Konec školy, první příběh o toulavé čarodějce

     Gilwen  se posadila  na nepohodlnou  židli z  borového dřeva
poněkud více  ztěžka, než bývalo u  této mladičké dívky normální.
Příčina  dozajista tkvěla  v reakci  spolužáků na  její předchozí
poznámku o  smysluplnosti Přísahy Umbařanů, což  nebylo u potomků
zdejší honorace  příliš oblíbené téma.  Oni své posměšky  a výtky
sice skrývali a napovrch pronikly  pouze u těch nejméně nadaných,
ale  Gilwen cítila  veškeré poznámky  jako trny  bodané do jejího
nedospělého  těla.  Sklonila  hlavu  k  lavici,  aby  se  vyhnula
nepříjemnému   pohledu  mistra   Knotana.  Jeho   pohled  jí  byl
nepříjemný zvláště proto, že  mu nedokázala porozumět, nedokázala
vyluštit  onu  mnohoznačnou  směs  pocitů,  kterou  mistr  Knotan
vysílal.
     "Už zase provokuje, já bych ji," ozvalo se ze zadních lavic,
leč  vyzyvatel  svou  větu  nedokončil  umlčen Knotanovým přísným
pohledem.   Gilwenina   mysl    však   dokončení   nepotřebovala,
zauvažovala  nad  vhodnou  odpovědí,  přičemž  se myšlenky točily
kolem  dlouhé  dýky  ukryté  pod   sukní.  Na  kouzlo,  které  by
opovážlivce umlčelo na dost dlouho, tedy dle Gilweniných představ
na vždycky, si zatím před plnou učebnou netroufala.
     Pro uklidnění a srovnání  myšlenek se Gilweniny ruce  dotkly
tmavohnědé kožené čelenky, která  společně s delšími vlasy  barvy
dozrálého kaštanu zakrývala něžně  zašpičatělé uši, jediný  zatím
viditelný  příznak  elfího  původu  kromobyčejně  krásné   dívky.
Napjala sluch, aby přiblížila  odzvánění druhé hodiny  popolední,
době konce ranního vyučování. Místo toužebně očekávaného odbíjení
zaslechla hodně vzdálené výkřiky a  nářky. Zaměřila tím směrem  i
své vnitřní smysly a téměř ihned ucítila žár hořících domů, nářky
umírajících a zvířecí skřeky  rozvášněných útočníků. Zaslechla  i
temné svištění katapultových střel.
     Zděsila se, ale zatím to nedala na sobě znát. Její předchozí
poznámka měla přímo věštecký dar. Přicházel útok od Temného  pána
podporovaný zradou porobených  domorodců. Podle Knotanova  výrazu
nebyla jediná, kdo  si  uvědomil,  co  se  děje.  Nemuseli  čekat
dlouho. První salvy z  katapultů  zasáhly  budovu  školy  za  pár
okamžiků.  Vybuchující  střely   zasáhly  Jižní   věž.  Bylo   to
nepříjemně blízko Gilweniny třídy, která se nacházela v  podkroví
budovy na jižní straně.
     Ostatní studenti si až nyní uvědomili pravý stav věcí. Nikdo
z nich nevěděl, co dělat. To  ovšem nevěděl ani nikdo z mistrů  a
představených školy, jak o tom svědčily mlčící zvony. Kdosi začal
hystericky  naříkat.  Gilwen  po  něm  zapátrala  pohledem,  sama
překvapena kolik odvahy  a síly  pomoci má.  Další zásah  vyvolal
otřes, který zlomil  jeden z  menších nosných  trámů. Jeho  menší
část se začala rychle sesouvat  dolů, přímo na Gilwen.  Nestačila
reagovat na nebezpečí, o  kterém  neměla  ponětí.  Otočila  se  a
viděla jak jí vlastním tělem zaštítil jeden student sedící vedle.
Trám mu projel hrudníkem bez  nesnází, ale pak se zastavil.  Jeho
hlava se  zvrátila dozadu  a on  se v  posledním okamžiku  rychle
končícího života  usmál.  Toto  gesto  Gilwen  šokovalo,  ani  si
nevšimla jak jeho krev kane na její bříško a stéká dolu.
     Dala se na útěk ze třídy  v šoku z minulých událostí,  ještě
nikdy neviděla  nikoho  umřít.  Ani  nezaznamenala  konec  palby.
Prodírala se chodbou plnou sesutých trámů a dalších částí střechy
ke dveřím do věže. Cítila  kouř. Před mohutnými dveřmi z  tmavého
dřeva oddělujícími vlastní  budovu od Jižní  věže, ve které  bylo
schodiště, trosek patrně ubylo,  před  samotnými  dveřmi  vznikla
volná prostora. Gilwen  šla již klidněji  dál. Náhle ji  uchopily
zezadu čísi  ruce  a  smýkly  s  ní  na  zeď.  Otočila  se  proti
útočníkovi odhodlána k zoufalé  obraně. Útočník v podobě  snědého
lehce šikmookého domorodce  ji  přitiskl  na  zeď,  jeho  zámysly
s mladým děvčetem byly  více než zřejmé.  Elfčin odpor byl  proti
mohutnému byť o několik  palců  menšímu  útočníkovi  marný.  Jeho
černá kožená zbroj páchla potem  a dotyk vlhkých rukou  vyvolával
v Gilwen pocity hnusu.
     "Nechte ji být, vy hnusný člověče," zazněl silný hlas mistra
Knotana působící svou uhlazeností  značně  nepatřičně.  Jižan  se
úšklebkem ohlédl  po slabochovi,  který mluví  jako ty  zatracené
věci, jimž někdo říká knihy. Nazelenalý blesk vylétl z mistrových
natažených paží a naneštěstí těsně minul šilhavou hlavu. Z té  se
vydral jakýsi vítězný křik a  snědý  domorodec  vrhl  kopí  zatím
opřené o stěnu. Provedl  to rychle, ale  ne dost, protože  Knotan
stihl vyslat další blesk a tentokrát se nemýlil. Odporný  obličej
násilníkův se seškvařil na uhel a tělo se zhroutilo ke Gilweniným
nohám. Avšak  i  kopí  zasáhlo  určený  cíl.  Knotanův  černobílý
mistrovský oděv třísnily krůpěje krve řinoucí se z velké rány  na
hrudi.
     Gilwen  zachytila  jeho  sklouzávající  tělo  a  opatrně  ho
složila na zem. O životě svědčili jen oči a přerývavý dech.  Jeho
bolestí zkřivené rty něco šeptaly, aby jim porozuměla sklonila se
k jeho hlavě:  "Gilwen  musíš  utéct...dostat  se  pryč,  přinést
zprávu do Gondoru,  ale hlavně mus...,"  na mistrově čele  perlil
pot. Přesto se snažil  pokračovat: "Tví rodiče  byly...musíš...ty
jsi...podzemní chodba z Jižní  v...  do  příst...vem  si..balíček
je..v mém kab...inetu..pospí..sbohem Gilwen." Poslední slova spíš
tušila, než slyšela. Jeho  hlava  se  bezmocně  zvrátila  dozadu,
život již opustil  tělo. Zatlačila  víčka a  sama se  rozplakala,
hlas se jí třásl  jako nikdy  před tím  když selhávajícím  hlasem
pronesla: "Pomstím vás mistře  Knotane. Sbohem."  Shýbla se,  aby
jej nakonec nesměle políbila na oněmělé rty.
     Tento pohyb jí zachránil  život.  Na  zátylku  cítila  závan
vzduchu způsobený šipkou z kuše. Mrazivě chladné oči  zaznamenaly
dalšího  jižanského  vojáka   stojícího  v  otevřených   dveřích.
Horečnou rychlostí znovu nabíjel. Gilwen ho předešla.  Překvapivě
plynulým pohybem nahmátla rukojeť své dýky a švihem ji poslala do
jižanova hrdla. První  zabití  provázel  zvláštní  a  rozporuplný
pocit, ale rozhodně jí nebyl  ani  zdaleka  tak  nepříjemný  jako
pocit ztráty dvou blízkých osob. Naposled se pohledem  rozloučila
s mistrem, cípem černobílého  pláště osušila  své oříškově  hnědé
oči a zahalila jím obličej.
     Překročila násilníkovu  mrtvolu a došla  k tělu ve  dveřích.
Skryta  v jejich  stínu obhlédla  schodiště v  obou směrech. Dýku
vyndanou z  hrdla vojáka s  kuší otřela o  jeho kožený kabátec  a
ukryla  pod svou  sukni, až  nyní si  všimla krvavých skvrn. Svou
výzbroj doplnila o jeho kuši s toulcem šípů a po krátké úvaze i o
pásek s malou šavlí. Na  krátkých světlemodrých šatech bez rukávů
se  široké  černé  pásy  kůže  vyjímaly  poněkud zvláštně. S kuší
připravenou  k okamžité  střelbě  opatrně  sešla dvě  poschodí na
patro, kde měl kabinet mistr Knotan.
     Dveře vedoucí na  chodbu ve vlastní  budově ležely na  zemi,
vyvráceny výbuchem. Gilwen  uviděla  vojáka  v  černé  zbroji  na
poslední chvíli, ale stihla se  schovat  za  zárubeň.  Voják  nic
neviděl. Nenápadně obhlídla situaci. Na celé chodbě stáli jen dva
vojáci, každý na  jednom konci.  Gilwen potichu  odložila kuš  na
podlahu a do levé ruky uchopila kamenný odštěpek z poškozené zdi.
V pravé ruce držela dlouhou dýku. Kamínek hodila vysokým obloukem
za vojáka  opřeného o  zeď. Ten  se otočil  za hlukem  způsobeným
dopadem kamínku na zem. Gilwen nepostřehnutelně rychle přikročila
zezadu k černě oděnému jižanovi.  Dýku vbodla do mezery v  kožené
zbroji v místě, kde  měl  ledvinu.  Zpoza  něj  vzala  jeho  kuš,
zamířila a vystřelila. Druhý  voják se  skácel, aniž  by o  něčem
věděl.
     Nikým nerušena došla  ke  dveřím  Knotanova  kabinetu.  Bylo
zamčeno a Gilwen  měla dost rozumu,  aby se nepokusila  odemknout
kouzlem. Nic dalšího ji nenapadlo a tak se rychlým krokem vrátila
na schodiště. Sebrala kuš  a  vystoupala  až  k  chodbě  zavalené
troskami střechy. Tady kouře  značně přibylo, přestože v  nižších
patrech zatím cítit nebyl.  S krajním odporem prohledávala  kapsy
Knotanova pláště až nalezla  tři podlouhlé  klíče spojené  zlatým
kroužkem. Někde vzadu začaly probleskovat plameny. Elfí dívka  se
spěšně  vydala  zpátky  ke  kabinetu,  ale  spěch  nesnížil  její
opatrnost. Naštěstí se další nebezpečí  v podobě vojáků v  černém
nevyskytlo. S klíči nepředstavovaly dveře žádný problém a  Gilwen
vstoupila do mistrova kabinetu.
     Gilweniny oči za léta jejího pobytu v Umbaru uvykl  mnohému,
leč kontrast mistrova kabinetu ji přesto udivil. Na první  pohled
se zdál přeplněn a  v nepořádku.  Druhým pohledem  se první  část
potvrdila, ale stohy  knih  a  popsaných  pergamenů  přeci  jenom
jevily určitý systém,  byť  myšlení  smrtelníka  nekonečně  cizí.
Místnost plná připomínek Knotanova života a vědomí jeho smrti  ji
daly pocítit  smutek nad  touto ztrátou.  Instinktivně ji  lákala
uzavřená police vysoko nad mistrovým stolem. Natáhla k ní ruku  a
dotkla se zručně  vyřezané ozdoby  z březového  dřeva. Dvířka  se
otevřela  a  za  nimi  dívka  uviděla  protáhlý  balíček  pečlivě
převázaný konopným provazem. Sundala jej a podívala se na  pečeť,
která jistila uzel. V  stříbrolesklém  kovu  pečeti  byl  vyražen
povědomý znak živězeleného  bukového  listu  obepnutého  korunkou
spletenou ze zlatých a  bronzových  listů.  Tuto  pečeť  nesly  i
dopisy,  které  nepříliš  často  dostávali  její  rodiče  odněkud
zdaleka.
     Položila na pečeť dva prsty  a, jak to  viděla u své  matky,
pronesla své jméno. Kovová  placička sklouzla  stranou a  zůstala
viset na stříbrném řetízku.  Gilwen si  pečeť zavěsila  na krk  a
uschovala ji pod látku šatů. Opatrně rozbalila balíček zvědava na
jeho obsah. Pod několika vrstvami  plátna se objevil kožený  bič.
Gilwen jej připjala na opasek vedle šavle, ale nevěděla jestli jí
bude nějak užitečný, protože  s  ním  neuměla  zacházet.  Jedinou
další věcí,  která  upoutala  její  pozornost,  byl  černý  plášť
nedbale přehozený  přes opěradlo  křesla. Gilwen  si jej  zkusila
obléknout. Padl  ji velmi  dobře. Nechala  si jej  a navlékla  si
dlouhou kápi, aby  skryla  obličej.  Zalitovala,  že  zde  nevisí
zrcadlo. S kuší v ruce se vydala na schodiště.
     Na schodišti kouř nejen cítila,  nýbrž i viděla, či přesněji
pro něj neviděla příliš daleko.  Kouř ji nevadil, alespoň zůstane
více  méně   neviditelnou  pro  oči   nepřátel.  Zády  ke   stěně
sestupovala níž a níž, až se dostala do sklepa. Schodiště končilo
v chodbě s několika dveřmi. V podzemí již kouř nestěžoval dýchání
a maskování černé postavy převzala  tma. Jediné světlo přicházelo
z vyšších pater  schodiště a i to  oslabil kouř. Přesto rozeznala
výrazně širší  středový sloup, než  viděla předtím. Zaklepala  na
vlhké kameny okovaným koncem  kuše. Zvuk prozradil velkou dutinu.
Přendala  zbraň  do  levé  ruky  a  pravačkou ohledávala kamennou
stěnu.  Podařilo se  jí nalézt  obrysy tajných  dveří i  klíčovou
dírku. Vyzkoušela mistrovy klíče.
     Zámek šel otevřít ztěžka, ale  po chvilce zápolení se  dveře
otevřely. Za  nimi  panovala  naprostá  temnota,  kam  nepronikal
odnikud ani paprsek světla. Gilwen se soustředila. Natáhla pravou
ruku před sebe,  pozvedla ji,  otočila dlaní  vzhůru a  rozevřela
prsty. Z  dlaně vylétla  malá kulička  čirého světla  a na  pokyn
čarující elfí slečny se zvětšila.  Měkké světlo ozářilo v  dosahu
několika sáhů vše kromě Gilwen. Opatrně vrátila ruku k tělu. Malé
vykouzlené slunce se  nepohnulo.  V  jeho  světle  viděla  žebřík
klesající mnoho stop dolů, konec  tonul ve tmě. Upustila kuši  na
zem a oběma rukama se  zachytila  postranních  tyčí.  Pořádně  se
vylekala, když ruce na vlhkém  kovu sklouzly k nejbližší  příčce.
Rychlým nádechem  se uklidnila  a velmi  opatrně přešlápla  oběma
nohama na příčky žebříku.
     Zapřemýšlela, jak za sebou zavřít, ale na nic nepřišla. Její
problém vyřešil mírný průvan. Dveře se zabouchly a shodily kuš do
hlubiny. Začala šplhat  dolu,  světélko  ji  následovalo.  Sestup
trval mnoho minut a  Gilwen začala  cítit únavu,  navíc ji  zábly
ruce a nohy,  které  se  dotýkaly  ledově  studeného  kovu.  Sice
vrcholila zima, ale  ta se na  povrchu projevovala spíše  krátkým
dnem  a  častějším  deštíkem,   než  výrazným  poklesem   teplot.
V lehkých  plátěných botech  ji bolela  chodidla otlačená  tvrdým
kovem. Naštěstí žebřík skončil dříve, než se mohla únava  spojená
s bolestí stát při špatném našlápnutí osudnou.
     Stanula  v  mírně  rozšířeném  konci  chodby  kam  ústila  i
žebříková šachta. Vedle žebříku ohrazovala spuštěná mříž vchod do
jiné, menší chodby, která vedla přímo  na sever pod Severní věž a
pod  další domy  Gondořanů. Hlavní  chodba dva  sáhy široká a tři
vysoká směřovala na západ. Gilwen naslouchala u mříže a ozvěna jí
donesla  nepřátelské  hlasy  umbarských  domorodců  promíchané se
štěkotem skřetů. Museli se dostat do podzemní chodby v některém z
domů. Poohlédla  se po kuši,  ale ta ležela  rozlomena na několik
částí v koutě.
     Rychlou chůzí vyrazila tunelem  na  západ,  aniž  by  přesně
věděla, kam může dojít. Sluníčko jí provázelo dvě stopy nad  její
hlavou a osvětlovalo rozlehlý  prostor.  Po  stranách  si  všimla
držáků s pochodněmi, ale  nezapálila  je.  Pod  stropem  objevila
v  pravidelných  rozestupech  rozmístěné  kovové  rozpěry.  Stěny
tvořily velké hrubě otesané  kameny spojené  navlhlou maltou.  Na
některých místech stěn a podlahy  se rozrostla podivná plíseň  či
lišejník, která po osvícení dlouho světélkovala. V části  chodby,
kterou Gilwen již prošla, vytvářela nazelenalá světélka  zajímavé
a strašidelné obrazce. Gilwen se pohled na ně líbil.
    Gilwen postupovala pomalu, protože  musela na kluzké  podlaze
opatrně našlapovat  a cítila  rostoucí únavu.  Zastavila se,  aby
nabrala dech. Ovanul jí chlad pronikající až do morku kostí,  nic
takového ještě nepocítila. Přemýšlela, jestli má strach. V chodbě
před ní se cosi pohnulo. Lekla se. Stále se to přibližovalo.  Asi
to rostlo. Pomalu začala rozeznávat obrysy. Rozeznala dvě  lidské
nebo elfí postavy,  zatím příliš malé,  ale rostoucí. Postavy  se
zastavily několik sáhů před  ní, magické světlo prosvítalo  skrz.
Byly jí povědomé. Málem vykřikla čistou hrůzou a náhlá slabost ji
přinutila opřít se o zeď.  Přišel  za  ní  otec  s  matkou,  jako
duchové ...
     Klepala se zimou, ale čelo  jí zrosil pot. Lapala po  dechu.
Rodiče se tvářili vážně a  smutně,  Gilwen  věděla,  že  zemřeli.
Z hrdla se jí vydral  bolestivý sten. Matka  mlčela a tvářila  se
nepřítomně, otec na ní  pohlédl a objal  ji kolem ramen.  Sklonil
hlavu k zemi, asi  přemýšlel.  Zvedl  hlavu  ke  své  Gilwenince,
zhluboka se nadechl, rána na hrudi se znatelně rozšířila.  Gilwen
zachvátila vlna lítosti, její oči  zaplavily slzy a podlomila  se
jí kolena. Hlas milovaného otce zněl suše a vážně: "Gilwen, musíš
se dostat do Gondoru a  varovat knížete, ukaž  mu pečeť, on  bude
vědět, kam má tě poslat.  Najdeš u něj  svitek, který Ti  objasní
mnoho otázek. Pokračuj  až  k  místu,  kde  chodbu  kříží  široká
trubka. Tam odpočítej deset kroků na západ. Jižní zeď je slabá  a
za ní vede  kanalizace k pláži  a dál už  si musíš poradit  sama.
Ulmo Tě provázej, sbohem princezno Gilwen z Mor Iauru."
    Gilwen se pokusila své  rodiče ještě naposledy obejmout,  ale
nahmatala jen vzduch.  Náhlý a rychlý  pohyb ji rozproudil  krev,
přestože ještě byla ochromena nekonečným žalem nad ztrátou  svých
nejbližších. Musela použít všechnu  svou vůli,  aby se  přinutila
obnovit světélko v původní velikosti.  Až na nevýslovný smutek  a
žal byla její mysl  prázdná. Její nohy  vyrazily vpřed více  méně
samy od sebe. Jak dlouho šla, než cestu křížila široká kameninová
trubka, nevěděla. Pocit prázdnoty tížil jako těžké závaží. Musela
usednout, aby si vzpomněla na otcova slova. Světélko skomíralo  a
těch deset kroků odpočítávala prakticky potmě.
     I deset kroků od trubky  se jí zeď  zdála stejná jako  všude
předtím.  Přiložila  na  ní   špičaté   ucho   nedbaje   slizkého
světélkujícího  porostu.  Uslyšela  tekoucí  vodu.  Zatlačila  na
stěnu, ale nic se nestalo. Odstoupila, pozvedla ruce nad hlavu  a
začala odříkávat  magická  slova,  jak  ji  přišla  na  mysl.  Po
skončení zaklínání prudce ukázala oběma rukama na zeď.  Rudozlatý
záblesk ji na okamžik oslepil. Světélko zmizelo úplně.  Absolutní
vládu tmy  narušovaly jen  slabě žhnoucí  zbytky spálené  plísně.
Gilwen to stačilo. Znovu zatlačila  a stále nic. Na další  kouzlo
neměla sil. Tasila šavli a  začala s ní  sekat do zdi.  Výsledkem
byly jen  přibývající zuby  na ostří  zbraně, bolest  Gilweniných
paží a velký rámus.
     Zničenou čepel odhodila  kamsi pryč.  Zkusila do  nenáviděné
stěny kopnout. Zdálo  se, že jeden  kámen povolil. Pokus  dvakrát
zopakovala, jenže viditelný efekt se nedostavil. Vzpomněla si  na
bič a  uvažovala,  k  čemu  by  mohl  být  dobrý.  Vedena  náhlou
inspirací se podívala vzhůru.  Nad ohořelou plochou viděla  jednu
z rozporek. Přehodila bič okolo tyče a rozhoupala se. S  využitím
celé své váhy  konečně dosáhla kýženého  úspěchu. Jeden kámen  se
propadl  do  temnoty  za  zdí,  za  nepatrný  okamžik  se  ozvalo
šplouchnutí. Podobným způsobem  uvolnila několik dalších  kamenů,
až byl otvor dostatečně velký  pro její útlou postavu. S  krajním
vypětím sil obnovila slabounké světélko.
     Protáhnout se otvorem představovalo  jen malý problém i  pro
vyčerpanou elfí dívku. Přestože lezla velmi opatrně, uklouzla  na
příkrém svahu a  klouzala, pomalu,  ale jistě,  k rychle  tekoucí
vodě. Snahy o  udržení se  na drolivém  povrchu vyšly  naprázdno.
Ledová náruč  vodní hladiny  sevřela dívčino  mladé tělo.  Gilwen
musela napnout  všechny  svaly,  aby  udržela  hlavu  nad  vodou.
Nakonec splývala s proudem neznámo kam. Naštěstí ji mrazivá  voda
nedala usnout. Kdesi před ní zablikalo ohnivé světélko pochodně a
za chvíli zaslechla i hlasy,  skřetí hlasy. Když ji proud  donesl
až k nim, potopila se pod  hladinu a zůstala tam, dokud  dokázala
zadržovat dech.
     Chlad a voda překryly čichové vjemy zápachu, takže  nepříliš
dobrovolná plavba stokou nebyla nesnesitelná. Pod hladinu  musela
několikrát, proto málem přeslechla hluboký hřmot padající vody na
místě, kde stoka vyvěrala z  podzemí. K nepříjemnosti přispěla  i
tříčlenná hlídka skřetích vojáků. Gilwen nemohla riskovat pád  do
hlubiny obklopena masami  vody. Elfka  s pomocí  biče dospěla  ke
břehu v bezpečné vzdálenosti před  hlídkou. Vylezla na úzký  břeh
před zraky skřetů ji kryla  mírná zatáčka a hlavně tma.  Počkala,
aby z ní přestala  crčet  voda,  tím  získala  dostatek  času  na
promyšlení akce proti skřetím vojákům. Vytváření plánu  přerušila
sama hlídka, která se vydala na prohlídku hlouběji do podzemí.
     Ten,  tam, byly  všechny připravené  nápady. Skřety zaskočil
útok ze tmy na dost dlouho. To Gilwen stačilo. Použít biče v boji
se  neodvážila a  tak přišla   ke slovu  opět dýka.  Tvář prvního
skřeta spálila jeho vlastní pochodeň.  Silné kopnutí mezi nohy ho
nadobro vyřadilo z boje. Druhý neviděl, kdo, nebo co, je napadl a
díky proříznutému hrdlu se to  již nikdy nedoví. Třetí měl výhodu
a stihl ustoupit  na stranu. K  jeho smůle ustoupil  blíž k řece.
Rána dýkou  jej zasáhla do  slabin, což stačilo  a poslední skřet
skončil  v  silném  proudu.  Nad  malým  vodopádem  se  nesl jeho
smrtelný skřek.
     Gilwen rychle sestoupila po vratkém schodišti až na písčitou
pláž. V dálce  bylo slyšet  mořský příboj.  Příjemné předení  vln
přehlušily výkřiky  skřetích  velitelů.  Někde  poblíž  zadrnčela
tětiva luku.  Elfí dívka  nečekala, kam  dopadne vystřelený  šíp.
Vyběhla do tmy na pláži a  utíkala k moři. Od hradeb se  oddělilo
několik ohníčků pochodní.  Doběhla až  k moři,  zaváhala, než  se
vydala  doleva,  na  jih.  Po  vlhkém  písku  se  znavené  Gilwen
postupovalo  velmi  špatně.  Navíc  náhle  uklouzla  a  sjela  do
prohlubně. V lehu  na zádech  bez dechu  sledovala, jak  poslední
hvězdy zhasínají pod přikrývkou z mraků. Doufala, že nastalá  tma
zabrání skřetům v pronásledování.
     Naneštěstí  skřetům  stačil  svit  loučí.  Proto  se  Gilwen
zděsila, když  spatřila zužující  se půlkruh  plamínků. Na  druhé
straně bylo jen širé a prázdné moře. Dívka sevřela pevně  rukověť
dýky. V druhé  ruce  držela  bič  odhodlána  neprodat  svou  kůži
lacino, pokud možno neprodat ji vůbec. Stále věřila. Přitiskla se
k zemi, snad nevěděli, kde je, a přehlídnou malou černou postavu.
Naděje se ukázala lichou, když se proti tmavošedé obloze vynořila
temná postava. Čepel širokého meče odrážela přibližující se  záři
pochodní. Prokřehlá Gilwen vyčerpaná na samý kraj možností  tímto
leknutím upadla do mdlob.
     Na nepohledné tváři  skřetího bojovníka  se objevil  vítězný
škleb. Ten na ní zůstal i  v oka mžiknutí, kdy se hlava  oddělila
od statného těla. Vysoká  postava v  tmavém plášti  s kápí  lehce
zabránila bezhlavému tělu v pádu  na  nebohou  Gilwen.  Pod  kápí
zářily jasné  oči,  sinalý  přísvit  vyzařoval  i  dlouhý,  mírně
zahnutý  meč.  Proti   postavě  vyskočilo   pět  dalších   skřetů
s tasenými  šavlemi  a  v  kovovém  brnění.  Přesto  jejich  smrt
neprovázel žádný  hluk.  Meč  urostlého  elfa  stínal  hlavy  bez
odporu. Od  nyní  již  sevřeného  půlkruhu  loučí  přišly  skřetí
posily, ale i ty zemřely elfovou rukou.
     Další skřeti se  již na  jistou smrt  nehnali. Elf  rozevřel
svůj plášť, sejmul kapuci a vysoko zdvihl svůj meč. Jasným hlasem
pronášel slova v jazyce  vznešených  elfů.  To  stačilo,  aby  se
skřeti obrátili na útěk. Žádný  z nich nenašel odvahu k  výstřelu
z luku. Elf zakončil  několika  gesty  rukou,  kdyby  některý  ze
skřetů sebral odvahu a ohlédl  se nic by  neviděl. Elf, již  opět
zabalený v plášti,  vzal jemně  dívčino tělo  do náruče,  předtím
nalil do jejích úst  pár loků z  malé kovové lahvice.  Gilweniným
tělem se rozlilo příjemné teplo  a v polospánku objala krk  svého
zachránce. Na jeho strohé tváři se objevil úsměv, který měl  elfí
dívku jménem Gilwen, Arvallu, princeznu z Mor Iauru, těšit  mnoho
dalších století.
     Elf  Vallun s  Gilwen v  náručí vykročil  směrem k  moři. Po
hladině došel až ke své lodi, která ihned vyplula na severozápad,
skryta zrakům všech smrtelníků.