KAPITOLA II. : SKOPOVÉ LEBENĚ
Družina pajzlů v čele s Vandalem opatrně postupovala směrem na západ, obklopena zvědavými rabity, kteří čile přemýšleli kde co ukrást. Několik z nich bylo ozbrojeno dubovými holemi a tvářili se náramně sebevědomě. Zřejmě tvořili jakousi domobranu a vojsko zároveň, soudě podle toho, s jakou drzostí občas přetáhli někoho z domorodých obyvatel po zádech - asi pro rozptýlení. Na náměstí Zrádcovska, kudy pajzlové právě procházeli, vběhl vyhublý rabit s několika pláty kůry, do které byly vyryty nějaké čmáranice. "Drby dne!" začal vykřikovat. "Nadrogovaný rabit utopil vlastní manželkuuu! Opět spatřen nepřátelský jilm na severuuu! Masakr v hospodě U zeleného vrakuuu!" "To je ten chlív, co sme včera vymlátili, né?" zeptal se bezelstně Bifoj. "Drž hubu" sykl Borin. "Je jich pětkrát víc." "Pět - to je dyž zdvihnu ukazovák a pak malík, pak palec, ne...teda pro..." Borin přerušil intenzivně a nahlas přemýšlejícího Zora tvrdým kopancem. K ránu byli konečne z kraje rabitů pryč a mohli vychutnávat krásu noční přírody, na jihu podtrženou nádhernými Mohylovými kopci a na severu úchvatně působícími pustinami. Po cestě přepadávali kolemjdoucí; nejdříve bylo všude plno bohatých pocestných, potom už méně bohatých, ještě dále už jen málo chudých a nakonec přišli do kraje, kde žádní pocestní nebyli. Všem začalo kručet v břiše. A nejhorší na tom bylo, že jednoho dne Vandal zmizel. Nejprve si Borin myslel, že trénuje neviditelnost, ale brzy mu došlo, že je nekromant opravdu opustil. Pajzlové se plahočili v deštivém počasí s prázdnými žaludky a chrlili ze sebe takový příval nadávek, že i značně otrlému Magalhaovi z toho bylo trochu špatně. "Hele světlo" oznámil kdosi najednou. Pajzlové se začali s nadějí rozhlížet kolem sebe. Za chvíli již všichni viděli jasný zdroj světla na vrcholku kopce, tyčícího se nad nimi. "Co to jé?" zeptal se Brambur. "Hmmm... Já nevím. Kdo může být takový blbec, že si v těchto končinách zapaluje vatru? No, možná si je jistý, že ho nemůže nic ohrozit. Ale určitě si něco opíká. Hmmm, může to být nebezpečné.. Chtělo by to napřed prozkoumat... Počkat! Na co máme zloděje?" zavýskl Borin a nakopl Magalhaa do zadku, až nadskočil. "Padej rabite, ale rychle!" Magalhao bojácně přikývl a rozběhl se do kopce. Za chvíli už opatrně sledoval tři postavy, sedící za ohněm. Z toho, že byly minimálně třikrát vyšší než on a jejich kůže měla podivně šedou barvu, usoudil, že to nejsou lidé. Na ohni se bohužel nic neopékalo, ale přesto dvě z těchto bytostí hleděly do ohně s mírně přihlouplým výrazem. Třetí podřimovala. Magalhaa upoutal měšec, který měl jeden z těchto obrů pověšený u pasu. Vědom si toho, že je dobrým zlodějem, drze se přikradl až k němu a pak ho rychle odřízl dýkou. "Co to děláte, pane? Jste si vůbec vědom toho, že jsem soukromý majetek?" pronesl strohým hlasem měšec. Obr se překvapeně otočil. "Jééé, krááálííík" proneslo to obrovité individuum. Magalhao překonal první šok a svůj strach a rozechvělým hlasem prohlásil, že není králík, nýbrž rabit. "Rabit?" pronesl obr a s otevřenou hubou uvažoval, mrkajíc přitom očima. Ti dva u ohně nezměnili ani svou polohu, ani výraz tváře, z čehož Magalhao usoudil, že ho zřejmě nezaregistrovali. Snažil se tedy rychle zmizet a nenápadně začal couvat dozadu. Náhle do něčeho vrazil. "No to jsem si moh myslet," ozval se Borin, stojící za ním. "My přemýšlíme o tom, jak sehnat jídlo, a on se tu baví s bobry. Hej, pojďte sem!" Z lesa se začali trousit rozmrzelí trpaslíci. "Bobry ?" nechápal Magalhao. "No jo. Bobři. Blbí obři. Lidi jim říkaj trotlové," vysvětlil Brambur. "Neměj péči, voni vůbec nechápaj, co je to 'blbý' a 'obr'" "Obrrrrr! Velkýýý!" zahučel trotl. "No vidíš. Dělají pokroky. Ale i kdyby vědeli, co je to 'blbý', stejně by si to nemohli dát dohromady", uzavřel Borin. "No jo. Ale voni nemaj nic k žrádlu," podotkl Bablin. Borin si utřel zpocené čelo a začal se dorozumívat s trotlem. Asi po deseti minutách usilovného přemýšlení trotl zařval: "Nazdááár! Já Vilník. On Čertík. On Rom," ukázal na své druhy, načež se asi na minutu odmlčel. "My mít nic," vyslovil konečně. "Sakra! Co budem teda žrat?" zavrčel Bifoj. "Co budeme žrát? Co tady máme k jídlu?" řekl Borin s ďábelským úsměvem, povzbuzen genialitou své myšlenky. "A nejsou moc tuhý?" nadhodil Bifuj, který jako jeden z mála pochopil, co má Borin na mysli a začal nenápadně mrkat směrem na bobry. "Máme žrádlo!" vykřikl Bablin. "My jíst?" zeptal se na bobra nadměrně inteligentní Vilník. "Jo, jistě," odvětil Borin a začal si brousit sekeru. Trotl řekl něco Romovi a Čertíkovi a všichni tři s přihlouplým úsměvem vytáhli velké dřevěné lžíce a začali se mlsně oblizovat. "Ale fakt, nejsou moc tuhý?" dělal si starosti Bifuj. "Moja babička kdákala, že sa prý trotli musej naklepat, aby změkli," podotknul Bablin. "Tak by sme je mohli svázat a pak rozsednut." "Seš úchyl?" oponoval mu Jogin. "Všichni nejsme tak tlustí jak ty. To by nám trvalo celej den." "No jasně, trotli se musej napřed pořádně uvařit, aby byli měkčejší," prohlásil Toro. "A kde vezmem vodu ty kryple" ozvalo se směrem od Kilina. "Šli sme kolem jezírka," nevzdával se Toro. "Tak si tam bež chytráku!" "Drž hubu, Kiline!" "Co tak na ně svalit pár šutrů?" "Uvařit!" "Rozsednout!" "Skutálíme je z kopce dolů, pak budou měkčejší..." "Kušuj!" "Ty kušuj!" "Kušujte oba!" "Držte huby všeci!" "Cože, ty prasečí střevo?!" "Zavři hubu, slize!" "Hoďte na něho šutr!" ...BUCH !!! ... "Au" "Spravím ti fasádu!" "Fak jó, Fakine?" "Bouchni si..." ...BUM !!! ... "Kreténe!" "Mám přilbu, hehehe..." "Ty... inteligente!" "Nebouchej mu kladivem do hlavy!" "Už ne..." "Piješ mě krev!" "A ještě ti vrazím!" "Já ne, moje sekyra..." "Lechtat né!" "Můj žub!" "A co tohle?" "Vrať mi axnu!" ...KŘACH !!! "Našer ši!" "Auuuu.... to už je lepčí..." ...ŽUCH !!! . . . . . V průběhu výměny názorů mezi pajzly si Borin zahrál s Magalhaem skořápky, ve kterých prohrál půlku hotovosti svého měšce, což ho natolik znechutilo, že vstal a zařval: "Nevím, jestli mám dobře nabroušenou sekyru. Kdo se hlásí jako dobrovolník?" Všichni kupodivu ztichli. Po několika minutách se pajzlové dohodli, že trotly přece jen uvaří. Po prohledání okolí našli velký hrnec, ve kterém si bobři pravděpodobně vařili jídlo, naplnili ho vodou ze studánky a přinesli k ohništi. Zatímco si Zoro připravoval své válečné kladivo, kterým měl omráčit Vilníka, pokusili se pajzlové odlákat Čertíka a Roma do lesa 'podívat se na zvířátka', leč neúspěšně. Ze zvuků, které oba trotlové vydávali, bylo možno poznat jen to, že se strašně bojí odejít od ohniště. Proto byl Magalhao donucen uspořádat představení 'Skřetík a masožravá příšera', které Roma i Čertíka plně zaujalo, takže se pajzlové konečně mohli soustředit na likvidaci Vilníka. "Podrž mě ho trochu, ať neflágnu vedle", požádal Zoro Glogina. "Lechtáááá!!!" zařval trotl. Ohnal se naslepo rukou dozadu, čímž nalomil Gloginovi dvě žebra. "Tak ho bouchni rovnou!" ozval se kdosi. "Podražte mu nohy!" Vilník se již trochu uklidnil, ale přitom vstal, takže bylo jasné, že Zoro nemá žádnou šanci strefit se do hlavy, která čněla asi půldruhého metru nad ním. Pomstychtivě aspoň bouchl vší silou trotlovi do nohy, čímž mu způsobil vážné zranění v podobě natlučeného kotníku. "Jauvééééjs!" sténal Vilník a začal skákat na jedné noze. Jogin v poslední chvíli uhnul té druhé, která by ho po dopadu pravděpodobně přeměnila na krvavou kaši. Pajzlové nadávali, běhali sem tam a uhýbali před trotlem. Pouze Dablin se na něj s bojovým řevem vrhl a sekl mu po nezraněné noze. Vilník zařval ještě silněji a chtěl si začít foukat škrábanec a skákat po druhé noze, jenomže tu už si foukal, takže nakonec neskákal po žádné, z čehož plyne, že spadl. Řuchnutí způsobilo menší otřes půdy a pajzlům vrátilo sebedůvěru. "Majzni ho!" ozvalo se za Zorovými zády. "Doraž ho!" přidal se další. Zorovi se podařilo strefit doprostřed trotlova čela, což ostatně není nic tak těžkého, uvážíme-li, že trotlova hlava obvykle nebývá o nic horším terčem, než středně vypasený pajzl. Vilník zakoulel očima a možná by i omdlel, nebýt toho, že zády prudce vrazil do kotle s vařící vodou. Ten se převrhl a voda dokonale uhasila ohniště. Překvapené pajzly zahalila tma. "Do prdele!" vykřikl někdo. Pajzlové se snažili dívat svým infraviděním, ale bylo jich moc, a tak byli mírně zmatení. "Světlo sakra" ozvalo se. V odpověď zazněl zvučný hlas. "Krýjejt medžyk lajt!" prohlásil. Kolem se rozlilo podivné zelené světlo. "Vandal!" vykřikl Borin. A skutečně. Nekromant byl tu. "Vidím, že jste se tu bavili," zasmál se Vandal a s ironickým úšklebkem pohlédl na sochu padajícího trotla a poté na nádherné sousoší dvou jedinců téhož druhu, kteří jako by něco sledovali. "Sakra! No jo, to je jasný. Když se bobr dostane do úplné tmy, tak zkamení. Proto pořád sedí u ohně. Skopové lebeně! Co teď budeme jíst?" Vandal beze slov vytáhl z torny asi dvacet plátků jakéhosi chleba a potom ještě mrtvolu nějakého hada, kterou si začal opékat na ohništi, které si nedbalým gestem ruky zapálil. "Tfuj, tlemas. Chleba od elfů. Skutečně nechutnej," komentoval Toro. "Když ho žerete, jste jak vožralí, je vám blbě a tlemíte do blba." Pajzly neodradil ani tento argument a hltavě všechno sežrali. "A z pečínky nám nedáš?" zeptal se Borin Vandala. "Nejste proti jedu v mase imunní," prohlásil Vandal. Ráno ještě Vandal oznámil, že zařídil příchod do elfské Groglinky. Potom šli všichni spát a po probuzení pokračovali ve své cestě na západ.
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html