne nejen kompletne vyvratit ony chybne koncepce, nybrz je i nahradit korektnimi. Takovy typ vysledku si nesporne zaslouzi byt zverejnen -- vzdyt nejmene v osmi recenznich rizenich ony chyby nebyly vubec postrehnuty. Sefredaktor (americky) vsak patrne neodhadl situaci (muj clanek byl opet vyslovene neutocny, krypticky), a postoupil muj opravujici rukopis k recenzi autorum chybne koncepce.

Takto zacalo dosti unavne recenzni rizeni trvajici nekolik let. Autori chybne koncepce zahy opustili ramec chyb, o ktere sami obohatili literaturu, a pouzivali mimo-vedecke argumenty jako: "Jakakoliv diskuse s clovekem jaksi podivnym je nesmyslna a nudna." Abych usnadnil recenzni rizeni, pripravil jsem primo pro autory velmi detailni rozbor jejich vlastnich chyb a omylu. Ten odmrstili privlastkem jeste usecnejsim: "Psychopat." Nastesti, sefredaktor byl muzem na svem miste, tento typ mimo-vedecke argumentace razne odmitl jako nevhodny a irelevantni, a posleze zvolil noveho, anonymniho recenzenta, ktereho charakterizoval jako badatele, jehoz nazor vysoce respektuje. Novy recenzent dospel k zaveru, ze moji odpurci "vykazuji nedostatek zakladniho porozumeni termodynamice", a ze "jim vubec chybi elementarni znalosti pro pouzitelnou odpoved". A pripojil varovani casopisu, aby "byl obzvlaste obezretny ve vztahu k rukopisum techto autoru, nebot jejich diskutovana prace je nezrala a prostoducha".

Na pocatku jsem svou kritiku predlozil ve standardni forme clanku s puvodnimi vysledky; pozdeji, na sefredaktorovo doporuceni, jsem jej se sebezaprenim zmenil na Comment. Ale nakonec mi bylo stejne doporuceno opravit chybnou koncepci v ramci standardniho clanku s puvodnimi vysledky. Byla to vskutku dlouha historie s mnozstvim prekazek, ba i triku. Ale nakonec byl muj clanek uspesne opublikovan, i kdyz v duchu mych preferenci byl napsan tim ponekud kryptickym stylem. (Autori nikdy verejne neodpovedeli na toto napraveni svych vlastnich chyb.)

Co z techto dvou zkusenosti vyplyva? (i) Existence autoru, kteri jsou neochotni publikovat Errata na sve legitimne prokazane chyby, (ii) Existence barier publikovat explicitni Comment na chyby v pracech jinych, (iii) Existence autoru kteri, pokud by meli pristup k recenznimu rizeni, budou blokovat publikaci prace opravujici jejich vlastni chyby. Eticka pravidla pro publikovani chemickeho vyzkumu, vydana Americkou chemickou spolecnosti, dostatecne nereflektuji tyto tri situace. Proto bych doporucoval nasledujici rozsireni. (i) Errata mohou byt publikovana i jinou osobou nez puvodci chyb. (ii) Autori, kteri preferuji opraveni zavaznych chyb v cizich pracech v ramci svych vlastnich clanku s puvodnimi vysledky, by v shrnuti (abstraktu) meli uvest citaci na zdroj opravovanych chyb (bez uvedeni jmen puvodcu chyb). (iii) Puvodci chyb by nikdy nemeli byt vybrani za recenzenty korigujici prace (cimz by ovsem nikterak nebylo dotceno jejich pravo na moznou odpoved na publikovanou kritiku). Stoji za povsimnuti, ze doporuceni (ii) by umoznovalo data-bankam poskytovat k praci i mozna navazujici neprima Errata, coz by bylo uzivateli zajiste oceneno.

Opravovani vedeckych chyb muze byt zalezitosti riskantni. Vzdor tomu, ze je vysoce zadouci, muze svym cestnym dobrovolnikum prinest pridruzene obtize ve vztahu k profesionalnimu postupu, grantum, zamestnani, atd. Zminena Eticka pravidla tez vyzaduji, aby nebezpecne chemikalie ci postupy byly jako takove radne identifikovany. V zajmu konzistence s timto pozadavkem, melo by byt v kazdem casopise vytisteno varovani, ze: (iv) Opravovani chyb je nebezpecne, a neni proto povinne pro autora, ktery je objevi a neni odpovedny za jejich vznik.

Je dulezitym zajmem vedecke komunity zamezovat klimatu ve kterem by pravidlo (iv) bylo potrebne. Opravovani vedeckych chyb jakehokoliv druhu by melo byt povzbuzovano (a braneni tomuto procesu odmitano). Zatim neexistuje specificka cena vyzdvihujici tuto dulezitou pomocnou vedeckou aktivitu. V soucasne vlne zajmu o vedecke chyby a etiku, by takove oceneni lidi, kteri vyznamne prispeli ociste vedy bez ohledu na osobni obeti, vsak mohlo byt vytvoreno. Margot O'Toole by mohla predstavovat prototyp kandidata na takovou cenu.

[Pozn. pro ceskeho ctenare: M. O'Toole, ktera se podilela na vyzkumech vedenych laureatem Nobelovy ceny D. Baltimorem, upozornila v r. 1986, ze klicove geneticke experimenty o ktere se opirala prace, jejimz byl spoluautorem, nebyly ve skutecnosti nikdy provedeny. Nekolik komisi, ktere toto tvrzeni zkoumaly, je odmitlo. Do veci se zapojil clen americkeho Kongresu a tajna sluzba, ktera prokazala nekonzistence v laboratornim deniku. Posleze v r. 1991 Urad vedecke integrity pri americkem NIH konstatoval vazne poruseni pravidel vedecke prace. Baltimore odvolal vysledky sporneho clanku, verejne se O'Toole omluvil a ocenil jeji odvahu a vytrvalost. Pozdeji odstoupil z funkce rektora Rockefellerovy univerzity (ackoliv sam sporne experimenty neprovadel, dlouhou dobu je zastitoval veden slepou duverou ve sve spolupracovniky). Cela rada souvislosti teto vedecke sagy neni dodnes plne objasnena.]

Cena by mohla byt nazvana kupr. po znamem ruskem rostlinnem genetikovi N. I. Vavilovi. Ten oponoval vysledkum a zaverum T. D. Lysenka a byl proto odtranen z vedeckych funkci a nakonec obvinen ze spionaze.

Chtel bych skoncit pripadnymi slovy ruskeho nobelisty P. L. Kapicy: "Chybovat stale jeste neznamena delat falesnou vedu. Falesna veda je nepriznani chyb, ktere se staly. Pouze tento posledni pristup brzdi zdravy rozvoj vedy."

Zdenek Slanina