KAPITOLA III. : Z GROGLINKY PŘES HORY
Trvalo ještě šest nocí, než se třináct pajzlů plus jeden rabit plus jeden nekromant dostali k úpatí hor. Byly nějaké rozmazané, což však podle Vandala nebylo způsobeno mlhou či mraky, ale alkoholovými výpary z Groglinky, která ležela na úpatí jedné z nich. Od chvíle kdy přešli Poslední most (tj. poslední most, který se ještě nezřítil pod Bablinem a Bramburem, což ale po jeho přechodu už nebyla tak docela pravda) byla cesta příšerná. Magalhao úpěl nad svými bolavými dolními končetinami a mumlal kletby na Vandala, kterého se to ovšem jakožto nekromanta nemohlo dotknout. Se škodolibostí sobě vlastní se pohyboval v posledních dnech téměř polovinu cesty četnými teleporty, které ho pravděpodobně donesly v rekordně krátkém čase do Groglinky a zpět. Kromě úmorného pochodu je však nepotkala žádná nepříjemnost, nepočítáme-li jistý nepřátelský brod, přes který se přímo za jejich zády přehnala menší povodeň... Sedmého dne, vlastně noci pobíhal Vandal okolo družiny jako ztřeštěný lovecký pes, co chvíli naslouchal a čenichal. Magalhaovi to sice bylo divné, ale držel se pravidla, že bláznům se nemá odporovat, takže radši nic neříkal. Pozdě k ránu nekromant vykřikl: "Cítíte to taky?" "Čuchám grog," prohlásil Glogin jakožto znalec. Rabit nic takového neregistroval, avšak měl dojem, že slyší z dálky nějaké hlasy, v jednu chvíli dokonce téměř zřetelně nějaké divné slovo, znělo jako 'Živjó'. "Výborně!" zajásal Vandal. "Tohle je vždycky spolehlivý způsob, jak najít Groglinku!" Pajzlové zrychlili krok a spěchali za klusajícím nekromantem, který se zřejmě netěšil jen na setkání s elfy. Jednou málem sešli z 'cesty', když omylem překročili rokli, do které bylo nutno namáhavě slézt, ale grogová stopa a slábnoucí nesouvislé výkřiky zdola je okamžitě upozornily, že jdou špatným směrem. Po dvou hodinách sestupu do rokle (trochu urychleném neřízeným pádem Brambura, který šel bohužel pro všechny jako poslední) už byl řev tak silný, že by ho nepřeslechl ani silně nahluchlý trotl se zacpanýma ušima, z plna hrdla řvoucí a utíkající před kamennou lavinou. Při značné vlhkosti vzduchu (v důsledku velké koncentrace alkoholových par) a pohledu na první mátožné postavy, které se vynořily ze stínů, by mohlo být náhodnému pozorovateli se slabším žaludkem dokonce i nevolno. Avšak jak pajzlové, tak nekromant i rabit byli v tomto směru značně odolní, takže nakonec došlo jen k zvracení a to ještě pouze u rabita. Elfové - neboť tato individua zpitá namol byli skutečně elfové - na okamžik přestali padat, podařilo se jim chytnout se vzájemně kolem krku a v delší přestávce mezi kolektivním krkáním a občasným individuální zvracením začali hlasitě vyřvávát:
Pajzlové! Kam dete?
Copak nám - škyt - nesete?
Copak tu chcete?
Co na nás čumíte?
Ty malej skřete Brzlíku rabite Chachá!
Je to moc veselý Vidět ksicht kyselý
Copak je, Glogine?
Pojď s náma chlastat!
Jogine, Kiline
Nemůžem přestat!
Tak co tam stojíte?
Grogu se bojíte? - škyt - Hehehehehe!
Támhle je Dablin Borin se vrací!
Vedle jde Bablin Rabit už zvrací Hehehehehe! - škyt -
Tak sebou hýbejte
S námi si zpívejte
Hele! Skvěle!
Kdopak se tam plíží?
Oči se mu klíží?
Nazdar Vandalééé!
- škyt - brk - škyt - uik - blééééé - (zvracení)
Výstup byl zakončen pádem elfa, který se neudržel na stromě, kde zřejmě vyspával opici do chvíle, než ho probudilo vystoupení n-tice elfů. Spadl přímo na hlavu Dablinovi, čímž ublížil samozřejmě pouze sobě. Zatímco se rozjaření pajzlové rozběhli k džbánům s vonícím grogem, objevil se na cestě vysoký elf, který - světě div se - nejenže rovně stál, ale i šel. "To je El Bond," zajásal Vandal. El Bond byl jedním z nemnoha elfů, kteří zdědili zajímavou vlastnost - imunitu vůči alkoholu. Elfové jako on mohli vypít alkoholu neomezené množství, aniž by se to na nich nějak projevilo. Je pravda, že se občas staly případy, kdy takto imunní elf zemřel ve spánku na úplnou dehydrataci (elfové imunní vůči alkoholu samozřejmě pili jako ostatní, abstinence byla v Groglince považována nejen za duševní nemoc, ale i za hrdelní zločin). Na druhou stranu měli 'imunní' velké výhody, stávali se učenci, vyjednávači či zvláštními agenty, jako El Bond. Ten se navíc díky bohatství nakradenému v skřetích sídlech stal nejbohatším mužem Groglinky a tedy i jejím vládcem. Měl sice malé problémy s tím, že se všeobecně mluvilo o tom, jak se jeho otec spustil s obyčejnou lidskou ženou, ale nikdo nemohl dokázat, že není čistokrevný elf (což samozřejmě nebyl). Vandal se přátelsky přivítal s El Bondem a šel to setkání řádně oslavit. Oslava se protáhla na čtrnáct dní. Ve dvou týdnech od příchodu do Groglinky se konala neoficiálně vyhlášená soutěž - pijácký maratón. Již druhý den odpadl Magalhao, nepříliš odolní Bifoj a Bifuj skončili na konci třetího dne. Toro, Goro a Zoro upadli téměř současně do alkoholového komatu dne čtvrtého. Pátého dne přemohl spánek i Jogina, Bablina a Brambura a den na to je následovali Fakin a Kilin, takže zbyli jen Borin, Dablin a Glogin. Soutěž spěla do finále... Po téměř čtyřdenním stavu bezvědomí se Magalhao probudil. Byl tak příšerně dehydrovaný, že porušil své zásady a s nesmírným hnusem se dokázal napít vody, která blízko Groglinky protékala. Na zpáteční cestě prošel kolem jakéhosi stavení, odkud se ozýval monotónní hlas. Rabit zpozorněl. Že by ten elf nebyl opilý? Přišel k oknu a zjistil, že se nespletl. Přednášející elf, stejně jako několik posluchačů v sále Školy pro imunní cizinecké legie (ŠPICL) v životě nepoznal opilost. "Musíte si uvědomit, že pro Groglinku i pro váš život je důležité rozhodovat se správně a rychle," zakončil svůj výklad přednášející. "Tak, pustíme se do pokračování zkušebních testů. Otázka číslo dvacet pět: Kdo je přítel elfů? Za á trpaslíci, za bé lidi, za cé nikdo, za dé každý, kdo má špičaté uši." "Cé je správně!" ozvalo se téměř okamžitě. "No samozřejmě," zabručel elf. "Proč tam dávají tak jednoduché otázky, to mi není jasné ... otázka číslo dvacet šest, to už je lepší: Co uděláte v případě, že najdete opuštěné malé skřítě? Za á umučíte, za bé zeptáte se 'kdepak máš rodiče, drobečku?' a po získané informaci ho zabijete, za cé postaráte se o něj," - učebnou prolétla vlna smíchu - "za dé převychováte ho, za é FIREBALL." "Á?" zeptal se někdo nesměle. "Špatně," zamračil se přednášející na dotyčného. "Kde je skřítě, mohou být i skřeti a je to ztráta času. Co ty, Sil Enecu ?" "No, možná to béčko, převychování je pitomost," ozval se Sil Enec. "Není to špatné řešení, ale takové skřítě je obyčejně příliš pitomé a taky tě může poslat přímo do pasti." "Fireball!" vykřikl někdo vítězně. "Přesně tak, Tuk Aneku. Rychle, čistě, bezpečně. Magický oheň nezapaluje a hlavně - skřeti se ho bojí. A po skřítěti zůstane mastný flek," spokojeně uzavřel učitel. "Ale ty, Tuk Aneku na něco takového, jako je fireball, nemáš. Pro dnešek vyučování končí." "Já ho umím třikrát za hodinu," chlubil se Sil Enec. "No a co, já zas mám lepší nápady," nedal se Tuk Anek. "Jaký třeba? Oslepit ology, jak minule?" Sil Enec si ošahával ještě nedávno zlomená žebra. "No, kdyby tam nebyl ten velkej, jak se jmenoval?" "Žgrinder." "No, teď mě napadlo, že bysme, až zas pojedem do školy v přírodě na západ, mohli asistovat tomu medvědovi a..." "Sklapni už." "No fakt, ale nejlepší by bylo přichystat past na toho Bílého kněze, co chodí po cestě, já ho zkusím probodnout, ty na něho začneš házet firebally, já budu buf..." nedořekl Tuk Anek, protože v té chvíli dostal do zubů od spolužáka, který neoplýval takovou tolerancí jako Sil Enec. Magalhao se tiše chechtal. V pijáckém maratónu nakonec zvítězil favorizovaný Glogin těsně před Borinem a Dablinem, čímž vyhrál první cenu - prvotřídní opici spojenou s lehčí otravou krve. Vandalovi trvalo téměř týden, než uvedl sebe i pajzly do pochodu schopného stavu. Před odchodem ještě využili možnosti přečíst si text na kusu kůže, který Vandal neustále nosil sebou. Magalhao si myslel, že je to obyčejná kůže zašpiněná od krve, ale nekromant ho vyvedl z omylu. "Na tuto kůži kdysi trpaslíci napsali vzkaz krví," začal Vandal, ale Magalhao ho přerušil. "Lidskou krví? Nebo trpasličí? Nebo dokonce rabití?" zeptal se ustrašeně. "To ne, to se neboj, byla to krev lykantropa. Rabití krví se to jenom polilo," uklidnil ho Vandal. "Výsledný efekt je ten, že nejde nic přečíst. Jenomže za úplňku se projeví zvláštní účinky měsíčních paprsků a písmo napsané krví lykantropa jasně zazáří." A jako na důkaz začaly na povrchu kůže světélkovat cosi, co připomínalo runy nakreslené v smrtelné křeči těžkým paranoikem, ovšemže slepým. Tvořily něco, co se při velmi dobré vůli dalo nazvat nesouvislým nápisem. "Tady só dveře vysoké jak zaskrslé elf a možete šlapat tři vedle seba, dyž néste moc vyžraní. Jak začne klepat tá mrška prťavá lítavá do stromu ťukavá, di k šedému šutru. Pak čuč na poslední papérsek ale jen dyž je Buranův den a zmérčíš lochnu, kam možeš klúč strčiť, jestli ho teda máš, ogare." četl Vandal. "Buran! To byl můj velký předek!" vykřikl Borin. "Byl to praotec všech pajzlů a všichni jsme prý po něm něco zdědili, jenom jsem nikdy nepochopil co..." "Asi dlouhé vousy, ne?" uchechtl se ironicky Vandal a pokračoval spíše pro sebe, ignorujíc rozzářené tváře pajzlů: "To je zajímavé, tohle opravdu psali pajzlové. To bych si nikdy nepomyslel, že někteří z nich znají nekromantské praktiky!" "Stejně nechápu, jak může měsíc takhle magicky působit," podivil se El Bond. "Četl jsem, že je měsíc jen velká skála ve vesmíru." "Mesiac nie je len mrtvá skala!" ujistilo ho zavrčení z nedaleké houštiny. Po marném hledání jeskyně, kde by se uložili ke spánku na den, se dohodli, že tentokrát přespí pod skalním převisem, pod který se sluneční paprsky dostat nemohly. Všichni usnuli téměř okamžitě, unaveni celonočním pochodem v horách. Až na Vandala, samozřejmě. Ten chvíli hlídkoval, ale po necelé hodině upoutal jeho pozornost nějaký pohyb mezi skalami. Zamumlal nějaké zaklínadlo a neviditelný se vydal pronásledovat postavu kráčející po skalách zalitých rudými paprsky vycházejícího slunce. Nekromant získal dojem, že dotyčný nemůže být nikdo jiný, než skřet, a to ho naplňovalo optimismem. Mučení obětí nekromantskými kouzly ho vždy bavilo, a navíc ze skřetů byly nádherné zombie. O něco později kolem převisu procházela hlídka skřetů. "Ach, zdali to nejsou ti zlí pajzlové, kteří ducha svého uvrhli do temnoty a jenom nenávist a bezcitnost ve svém srdci mají?" zeptal se ostatních velitel. "Ano, pravdu díš," odpověděl jeden z vojáků. "Ač násilí se mi příčí, já nemohu učinit nic jiného, než zajmout je. Neboť musíme ochránit náš národ, aby slunce v jeho tváři nevyhaslo," smutně pokýval hlavou velitel. Skřeti popadli síť a hodili ji na chrápající pajzly. Poté, co se (neúspěšně) pokusili ošetřit pajzlům zranění, které si způsobili ve zmatku svými řemdihy, sekerami a kladivy, rozhodli se skřeti přivést zajatce před svého krále. A protože skřeti milují umění a hudbu především, cestou si zpívali:
Ach my skřeti ubozí
Co si jenom počít máme
Neb naši čest ohrozí
Nepřátele když chytáme
Chceme žíti v pokoji
Nikomu nic neděláme
Proč se nikdo nebojí
Ukrást poklady, co máme?
Pusťme pajzly na svobodu!
Vždyť i naše knihy praví
'Važ si dobrých skutků skřete
víc než života i zdraví!'
Chudáčci, ať neumřete!
S těmito slovy začali skřeti vyprošťovat pajzly ze sítě, ale zasáhl velitel, načež byl několika vojáky označen za rasistu. "Musíme přemoci své city" řekl velitel a dal se do pláče. Po 'výslechu' u krále, doprovázeném záchvaty smíchu u pajzlů i rabita, bylo rozhodnuto, že skřeti nemají právo věznit živé bytosti jenom proto, že je tyto chtějí okrást nebo zabít nebo obojí... Králova vůle tedy byla doprovodit pajzly za hranice skřetího království a propustit je v míru. Zároveň byl přísně potrestán velitel za velmi neskřetinistický výrok 'Ač se tomu srdce vzpouzí, tito pajzlové musí být potrestáni' (skřetinismus = inteligentní filosofický směr, rozšířený především u skřetů). Skřeti, kteří hodili síť na pajzly a omezili tak jejich osobní svobodu, byli degradováni na podchůzkáře (pracovní náplní podchůzkářů bylo procházet pod mosty a kontrolovat, zda tam někdo nespí). "Strašní kokoti," povzdechl si Borin. "Ach, jaká to strašná slova dospěla k mým uším!" zabědoval král a omdlel. Připravil se tak o největší zážitek svého života, protože v té chvíli prolétl mezi skalami výkřik opravdu naštvaného nekromanta. "FAJR BÓL!" oznámil. A pokračoval... "FAJR BÓL!" "FAJR BÓL!" "FAJR BÓL!" "FAJR BÓL!" Jak vidět, Vandal nebyl žádná máčenka. Určitě ne taková, jaká zbyla z každého skřeta, který měl tu smůlu, že se stal cílem nekromantova kouzla... Po smrti krále se poměrně rychle sešla extrémistická skupina mladých skřetů, kteří se narozdíl od ostatních nedomnívali, že návštěva jejich pokladnice a zásobárny patří mezi přirozená práva pajzlů. Seskupili se kolem potrestaného velitele Grišnáka a začali skandovat 'Háre Grišnák!' ('Sláva Grišnákovi' - pozn. překladatele). Ostatní skřeti byli přirozeně proti pronásledování ubohých pajzlů, ale v souladu se skřetismem Grišnákovcům samozřejmě nemohli bránit. Zatímco pajzlové utíkali za levitujícím nekromantem, který jim ukazoval cestu ven ze skalního bludiště, Magalhao byl nedobrovolně tažen za vlasy Borinem, který správně usoudil, že rabit má příliš zpohodlnělé nohy na to, aby jim stačil. Při nenadálé změně směru však Magalhaovy vlasy nevydržely odstředivou sílu. Rabit ještě udělal několik kotrmelců, pak narazil hlavou na kámen a ztratil vědomí. Když se asi po půl hodině probral, uviděl kolem sebe stát hlouček skřetů, kterým zřejmě velel jakýsi podivín s výraznou červenou bradavicí nad kořenem nosu. Stejně jako jeho druhové nevypadal příliš přátelsky...
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html