KAPITOLA V.: MEDVĚDI, PAVOUCI, ELFOVÉ A PODOBNÁ HAVĚŤ
"Věřte mi - určitě to bude úplný pitomec," podotknul Vandal. "Nebude žádný problém ho oblafnout." řeč byla o Medjedovi, podivném samotářském tvorovi, sídlícím tři dny cesty na západ od hor. Byl známý svou přívětivostí k poutníkům a také tím, že mnohým z nich se v jeho rozlehlém obydlí líbilo takovým způsobem, že tam zůstali. Některé pomlouvačné bytosti ovšem tvrdily, že to nemusí být pravá odpověď na otázku proč z Medjedova domu neodešli. Je pravda, že tu stále existuje mnoho nezodpovězených otázek, například proč má Medjed tak velkou udírnu nebo proč nikdy nebyla spatřena v okruhu deseti mil od jeho obydlí lesní zvěř větší než veverka (živá). Vandal správně vyvozoval, že i na tak pohostinného jedince by bylo třináct nevychovaných, zapáchajících, hladových a agresivních pajzlů vybavených těžkou výzbrojí (rabita k tomu radši nepočítaje) trochu moc. Vypracoval tedy důmyslný plán, jak všechny k Medjedovi nenásilným (pokud možno) způsobem nastěhovat. "Takže - hezky do dvojic... ne, nemusíte se držet za ručičky... nejdříve půjdu já a rabit, to aby si Medjed na ten smrad zvykl, potom Borin a Brambur, pak Bifoj a Bifuj, po nich Dablin a Bablin, za nimi půjdou Jogin s Gloginem, jako další Fakin a Kilin. Kdo ještě zbyl? Toro, Goro a Zoro - půjdete jako poslední ve trojici. Budu vám dávat znamení kouzlem 'Magická kukačka'. Jasný? Jak uslyšíte kukačku, vyjde dvojice podle pořadí. A ne, abyste šli všichni naráz!" "Hmm," zahloubal se Goro. "Kukačka, to je ten fták, kerý dělá 'Čim čim'?" "Hóby," ozval se Jogin. "Dělá 'Vrků vrků'" "Odkdy?" škytl Glogin. "Každej přece vi, že kráká, je to v tý říkance: kukačka letí nad hory - krá krá krá!" "Hele, nepletete se náhodou? Mysim že líce v noci a dělá -" "Vrků vrků," přerušil Bifoje naštvaně Jogin. "Krá krá krá!" "Hůůů hůůů," hlasitě zadeklamoval Bifoj. "Vrků vrrrghmplfch ughfmhhlmfff..." "DOST!" vykřikl Vandal. Pajzlové ztichli a Glogin přestal škrtit Jogina. "Kukačka -" nekromant přejel pajzly ledovým pohledem, "dělá kuku. Kuku, kuku, kuku. Jasné?" "Kuku," ozvalo se z nedalekého stromu. "Kuku. Kuku. Kuku. Kukukukukuku," znělo ze všech částí lesa. "To už jako máme všici jit?" zeptal se Glogin zmateně. "Tak jo," rezignoval Vandal a zachytil odcházejícího Glogina. "Uděláme to jinak, mnohem rafinovaněji. Budu vás volat jménem." Proti tomuhle řešení již pajzlové neměli námitek. "Haló," zavolal Vandal a zkoumavým zrakem přejížděl bludiště vápencových skal. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Magalhao, stojící o pár metrů dál zaslechl ostré zasvištění. Nekromant náhle padl k zemi, vykazujíc tak obdivuhodně rychlé reflexy. Nutno říci, že právě včas. V příští desetině sekundy mu nad zády nemalou rychlostí prolétl rotující předmět, který se v dalším okamžiku zaryl do vápencové skály. Rabit ho odhadl na těžký řemdih. "Jsme přá - medžik šíld levl najn! - telé," vykřikl ve spěchu nekromant, který si s malým zpožděním uvědomil vážnost situace. Ze skal vylétl dlouhý šíp, před Vandalem radikálně zbrzdil a odklonil se v úhlu asi šedesát stupňů, načež se neškodně odrazil od jedné ze skal. "Z***vená magie! Já se na to vy***u!! Vy d****ové, co si vůbec myslíte?! ****** !!!" (cenzura v zájmu zachování mravnosti - já vím, že cenzuru může provádět jen **- ***, ale koneckonců si můžete myslet, že ta magie byla zbarvená, i když to asi nebude dávat smysl... - pozn. kontrolora). Ze skály seskočila mohutná postava. O její velikosti svědčil i fakt, že skočila dolů s naprostou samozřejmostí z šestimetrové výšky. Jinak ale vypadala jako obyčejný (velmi) přerostlý člověk, snad jen ty krví potřísněné tesáky a bělma zabarvená do žlutočervena kazily dojem. V jedné ruce držela TĚŽKOU kuši. Vandal počkal, až se uklidní menší kamenná lavina a zvedl tvář vzhůru, aby nemusel hledět na špinavé, hustými chlupy zarostlé břicho. "Kdo jste?" zavrčel příchozí. "Jen si nemysli, mágu, že mě můžeš ublížit nějakýma kouzlíčkama, chachá. Jsem proti nim chráněnej!" dodal a pozdvihl paži, ověšenou magickými amulety a náramky všeho druhu. Vandal v jednom z nich poznal osobní amulet jednoho kolegy z dob studií. "Jsme jen unavení poutníci, kteří se chtějí ohřát ve tvém obydlí -" začal. "To vám můžu lehko splnit!" rozchechtal se Medjed, protože tenhle téměř třímetrový humanoid byl opravdu Medjed. "To bylo myšleno jen obrazně," pospíšil si nekromant s vysvětlením. "A také nejsem žádný mág, naopak, mágy z duše nenávidím..." "Jo? To mě podržte. Vypadá jako mág, kouzlí jako mág, mluví jako mág a není to mág?! A kdo teda jsi?" "Nekromant. Mimochodem, možná znáš mého bratrance Radegasta, dělá přírodní nekromancii..." "Radegast? To myslíš toho, jak má divnej výraz v ksichtu, dlouhou zástěru, rituální helmu s rohama a v ruce furt roh s chlastem? Jó, toho znám! Občas mu dodávám materiál. Měl jsi říct hned, že jsi jeho bratranec!" jásal Medjed. "Můžeme se tedy zastavit v tvém obydlí?" zeptal se Vandal spíše ze zdvořilosti. "Tak co tady vlastně pohledáváte?" zeptal se Medjed a ukousl velký kus krvavého masa na kosti, výrazně se podobající lidské. "Cestoval jsem na západ s jedním či dvěma přáteli..." Pod oknem kamenného příbytku se ozvalo zařehtání. "...nebo třemi?" zeptal se Medjed. "Vlastně ano... Borin, Brambur!" zařval nekromant z okna. Ozvěna jeho hlas znásobila. Netrvalo dlouho a oba pajzlové se objevili v dohledu. "Bohužel mé kolegy napadly dva tři tisíce skřetů, když jsem se zabýval svou praxí opodál..." pokračoval nekromant. "Ale stejně jim ti čtyři pajzlové dali zabrat, co?" uchechtl se Medjed. "To ano," prohlásil zaraženě Vandal a zavolal další dvojici. Mezitím přišli Borin s Bramburem. Nekromant jim naznačil, aby se posadili v koutě a nerušili ho v hovoru. Rabit zaregistroval další, tentokrát vzdálené zařehtání. "Naštěstí jsem se včas vrátil, ty zbývající skřety pobil..." "A zachránil všech sedm zajatců," ušklíbl se Medjed. Vandal získal dojem, že něco není v pořádku a rozčileně zavolal Dablina a Bablina. "Nakonec jsme tedy unikli a přišli do nížiny. Tam nás ale napadli Brrrkové..." "To jich asi muselo být dost, když se nebáli napadnout nekromanta, rabita a osm pajzlů, že?" Vandal pochopil, že se mu něco vymklo z rukou, nicméně se rozhodl věc dotáhnout do konce. Nevšímaje si Bablina s Dablinem, kteří právě přišli do místnosti, vyklonil se z okna a zavolal další dva pajzly. Rabitovi začalo vrtat hlavou, co to pořád ve skalách řehtá. "No, ve skutečnosti těch pajzlů bylo -" začal Vandal opatrně. "Nejmíň deset," napověděl mu Medjed. "Můžeš zavolat další dva." Vandal si utřel pot z tváře a udělal to. "A nakonec nás zachránili orli," dokončil, přemýšleje, jak do příběhu dostat poslední tři pajzly. "Ti orli jsou pěkní hajzlíci, vsadím se, že za to chtěli aspoň desetinu z nalezenýho pokladu, takže vás patnáct se bude muset uskrovnit," ulehčil mu to Medjed. Nekromant se podíval na Medjeda s úžasem drakobijce, který si tváří v tvář ohnivému drakovi uvědomil, že doma zapomněl kopí, brnění, ochranné amulety a podobné drobnosti. Nevěřícně potřásl hlavou a zavolal Tora, Tora, Tora, pardon, Tora, Gora, Zora. Než stačili přijít, vklusal otevřenými dveřmi dovnitř mohutný černý kůň. "Hodnej koníček. Poď sem, Šemíku, vem si masíčko," řekl Medjed změněným hlasem. Šemík si zlostně odfrkl a uhryzl polovinu masa i s kostí. Poté se otočil, zařehtal " - HA - HÁ" a odcválal pryč. "Mám rád chytrý koně," zabručel Medjed. "No, takže asi nebudete mít moc zásob a chtěli byste tady přespat, že?" Pajzlové nadšeně přikyvovali. "Desetina z pokladu," suše oznámil Medjed. "Cože?!" vykřikl teď už naštvaný Vandal. "No, no, jen si nemyslete, že mě vyžerete špajz a nic za to nezaplatíte," zamračil se hostitel. "Ale - jak vůbec můžeš vědět, že najdeme nějaký poklad, nic jsem ti přece neřekl!" bránil se nekromant. "Podívej, " usmál se Medjed obzvláště nechutným způsobem (jinak to ani neuměl), "kdysi jsem znal pár rabitů. Nechuť k opuštění pokladu u nich překonává jenom nechuť cestovat. Takže si myslím, že ta desetina vás přijde ještě docela lacino." Kromě několika obzvláště odolných pajzlů, schopných spát kdekoli a kdykoli bez ohledu na vnější okolnosti, se nikdo tu noc nevyspal. Náhoda tomu chtěla, že se zrovna konal sraz medvědodlaků z celého okolí. Někdo přitáhl sudy vína na povoze nějakého blázna, který si zřejmě myslel, že západní kraje všichni nazývají Divočinou jenom z legrace. Medjedovci se po několika vypitých hektolitrech dostali do správné nálady. Nikdo kromě nich by asi nepoznal, zda zpívají písničky v řeči medvědů, sprostě nadávají nebo jen tak řvou. Medjedovým hostům to stejně bylo jedno, protože takový šílený randál se nedal vydržet. Vandal se projevil jako masochista, když na sebe po půlhodině neúspěšně strávené s prsty zaraženými v uších seslal kouzlo 'Ohluchni'. Ani potom ale příliš nespal kvůli bolesti ušních bubínků, které se rozhodly nerespektovat fungování kouzla. Po půlnoci zábava vyvrcholila. I šli sníst nějaké skřety.
"Ňák mě neštymuje, jak Vandal vodmašíroval pryč." "Pré na jih, do Dolu Kultůru." "Hehe, a co tam? Tož ogaři, ňa sa zdá, že sa bojí a rači zdrh." "Ba jo, nechal nás ve štychu." "Nechte toho. Vandal není žádný zbabělec, šel na sever vyřídit si účty s Bílým Pánem, co minulé století obsadil Dol Kultur." "Jó, Borine? To je ňákej felčar?" "Ale, ne, to je nějaký mág, který uctívá Kokotha a chce na celém světě nastolit pořádek a zákony." "To jako ty vjeci, co říkaj, že něco nemožeš robit? Dufam, že ho Vandal rozmašíruje a roztahá jeho střeva na vohoz voštěpem od tyho Dolu, aby každej podobné pitoma zmérčil, jak dopadne, dyž si dá hubu na špacír!" "Tož ja, by nekvákali. To já jednú potkal ňákýho člověka v hnusně bílých hadrech a von mjel hezkú hůl, tak se mu i šlohl a von na mje remce: Nepokradeš. A já na to: to jako že už nikdá nic nečórknu? Jak to možeš vjedět? Nemám sa ti skór mrknuť na pajšl a iné flaksy co máš uvnitř břucha? A von: Nezabiješ. To už ňa dožralo, tak mě vrtá v lebeni, je vještec či co, usek sem mu škopek a von ani nemuk. A pak že nezabiju. Kdepá, tydle kecali sa musej mordovať." "Máš recht, ale mohl s nama klusať hin jen cez tendle les. Není tu zdravé vzduch jako u nás pod zemoj a ve dňu tu nejni klidno." "Ve dňu tu pré lícó velký pavóci, co chytajó lidi a pajzly." "Je to prauda, Borine?" "Drž hubu." "Sakrýš, je to prauda." Obří pavouci s klidem pozorovali skupinu spících pajzlů, neobratně zamaskovaných smrčky menší velikosti. Dost je to pobavilo. Pajzl se sice někdy dá přehlédnout, ale už těžko přeslechnout, zvláště když chrápe svým obvyklým způsobem. A co teprve třináct pajzlů! Mimochodem, kdyby se pavouci orientovali i podle čichu, našli by je mnohem rychleji... "Co budeme dělat, náčelníku?" otočil hlavohruď Tlustej Pabouk. Další dva pavouci se otočili také a čekali na rozhodnutí. "Je jich sice na nás moc, ale myslím, že když je zavážeme i s těmi větve- mi, nebudou mít mnoho šancí k útěku," pronesl Starej Bubřináč zvolna. "Ale co když se několika podaří prosekat ven a zaútočit na nás?" skočil mu neslušně do řeči Nafouk. "Jsme přece strážci lesa," upozornil ho náčelník vážným hlasem. Jedno ale pavouci vědět nemohli - že mezi pajzly chybí jejich vůdce Borin a také rabit Magalhao, který ho jako neviditelný špehoval a přemýšlel co má za lubem. Další události proto později nabraly neočekávaný obrat. Ale to bychom předbíhali - nejprve se podívejme, jak se vedlo pajzlům a pavoukům. Gloginovi se zdály podivné bílé sny, kdy kolem sebe viděl samé bílé provazy a nic víc. Kdyby byl člověkem, podvědomě by si řekl, že už nikdy nebude pít, nicméně Gloginův metabolismus už byl po letech tréninku založen spíše na sloučeninách s vazbou -OH místo H20, takže něco takového u něj nepřicházelo v úvahu. Každopádně si ale pomyslel, že tak pitomý sen ještě neměl. Zachechtal se a najednou mu došlo, že to není sen. To ostatně začali chápat i ostatní pajzlové. Když někteří zjistili, že jsou obmotáni lepkavými bílými provazy, popadla je zuřivost. Avšak pavučiny byly pevné a nedaly se jen tak přetrhnout. Osvobodit se podařilo jen Joginovi, který se obratně vyvlékl a Dablinovi s Kilinem, kteří se pomocí svých zbraní prosekali ven. Pavouci nejprve zneškodnili Jogina a poté spojenými silami i oba zuřivé bojovníky. Mezitím jim však znova utekl Jogin, kterého pak museli honit po lese hodnou chvíli. Nakonec se však i on ocitl na mýtince, kde byli naskládány zámotky s těly jeho kolegů.
Borin došel až k velkému dubu a začal ho pečlivě obcházet. Přitom dělal dlouhé kroky a něco si pro sebe mumlal. "Vousy vzhůru! *" ozvalo se z koruny. * Malé vysvětlení - zatímco lidem se říká 'Ruce vzhůru', u pajzlů je nutná tato malá obměna - pajzl musí se svými vousy stejně dát nahoru i ruce a jde hlavně o to, aby prokázal, že nemá ve vousu schované nějaké zbraně, např. obouruční bitevní sekeru - pozn. odborného spolupracovníka. Borin se podíval nahoru a s nevolí uposlechl příkazu. "Copak to tu máme," zachechtal se jiný hlas. "Pajzl a přišel krást, že jo? Odpověz!" zasyčel a z koruny seskočilo několik bytostí s dlouhými luky. Podle pochybného vzhledu, směšně zakončených uší a křiklavě zelených vlasů to byli lesní elfové. "Ale co vás nemá," pokoušel se Borin o úsměv: „Jenom tak cestuju a prohlížím si stromy..." "Opravdu?" zahýkal jeden z elfů, který prohledával Borina a kromě praku, dvou seker, pár šutrů a pohrabáče na vousy našel malou mapku. "Tady je kousek našeho lesa a u tohodle stromu je runa Hm, jako Hmůj, pajzlicky poklad. Ještě že to tu hlídáme..." "To je ale hluboké nedorozumění," bránil se Borin. "Ve skutečnosti to znamená Hmm-mérk-to a to je v překladu kulturně historická přírodně chráněná pamětihodnost." "Odvedeme tě ke králi, ten už rozhodne co s tebou," zamračil se vůdce elfů.
"Nebudu vám říkat přátelé," prohlásil Starej Bubřináč, "protože je to poněkud hloupé označení pro chutnou večeři. Nicméně možná vás trochu utěší to, že vás nesežerem. My, pavouci, se živíme tělními tekutinami, což v praxi znamená, že vás postupně vysajeme. Budete sice umírat dlouho a ve strašných bolestech, nicméně minule mi říkal nějaký člověk, že by dal nevímco za pár dní života navíc. Jste tlustí a odolní, takže někteří z vás vydrží i týden." "Zhuhvyzyhu," ozvalo se směrem od jednoho zámotku. "Také je trochu neobvyklé, že ačkoli spolu hovoříme, vy nás nevidíte. Po pravdě řečeno není o moc stát, protože si dovedu živě představit, jak vypadáme v očích hnusných bytostí s pouhými čtyřmi končetinami, z nichž jenom na dvou se pohybují. Váš kolega, co nám tak dlouho unikal po lese, byl podezřele bledý, když jsme ho chytli." "Vycucnem ho prvního!" zajásal Blbý Bublina. "A nejhorší jsou lidské ženy," nedal se přerušit Bubřináč. "Napřed řvou, že nemůžou dýchat a když jim sundáme vlákna z obličeje, začnou ječet a pak náhle pak přestávají komunikovat a dívají se na jeden bod na nebi." "Nešlo by to trochu zkrátit?" zeptal se Nafouk, který by se mlsně oblizoval, kdyby mu to anatomie dovolovala. "To je dneska mládež," poznamenal Tlustej Pabouk. "Možná se vám tohle zdá nefér," pokračoval Starej Bubřináč, "ale rozhodně uznáte, že z něčeho musíme být živi a pak - vy a lidi jste verbež, která do lesa nepatří. V tom se trochu názorově rozcházíme s kolegy skřety, kteří by vás zajisté pustili. Nu což, pustíme se do jídla. Můžete nám popřát dobrou chuť. Aha, nemůžete. Nevadí." Magalhao zatím prchal lesem od místa, kde uviděl elfy. Přiběhl na mýtinu a strnul při pohledu na tři pavouky, kteří svými rozměry rozhodně nevzbuzovali představu pavoučka pro štěstí. Pochopil, že se chystají obědvat a proto chtěl nejprve rychle utéct. Potom si ale uvědomil, že nezná cestu z lesa ven a navíc je ohrožen zisk pokladu draka Špaka. To rozhodlo. "Když neodtáhnete, podříznu ho!" prohlásil poté, co se zviditelnil s nožíkem Párátkem (sebral ho Smrťágolovi) přiloženým na krk náčelníka Bubřináče. "Tak jó," reagoval Blbý Bublina. Nafouk se jenom sebevědomě usmíval. "Hej," poklepal rabitovi na rameno pátou nohou Tlustej Pabouk, který předvídavě držel v křoví stráž, aby nebyla porušena slavnostní chvíle prvního náčelníkova 'výcucu' (tzv. první košt). Brzlík zaječel, pořezal se na ruce a pak se mu podařilo nějakým záhadným způsobem nasadit prsten na ruku. Nafouk, který k němu běžel, byl tak překvapený, že v plné rychlosti narazil do Pabouka a porazil ho. Magalhao mezitím osvobodil prvního pajzla. Měl štěstí že to byl Bifuj, který měl dostatek rozumu k tomu, aby napřed vysekal pár svých kolegů z vláken, než se musel začít bránit pavoukům. Ti bojovali statečně, ale sotva svázali Bifuje, už proti nim stála většina pajzlů a přesila stále vzrůstala. Rabit to sledoval neviditelný z vysoké větve a hlasitě to komentoval:
Chyť si mě pavouku
Mizerný nafouku
Kam to čumíš, bubřináči
Ta tvá parta je mi k pláči
Hele, ty mě nechytíš
Dívej, lezu stále výš
Jsi jak velká bublina
Která praskat začíná
Hledej si mě křižáku
Chytrej nejsi, hlupáku
Kdo to volá, jen se zeptej
Za chvíli už budeš mrtvej
Těmito a podobnými větami, které měl Magalhao za verše, způsobil v pavoučích řadách zmatek, protože při používání pitomých jmen měl leckterý z nich pocit, že někdo volá právě na něj (což Magalhao netušil). Blbý Bublina na to doplatil nejvíc - při zaslechnutí svého jména zanechal boje, načež ho skolil přesnou ranou Dablin. Zbylí dva pavouci se zuřivě bránili. Nebudu to protahovat. Zdechli všichni. Pavouci, samozřejmě. Náhle se však z lesa ozvalo: "VOUSY VZHÚRU!"
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html