KAPITOLA IV. : CO MÁ KDO V KAPSIČKÁCH
Když Magalhao otevřel oči, přál si, aby znovu upadl do bezvědomí. Skřeti shromáždění kolem něj nebyli zrovna v nejlepší náladě. Nicméně jisté morální zásady jim přece jen nedovolily, aby rabitovi ublížili. I někteří z těchto radikálů by se asi shodli na tom, že by to byl nepřiměřený útok, který je z hlediska skřetinismu velkým morálním zločinem.Šetrně tedy Magalhaovi svázali ruce a odváděli ho zpět, zatímco se radili o jeho dalším osudu. Leč své debaty nemohli rozvinout do potřebné šíře, neboť je přerušilo zděšené volání. "Tom Doombadill! Tom Doombadill!!! Proboha, utíkejte!" A z dálky se ozvalo něco, co vzdáleně připomínalo falešný zpěv vycházející z hrdla skuhrajícího alkoholika vyznačujícího se naprostou absencí hudebního sluchu:
Hej hou, smil a kill a běž a řež a sekerou
Nad Hvozdem se zase moje temný mraky seberou
Před horama za horama jenom pláně širý sou
Trotli všeci vymlácení a skřeti nic nesnesou
Moje stará zas chce na palici ňákou ozdobu
Tož skřetíků pár mám dneska rychle dostat do hrobu
Náhrdelník z jejich skalpů doplněk je překrásný
Pokud však má skřetík lepru, výsledek je nejasný
Zatímco rabit prchal co nejdál od skřetů, kteří zatím v panické hrůze utíkali směrem k sídlišti, slyšel ještě vyvrcholení 'zpěvu':
Hej! Tom Doombadill, ten bastard veselý
Iron ring a silver belt má, dobrodruh smělý!
Toma nikdo nedostane pač má 'medžik šíldy'
Obtížený artefakty dělá battle fieldy
Hej! Tom Doombadill, toť legenda skvělá
Ze skřetíků i trotlíků mrtvoly dělá
On nemusí sneakovat když nepřátele chytá
Kudy projde, mrchožrouti zvířata jsou sytá
Kdyby měl Magalhao více trpělivosti a počkal si, aby uviděl Doombadilla, naskytnul by se mu zajímavý pohled. Za Tomem, pidimužíkem v zeleném dračím brnění (ne že by ho potřeboval, jemu se prostě líbil ten odstín, tak si jednoho dne odskočil do Angbandu, ale to už je jiný příběh) pochodovaly legie masožravých stromů - javorů, dubů, buků, olší a zejména vrb vedených Dědkem Svrabákem. Nad nimi se vznášel příjemně zbarvený mrak (zhruba do šedotmavomodrohnědofialova), řízený démony Nefelé a Thanatí. Výsledek malé Doombadillovy procházky se dal přirovnat jedině k náletu zmutovaných obřích kobylek, leč s trochu silnějšími efekty. Skřeti, kteří nestačili utéct z širokého koridoru pochodujícího Toma a jeho přátel, později posloužili jako přírodní hnojivo pro horské farmy. Poté, co Doombadill zjevně zabloudil a místo cesty nazpět se vydal kamsi k Dolu Kulturu (o kterém ještě bude řeč), rabit zabloudil také, ale s tím rozdílem, že byl stále uprostřed nepřátelského území a bez pomoci. Po odchodu Toma Doombadilla odletěl i mrak, halící krajinu do šedivého závoje. Ze slunce začaly rabita pálit oči, oslňovalo ho a znemožňovalo mu jakoukoliv orientaci. "Hej!" ozval se najednou za rabitem jakýsi hlas. "Potřebuješ pomoc?" Magalhao se otočil a zamžoural očima, aby si příchozího lépe prohlédl. V první chvíli se skoro lekl, když spatřil postavu připomínající průměrného rabita. Pak ale pochopil, že ten druhý bude v nejlepším případě jen vzdáleným příbuzným jeho rasy. Stavbou těla se sice opravdu podobal rabitovi, ale nebyl tak shrbený a vychrtlý, odstín jeho kůže byl tmavší než Magalhaovy (který by v tomto směru mohl úspěšně konkurovat mrtvole) a na rukou i nohou měl plovací blány. "Kdo jsi?" vykoktal zkoprnělý Magalhao. "Těžko říct. Kdysi jsem žil s kolonií tvorů, kteří se ti podobají, snad až na to, že na končetinách máme plovací blány. Můj kmen totiž žil ve stokách skřetích sídlišť. Bohužel mě stařešina rodu vyhnal, protože jsem nechtěl žrát malé skřetíky. Po čase jsem se usadil tady a přesvědčil skřety, že jim nijak nebudu ubližovat a oni mě zase nechávají ve svém sídle, kdy se mi zachce. Ale většinou jsem na cestách, rád totiž plavu po proudu řek a poznávám nové krajiny. Teď si uvědomuji, že jsem se ještě nepředstavil - jmenuji se Smrťágol." "Divný jméno," zahučel Magalhao, který se už vzpamatoval z překvapení. "Jako malé dítě jsem se jmenoval Glup. Ale rád jsem vymýšlel hádanky a dával je prabábě. A ta z toho jednoho dne měla smrt..." "Já mám taky rád hadánky," řekl Magalhao. Náhle mu zakručelo v břiše, což ho přivedlo na zajímavou myšlenku. "Co bys řekl tomu, kdybych tě sežral?" zeptal se s úšklebkem na tváři. Smrťágol zbledl na úroveň Magalhaa. Po chvíli se však ovládl. "To by bylo rozhodně barbarské," prohlásil. "Navíc mám dojem, že jsi tu zabloudil. I když nepochybuji o tom, že bys mě kdykoli chytil, kdo by ti ukázal cestu ven ze skřetích sídlišť, kdybys mě sežral?" "To je pravda," prohlásil rabit. "Víš co? Uděláme to takhle - budeme si dávat cestou hádanky, a když jako první neuhodneš, sežeru tě." "To je nefér," bránil se Smrťágol. "Když neuhodnu, sežereš mě, i když tě vyvedu ven." "Pokud se ti to nelíbí, sežeru tě hned. Beztak se tu pro mě za nějaký čas staví nekromant s trpaslíky," blufoval Magalhao. "Tak dobře," rezignoval Smrťágol, který stejně nepochyboval o tom, že ve hře na hádanky nemůže prohrát. Dáváš mi své slovo, že pokud vyhraju, necháš mě na pokoji?" "Jo," uzavřel to rabit. V mládí byl otrokem u lidí, kteří si občas dávali hádanky, takže se těšil na dobré jídlo. Chvíli šli vedle sebe mlčky, než dal rabit Smrťágolovi první hádanku.
Do očí pálí
Vidíš ho v dáli
Přesto ho neslyšíš
Když stoupá stále výš
To byla naprosto jednoduchá hádanka, třebaže slunce Smrťágola do očí už dlouhé roky nepálilo a rabit ihned dostal správnou odpověď. Po pravdě řečeno, Magalhao nebyl hloupý natolik, aby svého soupeře porazil hned na začátku cesty. Smrťágol také chvíli vyčkával, než rabitovi položil svou hádanku.
V hloubi temné skály skrytá
Drahé kameny tam hledá
Zlem do srdcí skřetů vrytá
Hledí vousatá tvář bledá
Smrťágolovi se tato hádanka zdála docela těžká, protože pajzly znal jen z legend, ale zapomněl, že o nich rabit mluvil, takže byl docela překvapen, když odpověď přišla okamžitě. Ušli kus cesty, než se rabit znovu ozval:
Není z rodu lidí
V Angbandu si žije
Každý kdo ho vidí
Z toho zjevu blije.
Rabit předpokládal, že tuto hádanku Smrťágol rychle vyluští, protože patřila do repertoáru rabitích básniček. Ale Smrťágol ji v životě neslyšel, dlouho mu trvalo, než si vzpomněl na jednu starou legendu. "Kokoth, Nejvyšší bůh Dobra!" vykřikl rychle, když zachytil rabitův netrpělivý pohled. Vypálil na něj další hádanku:
Denně vidíš modrou paní
Nemůžeš však sáhnout na ni
Také Smrťágol považoval svou hádanku za náramně lehkou, ale nevzal do úvahy, že rabit se dni a otevřenému prostranství obvykle vyhýbá. Magalhao usilovně přemýšlel, až mu došlo, že odpověď vidí před sebou. "Obloha!" vykřikl vítězoslavně. Po chvíli rozvažování dal hádat Smrťágolovi tohle:
Chutná, slizká, šťavnatá je, každý rabit ví
Po dešti si z těch potvůrek oběd připraví
"Žížala - dešťovka," řekl Smrťágol, protože si nebyl jistý, jaký název je u rabitů nejvíc rozšířen. "Vy jste ale prasata," zatřásl se odporem při příliš živé představě takového chutného oběda. Chvíli přemýšlel a pak dal rabitovi docela těžkou hádanku.
Bez jídla bez pití
Bez mrtva bez žití
Bez mysli bez krve
Nehybná nejprve
Pak jako stín tě zabije
"To nádherná je zombie," dokončil Magalhao, který tuto říkanku znal. "Už to nebude dlouho trvat a jsme z hor venku. Nikdo nevyhrál. Pustíš mě?" zeptal se opatrně Smrťágol. "Ještě ti dám poslední hádanku, jestli ji uhodneš, tak jo," zabručel znechuceně rabit. "Počkej, každý dává stejný počet hádanek a ty jsi začínal. Taková vždycky byla pravidla," bránil se Smrťágol. "Byla." "No vidíš, takže... aha." Rabit se zachechtal a vyslovil strašlivou, podle jeho mínění nehádatelnou hádanku.
Někdy žíly otvírá
Někdy rdousí hrdlo spící
Kvůli ní vždy umírá
Bytost svou smrt netušící
Noc ji skryje - to je jisté
Avšak nikdy nespí ve dne
Kdo svědomí nemá čisté
Při myšlence na ni bledne
Smrťágol usilovně přemýšlel, ale nemohl dojít na to, o jakou příšeru by mohlo jít. Zatím byly hádanky vždy o něčem konkrétním a třebaže se horečnatě snažil přijít na správnou odpověď, přemýšlel ve špatné rovině. Po tváři mu stékal pot a začal se strachy třást. Začal si také velmi nervózně pohrávat s něčím v kapse. Brzlík to sledoval se šťastným úsměvem (v jeho podání příšerným šklebem) a v duchu si kladl otázku, jestli nebude Smrťágol po smrti až příliš tuhý. Jediné, co mu vrtalo hlavou, byla záhada, co má Smrťágol tak důležitého v kapse. Doufal, že to není něco, co by se nápadně podobalo například noži. "Tak co?" zeptal se ho ve chvíli, kdy uviděl stezku vedoucí dolů do nížin. "Nevíš? To je mi moc líto..." Smrťágol, vida Magalhaa, chystajícího se ho zabít, chtěl v panice volat o pomoc, ale vydal ze sebe jen zakníknutí "Vražda!". Rabit, který se už už chystal po něm skočit a zaškrtit ho, byl odpovědí vyřčenou v poslední chvíli tak překvapený, že se zkoprněle rozplácl na skalce (pajzl by řekl 'Hodil držku'). Glup alias Smrťágol si ulehčeně oddechl. "Co to máš v kapšiškách?" zašišlal neočekávaně Magalhao, který si při pádu vyrazil pár zubů. "Ále, takový prstýnek," odpověděl Smrťágol. "Kouzlí inviziblity - to je v magičtině. No nic, já už půjdu..." Rabit bleskurychle vyrazil dopředu a chňapl za nohu Smrťágola, který sebou plácl na zem. "Říkal jsi, že mě pustíš, když vyhraju!" vykřikl strachy bledý Smrťágol. "Vážžně, drahoušššku?" řekl Magalhao a zardousil ho. Najezený rabit vstal a vydal se směrem na východ. Byl celkem spokojený; i když měl vlivem prořídlého chrupu jisté potíže při jezení, Smrťágol měl měkké maso. Nejvíc Brzlíkovi vrtal hlavou prsten, který sebral Smrťágolovi. Chvíli si s ním hrál a nakonec si ho nasadil na prst. Měl štěstí. Po půlnoci uviděl Vandalův tábor. Jako hlídky na rabita civěly skřetí zombie, trochu ho však udivil fakt, že na něj nijak nereagovaly, což bylo u hlídek přinejmenším podivné. Pokrčil rameny a šel dál. U ohně sedělo všech dvanáct pajzlů a nekromant měl proslov o tom, že se teď budou všichni muset obejít bez zloděje. Rabit udělal krok kupředu, aby ho všichni viděli, ale k jeho velkému překvapení stále nikdo nereagoval, ačkoliv ho musela nejméně polovina pajzlů vidět! Jenom Vandal, který podvědomě ucítil přítomnost magie, měl podivný tik ve tváři. Magalhao konečně pochopil, v čem spočívá kouzelná moc prstenu. V klidu tedy obral trpaslíky o většinu cenných věcí, co měli zrovna u sebe. Poté, co si všechno schoval do tajných kapes, odešel kousek stranou, sundal si prsten a zavolal na ostatní. "Já ti řikal, že ty tvý zombie stojej za prd," ozval se jako první Borin. Ostatní pajzlové jen znechuceně zamručeli při představě, že se jejich podíly zmenší. Na další úvahy už neměli čas, neboť se směrem od zombií ozvalo několikeré vrčení a zvuky, připomínající skřety trhané na kusy. Onen rozruch měla na svědomí banda inteligentních vlků Brrrrků, která šla po rabitově pachové stopě (rozhodně nic obtížného to nebylo) a nyní systematicky likvidovala hlídky nemrtvých. Pajzlové propadli panice a rychlostí závodního chrta opustili tábor. Leč za chvilku se ukázalo, že Brrrrkové je zatím obklíčili. Pajzlové na nic nečekali a začali houfně lézt na nejbližší stromy. Někteří přitom se vší určitostí vytvořili nový Středozemní rekord v rychlolezení. Rabit měl původně v plánu jako neviditelný uniknout, ale když krátce poté, co si nasadil prsten, uviděl nejbližšího Brrrrka, jak zuřivě čenichá a zkoumavě hledí jeho směrem, došlo mu, že čich u vlků rozhodně nebude málo vyvinutý. Vy- šplhal tedy také na jeden ze stromů a nikoliv beze strachu očekával, co se bude dít dál. Když mu ale začal Bifuj omylem šlapat na hlavu, radši se zviditelnil. Vandal se původně pokoušel něco vykouzlit, ale zjevně se mu to nepovedlo, soudě podle toho, s jakou vervou vzápětí začal lézt nahoru za pajzly (pravda, vypomáhal si levitací). Tvoření zombií nekromanta poměrně vyčerpalo, takže se nelze divit tomu, že v kritické situaci nebyl schopen vykouzlit nějaké lepší kouzlo. "Tož co s tyma velkama, nekrošu?" zeptal se Vandala Dablin. "Mmmmmmmm..." odpověděl Vandal a začal meditovat. Brrrrkové se shromáždili v několika kruzích kolem stromů, načež zdvořile vyzvali pajzly, aby slezli dolů a považovali se za jejich zajatce. Dostali odpovědi, nad kterými by se začervenala i leckterá lehká děva. "No prrrrosím, přřřřátelé, klidně trrrrochu počkáme, než si to rrrrozmyslíte, máme dost času i trrrrpělivosti," zareagoval na to vůdce smečky, zvaný Velký Brrrrk. Vlci pokývali mordami a zapálili okolo stromů několik silně čadivých ohňů, jejichž cílem nebylo podpálit stromy, ale znepříjemňovat pajzlům pobyt v korunách. Za chvíli už všichni kromě nekromanta (který byl v transu) z dýmu slzeli a silně kašlali. Brrrrkové se tím hrozně bavili. K fyzickému teroru přidali i psychický, když odkudsi vytáhli loutny a začali na ně hrát. "Raz dva tři ..." "Aaaaaaaaaaa -" -
Kdopak by se vlčka bál, Brrrrčka bál, vlčka bál?
Kdopak by se Brrrrčka bál, vlčka bál, Brrrrčka bál?
Kdopak by se vlčka bál...
Tato textově rozmanitá píseň s mnoha slokami pajzly i rabita deprimovala ještě víc. Zato vlci se dostali do správné nálady. Oči se jim v záři ohně a vycházejícího slunce jen blýskaly, huňaté ocasy bouchaly o zem v rytmu písně a drápky drnkaly o struny, radost pohledět. K hraní na loutny Brrrrkové nepotřebovali trsátka, zato pevné ocelové struny určitě ano. Jako první to nevydržel rabit, který se kouřem začal dusit. Snažil se popolézt na místo, kde by mohl lépe dýchat, leč uklouzla mu ruka (přesněji řečeno mu na ni nejprve někdo schválně dupnul) a padal dolů (k velkému potěšení Kilina, který si mnul ruce a doufal, že vlci po požití rozpláclého rabita pojdou). Leč Magalhao na zem nedopadnul. Tomu však předcházelo několik událostí v příliš rychlém časovém sledu. Nejprve se setmělo. "Sakřýš to by mohlo pršet a uhasiť ty fajry," ozval se Toro mezi záchvaty kašle. "No ... ugh kucch ... jo, zvedá sa uch hmffch větr..." Vandal se probral z tranzu a jeho metabolismus se o něco zrychlil (jen asi třicetkrát), k čemuž patřilo nadechnutí se zhluboka. Nekromant vypoulil oči a neudržel rovnováhu. Spadl zhruba ve stejnou chvíli jako Magalhao. A zhruba ve stejný okamžik s rabitem byl zachycen i on drápem orla, o jehož rozměrech se rozhodně nemohlo mluvit jako o malých. Zatímco další a další orlové odnášeli pajzly pryč z dosahu znechucených vlků, na Vandalově tváři se rozhostil spokojený úšklebek. Podle přísloví 'S čím si kdo hraje, s tím i pojde' vyčaroval kolem vlků magické pole, které zapálilo trávu. Trochu ho mrzelo, že se na ně nemůže pořádně dívat, protože obří opeřenci je odnášeli pryč, ale i zvukové efekty z místa činu lahodily jeho sluchu. Po chvíli se ozvalo žalostné vytí přeživších vlků: "Pajzlové mají své orrrrly - my nemaaame nic..." "Jen se tak moc neškleb," ozvalo se nad nekromantem. "Bude tě to stát desetinu z nalezeného pokladu." Magalhao si náhle vzpomněl na písničku, kterou kdysi slyšel u lidí:
Máš-li měšec plný zlatek
Nezdolá tě žádný zmatek
Přestaň ječeti
Jsi-li v hrůzné situaci
Pomohou ti obří ptáci
Orli přiletí
Když tvá bitva prohraná je
Smrt už s tebou v kostky hraje '
Prohráls' řekne ti
Vrhni se na nepřátele
Vítězství pak čekej směle
Orli přiletí
Když padneš do cizí pasti
Až tvé tělo do propasti
Kvapem poletí
Žádné strachy
Máš-li prachy
Orli přiletí
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html