KAPITOLA VI.: OSVOBOZENÍ PAJZLOVÉ A SPOUSTA CHLASTU
Král elfů seděl v temné podzemní síni na svém trůně, který zdobily lebky nepřátel a shlížel na svého zajatce. "Tak co mi odpovíš?" zahřímal jeho hlas sálem. "Jsem Borin Sekera, syn Trágila, syna Gethora. Pán Vršku. Neřeknu. Neřeknu. Neřeknu." "Tak ty neřekneš?!" zaječel král elfů. "Čarodějové, sem! Zmučte ho blesky!" "Chá chá chá!" řval smíchy Borin, zcela imunní vůči magii. Král zřejmě pochopil důvod pajzlova veselí, protože gestem ruky poslal své čaroděje pryč. "Co takhle Morkohryz? To je taková bylina s tak jedovatými bobulemi, že stačí..." "Imunní," zašklebil se Borin. "Myslím, že proti takovým palečnicím imunní nebudeš," prohlásil po chvíli zamyšlení král. "Klidně, ogare, ale nejdřív mě budeš muset stáhnout železný rukavice. Nesundal jsem je už sto let." "Natáhnu tě na skřipec!" vybuchl elf. "Paráda, konečně si protáhnu svaly..." "Nechám tě pálit žhavým železem!" "Ještě žhavějším než byly zbraně, co jsem rukama vytahoval z ohně?" "Na vlastní kůži ucítíš mučení vodou!" "Sem s ní, radši bych víno, ale když mám žízeň, je to jedno. Doufám že mě pomůžeš překonat můj rekord v pití, tuším padesát korbelů..." Král elfů vyčerpaně svěsil hlavu. Za chvíli sebou škubl. "Myslím, že vím, co ti pomůže rozvázat jazyk!" Borin se zachechtal. "Opravdu?" Král vstal z trůnu a pomalým hlasem s vítězoslavným a špatně skrývaným úšklebkem na tváři pronesl: "NEBO TI DÁM VYŠKUBAT VOUSY." Borin klesl na kolena a hrůzou se mu zježily vlasy na hlavě. S hrůzou zjistil, že se mu třesou ruce. "Ne, to ne..." blekotal. "Vousy ne... Všechno řeknu... jdu s někým k Vršku vyhnat draka Špaka a vzít si svoje bohatství... o tom mizerném pokladu pod stromem jsem vědel ale jen jsem si tam odskočil z cesty..." "Lžeš," prohlásil elfí král, který dobře věděl, že pajzl nikdy ne- řekne pravdu nepříteli. Neuvědomil si, že tu šlo o zcela vyjímečný případ, způsobený zoufalstvím pajzla, který by mohl ztratit svou celoživotní pýchu a výsostný znak svého národa. "Nicméně si myslím, že s tím mým zanedbatelným pokladem máš pravdu. Mí podanní chytli tvé druhy, takže je jasné, že jdete za něčem větším. Abych se to dozvědel, nechám ti nejprve vyškubnout pár vousů." Pokynul jednomu ze svých služebníků. Borinovi přejel po těle mráz a jeho jazyk začal spolupracovat obdi- vuhodným způsobem s mozkem. "Ne! Cestujeme skutečně na západ za velkým pokladem, ale, jak jsi moudře poznal, nejde o Vršek, naším cílem je Echsakrot, jezerní město, jehož starosta nechal ukradnout Špakovi cosi z jeho pokladu, když spal," produkoval Borin lži jako na běžícím páse. "Získal tak slušné bohatství, které půjčoval na nehorázný úrok a těm, kteří ho nemohli splatit (o což se osobně postaral) sebral všechen majetek. Tímhle způsobem získal velký poklad, který jsme mu chtěli vzít, tak že bychom nejdříve předstírali zájem na jistém obchodu a poklad za pomoci jednoho odborníka ukradli." "Velmi dobře," přikývl král elfů, hrdý na svoji moudrost, která mu pomohla zjistit pravdu. "A starosta Echsakrotu zatím říká, že nemá peníze a dokonce mi dluží poplatek za ochranu na tenhle měsíc... no, však se na něho podíváme... Stráže! Zavřete toho pajzla až zčerná!" "Doslova," dodal se smíchem. Borin měl štěstí, že Magalhaa, kterého zahrnul do své pohádky, uvedl jako 'dobrovolníka'. Kdyby se zmínil o rabitovi, elfímu králi by došlo, že mu kdosi unikl. Rabit byl ve chvíli přepadení pajzlů na stromě a měl stále ještě nasazený prsten, takže ho nikdo z elfů neuviděl. Mohl sledovat situaci, která se vyvinula jasně v neprospěch pajzlů. Ti sice byli silně bojovně naladěni, ale jejich bojové nadšení trochu ochladlo poté, co spatřili zhruba čtyřicet elfích luků namířených na svá těla. Pajzlové sice mohli často důvěřovat svému brnění, ale elfí šípy bývaly otrávené jedy, které zabíjely dokonce i většinu odolných pajzlů při pouhém škrábnutí. Proto po krátké debatě souhlasili s mírovou dohodou (my složíme zbraně, vy nás pravděpodobně nepostřílíte) a s krajní nechutí se nechali zajmout. Za elfy a svázanými pajzly klopýtal i Magalhao Brzlík. V následujících dnech pobíhal neviditelný rabit po elfím podzemním paláci, živil se z toho, co ukradl, navštěvoval pajzly a vedl s nimi předlouhé hovory na téma 'Kolik mi dáte, když vám dám tenhle kousek masa?'. Také si nechal odhlasovat navýšení své odměny o nejlepší kousek Špakova pokladu, takzvaný Arcišutr. Že ho s ním Borin chce praštit do hlavy a vyřešit tak otázku jeho podílu, rabit nevěděl. Stejně tak ale zatím nevěděl, jak dostat pajzly z hladomorny. Elfové sídlící v podzemních síních pod lesem se přece jen trochu lišili od svých příbuzných s Groglinky, nejen vzhledem, ale i zvyky. Například konzumovali daleko méně alkoholu a upřednostňovali před grogem víno, jehož velké zásoby pocházely zčásti ze starých časů, kdy ještě Divočinou projížděly kupecké karavany, zčásti z Jezerního města Echsakrotu, které králi elfů posílalo každý měsíc poplatek, mimo jiné i touto formou. Strážci, kteří byli udiveni tím, jak vězni v hladomorně nevykazují žádné známky hladovění, poskytli jednoho dne Brzlíkovi příležitost k osvobození pajzlů. Nějakým způsobem přišli k soudku vína. Když kolem nich Magalhao jako obvykle nepozorovaně procházel, vesele popíjeli a dostávali se do správné nálady. "Póslyš, kamráte, a tu-te-ten soude - škyt - k!" prohlásil jeden z nich, zatímco se rabit posadil nedaleko od nich. "Tén jim fakt nebude tento to?" "Né, nebudé chybjét, řikam ti už zas to... že jaksemtosakra myslel, no to... že jich posílaji... hódně posílaji po tom, jak to teče, he, jo po řece!" "Ško-škoda toho..." povzdechl si první strážce. "No tak se nezblázníme, né... sem s tim, na - škyt - pijem sé, né?" Rabit si nakonec z útržků hovoru dal dohromady, že král elfů dává posílat několik sudů na voru po řece. Víno bylo určeno pro vojáky, kteří tábořili u řeky několik mil na západ. Že šlo o ležení elfích vojsk, které se mělo za několik dnů vydat na pochod k Echsakrotu, aby ztrestalo tamější neplatiče, rabit navěděl. Pro něj byl koneckonců důležitý jen fakt, že existuje i druhá cesta ven, která není tolik střežená. Podle strážce sudy nakládalo jen několik vorařů, kteří zřejmě ani nebyli pořádně ozbrojeni. Rabit si v duchu sestavil plán. Zbývalo už jen zbavit se obou strážců. "Nechce se vám na záchod?" pronesl své myšlenky nahlas. "Né," prohlásil jeden ze strážců "Do-dobrý nápad," ozval se jeho kolega a potácivým krokem odešel pryč, broukaje si přitom nějakou sprostou písničku. Strážce, který zůstal na místě najednou zavrtěl hlavou. "Poč-počkat. On-se-mje-neptal." Pokýval hlavou a na obličeji se mu objevil výraz úporné snahy o soustředění. "Když-pak-on-se-neptal-mje... Kdo-pak-se-ptal-mje?" "Já," prohlásil Magalhao. Elfí strážce byl potěšen, že našel zpáteční cestu už na třetí pokus, ale jakmile uviděl svého mrtvého kolegu, zůstal zaraženě stát. "So... so mu to todle udělaló?" podivil se. "Párátko," odpovědel stručně rabit a podřízl ho taky.
"Takže ještě jednou. Až seběhnem tyhle schody, pobijeme voraře, rychle nasedneme na vory a přesekneme lana. Až se podzemní řeka objeví na povrchu, přistaneme a zkusíme se dostat ke stezce na západ." "Jasný, Borine." "Takže - hrr na ně!" Povykující pajzlové byli překvapeni, když po seběhnutí několika desítek schodů vběhli do úplně prázdného sálu s podzemní řekou, na které plaval naložený a stejně tak opuštěný vor. Odpověď na otázku kam se všichni poděli dával jen jakýsi vzdálený řev, vycházející z druhé chodby, ústící do jeskyně. Elfí voraři zřejmě také usoudili, že jeden sud králi chybět nebude. Podle intenzity hluku však buď šlo o velký sud nebo se neskončilo u jednoho. "Voni tam chlastaj..." "Dost řečí. Nasedat na vor!" "A co s tyma bečkama? Rúvnuť do potoka?" "Ogaři, to je víno!!!" Pajzlové začali otvírat sudy s vínem a hltavě chlemtat jejich obsah. Všichni se shodli na tom, že neuškodí trochu se před cestou posilnit, můžou přece kdykoliv přesekat lana a odplout... Po dvou hodinách byli královi voraři zpití téměř do bezvědomí, takže nemohli vnímat zvuky rozjařených pajzlů z vedlejší jeskyně. Ti na tom byli ještě o něco hůř, každý z nich totiž dokázal vypít množství, kterým by se kterýkoliv člověk dávno upil k smrti. Většina pajzlů nakonec přešla na stav zvaný 'mrtvolno' a začala chrápat v poloprázdných sudech, do kterých si nakonec všichni vlezli. Jedině na rabita se nedostalo. Sudů totiž bylo třináct a tak byl rád, usrkl-li si občas ze sudu, do kterého zatím jeho majitel nevlezl. Představa, že bude pít ze sudu, ve kterém leží špinavý pajzl, nebyla ani pro značně otrlého Magalhaa příliš lákavá. Nakonec tedy skončil jen vzteklý a skoro střízlivý. Když ale uslyšel vzdálené elfí hlasy od schodiště, byl za to druhé celkem vděčný. "...ídky říkaly, že ne... asi je ještě..." "Jaktože je ještě neposlali?! Co tam dělají?!!" Magalhao s hrůzou poznal hlas elfího krále. Uvědomil si, že - pokud může soudit podle počtu a intenzity kroků - ho doprovází skupina vojáků a poměrně rychle pochopil, že existují i dny, kdy jsou pajzlové trochu připravenější k boji. Hlavou mu bleskl šílený nápad a ihned ho začal uskutečňovat. Začal sbírat víka a v překotném tempu zavírat sudy. Naštěstí byli pajzlové natolik opilí, že mu v tom nijak nebránili. V okamžiku, kdy první elfové sestoupili po schodišti a vešli do sálu, zavřel rabit poslední sud a sám si rychle nasadil prsten. Za ozbrojenou stráží kráčel král elfů. Když spatřil opuštěný vor, zrudl vztekem. Poměrně rychle mu došlo, čím byli jeho poddaní tak zaneprázdnění. Nejprve chtěl nechat všechny voraře popravit a sudy urychleně poslat po řece, velitel gardy ho však přesvědčil, že vzhledem k jistým okolnostem by bylo vhodnější provést tato rozhodnutí v opačném pořadí. I tak trvalo více než dvě hodiny, než byli voraři schopní plavby. Konečně všichni nastoupili, vojáci přesekali z břehu lana a plavidlo se vydalo na svou krátkou cestu. Zatímco vypluli z podzemí, rabit si lámal hlavu, jak se vyhnout elfímu vojsku, u jehož tábora měl vor přistát. Nenapadlo ho ale nic lepšího, než všechny voraře podřezat, což vzhledem k tomu, že už nebyli tak opilí jako před několika hodinami, nebyl zrovna perspektivní plán. Rabit byl na jeho provedení navíc příliš zbabělý. A tak jen seděl a snažil se na něco kloudného přijít. Za zákrutem řeky se mezitím objevil tábor vojska, který se začal rychle přibližovat. Přinejhorším, přemítal Magalhao, vzbudím nějaký rozruch a až odvedu pozornost, rychle osvobodím pajzly a snad se nám podaří utéct... "Tak pojďte, musíme přirazit k břehu..." ozval se hlas jednoho z vorařů. "Ani ná-nápad," škytl 'kapitán' plavidla. "Se tam nezblázní. Pojedem kousek dál." "Ale tam jsou peřeje!" "Šak jo, dycky sem tama chtěl proplout..." nedal se odbýt jeden z nejopilejších elfů na palubě "S vorem?!!" "Jasněéé! My to dokážem!" Vzhledem k tomu, že takový přístup byl jednoznačně pozitivní a také proto, že už je stejně sebral proud, nebyly proti tomuto rozhodnutí žádné zásadní námitky. Vor se v peřejích několikrát zatočil, najel na velký balvan a rozlomil se na několik kusů. Sudy, elfové i rabit se ocitli ve vodě. "Po-pomóc! Neumím pláváááát!" řval velitel nyní již neexistujícího plavidla. Rabit plavat také neuměl a o to úporněji se snažil vydrápat na jeden ze soudků, se svou nízkou inteligencí zcela nechápaje principy stability a těžiště. Jako zázrakem ale přežil cestu peřejemi a dokonce se mu poštěstilo zachytit se malého kusu voru a vylézt na něj. Řeka byla už klidnější, ale přesto měla poměrně rychlý proud. Pluli celý den a k večeru Magalhao spatřil hradby Echsakrotu. Echsakrot, to byla vždy kapitola sama o sobě. O jeho založení se postaral jakýsi kdysi známý zloděj, podvodník a multigamista, jehož jméno nám nevděčná historie nedochovala. Jisté je jen to, že při jakémsi útěku se snažil přeplavit přes jezero v západní divočině a místo toho přistál na ostrově. To, že je to ostrov, by mu ani tak nevadilo, spíše skutečnost, že mu uplavala špatně uvázaná loďka, byla na pováženou. On ani žádná z jeho patnácti žen neuměli plavat nebo stavět čluny, takže mu nezbývalo, než na ostrově zůstat a založit město. Při pohledu na člun mizící v dáli pronesl památnou větu: 'Ech, sakra', která dala městu jeho jméno. Z uvedených skutečností plyne, že všichni obyvatelé Echsaktoru jsou potomky zakladatele města. V pozdějších dobách už sice stavěli čluny a občas uloupili elfům nebo kmenům divokých lidí nějakou ženu, ale první generace neměly při manželských svazcích příliš velký výběr, což zrovna nepomohlo snížit míru degenerace. Dějiny jezerního města Echsakrotu byly zajímavé, šlo by však o příliš dlouhé vypravování, které přesahuje rámec našeho příběhu. Proto bude lepší se vrátit k rabitovi a pajzlům, kteří konečně dopluli na jezero a nedlouho poté přistáli na ostrově. "Kdo je?" ozvalo se za branou, poté co na ni Bablin zabušil svým těžkým řemdihem. "Vrací se král Vršku," zařval Borin. "Jdeme skoncovat s naším nepřítelem!" "Nějací nájezdníci, šéfe," bylo slyšet hlas strážce Echsakrotu. "Prý s námi chtějí skoncovat..." "Postřílet!" "Ale to je nedorozumění," zavolal Borin, když uviděl za hradbami několik kuší. "My se u vás chceme jen najíst a napít a ..." "Takže žebráci? Postřílet!" Pajzlům trvalo dlouho, než rázného velitele stráží přesvědčili, aby zavolal starostu. Přišel však jen jeho zástupce a ten je nepustil do města dřiv, než slíbili Jezernímu městu desetinu z pokladu... Starosta a spousta významných osobností města mezitím oslavovali, protože byla neděle (kromě ní se slavilo už jen každé pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a sobotu - pozn. znalce místního folklóru). Dost je proto naštvalo, když do hodovní síně v tzv. Hradu, který vévodil městu, přišlo třináct promáčených a poloopilých pajzlů, kteří se ve městě už nedali nikým zastavit. Borin skočil na stůl a zařval na celou síň: "Jsem král Vršku a přišel jsem si vzít zpátky své království!" "Hmm?" promluvil starosta, zjevně čekající na pointu. Borin znejistěl a slezl ze stolu. Konečně přiběhl zástupce starosty a něco pošeptal do ucha vládci města. Tomu se po chvíli rozlil na tváři spokojený výraz. "Ach tak... potom buďte vítáni... Hej, doneste jim něco k jídlu!" "Á čó mněé, ubohémú štažečkoví..." ozvalo se odkudsi z rohu. Všichni se tam otočili a s úžasem zjistili, že tam sedí jakýsi žebrák ve špinavých hadrech, kterého si dosud nikdo nepovšimnul. V jedné ruce měl hůl, v druhé držel pohár s vínem. "Co to je?" zafuněl starosta. "Vyhoďte ho! Oknem!" dodal, zjevně potěšen faktem, že se hosté dočkají aspoň nějaké zábavy, kterou zhruba padesátimetrový let neštastníka rozhodně poskytne. Velitel obrany města, zlostný z toho, že nejen pajzly nemohl nechat postřílet, ale ani jim nedokázal zabránit přijít na hrad, si všiml skvělé příležitosti k tomu, aby dal průchod svému hněvu. Rázným krokem tedy vykročil k žebrákovi. Ve chvíli, kdy ho chtěl chytit a odvléct k oknu, stařeček čiperně vyskočil na nohy, kousek poodstoupil, podivně zagestikuloval a zamumlal: "Térn tu stoun." Velitel stráží ztuhl v póze s napřaženýma rukama a poté se proměnil na umělecky dobře zpracovanou sochu. Stařeček odhodil své hadry a uhodil svou nekromantskou holí do podlahy. "Zdravím všechny přítomné," zachechtal se Vandal. S potěšením se zadíval na svůj výtvor. "To máš za to vybírání mýtného na nekromatech," dodal tiše a škodolibě se usmál. "Ech, Vandale," koktal překvapený starosta, "co tady děláš? Doufám, že je všechno v pořádku, dodávky jsme -" "Co je mě po tom," mávl rukou Vandal. "Jsem tu kvůli Borinovi a jeho kolegům. Tak se postarejte, aby měli dost jídla a pití." Po tomto setkání se pajzlům vrátila dobrá nálada a nevšímajíce si ostatních, dali se s nekromantem do hlučné debaty. Brzy k ránu pak začali tvořit vskutku zajímavé plány na dobytí Vršku a zabití Špaka, jejichž hlavní přednost spočívala v tom, že si je druhý den už nikdo z přítomných nepamatoval. Za několik dní vyrazili na cestu, k velké úlevě starosty i dalších lidí z Jezerního města, jehož zásobám začala družina dávat dost na frak. Když procházeli jeho severní bránou, loučili se s nimi dobrosrdeční občané touto písničkou:
Vrátil se nám Vršku král
Jako žebrák přišel
Snad aby šel zase dál
Naši píseň slyšel
Pročpak by nás vyžrat měl
Nechceme ho tady
Ještě že se dneska chtěl
Obrátit k nám zády
Vrátil se nám Vršku král
A co má být, braši?
Nic nedal a jen by bral
Ve hlavě mu straší
Až si ho Špak sežere
qNo to bude sláva
Ať se rychle sebere
Bláznům příklad dává
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html