Povídky

Příběh #5  (napsáno 1.4.1999 panem X)
     Ráno jsem musel vstávat brzo, abych stihl dojet ke své doktorce. Ještě na koleji jsem se jí snažil dovolat, abych zjistil, jestli opravdu sídlí na adrese, kterou mám napsanou. Nebrala ale ani mobil, ani pevný telefon, tak jsem si našel na notebooku spojení a vydal se na cestu. Vyjel jsem později, tak mi bylo od začátku jasné, že nepřijedu včas. Snažil jsem se. Štěstí stálo na mé straně, tak jsem zpoždění až na pár bezvýznamných minut dohnal. Už od rána svítilo sluníčko tak jako celý tento týden. Ohlásil jsem se domovním zvonkem a vstoupil do předsíně její ordinace. Uvítala mě podáním ruky. Podala mi dva listy papíru se stovkou všeobecných otázek. Když jsem je odpověděl, vzala mě do ordinace, ztlumila rádio a začala si se mnou povídat. Probírali jsme důvod mé návštěvy, zdraví a stav mé rodiny, problémy, traumata z minulosti. Snažila se mi vysvětlit, že moje nemoc pochází z mé minulost. Spory s rodiči, potlačený hněv, nevyjádřený odpor s světu. "Jsem spíš splachovací, tyhle věci si moc neberu. Chvíli mě trápí, ale po chvíli je zapomenu." "Právě v tom je váš problém, a nejenom váš, my totiž nejsme splachovací. Trable navenek zapomeneme, ale ony se po čase vrátí." Kladla mi další otázky, z nichž mě nejvíce překvapila otázka, zdali mám nějakou vážnější přítelkyni. Zaváhal jsem, nebyl jsem schopen říci, zda Martina je má vážnější přítelkyně či nikoliv. Spíše ne. Mám ji rád, ale příliš naděje si nedělám. Navíc dění posledních dnů... "Ne," odpověděl jsem. "Ale někdy jste nějakou přítelkyni měl, ne?" pokoušela se vyzvídat. "Ne." Zase jsem nelhal. "Nic vážného." Následoval podrobný rozbor důvodů mé samoty. "To teda žijete sám? Není vám smutno, nechybí vám někdo?" "Zvykl jsem si." "Proboha, míváte občas styk s ženou?" Co jsem měl odpovědět? Její otázky mě začali mírně rozčarovávat. "Je to důležité?" "Ano, váš věk je dobou objevování, poznávání a milostný vztah k tomu určitě patří. Zbytečně se trápíte. Ošizujete se o zážitky." Rozklepaly se mi ruce, začaly mi cukat koutky úst. "To by snad stačilo," pomyslel jsem si. Na druhou stranu jsem ale cítil potřebu se někomu svěřit. Sama mi pomohla z téhle složité situace. Přešla k jinému tématu. Moje návštěva se blížila ke konci. Připravila si účtenku. Pomalu ji vyplňovala, stál se mě ptala. Každou vteřinu mi bylo hůř a hůř. Tuhl jsem. "Tak konečně napiš to pitomý číslo, kolik si řekneš?" Nejsem lakomý, ale bohatou hotovostí jsem neoplýval. Chtěla jen drobnost. Chvíli váhala a pak energicky vyčíslila hodnotu své dvouhodinové práce. Osmset korun. Zatajil se mi dech. "Platit se bude hned?" zeptal jsem se jako idiot. Doufal jsem, že nabídne jiné řešení. "No, bylo by to dobré." "Aha, prosím vás, je tu někde blízko bankomat?" Vysvětlila mi, kde bych ho našel, ale zároveň mi podala složenku. "Musím teď odejít, takže byste mě tu nenašel, ale můžete zaplatit složenkou. Nebo převodem z účtu, jestli to zvládnete." Rozloučili jsme se opětovným podáním ruky a já vyšel ven. Bylo mi hrozně. Měl jsem chuť vraždit. "Na co se to ptala, proč, a proč jsem jí odpovídal? Bylo to až nepříjemně osobní. Sem mě nikdo víckrát nedostane. Ani párem volů." Z domu jsem odešel jinudy, tak jsem si cestu k tramvaji pěkně protáhl. Nevadilo mi to. Svítilo sluníčko a já byl jako zbavený smyslů. Celý den jsem pak byl děsně naštvaný, bolela mě hlava, chvíli jsem chtěl někoho zabít, chvíli jsem měl nutkání brečet. Dojel jsem na Karlák. Bylo dvanáct a já měl být o půl druhé na plicním. "Je to kousek odtud," řekl jsem si, "zkusím tam zajít, třeba mě vezme dřív." Spletl jsem se. Od dvanácti do jedné přestávka. Šel jsem do Trojanky na záchod. Pak jsem se vrátil do metra vystát frontu na kupón na tramvajenku. Otvírali také od jedné, tak jsem měl asi dvacet minut. Stál jsem pátý. Utíkalo to hrozně pomalu. Zase se mi chtělo brečet. "Bože, co to se mnou provedla?" Stále mi v uších zněl její hlas. "Nejraději bych umřel, nechci žít. Něco si udělám. Nemusela být tak tvrdá, ale měla pravdu, ztrácím čas. Život mi plyne pod rukama a já nic nedělám. Žádné zážitky, žádné objevování. Bože to to trvá. Ať už otevřou." Dočkal jsem se. Vrátil jsem se zpět na plicní. Čekal jsem dlouho. Skoro dvě hodiny. Sestra byla nervózní a křičela na netrpělivé pacienty, že nemá čas. Krátí si život. Pan doktor byl naopak velmi příjemný. Měl dobrou náladu, možná až podezřele, těšil se na Velikonoce. Odbavil mě rychle a já se vydal do Dejvic. Cestou jsem navštívil Tesco, ale nic tam neměli. Moje prví zastávka ve škole byla v bufetu. Dal jsem si tři utopence, tři rohlíky a limonádu. Sedl jsem si a jedl pomalu. Dopolední návštěva ne a ne pryč z hlavy. Na kolejích jsem navštívil kamarády a domluvil se na večer. Cestou zpět jsem se pokoušel volat Martině. Nebrala to. Najedl jsem se, pak jsem se zkoušel znova dovolat, opět marně. Velmi smutný a zklamaný jsem se vydal do kina. Dávali zvláštní film. Tak jsem strávil zase jeden den.

Příběh #4  (napsáno 15.2.1999 mnou)
     Kdesi v dalekém království žil kos. Byl černej jako bota. Byl to frajer. Rád se chlubil. Měl všechno. Auťák, barák jak hrom, počítač, mobil, jenom baba mu scházela. Tak se rozhodl, že si nějakou obstará. Ale kde se taková baba shání? V obchodě ne, to dá rozum, leda by toužil po prodavačce. V bordelu se mu nelíbilo. Jak tak přemýšlel, nedíval se, kam sere, a posral hlavu jedný sněhově bílý hrdličce. Ta se tak nasrala, že ho klovla přímo pod ocas. Pozval ji zato na skleničku kraví moči do nedaleké stáje. Jak tak seděli pod krávou a chytali moč do kalíšků, vzpomněl si kosák na svou bývalou přítelkyni ze školy. Byla přece taky blond. A taky hrdlička. „Jéjda, hrdličko, jsi to ty?" zaradoval se kosák. „To je dost, žes mě poznal, ty kurevníku stará!" dostalo se mu odpovědi. Radostí ji dvakrát obskočil. Hrdlička se podívala na hodinky. „Jéjda, musím už pelášit jako by mě úchyl honil." Odletěla. Kosák ale tý děvce nevěřil a sledoval ji. Jak jinak, letěla za svým amantem. Jen se s ním setkala, začali se cukrovat. „Co? Přece mě nebude šukat moji hrdličku takový hovado nafintěný, usmrkanec jeden zasranej." zaklel kos. Vytáhnul brokovnici, co měl schovanou za uchem, a oba zastřelil přímo v tom nejlepším.
POUČENÍ : Plyne z toho poučení pro všechny chuje, co mi lezou do zelí. Jestli se v tom aspoň trochu poznáváte, serte na to, jinak...

Příběh #3  (napsáno 15.2.1999 mnou)
     Příběh #2 byl velmi tajemný a záhadný. Způsob, jakým jsem se k němu dostal já, byl stejný. Na ústecké nádraží jsem přišel o hodně dříve než jindy. Koupil jsem si jízdenku a čekal na lavičce u odpadkového koše. Podíval jsem se na hodiny ukazující 15:50. Zbývalo mi 20 minut. Počasí bylo velmi chladné, zvláště na tuhle roční dobu. Město přikryla mlha a malé kapky deště ředily vzduch. Křiklavé ticho prostupovalo celým mým tělem. Na nádraží nikdo nečekal. Byl jsem zde sám, jen myš tu a tam proběhla pod mýma nohama. Zašustěla ocáskem a zmizela v díře. Pomalu jsem usínal. „Haló, pane, prosím vás, mohu vás o něco požádat?" Ještě v polospánku jsem líně kývl hlavou. Sedl si vedle mě. Výplní ve dveřích jsem si všiml vlaku stojícího na druhé koleji. Trhl jsem sebou. Velmi pohotově mě polapil za ruku. „Tenhle tu nečeká na vás, ten je můj." Nechápavě jsem na něho pohleděl, ale pak jsem mu uvěřil. Hodiny ukazovaly 15:52. Začal vyprávět svůj příběh. Vyprávěl tak přesvědčivě, že jsem si připadal, jako bych to celé prožil já sám. Pak vstal, rozloučil se a odešel. Dveře na perón se za ním s hlukem zabouchly. Provázel jsem ho pohledem až k vlaku. Dveře u vagónu se samy otevřely, vystoupil po schůdcích do chodbičky vykládané červeným sametem a zmizel za rohem. Každý svůj pohyb provedl s takovou plynulostí, vyrovnaností a noblesou, jakou dokáže vyvinout jen málokdo. Lokomotiva zahoukala, vypustila páru a vlak se pomalu rozjel kupředu. Ještě jsem stačil zahlédnout tajuplnou osobu okénkem. Přede dveřmi prošel mohutný muž. Vyběhl jsem ven s nadějí, že ještě jednou spatřím záhadný vlak. Pohled mi však nenaskytl nic jiného, než prázdné koleje, kam jen oko dohlédlo. „Kam jel ten vlak?" Tlustý muž se otočil a jeho pohled naznačil hloupost mé otázky. Vrátil jsem se do čekárny. Byla plná lidí a hodiny ukazovaly 15:52.

Příběh #2  (napsán 1.1.1999-15.2.1999 neznámým autorem)
     Byla nebyla, byla jedna až dvě či tři. Správně se jmenovala Tarzan, ale kamarádi jí jízlivě říkali Jarča S. Asi Tarzan záviděli krásné dlouhé vlasy. Žádná jiná spojitost mezi nimi nebyla, neboť Jarča měla fousy a chodila neupravená. Bydlela v malebné vesničce vzdálené asi 10 km západně od hnusné, šeredné a smradlavé vesnice jménem *s*í nad Orl*** (název byl naschvál zamaskován - člověk nikdy neví). V *s*í Tarzan navštěvovala perverzní ústav řízený sépií a bandou zamindrákovaných copánkatých tělocvikářů se zvířecí přezdívkou. Krom těchto nešvarů to bylo stvoření k pomilování. S Tarzan byl svět lepší a barevnější díky její radosti z práce se štětkou a barvama (doma snad natírala vrata od garáže a zábradlí či co -pozn.autora). Člověk se vedle ní cítil jako po klystýru Džůky. Kluci se o ni prali. Holky se o ni praly. Děti nezajímala. Ježíš, kdo viděl tu hedvábnou líc, ty heboučké ručičky, jemňoučký krček, zoubky jak perličky, nožičky, zádíčka, široká ramena, sametové bříško, ten zvracel. Zvracel nad každou jinou ženskou. Kdo tohle jednou získá, ten vyhraje. No, a tak jednou běžela ze schodů, aby pomohla své přítelkyni ze spárů dvou sexuálních maniaků a narazila do svého životního snu. Sloup je tvrdý předmět nesoucí strop a stojí neustále na stejném místě (na již zmíněném ústavu ve druhém patře vpravo). Škoda jen, že jsem tenkrát nestál místo inkriminovaného sloupu. Byl bych zažil svůj první S/M zážitek. Asi by nebylo fér roznášet drby, jako že si pochroumala vycpávky v podprsence a ulomila křidélko (měla mít raději daný předmět se jedním čelním a dvěma bočními airbagy nežli s křidélky...). Zato jsem stál vedle a vše jsem pečlivě pozoroval a zapisoval. A tak se stalo, že se Tarzan seznámila. Jenže to víte, sloup je sloup, s ním si moc nepokecáte. Ale Tarzan se líbil, tichý společník není k zahození, tak ho ještě párkrát objala. Zeptala se sloupu, jestli náhodou není zamilovaný, že mu zamilovanost kouká z očí. V tom ten sloup promluvil. Divte se, řekl, že skutečně je zamilovaný. Vyznal Tarzan lásku. Zamiloval se do ní jediným pohledem. Jeho srdce, jestli sloup vůbec nějaké má, mu říkalo, že není žádná jiná, která by mohla býti tou pravou. Jak pošetilé. Ubohé a klamné. Zbrklé. Zato však instinktivní. Jenže sloup byl debil. Když ji potkal, nepozdravil, dokonce se raději otočil zády, jen aby jí nemusel pohledět do původně křišťálových očí, nyní zahalených zoufalstvím. Styděl se sám za sebe. Celé noci nespal a plačíc si vyčítal své debilní chování. Měl chuť skoncovat se svým bídným životem. Nezáleželo mu na ničem, ani na perverzním ústavu, který by se sesunul k zemi jak chcíplá kráva, kdyby povolil a nechal strop viset jen tak ve vzduchu. Stejně věřil, že celou tu krkolomnou budovu postavili jen proto, aby se v ní setkali. Netušil však, že kde příběh začal, tam také skončí.

Příběh #1  (napsán 1.1.1999 také mnou)
 Bylo jednou jedno Nic a to Nic nemělo vůbec nic. Bydlelo nikde a hrálo si s ničím. K jídlu jedlo nic. Místo na záchod chodilo nikam. I jednou se Nic rozhodlo, že přeci ještě jednou zkusí nicotu a vytáhne z ní nic. I seznámilo se s jiným Nic a nebylo z toho nic. A tak se Nic vykašlalo na všechno a dělalo nic. Není mu teď skvěle?

Úvod #0  (napsán 1.1.1999 mnou)
     Bylo nebylo, narodil se jeden chlapeček. Byl to blbeček. Debílek, magor a cvok. Nic neuměl a nic neměl. Ani sebevědomí. Neměl ani rodiče, ani prarodiče, ani vůbec nic. Neměl tetu, neměl bráchu. A ta ségra, co měl, se nikdy nenarodila a ani se narodit neměla. Prostě to byl děsný chudák, ubožák, bídník, dvěma slovy nula. Je mi se děsně líto, tak nemá cenu, abych tu své trápení dále rozebíral, sotva bych si pomohl.
 
 

 ZPĚT  NA  HLAVNÍ  STRÁNKU 

---

Boris Lee a jeho přátelé

---

Stránka vytvořena pomocí Netscape 4.07. Boris Lee 1999.