Úvod
V jednom podzemním brlohu žil rabit. Byl malinký a zbabělý, takže ze svého bytu skoro nikdy nevylezl. Vůbec většina rabitu nevylézala ven. Počkat... vy vlastně ani nevíte, kdo to jsou rabiti. No, znát je nemůžete, protože jak už jsem předeslal, ze svých podzemních brlohů skoro nevylézají. Nuže, je to takový pronárod malých, zbabělých, hnusných, špinavých, odporných a zákeřných potvůrek. Odedávna si bydlí ve svých páchnoucích zašpiněných domovech a o svět se nestarají. I náš rabit, jménem Magalhao, si spokojeně žvýkal žížaly a popíjel slimáky v nálevu do té doby, než...
Tehdy si náš Magalhao spokojeně ležel rozpláclý ve svém komfortním pařezu, který mu, jak jistě tušíte, sloužil jako pohovka, židlička i postel zároveň. Nikým a ničím nerušen dřímal se spokojeným úšklebkem na tváři, občas hlasitě říhl, protože bahenní žáby byly toho dne obzvláště chutně slizovité. Kdyby se podíval do komínu, což byla svislá nora, vyhrabaná kdysi nějakým neznámým živočichem, podivil by se, proč jindy tak nudná obloha září všemi barvami. Magalhao se do komínu obvykle nedíval, protože mu denní světlo dělalo špatně na oči, ale i tak by asi nedošel na to, že podivné změny spektra oblohy má na svědomí lítý souboj dvou magicuserů. Náhoda však podivným způsobem přivedla jednoho z těchto šílenců Magalhaovi do cesty. Náhle podivně zahřmělo, země se zatřásla, a když si Magalhao protřel oči, uviděl tunel o průměru asi dvou metrů, ústící do jeho nory. První, co Magalhaovi prolétlo hlavou, byla vtíravá otázka, kdo mohl takový tunel tak rychle vykopat. K dalším úvahám se už nedostal, protože oním tunelem proletělo individuum v jakémsi divném obleku s kápí, pod níž svítily červené oči. Jakmile to dopadlo do nory, rychle vstalo a cosi zamumlalo, provázejíc to směšnou gestikulací směrem k tunelu. Do toho ještě stačil vběhnout jakýsi šašek v špičaté čepici a holí v ruce, ale to byla také jeho poslední chyba, jelikož se tunel v té chvíli neprodyšně uzavřel a jen přítomnost muže v kápi Magalhaovi dosvědčovala, že to všechno nebyl jenom sen, způsobený menší dávkou wiglového koření. "Hnusný počasí," zahučel Magalhao, protože byl slušně vychovaný. Nenápadně přitom šátral po své oblíbené dýce. "Tobě taky," odvětil neznámý a dodal: "Jsem nekromant Vandal. Doufám, že neruším?" "Ani ne. Jmenuju se Magalhao Brzlík a návštěvy tady vidím rád," překonával se Magalhao ve lhaní. "Kde ses tu vzal?" "Kouzlem 'Tunel' přece," zachechtal se nekromant. "Mám dojem, že vy rabiti moc o magii nevíte." Magalhao přemohl nutkání zeptat se, co je to magie. Následující hodinka uběhla v potlachu, kde nekromant sáhodlouze vykládal o jakési divočině na západě, směšných skřetech, dracích a ještě mnoho jiných báchorek. Magalhaa to už začínalo nudit, ale původní úmysl vyzkoušet ostří své dýky ihned zamítl, protože... byl zbabělý. Nekromant se zase vážně zabýval myšlenkou, zda by z Magalhaa nebyla dobrá zombie, ale nakonec došel k názoru, že z rabita nic dobrého být nemůže, natož zombie. Kochal se tedy chválou sebe sama v příbězích, jejichž vymyšlení mu toho dne šlo obzvlášť dobře. "No, mohl bys jít, Vandale. Už bude noc. Ty spíš v noci, že jo?" řekl se skrytým opovržením Magalhao, zneklidněn myšlenkou, že by mu mohl nekromant zlikvidovat zásoby pikantních sušených roháčů. "Den je noc a noc je den. Nekromant nikdy nespí," uchechtl se Vandal. "Ale noc je ještě daleko. Není ještě ani poledne." Načež si pobaveně přečetl Magalhaovy myšlenky. Ten sebou znepokojeně trhl, protože rabiti byli na psychická kouzla vždy citliví. "Hele, Magalhao," řekl nekromant poté, co si přečetl v rabitově mysli touhu zabít všechno, co je slabší než on sám. "Nechtěl by ses občas vydat na menší výpravu na západ? Mohl bych ti pomoct a ty zas mě. Ne nadarmo se říká, že rabiti jsou nejlepší zloději na světě. A já jsem známý nekromant, ale i Magikům fušuju do řemesla. Znám západ jako své bo..." Náhle se zarazil, protože si vzpomněl, že své boty spolu s jinými drobnostmi prohrál v známé kupecké hospodě 'U trhlého koňa'. Následující pokus získat je zpět s pomocí magie dopadl neslavně, protože přítomný čaroděj, vtipně převlečený za obra, ho teleportoval přímo do hrobky v Mohylových horách. Nebyl si jistý, zda tam byl ještě větší puch, než v Magalhaově brlohu, nicméně získal tam dva věrné kostlivce, kteří mu pomohli zdžet jistého mistra magie, který ho již delší dobu pronásledoval a který onoho rána tak neslavně skončil svou existenci pod povrchem zemským. "Z toho nic nebude, kdepak," prohodil Magalhao po chvíli přemýšlení. Chodit venku po světle a skrývat se před skřety - a vůbec - všecko co potřebuju, mám tady doma." Nekromant se zašklebil a teleportoval se nahoru. Za několik dní se vyrušilo Magalhaa od večeře podivné zabušení na poklop jeho nory. Kdo to jenom může být, vrtalo rabitovi hlavou, když šplhal otevřít. S příbuznými se nesnášel, lidé o Rabitíně vůbec nevěděli a nekromant nevypadal na to, že by ho ještě někdy chtěl navštívit. Opatrně tedy otevřel vchod a překvapením sletěl dolů. Nad dveřmi totiž stála podivná bytost, jen o něco větší, než Magalhao, ale daleko víc zavalitější a svalnatější. Příchozí měl rudé vlasy a dlouhý plnovous téže barvy. V jedné ruce držel něčím nacpaný vak, v druhé třímal dvoubřitou válečnou sekeru. Seskočil dolů a choval se, jako by právě přišel domů. Magalhaovi blesklo hlavou, že to bude jeden z těch malých jeskynních lidí, žijících na západě, kterým se obecně říkalo pajzlové. Magalhao o nich slyšel mnoho příběhů, nyní však poprvé viděl jednoho z nich na vlastní oči. "Zdar kámo," zabručel pajzl. "Hoď sem kus špeka a hlt šťávy. Jsem nenažranej jak vzteklej vlk. A hejbni hnátama. Jo, nadávaj mě Dablin podle mej axny." Brzlík roztřeseně přikývl a šel vyhrabat sušené krysy a načepovat kopřivovici. Pajzl se za chvíli cpal jak bernardýn a zapíjel to podle pravidla 'půl na půl'. Jako by taková pohroma nestačila, ozvalo se nové zabušení. Magalhao se už ani moc nedivil, když nad norou uviděl další dva pajzly. "Já su Bablin a toto je Kilin" oznámil unaveně tlustý pajzl, který rabitovi po vstupu mírně zdemoloval vchod. Kilin zavětřil a podotkl: "Jak cejtim, Dablin se tu cpe jak prase. Všecko sežere." Načež se spolu s Bablinem rozběhli do kuchyně. Nervozita Magalhaa mírně vzrostla, ale ještě pořád se podivných příchozích neodvážil zeptat, co vlastně pohledávají v jeho noře. Při třetím zaklepání Magalhao obrátil oči v sloup a doufal, že přišli jeho příbuzní uplatňovat nárok na část vybavení nory. Bohužel nad dveřmi našel další pajzly, tentokrát tři. "Těbůh. Toro, Goro, Zoro" oznámil stručně mohutný pajzl s černým plnovousem a hnal se do kuchyně, následován svými druhy. Během další půlhodinky byl rabit nucen otevřít zásoby uzených krtků a své oblíbené slimáky v nálevu, za což ho pajzlové častovali slovy jako "To se nedá žrat" nebo "Taký hnus na moj pajšl". Magalhao se opravdu nenudil. Brzlíkův krevní tlak dosáhl největší hodnoty v okamžiku, kdy uslyšel nové bouchání. Rezignovaně otevřel poklop a pozoroval, jak se ČTYŘI (!) pajzlové hrnou dovnitř. Představili se jako Fakin, Glogin, Jogin a Brambur. Po tomto incidentu se Magalhao pokusil pajzly kolektivně otrávit vývarem z rulíku, ale bohužel nevěděl, že jsou vůči tomu imunní. Ne nadarmo se říká 'Má pajšl jak pajzl' a tak se našemu rabitovi dostalo pochvaly od Glogina, který říhl a zařval: "To je ogňová šňába! Doprdele, to je sila!". Načež Fakin zaskřehotal: "Na, chlemtej, rabe'". Zezelenalému Magalhaovi dalo hodně práce pajzly přesvědčit, že je abstinent, načež sklidil opovržlivé pohledy od těch, kteří ještě zůstali střízliví. Poslední kapkou, která naplnila pohár Magalhaovy trpělivosti, bylo dunivé zabušení, které trochu zatřepalo i z celou norou. Rabit zavřískl a běžel vyhrabat lehké válečné kladivo, které zdělil po svém dědovi Bušibojovi Dralovi, který byl znám hrdinským činem, když právě s tímto kladivem při vyjednávání s východními skřety urazil vůdci jejich poselstva hlavu. Později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti jejich král, samozřejmě převlečený, takže od těch dob měli rabiti od skřetů pokoj. Nyní mohlo toto kladivo ještě jednou sehrát svou roli v rukou Magalhaa Brzlíka. "Zabít! Zabít! Zabít! To nejsou pajzlové, to jsou h..." nedokončil výkřik, protože poklop se náhle zvedl a odkutálel stranou. Do místnosti skočili tři pajzlové a za nimi se levitací pomalu snášela známá postava v kápi na dno nory. Poté se poklop jakousi magickou silou vrátil na své místo. "Eeeeh... Vandale... rád tě vidím," lhal jako obvykle Magalhao. "Hnusný počasí, Brzlíku, tak co moji kamarádi? Neotravovali tě? A nesežrali ti zásoby?" chechtal se nekromant. "Jenom pro úplnost, tihle dva mladí jsou Bifoj a Bifuj. A tohle je pajzl, kterého si vážím, sám Borin Sekera." Borin Sekera, obrovitý pajzl v netypicky čistém oblečení, stříbrným štítem a válečnou sekerou s pozlacenou rukojetí popsanou pajzličími runami, kývl hlavou. "A... Co tě sem ..." Magalhao sebou trhl. "Chceš vědět, co to všechno znamená, a ještě víc, abychom odtud vypadli, že?" zašklebil se nekromant. "Neměj strach, vypadnem, ale ne sami," dodal tiše. Vešel do kuchyně a zařval: "Prasata!". Těch pár pajzlů, kteří byli ještě schopni tančit po stole, okamžitě přestalo a ztichlo. Ti, co leželi pod stolem, byli donuceni kopanci svých kamarádů vzbudit se a rychle vylézt. Bablin hbitě a nenápadně spolkl zbytek krysy a Glogin se pokoušel stát rovně. Všichni se snažili rychle vystřízlivět. Jediní, kdo se tiše chechtali, byli Bifoj a Bifuj. Borin zachovával kamennou tvář. Poté, co se podařilo uvést přítomné pajzly do vnímání schopného stavu, uklidil Vandal kouzlem 'Zameť' nádobí do nejbližšího rohu nory. Potom usedl ke stolu a ujal se slova. "Budu stručný. Sešli jsme se tu k výpravě, ze které se někteří..." načež se rozhlédl po místnosti a opravil se: "ze které se mnozí z vás už nevrátí." Udělal dramatickou pauzu, aby dal čas nepříliš inteligentnímu Magalhaovi srovnat si vše v hlavě. Ten chtěl hlasitě protestovat, ale zaskočil mu v krku slimák, kterého si konečně nenápadně 'urval' pro sebe, a tak musel nedobrovolně mlčet. "Náš přítel, zloděj rabit Magalhao Brzlík mladší z Rabitínských Děr za Řekou byl tak laskav a nejenže nás bude při této výpravě doprovázet, ale navíc nás i královsky pohostil," pokračoval Vandal ironicky. "Ňák si nemožu srovnat v bedně, jak by mohla tahle žoužel bejt k čemu dobrá. Vypadá skor jak skunk než čórkař a aj tak smrdí," přerušil ho Kilin. "Pravděpodobně sis nevšiml, že ti zmizel měšec, Kiline," usmál se nekromant. "O zlodějských schopnostech tohoto rabita nemůže být pochyb. Nebo snad ano?" Nekromant se výhružně rozhlédl po místnosti. Pajzlové zbledli a Kilin se nápadně zmenšil. "Zítra tedy všichni vyrazíme na západ za drakem Špakem a jeho zlatem," dokončil Vandal. "Zlato! Prstýnky! No jasně! Teda... chci říct... vzhůru za dobrodružstvím!" vykřikl Magalhao, který se sice při zmínce o drakovi začal hroutit k zemi, ale poslední Vandalovo slovo ho rychle postavilo na nohy. "Pomalu, pomalu... jsi přetažený..." zarazil ho nekromant. "Ani jsem ti nevysvětlil situaci a můj strategický plán, který..." "Cože?" Borin vstal a zamračil se. "Tenhle rabit ani neví, o co tu jde? Pajzl by si myslel, že rabit, který má na dveřích Znamení Temnoty bude zasvěcený i do jiných věcí, než Špakova případu." Borin většinou trpěl nevysvětlitelnými a pro pajzly naprosto netypickými záchvaty spisovné mluvy. Magalhao na něj nechápavě vykulil své temně rudé oči. "To nic," přešel to Vandal. "Takové malé magické znamení, aby všichni věděli, kde se mají sejít... Nemá to žádné velké vedlejší efekty, jenom menší prokletí místa a tak..." Magalhaova nízká inteligence ho zachránila před téměř jistou smrtí, protože škrcení rabitové ovládali vždy dobře a ani nekromant by toho moc nevykouzlil při sípání místo pronášení magických formulí. "Zopakuji tedy ještě jednou příběh o Špakovi, kterého zde přítomný Borin spatřil na vlastní oči," řekl rychle Vandal a pokračoval: "Asi před sto lety žili Pajzlové uvnitř Vršku na dalekém severozápadě. Žili by tam asi dodnes, kdyby jednoho dne nepřilétl ohromný drak Špak. Pajzlové ho chtěli mírumilovně zahnat střelbou ze svých kuší, ale on si nedal říct. Přistál u hory, kde rozsedl elitní gardu a většinu válečníků proměnil v popel svým strašným ohněm. Jen málo z pajzlů tehdy přežilo. Drak se potom prohrabal dovnitř a tam usnul. Bohužel se vždy probudil, když tam někdo přišel, takže poklady, které ukradl, tam střeží dodnes. Proč jsme tady, to už je ti, Magalhao, doufám jasné." "Hmmm... A nešlo by toho draka nějak vyhladovět?" zeptal se Magalhao s myšlenkami očividně v budoucnosti, nepříliš potěšen vyhlídkou na setkání s drakem. "Mladej drak Tukan, kterýho zajali moji předci před mnoho lety," ozval se Bablin, "držel hladovku sto a čtyřicet let." "A chcípl?" "Ne, řek, že ho to přestává bavit, sežral stráž a odlítl pryč." "Proto mám svůj plán a dobrého zloděje," podotokl Vandal, "ale svítá a měli bychom pomalu jít spát, samozřejmě po malém občerstvení. A také si trochu zazpíváme." Pajzlové vyskočili a začali hulákat jeden přes druhého:
Pod horou sme všeci žili Pod horou na severu Dobrou medovinu pili Ve skále sme zlato ryli Brousili si sekeru Lebeňe sme rozráželi Skřetům blbým na kusy A když kamarádi smělí Do žuly po smrti chtěli Měli dobrý funusy Kovali sme štíty, meče Dělali sme zázraky Vyhrávali všecky seče Pod horu, kde řeka teče Nevěřili na draky Jednou ale po žranici Zatřásla se celá zem Gethor ještě po opici Vběh do sálu, v ruce svíci val na nás 'Drak letí sem!' Běželi sme do zbrojnice Popadli sme sekery Vytáhli sme bradatice Drak, co říkal 'Nikdy více!' Měl v šupinách mezery Někeří se potáceli Někeří si zpívali Dvakrát draka sme viděli Blbýho sme trefovali Byli sme moc vožralí Dyž zapálil naše síně Byla bitva prohraná Brány, věže bořil líně Sežral skoro všecko, svině Mrcha jedna vyžraná Utekli sme, ale víme Až jednou pudem k Vršku Všeci zase se vrátíme Draka krutě umlátíme Špak dostane přes držku!Díky pokusům Tora a Gora písničku náležitě zhudebnit pomocí kostěných paliček a nástroje zvaného vozemkřach dostalo toto veledílko skutečnou 'šťávu'. Následovalo další menší občerstvení, při kterém pajzlové Brzlíka vyjedli v podstatě do poslední žížaly, řkouce, že už stejně žádné jídlo tento rok potřebovat nebude. Bylo to posezení, jaké se jen tak nevidí. Pajzlové střídali jídlo, pití a hulákání písniček s obsahem pro moralisty vskutku šokujícím, někteří ovšem zvládali všechno najednou. Vandal se ze začátku bavil kouzlením jídla jako iluze, po chvíli ho to však přestalo bavit a náležitě se zapojil do zábavy. Prostě ... ožral se jak prase. Ráno, vlastně večer, když se podařilo uvést přítomné do stavu, ve kterém už bylo jasné, co jsou pajzlové a co zvratky, se všichni vydali na cestu.
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html