KAPITOLA VIII: OHEŇ, KREV A HAPPYEND
Strážný zíral z věže na rychle se zvětšující skvrnu na nebi. Po chvilce bylo zřejmé, že to má čtyři nohy, dvě křídla, dlouhý ocas a je to hodně velké. Voják ještě nikdy v životě draka neviděl, ale bylo mu jasné, že pokud tohle není drak, pak je to přinejmenším stejně hnusné. Začal bít na poplach. Jeho srdce bušilo se stejnou naléhavosti a mozek chvílemi ve snaze neudělat realitu ještě horší než zrovna je zamlčoval důležité informace. Například tu, že to padesát metrů dlouhé stvoření se zuby, které svou délkou téměř dosahovaly výšky dospělého člověka, křičelo: "Nááázdáááár! Chcíí býýt vááš kááámáááárááááád!" Jan Kryštof Bastard, největší rváč Echsakrotu se zvedl z prachu ulice, kde vyspával po menší oslavě. Vzbudil ho nějaký hluk a Bastardova tvář dávala jasně najevo, že ten, kdo onen rámus způsobil, to rozhodně neměl dělat... Nad severní částí města zatím zuřil tvrdý boj. Vojáci stříleli své šípy po drakovi, nicméně ani jeden nebyl schopen proniknout pod tvrdé dračí šupiny. Dřevěné části hradeb - a těch bylo vzhledem k úspěšné politice 'na všem se dá ušetřit' mnoho - vesele hořely, stejně jako spousta domů v severní čtvrti. Oheň byl samozřejmě důsledkem drakovy chvilkové ztráty sebekontroly. "Nééchtéé tóóhóóó," žadonil Špak, ale nebylo ho vyslyšeno. "Utíkejte!" řval dezertér, odhazuje svůj luk stranou. "Drak! Drak je tady! Všechny nás sežere!" Bastard se vyzbrojil výše zmíněným lukem a spokojeně se zašklebil. To, co musíme z nedostatku větší fantazie nazývat úsměvem, mu však rychle zamrzlo na tváři. Neměl žádné šípy. Dezertér se i s toulcem připevněným na zádech vzdaloval značnou rychlostí a jeho styl úprku rozhodně nesliboval žádnou naději na dostižení člověkem, co si ještě plete pravou a levou nohu, natož aby se dokázal přinutit k běhu. Drak zanechal dalších pokusů domluvit se s posádkou strážních věží u severní brány a odletěl směrem ke středu města. Měl v úmyslu omluvit se starostovi a požádat o azyl. Vůbec si nevšiml malé kukačky, která letěla ze všech sil stejným směrem. Bastard sice nenašel žádné šípy, ale došel k názoru, že dvojice kopí členů městské stráže by mohla plnit stejný účel možná i lépe. Jediným problémem byly podivné názory stráží, kteří se svých zbraní vzdát nehodlali. Nakonec ale Bastardovy rozumné argumenty, zahrnující lámání končetin, vyrážení zubů a nekompromisní otloukání hlavy soupeře o zeď převážily. Bylo na čase, protože drak právě přistával na náměstí před radnicí. Bastard se zachechtal a nejistým krokem vykročil k němu. Neušel ale ani pár kroků a před očima se mu zakomíhala křídla jakéhosi ptáka. "Kuku. Agent kukukukačka. Až vystřelíš z toho lukukuku, tref ho do toho flekukuku. Kuku," prohlásil pták. Zmatený rváč vytřeštil oči, pak si je protřel a zatřásl hlavou. "Sakra, TAKHLE ožralý přece nejsem!" prohlásil překvapeně. "Jsem mluvící kukukukačka. Věř svému zrakukuku. Trochu kukukuráže, klukukuku." "A kam že ho mám trefit?" zeptal se nejistě Bastard, zatímco se jeho inteligentnější já ptalo zbytku osobnosti, zda ze sebe nedělá idiota, mluvíce s jevem, který musí být snem, halucinací nebo výsledkem rovnice, ve které figuruje množství alkoholu a přebujelá fantazie. "Támhle, na krkukuku. V mládí ho tam praštil kámen z prakukuku." Bastard si povzdechl a přišel blíž k drakovi. Tváří v tvář obrovskému tvorovi už se necítil tak jistě, nicméně i tak ho oslovil s dávkou pro něj běžné arogance. "Hej, ještěrko!" zařval. Špak, který v marné naději sledoval radnici, doufaje že se v některém z jejich oken objeví starosta nebo alespoň některý z jeho zástupců, otočil nejprve svou hlavu a posléze i celé tělo k troufalci. "To jsi byl ty, co dělal ten strašnej randál?" zeptal se nyní už mírně pobledlý a potlučený Bastard hned poté, co vstal ze země. "Asíí áánóóó," povzdechl si drak. "Jáá chtěl býýt jéén káámááráááád... Áá óóníí měé néépóóslóúcháálííí." "Aha. Prima," prohlásil Bastard poté, co si drakovo prohlášení srovnal v hlavě. "Mohl by ses teď na chvíli podívat nahoru a nehýbat se?" Špak, potěšen tím, že se s ním konečně někdo baví, zvedl hlavu a odhalil tak světlou skvrnu na svém krku. "Ještě chvilku... hned to bude..." mumlal Bastard, který se už potřetí pokoušel napnout tětivu s kopím. Konečně se mu to povedlo. Kopí se zlověstným syčivým zvukem prořízlo vzduch asi metr od drakova krku a pokračovalo až do jednoho z oken radnice, za kterým se současně ozval výkřik, následovaný podivným chropotem. Po chvilce z okna vypadlo mužské tělo, které se poté rozpláclo na dlažbě. Bastard v něm poznal zástupce starosty, což mu trochu zlepšilo náladu. Drak otočil hlavu. "Chúúdááák, móóc séé výýkláááněéél?" zeptal se. "Jasně. Mohl by ses ještě jednou ke mně otočit a chvíli se dívat nahoru?" zavrčel rváč. Špakovi sice vrtalo hlavou proč, ale udělal to. Bastard se dlouho upřeně díval na svůj cíl. Jeho výraz prozrazoval velkou soustředěnost, vyskytující se jen u lidí, kteří se silou vůle pokoušejí přemoci jistou společenskou únavu a trefit se do dveří. Ve chvíli, kdy konečně vypustil kopí, začalo to být drakovi divné a trochu se pohnul. To neměl dělat. Pokud by zůstal nehybně na místě, střela by ho opět minula. Takhle se kopí zarylo přímo do středu skvrny. Špak zařval, v poslední křečí zbořil pár baráků včetně radnice a zdechl. "Já ti dám budit mě," spokojeně přikývl Bastard. "A pak promluvil Bastard Lučištník: 'Ej, ty potvoro vzrostlá, vidíš moje černé kopí, které hnedle v těle svém mít budeš. Protože tohle je kopí to, které vždy trefí, co třeba je. Na smrt svou chystej se, protože hodina tvého života poslední nastala teď.'" Kolem Zchwastala, potulného vypravěče a očitého svědka událostí, zvaného mezi přáteli Hluchý magor se už utvořil velký kruh lidí. Všichni napjatě naslouchali. Bastard se opíral o luk a snažil se pochopit, co se děje. Rozhodně si byl jistý, že uvedený proslov k drakovi se v jeho podání redukoval na všeobsažné 'chcípni'. Nicméně s každým slovem vypravěče na něj lidé hleděli s rostoucím obdivem, takže vyčkával a šklebil se obzvláště připitomělým způsobem. "To je muž na svém místě," ozval se z davu nějaký hlas. "Ať žije Bastard Lučištník!" "Von je lučištník? Já teda nevím, jenom si pamatuju že mě jednou vyrazil dva -" "Jistě že je lučištník, nevidíš ten velký luk?" "Ten by se hodil na Hrad líp jak náš starosta!" "Cože? Ale starosta je přece..." "No jo! Měl by být novej starosta!" "Já myslím, že si zaslouží víc než být nějakej podělanej starosta..." "Jasně! Ať je král!" "Král? To je co?" "No jako starosta, ale má korunu a všude ho znají..." "Tak to jo... starostu vyženem a Bastard ať je král" "Jo!" Starosta, který ten den navzdory úředním hodinám zatím neopustil hrad (což bylo jeho štěstí, zřícení radnice nikdo uvnitř nepřežil) znepokojeně pozoroval narůstající dav, který kráčel k hradu. Lidé se zastavili pod hradbami a kdosi vylezl na nejbliší vyvýšeninu. "Lidé!" zařval. "Dost bylo starosty! Podívejte se na něj! Ždímal z nás daně, kradl, podváděl, smilnil! Takhle by to nešlo! My chceme lepší, svobodnější společnost! Chceme taky beztrestně krást!" "A podvádět!" "A šmilnít," rozzařil se jakýsi zhruba devadesátiletý stařeček. "A proto," pokračoval řečník, "nám bude vládnout král Bastard, který nám tohle všechno zaručí a dovolí každému být sobeckou sviní!" Zezdola se ozvaly souhlasné výkřiky. "Bastard! Bastard!" "Bastard na hrad!" "Na hrad!" "Na hrad!" "Nasrat!" ozval se jakýsi diverzant. Toto slovo se vzhledem k náladě davu stalo i jeho epitafem. Podobný osud stihl ještě pár lidí, kteří poukazovali na to, že po svržení starosty je potřeba některé zákony zachovat. "Bijte ho, je to kolobourant!" ozval se odněkud zmatený výkřik. "Kolobourant?" "To je metafora, znamená to, že trhá partu, což znamená že jde proti nám," vysvětloval někdo velmi inteligentní a vzdělaný. "Fakt? Bijte ho!" Poté, co se lidé sjednotili na stejném názoru (mrtvý starosta, dobrý starosta), což znamenalo, že mezi nimi už neexistoval nikdo tak odvážný nebo hloupý na to, aby se pokusil od tohoto názoru lišit, srotili se k frontálnímu útoku. Poněkud jiného názoru byla palácová garda. Většina jejich příslušníků však až teprve teď zjistila, že opravdu nebylo moudré pít na sekyru doslova a nechávat v hospodách své zbraně v zástavě. Zatímco útočníci vytasili meče, gardisté se vytasili s lehkými obušky. Občané zaútočili. "Máme holé meče! Máme holé meče!" řvali přitom. Což ostatně byla pravda. Na hradě se oslavovalo ještě hodně dlouho. Po likvidaci starosty už zbývalo jen postarat se o draka. Je pravda, že ho museli vykuchávat zevnitř, což v praxi znamenalo člověka, který dračí tlamou vlezl dovnitř a odtamtud nosil kusy masa. Lidé opékali dračí maso nad ohněm a volali: "Špak má šmak!" O několik dní později byli pajzlové stále uprostřed inventarizace pokladů. Glogin se opět zpil do bezvědomí a Goro prohlásil, že tak krásné místo nemíní opustit. Jogin občas plaval hromadou zlaťáků tam a zase zpět. "Takže to máme osmsetšedesátčtyřitisícsedmsetdvacetdevět zlatých," prohlásil unavený Borin. "Kolik máš těch rubínů, Babline?" "Sedmset osm," odpověděl tlustý pajzl a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo. Po celodenním počítání už toho měl stejně jako Borin docela dost. Do jeskyně se přiřítil rabit, lapající po dechu. "Co ceš, čórkaři?" ušklíbl se Zoro. "Ta-ta-ta-tam na jihihu... vo-vo-vojska..." "Že by mašírovali na kamarátšoft?" zachechtal se Dablin. Borin rozčileně udeřil svou sekerou do hromady, na které stál, čímž rozvířil množství zlatých mincí a prstenů, které vytvořily menší zlatý déšť. "Přišli nám sebrat naše poklady! Do boje! Však my je naučíme!" "Borine, necu se do toho plíst, ale myslíš že sa hromada rabijátů podělá z třinácti pajzlov?" zavrtěl hlavou Bifuj. "A jedneho čórkaře," dodal s úsměvem na tváři Zoro. "A jednoho nekromanta a jeho armády? Uvidíme." Všichni se jako na povel otočili ke vchodu, ve kterém stál Vandal a tvářil se náramně sebevědomě. "Nekroš je tady!" zaradoval se Brambur. "Jaké armády?" podezíravě se zeptal Borin. "No, vlastně dvě. Moje armáda má pracovní název Démoni a bude v ní vystupovat Medjed a jeho parta a taky Tomík Doombadill se svojí bandou. Plus pár nemrtvých pod mým velením. Druhá armáda budou orli" "Výborně!" jásal Borin. "V tom případě máme vítězství v kapse! Ale -" zarazil se najednou - "oni budou bojovat dobrovolně?" "No... většina Démonů jo, ale Medjed a orli ne... slíbil jsem jim po další desetině z pokladu." "COŽE?" zaskřípal zuby Borin. Jeho obličej, pokud byl předtím děsivý, nyní hrál strašlivými konturami. "Z MÉHO pokladu ty takhle rozdáváš?" Všichni kromě Vandala, Borina a Glogina, který toho nebyl z technických důvodů schopen, ustoupili asi o deset kroků. Vandal cosi zamumlal a najednou vyrostl asi do třímetrové výšky. "A N O , B O R I N E S E K E R O !" zahřímal sálem podivný hlas. Každý na Borinově místě by zbledl a utekl nebo padl tváří na zem, nicméně pajzl se jen ušklíbl. "Jsem imunní proti magii, to bys mohl vědět. Takže ze sebe tu iluzi můžeš sundat a pak si promluvíme o tom, jak Medjeda a orly oholit. Co takhle dát jim třeba TU SAMOU desetinu pokladu?" Král Bastard táhl v čele armády na sever. Před třemi dny se stal vládcem napůl zničeného Echsakrotu. Ještě tu noc měl velký proslov o zbabělých a ničemných pajzlech, kteří poslali draka, aby zničil jejich krásné (při tomto slovu musel zadržovat smích) město. Brzo se dostal k hlavní myšlence - vypravit se na sever a tam vykouřit pajzly z doupěte, kde se skrývá dost pokladů na to, aby z nich bylo možno zaplatit škody napáchané Špakem. Hned první den se setkali s armádou lesních elfů. Jejich král nedostal ten měsíc zaplaceno 'za ochranu' Echsakrotu a vydal se toto město zničit. Když však jeho zvědové přinesli zvěsti o drakovi, novém králi a jeho výpravě, změnil názor a po boku Bastardových vojsk se vydal loupit k Vršku. Tak se stalo, že k síním pajzlů spěchaly čtyři armády, z čehož jen dvě byly plně humanoidní. A brzy jich bylo ještě víc... "Nevím, jestli Démoni dorazí včas," prohlásil Vandal, sledující vojska, která se brzy po ránu blížila k úpatí Vršku. "A orli už tu taky měli být. Mimochodem, doufám, že tu novou dřevěnou bránu dostavíte včas." "Borine, hin jedna kvadróna sem de ze severu!" ozvalo se ze strážní věže. Borin zaklel a oběhl hradby k severnímu ochozu. "To nejsou nepřátelé," prohlásil po chvíli. "Tohle vypadá na bratrance Dárkina Železnou Tlamu!" Dárkin Železná Tlama byl králem Železných pahorků ležících dva dny cesty na sever od Vršku. V mládí byl znám jako Dárkin Nevymáchaná Tlama, takže se asi nelze divit tomu, že mu při jedné diskusi oponent vyrazil všechny zuby. Dárkin si pořídil zuby nové, železné (správně předpokládal, že by se mu zlaté někdo pokusil ukrást, což by pro něj nebylo z pochopitelných důvodů nejpříjemnější záležitostí). Odtud tedy přezdívka. Někteří ale říkají, že plyne spíše z jeho záliby chodit do boje v těch nejkvalitnějších železných helmách. Také se povídá, že Dárkin je mimořádně úchylný pajzl, protože má radši železo než zlato. Všichni přiběhli k bráně a čekali těch pár hodin, až jejich nové posily vyšlapou nahoru. Většina vojska se ale zatím utábořila na úpatí Vršku, jenom pár set metrů nad úrovní terénu. Pozdě večer k bráně přiklusalo pár velkých plechovek. "Huh hohihe hy haheh hehihe," prohlásila ta nejkvalitněji vyrobená. Pajzlové jen zmateně hleděli. "Dámn, ftym sa nedy luftn!" vykřikla hlava, která se objevila poté, co z ní její majitel sundal kovové cosi připomínající helmu. "Sakra, v tom se nedá dýchat," pohotově překládal Vandal. Pajzlové z Železných pahorků mají svérázné nářečí, kterému někdy nerozumí ani jejich kolegové z jiných krajů. Jsou v něm dokonce i fragmenty magičtiny. Naštěstí tu byl přítomen nekromant, opravdový znalec všech jazyků a pajazyků. "Ná te vylkom, Borine, huž zme hýr a redy helpnot. Kyho nýd mordyt?" "Nu, buď zdráv, Borine, už jsme tu a jsme připraveni ti pomoci. Koho potřebuješ porazit?" "Dárkine! Ty starej bastarde! To jsem rád, že jsi tady! Hele, co to máš za divnou helmu?" promluvil pro změnu Borin. "Dárkine! Te oult čubkysyn! Tosem plešr, žesy hýr! Tlem he tumeš fakyn helm?" "Armórer chrchlel ža tue perfykt helm, nét placu fyr gřanc. Decvaj tym neso lochnoj," vysvětloval Dárkin "Zbrojíř mi říkal, že je to dokonalá helma, není na ní žádné slabé místo k úderu. A to proto, že na ní nejsou žádné otvory... Ani pro oči a tak." "No jo, ale jak v tom vidíš?" "Naja, šak hau ftym smatryš?" "Nesmatrym nys, dyš zme in masakre, pajdu dla rendylu a šeckoj rozseram tu gulúš." "Nic v tom nevidím, když jsme v bitvě, orientuji se podle sluchu a všechny rozsekám na kusy," pokračoval v překladu nekromant. "V tom případě nezávidím tvé gardě... Proboha, proč mají MOTYKY?" "Ná stym necu čorknyť tvy goryloj. Fyrdevl, vaj nesy motykl?" Pro pajzla se jako zbraně hodí cokoliv těžkého a úderného, jako těžká bitevní sekera, těžký bitevní řemdih, těžký bitevní kropáč, těžký bitevní kyj a podobně. Motyka rozhodně vypadala nedůstojně. Dárkin nakonec vysvětlil, že trpí přechodným nedostatkem železa kvůli výrobě brnění (pajzlové z Železných hor říkají, že pokud je vaše brnění lehčí než vy, není dostatečně kvalitní). Většina zbraní byla na těchto zbrojích zničena po menší přátelské šarvátce, která jako obvykle vznikla na jedné z hostin. Proto se musela většina pajzlů spokojit s motykami, které po cestě vzala místním zemědělcům. Za pochodu je překovali na těžké bitevní motyky. Další den už byl Vandal vzteky bez sebe. Dole se chystali útočníci k boji a Démoni ani orli nebyli v dohledu. Vojska proti všemu očekávání nepodnikla frontální útok, sice se pomalu začala pohybovat nahoru, ale před nimi bylo vidět posla na koni. Musel to být dobrý kůň, vzhledem k tomu, že nahoru dorazil už krátce po poledni. "Jménem krále Bastarda," zařval. "Pokud mu dáte všechny poklady a sejdete beze zbraní dolů, kde vás možná nenechá pověsit, nevezme vás útokem!" "Co je to za šaška?" ozval se Borinův hlas. "Vyjednávač. Pozná se podle bílé vlajky. Takový starý lidský zvyk." Ozval se ostrý syčivý zvuk a jezdec padl k zemi s hlavou rozraženou vrhací sekerou. "Tohle je zase starý pajzlovský zvyk," spokojeně prohlásil král Vršku. "Do útoku! Borin! Buran!" vouce jména svého velitele a slavného praotce se vrhli pajzlové dolů. Za tři hodiny se už téměř dostali k pozicím kolegů z Železných Pahorků, kteří ale museli reagovat na útok spojeneckých vojsk elfů a lidí a využívajíce převahy terénu, vrhli se na nepřátele. První část boje moc bitvu nepřipomínala, protože Dárkinovým pajzlům začaly naleštěné kovové boty klouzat a i když se někteří chtěli zastavit, nešlo to. Jejich první řady rozmačkaly příliš neopatrné soupeře a valily se jako kovové sudy dál. Všichni si najednou uvědomili, že sestup Vršku může být v určitých situacích úžasně rychlý. Za půl hodiny už všichni byli dole a začal opravdový boj. Došlo ale k něčemu, co nikdo nečekal. Z ničeho nic se objevily početné houfy Brrrrků, z nichž někteří nesli na svých hřbetech skřety, kteří byli kupodivu bojovně naladěni. Velel jim jistý Grišnák. A téměř současně na východě náhle potemněla obloha, jako by se schylovalo k bouřce. Nicméně to nebyly mračna kobylek, bylo to něco daleko horšího. K Vrš- ku pochodoval Tom Doombadill, následovaný svými masožravými rostlinami; po své levici měl potácející a rozkládající se postavy, které vedl Vandalův bratranec Radegast a po pravici kráčela rozmanitá sebranka, v níž dominovali medvědodlaci s Medjedem. Byl na něho hrozný pohled. Příšerně se potácel a zjevně byl tak opilý, že jenom zázrakem zatím nesežral nikoho z vlastní armády. "Kde se flákáte?" zařval Vandal, levitující nad bojištěm na nově příchozí. "No co, byli jsme u El Bonda, v Groglince!" odpověděl mu neméně silný hlas specialisty na přírodní nekromancii. "A orli?!" "Ti tam jsou pořád! Zkoušeli odlítnout, ale sotva pletli křídly a pár jich nabouralo do skřetích hor, tak toho radši nechali!" Po příchodu Brrrrků se všichni jednomyslně spojili proti společným nepřátelům. Všichni začali bojovat proti všem. Pravda, byly tu jisté vyjímky. Dárkinovi pajzlové nebojovali proti Borinovi, nepočítáme-li Dárkina, kterému to bylo díky jeho dokonalé helmě jedno. Také Démoni nechávali Borinovy pajzly na pokoji. Ale tím to končilo. Lidé bojovali proti elfům a pajzlové z Železných pahorků sekali do Démonů. Nejprve padli Bifoj a Bifuj. Tak často bojovali po boku Borina, až je jeho příliš rozmáchlý sek zbavil pozemských starostí. Fakin a Bablin se zabili navzájem, když předtím Fakin Bablina urazil poznámkou, že drží řemdih jako prase kost. Brambur upadl a díky své váze už nevstal. Brnění měl dobré, ale když vám po těle předupe stovka pajzlů ze Železných pahorků v plné zbroji, nezachrání vás už vůbec nic. Jogin úspěšně uhýbal ranám všech soupeřů až do chvíle kdy se stal terčem elfích lučištníků. Šípy v letu bohužel chytat neuměl. Toro a Goro se probojovali až ke králi Bastardovi, aby poznali proč má tak dlouhé kopí. Po dlouhém boji klesli k zemi, podobni dobře prošpikovanému hovězímu. Zoro, který viděl smrt svých druhů se vydal se strašným řevem pomstít je. Bastardovo kopí rozsekal na kousky a brzy by ho i zabil, nebýt toho, že král v kritické chvíli vytáhl bič a švihl po něm tak silně, že se mu ovinulo jako smrtící smyčka kolem krku. Bezbranného Zora pak roztrhalo pár Brrrrků, kteří se však ze života neradovali příliš dlouho... Dablin se nadšeně probíjel řadami nepřátel, až se probojoval skutečně daleko. Pak bojoval proti asi třicetinásobné přesile lidí, elfů a Brrrrků. Jeho poslední slova byla: "Sténak vas šecky pobiju!" Glogin se notně potácel a zabil víc nepřátel alkoholovými výpary než svou zbraní. Konečně dostal jeden z elfů dobrý nápad. Hodil k němu pochodeň... Zatímco doznívala ohlušující exploze a koule plamenů dosáhla své maximální velikosti, bojoval o kus dál svůj poslední boj i Kilin. Byl to dobrý bojovník, ale proti Medjedovi, který si ho omylem spletl se skřetem, to bylo málo. Medjed se sice ze svých zranění léčil ještě hodně dlouho, ale Kilin skončil zčásti na různých místech bojiště, zčásti v Medjedově břichu. V tom čase padl také Grišnák, sežrán Dědkem Svrabákem. Ten toho pak ještě dlouho litoval. Grišnák byl skutečně nechutný skřet. Uprostřed boje se setkali i Bastard a král elfů. "Zdechni!" zařval elf. "Chcípni, špičatouchá zrůdo!" "Nenávidím tě!" "Já tebe víc!" "Zemřeš!" "Nemůžeš mě porazit! To je jako dybys řek, že někde čepují lepší pivo, než v putyce u Krvavýho hnátu!" "A to je kde?" zarazil se král elfů. Protivníci na okamžik ustali v souboji. "No, v Echsakrotu... tys tam vážně nebyl?!" prohlásil udiveně Bastard. "Víš co? Vykašlem se tady na to a přijdem si pro poklad až bude klid, jo? To pivo musíš ochutnat!" Elfí král uznal, že je to dobrý nápad a oba korunovaní obrátili koně a svorně odjeli směrem k jezernímu městu. Zbytky jejich vojsk se zatím vzájemně masakrovaly. Borin Sekera stál na hromadě těl nepřátel, jejich usekaných hnátů a hlav. Od paty ke špičkám rohů na helmě byl zbrocen krví, z níž převážná většina nebyla jeho. Na celé bitevní pláni už nebyl nepřítel, který by se odvážil s ním bojovat. Každý, kdo s ním skřížil zbraň, zemřel. Jedinou vyjímkou byl Dárkin, který sem několikrát zamířil přilákán hlukem boje, ale Borinův hlas naštěstí vždy poznal. Borin se s radostí rozhlížel kolem sebe. Na bitevní pláni Démoni a pajzlové ze Železných pahorků doráželi zbytky elfů, lidí, skřetů a Brrrrků. Mezi nimi se chaoticky pohyboval Dárkin, jehož polohu bylo možné už zdálky určit podle kruhů prchajících bojovníků. "Já jsem tak šťastný," zašeptal Borin Sekera a zemřel radostí. "Když jeho smrt zpozorovali Dárkinovi pajzlové, vzali jeho tělo a se smuteční písní na rtech odcházeli z bojiště. A říká se, že nebylo nikoho, kdo by se jim v tom pokusil zabránit. Patrně proto, že každého, kdo to zkusil, pajzlové utloukli motykami a zadupali do země. A zde je překlad jejich smuteční písně.
Borin je tuhý
A jeho sluhy
Odnesl ďábel do pekla
K oslavám důvod
Proto ten průvod
Odměna však nám utekla
Zemřelo prase
Pohřeb je zase
Aspoň jsme bitvu vyhráli
Život je krátký
Půjdeme zpátky
By jsme si zlato vybrali
Umřel nám osel
Hlouposti posel
Teď zpíváme mu rekviem
Na jeho hrobě
V půlnoční době
Všichni se svorně opijem
Vše nasvědčovalo tomu, že větší masakr už ani nemohl nastat. Ale to byl velký omyl. Najednou se ozvaly výkřiky "Orli! Přilétají orli!" A skutečně. Na nejistých křídlech přilétali orli a z potácivého letu se vrhali do střemhlavých útoků. Mnoho jich narazilo do Vršku, ale někteří se dokázali strefit i do nepřátel, jimiž byli v daném okamžiku všichni. Konečně bitva skončila. Na bojišti už totiž nezbyl prakticky nikdo schopný bojovat. Tak skončila bitva osmi armád a ještě dlouho se o ní povídalo. Otázkou ale zůstává, kdo o ní vyprávěl, protože očitých svědků moc nezbylo a ti, co přežili, nebyli známi jako dobrosrdeční vypravěči, třeba Medjed rozhodně ne. Podle všeho byli nejvíc ukecání král Bastard, král lesních elfů, Tom Doombadill a Vandal. Ten ostatně považoval bitvu za osobní vítězství, protože Démoni nezaznamenali žádné větší ztráty. Konečně se také vyřešila otázka rozdělení pokladu. Něco shrábl Medjed a něco těch pár orlů, co přežilo, ale další výdaje už nekromantovi nepřibyly. Vandalovi zůstal celý Vršek i s pokladem. Časem si tam vybudoval své hlavní sídlo a opěrný bod pro dlouhý boj proti Dolu Kultur. Pravda, časem ho tam otravovali severští pajzlové, elfové a jakýsi Bastard s nároky na podíl, ale Vandalova magie byla mocná, zvláště nyní, když mu pomáhal i bratranec Radegast. A co rabit? Vůbec nečekal jak dopadne bitva a udělal jedinou rozumnou věc. Naložil na poníky zlata co unesli, sjel s nimi k úpatí Vršku a pod příkrovem soumraku projel utichajícím bojištěm směrem na východ. Po několika bezvýznamných dobrodružstvích se dostal až domů, kde si hodlal užívat více než plnými doušky života po celý jeho zbytek.
poslední změna: 16. duben, 1999
URL: https://members.tripod.com/~jrr_tolkien/index.html