Vrátil jsem se do pracovny, kde zůstal zbytek naší výpravy, obě dámy se mezitím uvelebily v sedací soupravě, stojící uprostřed místnosti, pánové právníci stáli opodál. Policista zůstal před domem.
Teprve nyní jsem si všiml, že na pracovním stole stojí osobní počítač v tmavé barvě s velkoplošným monitorem, zahaleným textilním krytem. Opodál stál telefon se záznamníkem, fax. Co nám tu vlastně scházelo? Asi nic...
"Páni zlatí, co je tohle?" podivila se najednou Kamila. Podíval jsem se na ní, protože její údiv byl tentokrát opravdový. Dívala se ke stropu, kde přímo nad stolem, kousek od bronzového lustru, zel temný otvor.
"Co je to?" zeptal jsem se našeho průvodce.
"To nevím, dříve to tu nebylo, asi tu Egon něco stavěl, možná to mělo být nějaké spojení s horním patrem... opravdu nevím. Egon dost často něco kutil v domě, stále něco přebudovával a přestavoval. Pamatuji se, že alespoň jednou za rok přestavěl všechen nábytek. Někdy to dělal i častěji".
Stoupl jsem si pod díru a díval se vzhůru. "Vede to skrz?" ptal jsem se spíše sám sebe než kohokoliv z přítomných. "Co je tam nahoře," tentokrát jsem se zeptal Schöngrubera.
"Je tam pokoj, dříve to byla ložnice, ale pak ji Egon vystěhoval a zřídil tam velkou knihovnu. Když jsme Egona našli, prošli jsme pochopitelně celý dům, ale ničeho zvláštního jsme si tehdy nevšimli".
"Ta díra tu byla?" zeptala se Jaruška Jonášová, protože i ji patrně díra zaujala, a chtěla se zapojit do dialogu. Ušetřila mi jen slova.
"No nevím, říkám, že jsme si ničeho zvláštního nevšimli, ale mohli jsme ji přehlédnout. Bylo tu tehdy docela šero, rozpomenul se Schöngruber.
"Hm, no to je divné...," zamyslel jsem se a svá slova si zapamatoval, protože později se mi právě tato má věta živě vybavila. Tehdy jsem řekl: "dobře půjdeme se podívat do prvního patra".

Barbora Stříbrná konečně dorazila jednoho dne navečer. Zatroubila u hlavních vrat, a když jí pan Hladík vrata otevřel vjela starou felícií do zahrady a zaparkovala u kůlen za domem. Bylo už dost pozdě a v muzeu zůstal jen Hladík, doktor Schöngruber a já. Pročítal jsem si zrovna tři moderní anglické knihy o vztahu alchymie a protochemie.
Hned jak vystoupila z auta, jsem pochopil, že budou problémy. Pro tento typ žen jsem měl vždycky slabost. Ještě že tu nebyla Kamila.
"Tak jsem tady," řekla vcelku zbytečně, protože to jsme pochopili všichni a hned. Byla dost vysoká, oblečená do odřené kožené bundy a černých jeansových kalhot. Štíhlá... až hubená. Ale vypadala moc pěkně. Nový exponát v našem muzeu. Vzala si jen sportovní tašku a zabouchla dveře auta. Oldřich Hladík zavíral vrata. Vrzala až sem.
Pomohl jsem jí s taškou, vůbec se nebránila. Měla rukavice a kolem krku černobílou palestinu. "Tak my jsme spolu chodili do školy...?" začal jsem konverzaci...
"No jasně, ale vy si mne nepamatujete, já vás ano... byl jste trochu suchar a tak nějak mimo... teda nic ve zlým, tak si vás pamatuju," a rozesmála se, smála se fakt pěkně. "Mohli bychom si snad tykat, ne?"
Zastavila se a stáhla si rukavici a ruku natáhla přede mě. "Barbora, ale říká se mi Beru," řekla přímo.
Řekl jsem jí své křestní jméno a dodal: "ale neříká se mi nijak. Snad jenom pane řediteli, ale to není hezká přezdívka..." Tentokrát jsme se zasmáli oba. To jsme už byli v domě.
"Nevím, kde tu budu bydlet, ale snad bych mohla dneska přespat tady v domě," řekla tónem v němž jsem nerozpoznal ani otázku ani prosbu. Podívala se přitom na mě až jsem se lekl, jestli tím něco nemyslí, ale nemyslela, chtěla tu jen přespat.
"Když se nebudeš bát nás tří chlapů tady a ducha původního majitele domu, tak klidně," neobratně jsem zažertoval. Tenhle typ ženských mě připraví o všechen vtip...
"Chlapů se nebojím vůbec a ducha bych potkala docela ráda".
"Ukážu ti pokoj a pak se ještě můžeš stavit na kávu," cestou po chodbě jsem jí ukázal, kde je pracovna a kde mě najde. Odvedl jsem jí na konec chodby a otevřel dveře do pokoje s rohovým arkýřem. Přemýšlel jsem jestli jí mám říci, že je to místo, kde Wagner před čtvrt rokem zemřel, ale raději jsem mlčel. Jestli se tu v noci Wagner fakt objeví, tak jí to řekne sám.

Obrátil jsem se k Barboře a vysvětlil jí osudy muzea za posledních několik týdnů. Vše o tom, jak jsem psal zprávu o činnosti, jak nám Jirsa ulehčil trápení a jak jsme si už začali chystat kufry. Wagnerův odkaz ji naopak nijak nepřekvapil, protože takové věci se dnes občas stávají, jak sama podotkla. Nepřekvapilo jí ani zaměření sbírek. Magie a všechny tyhle věci, dnes děsně letěj, potvrdila. Sakra, copak tu holku nic nepřekvapí, nic nešokuje, jako mě, rozčílil jsem se, ale nedal na sobě nic znát.
"No a ty tomu věříš?" zeptala se. Nohu měla přes nohu. Kouřila nějaké exkluzívní cigarety.
"Čemu?"
"No magii a všemu tomu tady, těm věcem, že mají tu moc, že jsou kouzelné..."
"Ale nikdo přeci netvrdí, že ty věci tady jsou kouzelné," pod slovem kouzelné jsem si spíš představil "stoleček prostři se" nebo "obušek z pytle ven". Ale zaujalo mě to.
"Ty si myslíš, že magické znamená kouzelné?" zeptal jsem se protože jsem už nějaký čas potřeboval provětrat si s někým všechny ty propletené informace vyčtené ze starých knih i nového internetu. Barbora byl skvělá příležitost, vypadala zatím všemi těmihle věcmi úplně nedotčená.
"No myslela jsem si to... není to tak? Co to teda znamená?"
"To je právě to... Já nevím přesně, co to znamená. Přečetl jsem si samozřejmě spoustu definicí slova magie a magický, ale myslím, že to úplně nepostihuje. Myslím, že když je něco magické, nemusí to být kouzelné, ale může to být naplněno, nějakými magickými, teda jako by nepochopitelnými silami..."

"No, nikdy nevíš...už možná stavba téhle kuchyně démony zajímá...," věděl jsem od dřívějška, že Beru na zlé duchy nevěří, ale měla fantazii a možná i touhu se ve svém střízlivém racionalismu někdy splést. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Stál jsem uprostřed pentagramu, Barbora o kus dále, mimo něj. Kdybych teď přivolal mocnosti pekelné, byla by Beru ztracena.
Poklekl jsem v kruhu. "Atah, Malkuth, Ve Gedurah, Ve Gedulah...," recitoval jsem a prováděl rituál, jak jsem se to nedávno dočetl v jedné knize... Složil jsem ruce uprostřed prsou...v křížení horizontální a vertikální linie světla, "Le Olam, Amen..." Barbora se ani nehnula. Spojenými prsty jsem proťal pomyslný pentagram, který jsem před tím vytvořil pohyby rukou a zarecitoval tetragramaton: "Jod, heh, vahv, heh". Kolem mých prstů se mělo tvořit modravé světlo. Obrátil jsem se k jihu a zopakoval rituál, místo tetragramatonu jsem pronesl slovo: "Adonai...". Ticho bylo absolutní, nikdy jsem neslyšel tišší ticho. Vzduch vibroval zaniklým zvukem posledního slova. Barbora stála jak golem bez oživujícího šému. Otočil jsem s čelem k ní, k západu a pokračoval: "Eh, haj, jeh".
Rituál zůstal nedokončen, neotočil jsem se k severu, abych zopakoval pohyby prstů a pronesl: "Agla...," ale místo toho jsem v tichu slyšel svůj hlas.

Tehdy jsem asi viděl tento princip počítačového zobrazení poprvé, a tak jsem měl pocit mírné dezorientace, kromě toho, že jsem vůbec nechápal, kam Oscar svým podrobným výkladem směřuje.
"Sleduj to bedlivě, protože je to velmi důležité pro pochopení tajemství našeho počítače a také pro pochopení tajemství jeho bývalého majitele. Když jsem to tehdy poprvé spustil, vůbec jsem netušil o co v té hře má jít, a jestli vůbec o něco. Ale jak jsem se do ní pustil, pochopil jsem, že je dost komplikovaná a že se mě snaží na něco navést, ale vůbec jsem nevěděl na co. Pobíhal jsem tak zmateně po chodbách v té hře, aniž bych potkal nějakou, jakoukoliv postavu, která by mě ohrožovala nebo která by mi sdělila o co půjde. Víš, v těchhle hrách se máš obvykle někam probít, prostřílet, anebo se alespoň vykecáváš s různejma charakterama, ale tady nic. Nikde nikdo."
Oscar doprovázel svou řeč "bloumáním" po místnostech hry a já musel uznat, že je to skutečně zajímavé bloudění, i že skutečně nikde nikdo není.
"Napadlo mě, že snad hra není dokončena a že ji tedy není možné dohrát, a tedy že žádný skrytý smysl nemá. Ale postupně jsem zjišťoval, že v tomto iluzívním prostředí nějaká pravidla platí. Co jsem potkával nejčastěji, jak máš ostatně sám příležitost vidět, jsou různé dveře a schodiště. Některé dveře jsou odemčené a dají se otevřít stiskem mezerníku, jiné jsou zamčené a odemykají se otevřením jiných dveří, třeba i dosti vzdálených. Celý ten systém se ale měnil dost náhodně, nebo lépe řečeno, měnil se podle zákonitostí, které jsem dlouho nemohl objevit".
Sledoval jsem temně šedé ubíhající stěny počítačového prostředí, čas od času proražené dveřmi v dekorativním renesančně vyhlížejícím ostění. Jinde jsem si všiml strmého schodiště, stoupajícího kamsi vzhůru a lemované mřížovým zábradlím. Musel jsem uznat, že iluze cizího neznámého prostoru, skrytého uvnitř monitoru počítače byla dokonalá a nad to podmanivá. Pochopil jsem, že je to svět obestřený magickým závojem nepřístupnosti, přesto otevřený nevelkým oknem obrazovky monitoru do našeho světa a pro naše smysly. Najednou mi ony pusté interiéry cosi připomněly, cosi důvěrně známého, avšak nikdy zcela nepoznaného, jakoby poodhaleného a zároveň pohřbeného před zraky světa. Přidržel jsem Oscarovu ruku, pohybující myší a tím i zastavil naše mystické procházení neexistujícím bludištěm. Escher! Tvůrce tohoto prostředí se zjevně nechal inspirovat grafikami holandského malíře Eschera. Vzpomněl jsem si na jeho perspektivní paradoxy, na síně, které by nikdy nemohly být postaveny, které lze ale nakreslit, vybavit nesmyslnou perspektivou a tak uvést diváka ve zmatek. Přesně o to šlo i tady. Spolu s Oscarem jsme se stále plahočili po chodbách, občas vyběhli nějaké schodiště, ale ve skutečnosti fungoval celý interiér jako síň z Escherových grafik. To co bylo pro nás podlahou se mohlo záhy stát stěnou, i stropem.