KAPITOLA VII.: NĚKDO DOMA
Cestou k hoře Vandal vyprávěl ostatním o historii Vršku a o své cestě do Dolu Kultůru. Protože rabit a někteří mladší pajzlové neznali podrobnosti o Borinově otci a dědovi, vyprávěl nejprve o nich. "Gethor, syn Dárkina prvního, byl mocný král trpaslíků a v době Špakova příletu vládl Vršku. Prý to byl skvělý válečník, i když někteří jeho nepřátelé tvrdili, že jen vzbuzoval hrůzu svou strašnou obří postavou - měřil totiž o něco více než jeden a půl metru! Přesto se většina pajzlů shodovala na tom, že by Špaka zabil, nebýt nesmírné kocoviny, kterou v době útoku měl. Po pádu Vršku Gethor prohlásil, že se mu stejně nikdy nelíbil a že si jde pro jiné království. plně sám odešel do Mordyje, kde vládnou sluhové Kokotha, trotlové, velcí bojovní skřeti řečení skuhruti a jiní v poměrně hojném počtu. Gethor přišel k bráně a zavolal: 'Tak vylezte, blbečkové, ať se nemusím unavovat, tohle je teď moje království'. Když se nic nestalo, naštval se, vzal svou legendární Krvavou sekeru, mezi námi učenci též zvanou 'Blůdsésty ex' a vběhl dovnitř. Nikdy nikdo už ho, s vyjímkou jeho hlavy, od té doby nespatřil. Jeho syn Trágil velmi trpěl ztrátou teď už svého království, ale nikdy nenašel odvahu se tam vrátit. Čím dál častěji se opíjel a pronášel pochmurné předpovědi, načež jednoho dne odešel a víc už se nevrátil. Před několika měsíci jsem konečně zjistil, že ho zajala smečka vlků Brrrrků a odvedla ho ke svému Bílému pánovi, co se tajně usídlil v Dolu Kultůru. V jeho vězení také zemřel. A protože jsem členem Černé Pětky, což je spolek nekromantů s cílem zničit všechny obránce takzvaného dobra, zákonů a pořádku, rozhodl jsem se s pomocí ostatních nekromantů při této výpravě porazit Bílého pána. A zvítězil jsem!" "Kecáš," utrousil Kilin, "nemáš jeho vúsy." Vandal se zamračil. "Za prvé, nesdílím zvyk pajzlů skalpovat slavné nepřátele. Za druhé, Bílý pán nemá vousy -" Pajzlové se s opovržlivými výrazy v tváři rozchechtali (pajzlové s oblibou praktikují svůj rasismus vůči všemu, co nemá vousy a občas mají sklon posuzovat slávu bojovníka právě podle délky jeho vousů. Kdo je nemá, je nýmand - pozn. autora). "Za třetí," pokračoval nekromant, "Jsem ho nezabil, ale jenom vyhnal..." Pajzlové se na sebe podívali a v jejich pohledech se zračila směs údivu, opovržení, zlosti a zmatku. "Musíte si uvědomit, že Bílý pán je skutečně mocný a ovládá větší síly než naše nekromancie," nedal se tím vyvést z míry Vandal. "A kam vůbec utekl?" zeptal se zamračený Borin. "Někam na jih... Ale on přijde den... !" zahřímal nekromant. "Jasný že příde, dycky je den po noci, né?" Nekromant jen otráveně mávnul rukou. Už při odchodu z Echsakrotu mohli díky dobrému počasí všichni vidět sídlo pajzlů, nyní obývané drakem Špakem. Vršek byla hora vysoká tak, že ve chvíli, kdy jim zbývaly ještě dvě noci cesty, se rabit musel zaklánět dozadu, aby spatřil její vrcholek. Jak vidět, pajzlové zřejmě měli smysl pro humor. "Doufám, že vchod není až někde nahoře..." vyjádřil rabit své nejtemnější obavy. "Né," uklidnil ho Bablin, "dvéřa sú v polovici kopca..." Konečně dorazili na úpatí hory. I tak jim trvalo mnoho a mnoho ho- din namáhavého pochodu, než se dostali k místu, kde měl stát vchod do síní pajzlů. Borin se ujal slova. "Hlavní vchod Špak zavalil, takže budeme muset použít tajnou chodbu. Naštěstí jsme v Groglince přečetli ten tajný vzkaz... 'Tady só dveře vysoké jak zaskrslé elf a možete šlapat tři vedle seba, dyž néste moc vyžraní. Jak začne klepat tá mrška prťavá lítavá do stromu ťukavá, di k šedému šutru. Pak čuč na poslední papérsek ale jen dyž je Buranův den a zmérčíš lochnu, kam možeš klúč strčiť, jestli ho teda máš, ogare.'... je Buranův den a slunce zapadá, to je taky důvod proč se sem plahočíme ve dne. Šedý šutr je tady -" "A ten datel asi bude ta mrška prťavá lítavá do stromu ťukavá," pousmál se Vandal. "Jak ty legendy krásně vycházejí... Chvílemi to začíná být nudné." "A tady je ta lochna," pokračoval Borin, "kam možu klúč strčiť, jestli ho teda -" Všichni se upřeně zadívali na vůdce pajzlů. "Sakra," zbledl Borin, "já ho nechal u El Bonda v Groglince..." Poslední paprsek slunce svítící na klíčovou dírku o délce dosahující průměru středního kola od vozu zmizel. Slunce zapadlo. "Co tu takhle rok počkat?" zeptal se po chvíli nesměle Magalhao. Několik nervově labilnějších trpaslíků začalo tlouct hlavou o skálu, zbytek se rezignovaně posadil. "Jsou tu i jiné možnosti," ozval se konečně Vandal. "Ty dveře jsou chráněny magií, ale i já znám pár dobrých kouzel..." Všichni souhlasili a tak nekromant požádal pajzly, aby kousek odstoupili, načež se začal koncentrovat na zaklínadlo. "Anlok dór," pronesl. Nic se nestalo. Vandal se zamračil. "Aha," řekl nakonec. Znovu se soustředil. "ANLOK GEJT." Zase nic. Fakin vyprskl smíchy, ale ihned ztichl poté, co si uvědomil Vandalův upřený pohled. Naštvaný nekromant si náhle vzpomněl na mocnou odemykací formuli, kterou ještě nikdy neuplatnil v praxi. Doufal, že aspoň tohle zabere a soustředil se tentokrát velmi dlouho. "ANYHYLEJT GEJT!!!" zařval konečně. Do chodby, kterou odkrýval otvor ve skále o průměru něco přes dva metry vstoupili hned poté, co pajzlové vyhrabali rabita pohřbeného pod hromadou suti, přivedli ho k životu a provizorně si vyklepali svá pomačkaná brnění. Vandal vděčil za život jen díky velmi rychlým reakcím a pohotovému zaklínadlu. Po několika desítkách metrů se radši zastavili a s obavami pozorovali praskliny, které se objevily ve stěnách zřejmě po úspěšném kouzle nekromanta. Místy i strop hrozil zřícením a s tím, jak byl drak blíž a blíž, se u dříve tak bojovných pajzlů začala projevovat nervozita, takže se všichni jednomyslně dohodli na vyslání rabita na výzvědy. Když došel až na konec chodby, zatajil se Magalhaovi dech. Chodba ústila do ohromného sálu se spoustou pobořených schodišť. Bylo tu osvětleno - uprostřed sálu byla obrovská hromada zlata, stříbra, šperků, drahokamů, zdobených obyčejných i magických zbraní, štítů, brnění i spousty jiných předmětů. A na všem ležel velký ohnivý drak. Chrápal. V prvním okamžiku chtěl rabit s jekotem utéci, drak v něm vzbuzoval velkou hrůzu, nakonec ale zvítězila ještě silnější touha nahrabat si z pokladu co nejvíc. Teď, když se zatajeným dechem procházel kolem spícího draka, přemýšlel, co všechno si má odnést. Na tělo si navlékl stříbrné brnění, které mu kupodivu padlo, kapsy si nacpal zlaťáky, které ale později vyměnil za různé šperky; nakonec i ty vyházel a bral jen diamanty. Jeden byl velký jako jeho hlava a těžký tak, že ho sotva uzvedl. Rabit se vydal na cestu zpět, když se najednou otevřelo dračí oko, kolem kterého právě procházel. "BAF!" řekl Špak. Magalhao spadl na zem, zbledl na úroveň mrtvoly zasypané vápnem a neklepal se jenom proto, že díky smrtelnému šoku nebyl schopen pohybu. Když se mu po několika nekonečně dlouhých vteřinách opět rozbušilo srdce, byl nucen čelit dalšímu útoku na svou psychiku. "Cóóó jééé?" prohlásil udiveným tónem drak. "Dóúfáám, žéé séés néé- lééklll..." Rabit dostal při leknutí nepříjemný tik, kterého se už nezbavil až do smrti. Cukání hlavy na stranu drak pochopil jako zápornou odpověď. "Ááá kdóó vůůbééc jsííí?" pokračoval Špak ve vyptávání. "Ja-ja-ja jsssem r-r-r-r-rab-bit a-a-a-a-a kdo-do-do jsi-i ty-ty?" zeptal se rabit, přestože to dobře věděl. "Jáá jséém dráák Špááák. Hlíídáám túú póókláádýý páájzlůům. Hééléé, žéé jsíí chtěél něécóó vzííít?" Špak si nyní konečně všimnul drahokamu, který Magalhao křečovitě držel. Tomu se povedlo odklopýtat pár kroků dozadu a uchránit své ušní bubínky před úplným odrovnáním. "N-n-ne-e, ví-víš mě-mě se-sem pos-s-la-li-li pa-pa-pa-pajzlové," klepal se rabit a jeho tik utvrzoval draka v tom, že opravdu nepřišel nic ukrást. "Páájzlóóvéé séé vráátíílííí?" zeptal se drak a bylo na něm vidět, že z toho má radost. Brzlík si chvíli srovnával v hlavě jeho prohlášení a nakonec mu nesměle položil otázku. "Ta-takže ty-ty ne-nechceš z-zabít pa-pajzly?" "Záábííít? Tóó jéé přéécéé óóšklíívééé! Tóó séé nééděélááá!" "A-ale před mnoha lety jsi ta-tady pár pajzlů r-rozsedl a zničil jsi-si jim království," nevzdával se Magalhao. "Jáá vííím," povzdechl si Špak a z jeho velkých dračích očí se začaly koulet slzy. "Ááléé jáá nééchtěéél... Jáá chtěél býýt jéén káámáá- rááád... Jéénžéé páák jséém séé nééóóvláádll áá úúléétěélóó míí tróóchúú óóhněé áá páájzlóóvéé úútééklíí prýýýč..." "N-no, teď se vrátili," přikývl rabit, přičemž samozřejmě zamlčel fakt, že se s ním asi nebudou přátelsky vybavovat. "Tóó jéé dóóbřééé. Táák jíím něécóó dóónéés áá řéékníí jíím, ááť jdóú sééém. Hééléé, nééchcééš síí séé mnóú hrááát?" Špak se najednou obrátil tak, že ležel na zádech a dělal mrtvého. Rabitovi nebylo jasné, o jakou hru se jedná, ale když vstával a třel si natlučené klouby, zpozoroval, že má světlou skvrnu na krku, kde ho také nechránily tvrdé šupiny. Poté, co se na ni zeptal, dostal od draka odpověď, že je to památka na zranění z dob, kdy byl daleko menší a jeden zvlášť přesný ostřelovač ho trefil střelou z katapultu. Rabit si to zapamatoval a po zdvořilém odmítnutí hry 'na mrtvolu' se vydal na zpáteční cestu. Byl tak rozrušený, že na místě nechal obří drahokam. "Póóčkéééj!" ozvalo se daleko za ním ve chvíli, kdy už prošel skoro celou chodbu. Zároveň se u ústí chodby objevil plamenný jazyk, který proletěl chodbou a přestože po dvou stech metrů už ztratil většinu své intenzity, ošklivě popálil rabita a sežehl mu část vlasů. Špak se zřejmě opět neovládl. Rabit se vypotácel ke vchodu a spadl k nohám překvapených pajzlů. Cestou někde ztratil obří drahokam, což bylo jeho štěstí, protože se jednalo o Arcišutr a Borin měl zásadu, že se předsevzetí mají plnit. "Hébe se," prohlásil někdo. "Ale zřídil ho dosť..." "Sviňa jedna dračí..." "Ale on to neudělal schválně. Má nás za přátele a hlídá vám zlato," zasténal rabit. "Ogaři, von dočista zmagořil," prohlásil Dablin. "Tož to je ta dračá hypnóza," přidal se Toro. "Zavrtá mu kukuč až do lebeňe a taký chudák pak musí robit, co mu drak nakecá." "Ale ne..." bránil se rabit. "On si chce jenom hrát a klidně vám ten poklad předá. Nemá rád zabíjení." Pajzlové soustrastně pokývali hlavami. "Ale že je to takto tvrdé, to bych nikdy nepoudal," povzdechl si Bablin. "Šlo mu o kérk, ale furt mě neštymuje proč ho drak nesešrotoval," zamračil se Goro. "Třá nás chcel varovat..." "Co tomu říkáš, Vandale?" Ale Vandal byl opět pryč. Po hodině debaty se bojovně naladění pajzlové přece jen rozhodli, že půjdou draka zabít. Připravili si zbraně a vběhli do chodby. Špak je už očekával. Jakmile doběhli do sálu, zařval: "Náázdááár!" Pajzlům nad hlavami proletěly plameny, které několika z nich mírně ožehly vousy a Borinovi částečně roztavily rohy zdobící jeho přilbu. Špak se znovu nedokázal ovládnout... Po této domnělé ukázce síly i ti nejodhodlanější pajzlové najednou ztratili chuť na boj, otočili se a hrdinně prchali zpět. "Póóčkééjtééé!" marně za nimi volal drak. Mezitím se Magalhao pomalu dával do pořádku. Najednou ho ale rozrušila podivná věc. To, že ve velké nadmořské výšce poletují kukačky, sice bylo divné, ale pořád se to dalo akceptovat. Daleko podivnější však bylo to, že se kukačka vůbec nechovala jako obyčejná kukačka, připustíme-li, že není zrovna zvykem tohoto ptáka říkat 'Nazdar, klukukuku'... "Ty mluvíš?" zeptal se rabit, když se trochu vzpamatoval. "A proč ne, kukuku. Mluví vlci Brrrrci, orli i jiná havěť, tak proč by nemohla mluvit kukukukačka? Hele, můžeš mě teď něco říct o tom drakukuku?" "No... byl velkej a úplně pitomej a občas chrlí oheň. A proč se vůbec ptáš?" "Naše organizace má zajem na zabití všech drakukuků a hledáme jeho slabé místo, kukuku." "Tak to ti musím něco říct," zachechtal se rabit a pověděl kukačce všechno o Špakově zranitelném místě na krku. "Děkukukuju. Tak už víme jak na něj a máme to z krkukuku." Magalhao se ještě zeptal, chtějí-li ho snad uklovat, ale kukačka odvětila, že je to jejich starost, potřebují jedině, aby drak doletěl do Echsakrotu. Rabit slíbil, že se ho tam pokusí nějak dostat a kukačka odletěla. Za chvíli přišli naštvaní pajzlové a Magalhao jim vyprávěl o podivném setkání. "Borine," uslyšel kohosi zezadu, "Ta magořina z té dračej hypnózy trvá tak dlúho?" "Nevím," odsekl Borin. "Dávejte na něho pozor a kdyby se pokusil někoho pokousat nebo tak něco, tak ho svažte a dejte mu roubík." Příštího dne, když všichni pajzlové spali, rabit nenápadně vstal a vydal se znovu ke drakovi, přičemž doufal, že aspoň tentokrát udrží oheň za zuby. "Náázdááár!" zaburácel Špak když ho uviděl, ale oheň naštěstí nevychrlil. "Kdéé jsóú páájzlóóvééé? Přííšlíí áá záás óódééšlííí..." "Bojí se tě, Špaku," odvětil Magalhao a přešel ke své oblíbené činnosti - lhaní. "Děkují ti za střežení pokladu, ale prosí tě, abys odtud odletěl..." "Ááléé kdéé búúdúú býýdléét?" zeptal se drak žalostným hlasem. "V Echsakrotu, Jezerním městě, stačí jim říct a oni se o tebe postarají," škodolibě se ušklíbl rabit. "Znáš cestu?" "Jíístěéé, přééd stóó tříícéétíí léétýý jséém náád níím léétěéél," odvětil Špak, rozloučil se s rabitem, nechal od něj pozdravovat pajzly a odletěl. Vršek se zatřásl a ohromný hluk vzbudil pajzly. Když se podívali na obloku, uviděli Špaka. Nejdřív se příchystali - dle pesimistů k poslednímu - boji, pak ale zjistili, že drak nabral jižní kurs. Oddechli si a šli k místu, kde stávala hlavní brána, odtud byla totiž slyšet ta strašná rána. Hlavní vchod byl opět otevřený, byť tam místo mohutné brány jen zela ohromná díra ve skále, protože Špak vyletěl ven tím způsobem, že prorazil hromadu suti, kterou byla brána zasypána. Pajzlů se zmocnilo ohromné veselí a když jim rabit vyprávěl, jakou lstí je zbavil draka, začali mu místy i věřit a Borin mu dokonce poděkoval, což je věc u pajzla nevídaná. A na Jezerní město zatím čekalo překvapení...
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html