Doctor Angelicus - Sv. Tomáš Akvinský

1. Povolání
Roku 1225 se hrabìti Landolfovi Akvinskému narodil sedmý a poslední syn Tomáš. Pøicházel na svìt poèátkem století, ve kterém již ohrožená, a div nekolísající køesanská vzdìlanost se mìla znovu vzpøímit a vydat své nejvzácnìjší ovoce. Zuøí boj mezi císaøem a papežem. Pýcha hradních pánù kontrastuje se ctnostmi svìtcù a svìtic. Jednou, když se chùva chystala koupat malého Tomáše, dítì tiskne v ruce kousek pergamenu a odmítá jej pustit. Pozdìji se ukáže, že na pergamenu je napsáno andìlské pozdravení.

V pìti letech klade øeholníkùm z opatství Monte Casino otázku: Co je Bùh? Když toto dítì dává stále více najevo nadání pro studium, rozhodnou rodièe: Bude benediktínem. Roku 1230 hrabì Akvinský nabídl Tomáše starobylému opatství, které pøedchozího roku obléhal a poplenil s vojskem Bedøicha II. Tím zpeèetil mír s mnichy. Tím si pojistil spojenectví výhodné pro všechny. Dokonce i pro jeho hmotný zisk, nebo mocný klášter má znaèné dùchody a Tomáš se má stát opatem.

Bylo mu 15 let, když Tomáš øekl rozhodnì: Ne, ale budu kazatelem! Politické události pøimìly jeho otce vzít ho z Monte Casina, znovu zpustošeného Bedøichem II. Pak ho posílá dokonèit studium do Neapole na fakultu svobodných umìní. Dominikáni tam roku 1231 zøídili veøejnou teologickou školu. Tam se s nimi Tomáš lépe seznámil.

Povolání je nadpøirozené tajemství. Všechna lidská vysvìtlení se týkají pouze nahodilých jevù. Proè se Tomáš chtìl stát dominikánem? Snad z toho dùvodu, aby mu bylo uloženo vyuèovat? Nebo snad proto, aby se mohl vìnovat životu èinnìjšímu? Nebo snad chtìl jen uniknout pozemským starostem? Uèinil tak z lásky k chudobì žebravých Bratøí? Anebo ze soucitu s dušemi, kterým Boží slovo stále ještì nebylo zvìstováno? Èi snad z odporu vùèi nìkterých nešvarùm, které se kvùli pozemskému jmìní zahnízdily mezi èernými mnichy???

Všechno to zùstává docela vedlejším. Chlapeèek se ptal: Co je Bùh? K odpovìdi musel shromáždit prvky moudrosti v jednotu uèení, které poroste vždycky. Navíc vhodná chvíle dìjin usnadòovala toto spojení. Tomášova rodina je proti jeho rozhodnutí. Tomáš nepovolí. Pro tu chvíli jde o to, aby kráèel pøes vùli otce a matky. Jak napíše pozdìji: Když se rodièe neocitají v takové nouzi, aby velmi potøebovali pøísluhy dìtí, smìjí tyto dìti vstoupit do øehole i bez svolení rodièù, ba i proti jejich výslovné vùli... Lépe je poslouchat Otce nebeského, abychom byli živi, než se podrobovat našim pozemským pùvodcùm... (S.th,II,II,189, 6) Na jaøe 1244 pøijal øeholní roucho. Sotva se o tom dozví jeho matka, pošle zvláštního posla za syny, kteøí byli právì u císaøe, a uloží jim zmocnit se jejich mladšího bratra. Násilím ho odvedli na hrad Roccasecca, kde ho matka oèekává. - Cestou se stal onen proslulý výjev, kdy Tomáš odolává pokušení, jsa posilován andìly. Bratøi mu uvedli do pokoje sliènou dívèinu, která se ho mìla pokusit svést. Vytrhl z krbu zapálenou vìtev a vyhnal ji. Ani roèní domácí vìzení ho nezlomí, odmítá odložit hábit. Nakonec pøesvìdèil samotnou matku, takže mu pomohla pøelstít bratry a utéci. Z Neapole byl ihned vypraven do Paøíže, kde uèil právì v té dobì sv. Albert Veliký a strávil tam 3 roky. Když byl Albert poslán do Kolína, Tomáš jej doprovázel. Jako MISTR TEOLOGIE má od Církve poslání vštìpovat posvátnou moudrost do mysli posluchaèù. Jak je to s mým èi tvým povoláním? Následuješ Boží volání? Jak jsme vytrvalí? Co jsme ochotni pro to obìtovat? Sv. Tomáši, vypros nám nová povolání.


2. Dílo sv. Tomáše
Br. Tomáš prosí: Bože, udìl mi dary potøebné k zastávání mistrovského úøadu. Pane, zachraò mne, nebo pravda hyne mezi lidskými syny. Pak dlouhou dobu pláèe, až usne. Bratøe Tomáši, k èemu ty modlitby a slzy? - Stále mne nutí pøijmout mistrovský úøad a chybí mi potøebné vìdìní. Také nevím, kterou tezi mám zpracovat k svému pøijetí. - Pøijmi s klidem mistrovský úøad, Bùh je s tebou. A pøi promoèním ètení rozveï jen tato slova žalmu: „Z vysokého svého pøíbytku zalévá hory: Zemì se sytí ovocem skutkù tvých." (Ž 103,13) Zápis tohoto Tomášova ètení byl nalezen - vypisuje se v nìm velikost a vznešenost naukového tajemství a hospodárnost, s jakou se má šíøit moudrost. Bùh ji udìluje z vlastní síly a moci, sám od sebe zalévá hory. Doktoøi však ji šíøí jen jako pøisluhovatelé, proèež ovoce hor se nepøièítá horám samým, nýbrž skutkùm Božím.

Br. Tomáš uèí dennodennì v Paøíži v klášteøe sv. Jakuba. Pøes noc se stává proslulým. První rokování o svobodì vyuèování je velmi dùležité. Vždy jde o samo bytí èi nebytí dvou nových øádù: kazatelù a minoritù. Po tøech létech, kdy napíše valnou èást Summy proti pohanùm, se má vrátit do Itálie: dalších devìt rokù. Základní práce je z podnìtu papežù: komentáøe k Aristotelovi oèišují tohoto filozofa od pohanských a averrostických bludù. Dokonèil Summu proti pohanùm, píše spisek o vládì a zaèíná psát Summu teologickou. V té dobì jsou též hotové také spisy o dokonalosti duchovního života, dále pak otázky kvodlitební. Tyto otázky se týkají zpùsobu vyuèování, jaký sv. Tomáš patrnì zavedl. Po Velikonocích 1272 je odvolán znovu do Itálie: Je tøeba založit všeobecné studium. A pøednì vybrat i místo. Zvolil Neapol. Když kráèel poli se svými druhy, sedláci se pozastavovali nad jeho nebývale vysokou, mohutnou postavou. Jeho robustní postava sice upomínala na rytíøskou zdatnost jeho pøedkù, nebyla na rozdíl od jeho pøedkù posilována vlastním cvikem. Mìl snìdou ple a hlavu lysou. Pozdìji býval znázoròován jako ponìkud obtloustlý. Vìtšinou bývají z Tomášova díla pøipomínány jeho uèené spisy, avšak ty nelze oddìlit od jeho mystického života.

Pøesto, že pùsobil na tolika veøejných rozpravách, žil sám a sám ve svém duchu, kráèel hlubokým tichem, pøerušovaným jen bzukotem jeho modlitby a šumivým tokem jeho myšlenek. Všechno úsilí upínal k Pravdì. Všechny vnìjší statky byly docela nicotné proti svìtu, ve kterém žil. Avšak nebyla to vìda uzavøená do sebe. Všechno Tomášovo vìdìní bylo podrobeno službì Bohu a bližnímu. Byl vydán napospas nejrùznìjším lidem, kteøí ho neustále zasypávali otázkami a žádali ho o radu. V Paøíži za ním chodil dokonce i francouzský král se svými starostmi. Na druhý den se mu dostávalo odpovìdi. I v tom br. Tomáš vykonával úøad mistra teologie, protože posvátné uèení je zároveò hloubavé i užiteèné pro život. Aè býval neústupný pøi hájení pravdy, jeho studenti se èasto divili, s jakým klidem snášel, když se nìkdo dotkl jeho osoby. Nikdy se nedopouštìl unáhleného posuzování.

Novotou, kterou navrhoval už sv. Albert, bylo vèlenìní Aristotela do katolického myšlení. Církev se z opatrnosti stavìla vùèi Aristotelovi dosti zdrženlivì a dovolovala ho studovat jen mistrùm. Zatím se však pùsobnost Aristotelových myšlenek, stavìjících na pøirozeném rozumu, šíøila. Sv. Tomáš neodmítl Aristotela, nýbrž promìnil jeho myšlení v duchu Kristovì. Pøesadil Aristotelovy pojmy do nového prostøedí - nadpøirozeného. A tyto pøirozené pojmy ve svìtle víry pøinášejí lidskému duchu to ovoce, že totiž lépe chápe Boží tajemství. Uèení sv. Tomáše není vlastnictvím sv. Tomáše - je to spoleèné jmìní celé Církve katolické neboli všeobecné. Katolicismus není tomistický, nýbrž tomismus katolický, ponìvadž usiluje o všeobecnost.

Vlastní snahou sv. Tomáše bylo uvést všechny lidské ctnosti do služeb Ježíše Krista. V nìm se vyøešil dlouhý spor kultury a humanismu. Jeho odpovìdí je svatost. Èlovìk má jen svou nadpøirozenou dokonalost, rozvíjí se pouze na køíži. Humanismus je sice možný, ale s podmínkou, že bude spojen s Bohem skrze èlovìèenství Prostøedníka, a že uspoøádá své vìci podle tohoto nadpøirozeného cíle. Sebelépe vyhlížející humanismus, odtržený od Boha a od Krista a jeho Církve a svátostí, se døíve nebo pozdìji obrátí proti každému èlovìku.

Když se br. Reginald vrátil po smrti Tomášovì do Neapole, øekl: Dokud mùj mistr žil, bránil mi, abych neprozrazoval divy, kterých jsem býval svìdkem... Kdykoli hodlal studovat, rokovat, vyuèovat, psát nebo diktovat, nejprve se utíkal k modlitbì, aby nalezl v pravdì Boží tajemství, a po pøedchozí nejistotì, vracel se pouèen... Tento dar modlitby pøesahoval všechny meze. Pøi modlitbách oplýval slzami. Ježto se nikdy nezdržoval se svìtskými záležitostmi, mìl ve zvyku bøitce utnout hovor, kdykoli se netýkal Božích vìcí.

Èasto tonul v slzách pøi obìti Mše svaté. Leckdy pøitom byli i vìøící. Plakával i pøi kompletáøi. V noci po krátkém spánku, a v cele nebo v kostele, padával na tváø a dlouho se koøil Pánu. Nejednou se bìhem nepøetržitého a velmi hlubokého života mystického dostalo Tomášovi neobyèejných milostí. Jednou se mu zjevila Panna Maria, aby ho ujistila o správnosti jeho života a jeho uèení, a aby mu zjevila, že jeho stav - že totiž nikdy nebude povýšen na nìjaké výsostné místo - nebude nikdy zmìnìn.

Když se ho v Paøíži ptali mistøi, jak je tøeba vyuèovat tajemství Eucharistie, nejprve šel položit svou odpovìï na oltáø a vzývat Ukøižovaného. Bratøi, kteøí ho sledovali, zpozorovali najednou, jak Kristus stojí pøed ním na sešitì, který dopsal, a zaslechli tato slova: „Dobøe jsi psal o svátosti mého Tìla a správnì jsi vyøešil otázku, jak lze vystihnout na zemi a lidským zpùsobem její obsah." A pak se svìtec vznesl do vzduchu do výše jednoho lokte... Nìco podobného se pøihodilo také v Neapoli. Tehdy psal Br. Tomáš tøetí èást Summy. Pojednával o umuèení a zmrtvýchvstání Pánì. Jednou ho sakristián spatøil povzneseného asi dva lokty od zemì. Vydržel se na ten div dlouho dívat. Pøitom zaslechl hlas, vycházející z obrazu Ukøižovaného, k nìmuž byl svatý doktor obrácen, a se slzami se modlil: „Tomáši, dobøe jsi o mnì psal. Jakou odplatu si pøeješ za své dílo?" - Nic jiného než Tebe, mùj Pane! Tajemství mystického života sv. Tomáše, o kterém z vnitøním známek víme jen tolik, že byl jedním z nejhlubších, jaké si vùbec lze pøedstavit, toto tajemství zùstává dobøe skryté. Pane, uèiò mne pokorným pøed Tvou tváøí, abych pøi své uèenosti dokázal každému svému dni vtisknout rytmus rozmluvy s Tebou - který do mne vidíš lépe, než já sám do sebe.


3. Zkouška pravosti Tomášova uèení:
Právì v dobì prohloubeného rozjímavého života sv. Tomáše, byl tento mistr vystavován velkým zkouškám. Pokud si v mládí musel probíjet cestu ke Kristu pøes nepøízeò rodiny, obstál v takové zkoušce. Když pozdìji musel bojovat s nepøáteli Krista na poli vìdìní, obstál také. Nejtìžší zkouška na nìho dolehla, když na nìho podnikli útok z vlastních katolických øad. V posledních ètyøech létech jeho akademických bojù v Paøíži se v Církvi šíøilo podezøení, že Tomášovo uèení je bludné. Najednou byl Tomáš nucen hájit pravého Aristotela proti augustiniánùm a proti averroistùm zase útoèit na Aristotela pøekrouceného Averroem, který ho falešnì vykládal. Tak se Tomáš ocitl ve dvojím ohni. Z jedné strany nepøátelé Církve vnìjší, pøekrucující Aristotela, z druhé strany nepøátelé uvnitø Církve, zavrhující všechno od Aristotela.

Roku 1270 svádí duchovní souboj se Sigerem z Brabantu, pøekrucujícím Aristotela, ba samotnou lidskou pøirozenost. Souèasnì odráží výpady augustiniánù, odmítajících samého Aristotela, a s ním i schopnost lidského rozumu poznat pravdu a obhájit Kristovu víru. Krátce pøed Velikonocemi se na nìho vrhá br. Jan LECKHAM, regent minoritù, uráží jej nabubøelými a neomalenými slovy. Tehdy ho opouštìjí vlastní bratøi, ba nìkteøí z dominikánù uvádìjí dùvody proti Tomášovi, a biskupové a doktoøi oèekávají jeho zkázu. Paøížský biskup Štìpán TAMPIER se chystá zahrnout do klatby, chystané proti bludùm Sigera Brabantského také Tomášovo tvrzení od jednoduchosti duchových podstat - všechno chtìl odmítnout jako averroistické.

Tomášovo slovo však kráèí uprostøed tìchto zmatkù s nebeským klidem a všechno se láme o jeho tichost. Po Velikonocích 1272 se br.Tomáš vrátil do Itálie. Dne 6. prosince 1273 sloužil v Neapoli mši sv. Tehdy se udála velká zmìna. Od té chvíle pøestal psát i diktovat. Když si mu br. Reginald stìžoval, že snad má zùstat S.th. nedokonèená, odpovìdìl: Už nemohu. - Byly mi zjeveny takové vìci, že vše, co jsem napsal, zdá se mi mlácením prázdné slámy.

V lednu 1274 ho papež Øehoø X. pozval na lyonský koncil. Tomáš jel s Reginaldem. Jeli na mezcích. Reginald se ho snažil povzbudit slovy: Ty a bratr Bonaventura budete jmenováni kardinály a to bude slávou pro naše Øády. Tomáš odpovìdìl: Nikdy nebudu nièím ani v Øádu ani v Církvi. V žádném jiném stavu nemohu sloužit našemu Øádu lépe, než ve kterém jsem. Po jeho smrti se dìly rùzné zázraky. Klášterní podpøedstavený, který už dávno byl skoro slepý, nabyl zrak, když pøitiskl svou tváø na tváø Tomášovu. Kolem Tomášovy smrti se dìlo více podivných vìcí. Pøednì, ještì pøed smrtí se neapolský král domáhal rozvodu svého manželství. Mìlo se to rozhodnout na lyonském snìmu. Tomáš tam vezl své stanovisko potvrzené Øehoøem X.: zamítnutí rozvodu. Na koncil nedojel. Zaèal trpìt nemocí. Vyskytly se i otázky, zda se její pøíznaky nepodobaly pøíznakùm otravy. Cestou uèinili zastávku u Tomášovy sestry na hradì Maenze v Kampanii. Pøes bolesti se Tomáš rozhodl odtamtud nechat pøevést do blízkého cisterciáckého kláštera P. Marie de Fossa-Nuova. Nechtìl snad, aby padlo podezøení z otravy na jeho vlastní rodinu? Po mìsíci zesnul 7.3.1274 (49 rokù). Zemøel u sv. Benedikta. Jeho tìlo bylo po smrti ukrýváno na neznámém místì, ale místo uložení se prozradilo. Legenda mluví o líbezné vùni, která se kolem nìho prý šíøila. Pozdìji bylo spìšnì vykopáno a shledáno - nedotèené. Bratøi se rozhodli - vaøit je ve vínì! Zprávy uvádìjí, že prý snad byly potøeba jeho ostatky ke kanonizaci. Padla však i otázka, zda prý tak nemìly být zahlazeny nepomíjející pøíznaky otravy. Kdo by mìl zájem na smrti sv. Tomáše? Neapolský král? Nemohl by pak být sv. Tomáš muèedníkem pro církevní právo...? Nebo byl i nìkterým teologùm trnem v oku se svým uèením?? Nemohl by pak být muèedníkem posvátné vìdy...? Bùh to posoudil nejlépe, když nechal vyzdvihnout Tomáše na oltáø a jeho dílo na vzor, závazný po Písmu sv.

A co Tomášovo uèení? V den tøetího výroèí doktorovy smrti vyhlásil paøížský biskup Tampier klatbu nad 20 tezemi uèení sv. Tomáše. Za nìkolik dní na to dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterberský a primas anglický vyhlásil Tomášovo uèení za kacíøské. Zejména byla zavrhována jeho teze o jedinosti podstatné formy, která prý tehdy vyvolávala v anglických školách „pohoršení skoro bez konce". Roku 1282 zakázala generální kapitula františkánù v Paøíži èetbu Summy teologické ve františkánských školách. Všechny øády totiž nemají teologické poslání. Tak dominikáni již r. 1278 na generální kapitule v Milánì rozhodli, že budou rozhodnì hájit Tomášovo uèení.

Církev vyhlásila Tomáše za svatého 18.7.1323. Lev XIII. vyhlásil encyklikou Aeterni Patris (4 .srpna 1879) uèení sv. Tomáše za uèení církve, a uložil všem katolickým mistrùm øídit se pøi vyuèování nauky víry vedle Písma svatého pøedevším také uèením sv. Tomáše. Ne že by Tomášovo dílo vyrovnávalo Písmu sv., ani že by snad obsahovalo navìky dokonalou pravdu. Avšak sám Pán potvrdil: Dobøe jsi o mnì psal. I když dílo není dokonalé, rozhodnì v nìm není blud. Navíc je svým myšlenkovým postupem a svou vnitøní uceleností výteèné pro køesanskou výchovu a duchovní tøíbení. Tak je pro každého odrazovým mùstkem k dalšímu cestì k odhalování Božích pravd a tajemství. A pro sv. Tomáše nastává nová doba. Církev se k nìmu stále èastìji utíká v boji proti všem bludùm a hnutím falešných prorokù. Uprostøed filozofického zmatku naší doby zùstává Tomášovo uèení pevné jako sama skála, na níž Pán zbudoval svou církev.
P. Tomáš Bahounek OP