Stará pochodová píseň, v. 1
Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na těžkých nohou dám se vést
až k větší cestě, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.
Zpět
Verše o Prstenech
Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Zpět
Stará pochodová píseň, v. 2
Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na těžkých nohou dám se vést
až k větší cestě, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.
Zpět
Pochodová píseň
Plameny v krbu šlehají,
pod střechou lůžka čekají;
nás ještě nohy nebolí,
kdo ví, co skrývá okolí:
snad strom anebo kameny,
jež máme poznat právě my.
List a tráva, strom a květ,
nehleď zpět! Nehleď zpět!
Kopec, rybník pod nebem,
dále jdem! Dále jdem!
Za rohem třeba připravená
je zlatá brána otevřená,
a třebaže ji minem dneska,
zítra nás zavede k ní stezka
a půjdem skrytou pěšinou
za sluncem nebo za lunou.
Jabloň, trnka, líska, hloh,
ty drž krok. Ty drž krok!
Písek, kámen, tůň a hráz,
zdravím vás! Zdravím vás!
Dům za mnou, svět přede mnou,
mnohé cesty po něm jdou,
než tma padne do tváří,
než se hvězdy rozzáří,
pak za mnou svět, dům přede mnou,
poutníci doma ulehnou.
Mlha, soumrak, oblaka,
neláká! Neláká!
Oheň, lampa, chléb, mám hlad,
a pak spát! A pak spát!
Zpět
Elbereth Gilthoniel, v. 1
Sněžná, Sněžná, ó nádherná!
Královno moří západních!
Svítíš tomu, kdo prodlévá
ve světě stínů spletených!
Gilthoniel! Ó Elbereth!
Jasný tvůj dech a čistý hled!
Sněžná, Sněžná! My zapějem
tobě v tvé zemi za Mořem.
V bezslunném roce rozsila
zářící rukou náruč hvězd
jasnými poli vítr vlá
a kvete stříbrný tvůj květ!
Ó Elbereth! Gilthoniel!
Kdo hvězdy zářit uviděl
v Západních mořích, vzpomíná,
ač daleká je otčina.
/pre>
Zpět
Pijácká píseň
Hou! Hou! Hou! Sem se skleničkou,
v soužení je vždycky útěchou.
Ať padá déšť a vítr fouká,
ať cesta přede mnou je dlouhá,
já si lehnu pod vrbou,
ať si mraky samy jdou.
Zpět
Koupelová píseň
Ať žije koupel večerní,
když spláchnem prach a bláto v ní!
Nezpívá jenom pitomec,
že horká voda je krásná věc!
Líbezný zvuk má tichý déšť,
potůček z kopce hopkuje;
lepší než stružka zvonící
je horká voda pářící.
Dobrá je v hrdle studená
pro toho, který žízeň má;
lepší je hrdlem pivo lít
a horkou vodu v lázni mít.
Vodotrysk, to je nádhera,
když voda k nebi vyvěrá,
lepší než chladná fontána
je v horké šplouchat nohama.
Zpět
Píseň na rozloučenou od Smíška a Pipina
Sbohem, krbe s komnatou!
Ať padá déšť a vichry řvou,
jen nasedni, než se rozední,
jsme za lesem a za horou.
Roklinka s elfy čeká nás
na louce, nad níž strmí hráz,
do pustých blat nás žene chvat,
kam pak, to neví nikdo z nás.
Nepřítel za námi, před námi děs,
za lůžko postačí zelený les,
až nakonec vše zdoláme přec
a odpočineme od svých cest.
Tak nasedni! Tak nasedni!
Musíme jet, než se rozední.
Zpět
Píseň v lesích
Poutníci v zešeřelé zemi,
nezoufejte, vždyť lesy všemi
prosvitne slunce nakonec.
Každý les skončí, jistá věc.
A slunce září nad plání,
ať vstává, či se naklání.
Každému lesu dojde dech...
Zpět
Písně Toma Bombadila
Cinkylink, cinkybřink, cinkylinky holala,
hop a skok, jen drž krok, jíva zpívá lalala,
Tom, bom, hej a hoj, Bombadil a tralala.
Hej hoj, cinkylink, cinkybřink, má milá,
vítr fouká na časy a na ptačí křídla.
Pod horou, za horou, na sluníčku svítí,
na prahu vyhlíží, až se hvězdy třpytí,
moje paní překrásná, říční žínky dcera,
štíhlý proutek vrbový, jako voda šerá.
Starý Tom Bombadil lekníny jí nese,
skáče a zpívá si, až se země třese!
Hej a hoj! Cinkylink, cinkybřink a hohoho!
Zlatěnko, děvenko, ty má zlatá pomněnko!
Vrbáku, chudáku, stáhni z cesty kořeny,
starý Tom pospíchá, večer padá na zemi.
Tom už sám domů jde, lekníny tam nese,
cinkybřink, zpívá si, až se země třese!
Poběžte, hošíci, podle Opletnice!
Tom napřed pospíchá zapálit vám svíce.
Slunce už zapadlo, tma se tlačí ze všech stran.
Vyjdete ze stínů, dveře budou dokořán.
Nic nedejte na olše, vrby šediváky,
větve ani kořeny! Tom před vámi kráčí.
Z oken vám zabliká žluté světlo vesele,
pospěšte, tralala, čekáme vás, přátelé!
Hola hej! Pospíchej! Honem, kluci zlatí!
Hobitíci, poníci! Hosty máme rádi.
Už ať je veselo! Zazpívejme všici!
Dejme se do zpěvu! Zazpívejme všici
o slunci, o mlze, také o měsíci!
O rose na pírkách, světle na pupencích,
o větru na kopcích, o vřesových zvoncích,
o leknínech v rákosí, kde je rosa šerá;
vítá vás Tom Bombadil a s ním Říční dcera!
Štíhlý proutek vrbový, tichá voda šerá!
Rákos v tůni oživlý! Sličná Říční dcera!
Jarní vzduch a letní čas, jaro vždycky znova!
Vítr vodopádu! Smích, jenž se v listí schoval!
Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa,
kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota.
Měl jsem tam pochůzku: lekníny jsem sbíral,
bílé květy pro radost mojí pěkné paní,
zachránit ty poslední před letošní zimou,
ať jí kvetou u nožiček, než roztají sněhy.
Každoročně koncem léta chodím jí je hledat
v čiré tůni hluboké, kde se říčka točí;
tam se zjara otvírají, tam nejdéle kvetou.
U té tůně jsem ji našel, sličnou dceru Řeky,
seděla tam v rákosí Zlatěnka má mladá.
Jak jen sladce zpívala, jak jí srdce bilo!
A to bylo vaše štěstí - teď už víckrát nepůjdu
hloubí lesa podle řeky v tomhle starém roce.
Nepůjdu už kolem domku Dědka Vrby do jara,
do veselé vesny, kdy má milá Říční dcera
zatančí po vrbné stezce vykoupat si nožky.
Hej, Tome Bombadile, Bombadile, hej hou!
Zaklínám tě vodou, lesem, rákosem i vrbou,
při ohni a při měsíci, slyš a dej se vidět!
Přijď, Tome Bombadile, protože jsme v bídě!
Náš starý Tom Bombadil je veselá kopa,
kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota.
Toma nikdo nedostane, protože je pánem,
jeho krok je rychlejší, jeho píseň vládne!
Táhni pryč, ty starý Duchu! Zmiz ve světle denním!
Svraskni jako chladná mlha, jako vítr zavyj,
táhni do neplodných zemí přes hory a doly!
Víckrát se sem nevracej. Mohylu nech prázdnou.
Ztracen buď a zapomenut, temnější než temno,
tam, kde brány zavřeny jsou do nápravy světa.
Vzbuďte se, mí zlatí kluci, vstávej každý, vstávej!
Ať zas proudí horká krev! Padl chladný kámen;
temné dveře dokořán, mrtvá ruka puká.
Noc za nocí odlétla, za bránou jsou luka!
Holahou! Poběžte! Kam vás nohy nesou?
Horem, dolem, vlevo, vpravo, loukou nebo k lesu?
Ostré ouško, Bystrý nose, Oháňko a Grošku,
Punčoško, ty kluku malá, a můj Tlustý hošku!
Zpět
Zpěv Mohylového ducha
Chladni, ruko, srdce, kosti,
v chladném spánku do věčnosti,
na kamenném chladném loži,
dokud slunce nedohoří.
Černý vítr hvězdy svane,
na zlatě spát nepřestaneš,
až temný pán pokyne,
a zem s mořem zahyne.
Zpět
Píseň 'Veselé hospoda'
Znám já hospodu, starou hospodu
rád se tam jdu potěšit;
dobré pivo tam vždycky vaří se,
až k nim přišel sám člověk z měsíce,
jednou večer pivo pít.
Jejich podomek, ten má kocoura,
kterej na skřipky umí hrát;
jednou vysoko vrže písničku,
potom dole zas bručí chviličku,
všecičko zafidlá.
Hostinský zase pejska má,
ten má vtipy hrozně rád;
když se povede pěkná zábava,
ucho natáhne, smíchem štěkává,
může se potrhat.
Taky kravičku mají rohatou,
pyšnou jako princezna;
když jí muzika stoupne do hlavy,
chvostem zamává, skočí do trávy,
hnedle se do tance dá.
A těch mističek, celých ze stříbra,
a těch mističek, celých ze stříbra,
a těch stříbrných lžic!
Jeden zvláštní pár berou v neděli,
aby tak všichni hosté věděli,
že jich mají víc.
Člověk z Měsíce pije zhluboka,
kocour mňouká ostošest,
miska se lžící tančí po stole,
kráva hopkuje vzadu v stodole,
vlastní chvost si honí pes.
člověk z Měsíce vypil ještě džbán,
pak se pod stůl skutálel;
a tam o pivu snil si sladký sen,
hvězdy blednou však, málem svítá den,
on vám o tom nevěděl.
Řekne podomek: "Milý kocoure,
bílí koně z Měsíce
hlučně řehtají, uzdu hryzají,
ale pán jim spí, marně čekají,
slunko vyjde ve chvilce!"
A hned kocour mydlí fidli fidli,
že by mrtvý vstal;
vrže rychleji, vrže velice,
Zatím hostinský mužem z Měsíce,
pěkně zatřepal.
Muže z Měsíce vlekli do kopce,
složili ho v Měsíci,
koně za nimi rychle pádili,
kráva, jako kdyby ji honili,
za ní miska s lžící.
Kocour dál mydlí fidli fidli,
rozštěkal se pes,
koně s krávou už stojí na hlavě,
hosti skáčou ven při té zábavě,
jako když je chytne běs.
Ping a pong - struny pukají!
Kráva měsíc přeskočí,
pejsek, ten se vám tomu hrozně smál,
miska sobotní klidně běží dál,
lžička se k ní přitočí.
Sotva měsíček padl za kopec,
slunko hlavu pozvedá;
očím ohnivým málem nevěří:
Vždyť je bílý den, vždyť nešeří,
tak proč jdou všichni spát.
Zpět
Chodcova hádanka
Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.
Zpět
Gil-Galadův pád
Gil-Galad, to byl elfů král,
harfeník o něm smutně hrál:
poslední svobodnou měl zem
za Horami a před Mořem.
Meč dlouhý, kopí břitké měl,
zář přilby zdáli´s uviděl;
nesčetné hvězdy ve svém třpytu
se zrcadlily v jeho štítu.
Dávno ho do dáli kůň nes
a nikdo neví, kde dlí dnes;
do tmy zapadla hvězda jeho:
do tmy Mordoru stínového.
Zpět
Píseň o Berenovi a Lúthien
Bujný byl list, tráva zelená,
vysoký kvetl bolehlav,
a mýtinou zář světelná
hvězd ve stínu se chvěla.
Tinúviel se vznášela,
píšťalka zněla ztajená,
vlas hvězdný měla jako háv
a zář se v šatu odrážela.
Sem přišel Beren z chladných hor
a ztracen bloudil v listový,
kde elfí řeka pěla chór,
tam kráčel sám a smuten byl.
Skryt v bolehlavu vyhlíží
a žasne: zlatem kvete bor,
kde vlaje plášť ten kvítkový
a vlas jak stín se rozvlnil.
Kouzlem únava z něj padá,
okřívá poutník sudbou hnaný;
pospíchá, kam ho srdce žádá,
a lapí - louče měsíce.
Již zakletými houštinami
prchá mu, nerada i ráda.
Dál bloudí sám a nevítaný,
zaslechnout cosi snaží se.
Zaslechl často letmý zvuk
nožek jak listí lípy hravých,
podzemní hudby prýští hluk,
v ukrytých prohlubních jak zněl.
Uvadlé klesly bolehlavy,
listr za listem již střásá dub,
a jeho ševel naříkavý
se zimním lesem zkřehle chvěl.
Hledal ji stále, bloudil v dáli,
přes loňské listí v závějích,
na cestu hvězdy bleskotaly
v prokřehlém nebi mrazivém.
Její plášť v loučích měsíčních
viděl, když nožky tancovaly
v dáli a výši na kopcích
a jejich třpytem skvěla zem.
Když přešla zima, vrátila se,
svou písní jaro probudila,
jak skřivánek, jak sprška zase,
či jako vody tající.
Spatřil, jak elfí kvítí sila
u nohou svých, a zdráv byl rázem:
toužil, aby s ním zatančila
na trávě štěstím vonící.
Prchala zas, však rychlý byl.
Tinúviel! Tinúviel!
Elfím jménem ji oslovil,
a zůstala stát v naslouchání.
Jen stanula, již kouzlem zněl
Berenův hlas; ji omámil.
To sud byl Tinúviel -
v náruč mu padnout bez váhání.
Když do očí jí pohleděl,
ve stínu jejích temných vlasů
hvězdný svit chvějný uviděl,
jak třpytí se, jak zrcadlí se.
Tinúviel svou elfskou krásu,
nesmrtelnou - jak každý elf -
kolem něj vine stínem vlasu
a pažemi, jež stříbrem skví se.
Osud jim určil dlouhou cestu
přes šedé hory studené,
přes kobky, k železnému městu,
přes hvozdy noci bez svítání.
Dělící moře mezi ně
vešla, a přec si našli cestu
a dávno spolu svobodně
odešli v kraje nestýskání.
Zpět
Samova rýmovačka o zlobrovi
Sám na skále zlobřík sedí,
holé kosti si tam hledí;
zleva zprava ohlodává,
vždyť maso je dnes vzácnost.
Drž kost! Jde host!
Žije sám a všichni vědí,
že je maso vzácnost.
Přijde k němu v botách Tomáš,
povídá mu: "Co to děláš?
Není to noha strýčka Boba,
co na hřbitově leží?
Stěží! Běží!
Když umřel, no tak přece čekáš,
že na hřbitově leží."
Povídá zlobřík: "Milej hochu,
tu kost jsem sebral. Mysli trochu!
Byl hlavou vzhůru, než jsem ji uzmul,
k čemupak mu byla?
Síla! Žila!
Já měl hlad. Proč by mi nedal nohu,
když mu na nic nebyla?"
Říká Tom: "Je to drzost přeci,
bez dovolení brát nám věci.
Dej sem tu kost, než dostanu zlost,
a nehamtej mi po ní!
Koní! Honí!
Neměls ji krást mýmu mrtvýmu strejci,
a teprv ne hamtat po ní!"
Šklebí se zlobřík: "Pojď se vsadit,
že si tě chytnu. Pak můžeš radit,
jestli tě vařit, anebo smažit,
nebo jen tak schroustnout.
Kousnout! Tloustnout!
Doufám, že ti to nebude vadit,
až tě půjdu zchroustnout."
Jenomže zlobřík, ouvej, pane,
maso má tvrdší nežli kámen!
Nakopnout kopec bylo by totéž,
zrovna tolik cítí!
Kvítí! Chytí!
Tom skučí, že má s nohou ámen,
on tu ránu cítí!
Zlobr se směje, Tom běží domů,
vrací se s prázdnou a kulhavý k tomu;
zlobřík si tam dál sedí sám
s ukradeným hnátem.
Blátem! Mlátem!
Zadnici má jak kámen z lomu
a sedí si tam s hnátem.
Zpět
Píseň o Eärendilovi
Eärendil byl námořník,
v Arvernienu zůstával;
loď ze dřeva si postavil,
jež v Nimbrrethilu otesal;
stříbrné plachty pro ni tkal
a lucerny měl ze stříbra,
příď jako labuť tvaroval
a vlajka světlem zářila.
V plášť starých králů oděl se
a v kroužkovém brnění;
na štítě nápis runový,
jenž chrání proti zranění;
luk ohnut z rohu dračího,
z ebenu šípy řezané,
stříbrný pancíř; meč svůj měl
v pochvici chalcedonové;
z ocele meč byl kalený,
diamantová přilbice
a na ní chochol z orlích per,
na prsou smaragd třpytí se.
Pod měsícem a hvězdami
putoval dálkou severní,
matoucí stezkou zakletou
až za hranice zemských dní.
Od ledovcové úžiny,
kde leží stíny mrazných hor,
od jižních pouští planoucích
se odvrátil, spěl přes obzor,
v bezhvězdných vodách zbloudilý
do Noci nicoty až přišel
a dále plul a nespatřil
zářící břeh, o kterém slyšel.
A vichr hněvu zavál naň
a slepě vlnami ho hnal
zpět ze západu na východ:
domů, kde nikdo nejásal.
Elwinga jen mu létla vstříc
a plamen světlem zazářil
jasněj, než září diamant:
to její náhrdelník byl.
Silmaril na čelo mu váže.
Živoucím světlem korunován
bez obav loď svou otáčí
a noci svěřuje se a vodám.
Tu ze Zásvětí za Mořem
svobodná, mocná bouře letí
mohutný vítr Tarmenel;
žene loď jako hrstku smetí
cestami, kudy smrtelník
jen zřídka projde, aniž pad.
Zděšen, jak ovát dechem smrti,
letí z východu na západ.
Zas Věčnou nocí nesen byl
hučícím černým příbojem
přes mořské míle bez světla,
přes dávno utonulou zem;
až na pobřežích perlovích,
kde končí svět, uslyšel hrát
zpěněné vlny píseň svou
a drahokamy na břeh hnát.
Tam spatřil horu němě čnít,
kde soumrak padá do klína
Valinoru, a Eldamar,
kde zámořská je krajina.
Poutník, jenž v noci vyvázl,
v přístavu bílém zakotvil,
v zeleném elfím domově,
kde Tirion se zrcadlil
v jezeře stinném pod skalou
jak bledé sklo tam pod vrchem
Ilmarinským. Vzduch vlahý byl
a líbezná to byla zem.
Tam odpočinul od svých cest
a melodie hráli mu
a báje moudrých slyšel tam
a zlatou harfu dali mu.
V elfovskou běl ho oblékli
a sedm světel před ním šlo,
když do skryté se země bral
v bázni před Calacirian.
Vešel do síní bezčasých,
kde třpytné roky odplývají
a nekonečně vládne král
na hoře se strmými kraji.
Tam padla slova neslýchaná
o elfech a též o lidech,
vidiny spatřil zakázané
těm, kteří obývají svět.
Novou loď mu pak postavili
z mitrilu, ze skal elfovského.
Je bez vesel a nevlaje
plachta ze stěžně stříbrného:
silmaril jako svítilnu
a vlajku ohněm planoucí
tam posadil Elbereth,
ta královna hvězd živoucích,
nesmrtná křídla dala mu
a sudbu přiřkla: věčně žíti,
plout po bezbřehých nebesích,
kam slunce, měsíc nedosvítí.
Od podvečerních útesů,
kde něžně kanou fontány,
ho nesla křídla, bludný svit,
za zásvětními horami.
Na konci světa obrátil se
a po domově touhou hnán
spěchal jej hledat temným stínem
podoben hvězdě, plamen sám;
vysoko nad mlhami letěl
ten posel slunce plamenný,
ten zázrak zřený před úsvitem,
kde plynou vody severní.
A putoval nad Středozemí,
až slyšel nářek úpěnlivý
lidských i elfích žen a dívek;
to kruté Staré časy byly.
Však mocná sudba na něm leží:
než luna sama vyhasne,
jak hvězda míjet, nikdy stanout
na lidské břehy přejasné;
navždy už, navždy poslem být
na pouti, která nekončí se:
svou lampu rozsvícenou nést -
Světlonoš ze Západní říše.
Zpět
Elbereth Gilthoniel, v. 2
A Elbereth Gilthoniel,
silvren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, sí nef aearon!
Zpět
Boromirova hádanka
Meč, jenž byl zlomen, hledej:
V Imladris přebývá;
tam lepší radu čekej
než kouzla morgulská.
Tam spatříš znak, že sudba
je blízko. Procitne
Isildurova zhouba
a půlčík povstane.
Zpět
Chodcova hádanka
Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.
Zpět
Zimní varování
Když kouše zima lezavá,
i kámen mrazem pukává,
černá je tůň a holý strom,
zlé putovat je v čase tom.
Zpět
Bilbova píseň
U ohně sedím, přemítám
o všem, co jsem kdy uviděl,
o lučním kvítí, motýlech
z letních dnů, kterými jsem šel;
o žlutém listí, babím létě
v tolika prošlých podzimech;
o mlze, o stříbrném slunci,
svištění větru ve vlasech.
U ohně sedím, přemítám,
jaký to asi bude svět,
jaké to bude dočkat zimy
a jaro - to už nevidět.
Vždyť všechno, co jsem neviděl,
je víc nežli to viděné!
A každé jaro v každém háji
je zase jinak zelené.
U ohně sedím, přemítám
o lidech z dávno předešlých let
a o lidech, jež nepoznám,
a jaký bude jejich svět,
však zatímco tak přemítám
o časech dávno minulých,
zdaleka krokům naslouchám,
kdy poutník stane ve dveřích.
Zpět
Píseň o Durinovi
Svět mladý byl, hory zelené,
světlo měsíce čerstvě zrozené,
potok i kámen bez jmen byl,
a tu se Durin probudil.
Horám a dolům jména dal,
z pramenů vodu ochutnal;
a v Zrcadlovém jezeře
spatřil sám sebe v nádheře
s hvězdnou korunou zářivou
vlastnímu stínu nad hlavou.
Svět krásný byl, hory pyšně stály
za Starých časů, nežli padli
král Nargothrondu, Gondolinu,
když marně vzdorovali stínu,
a dávno jsou již za mořem.
Krásný byl svět v Durinův den.
Založil tesaný trůn králů
uprostřed sloupořadých sálů
se zlatou klenbou; po stříbře
šlapali tam na dveře
vepsali mnohé mocné znaky.
Jak slunce, hvězdy plály lampy
z křišťálu, v stínu nehasnoucí,
a jasem prozářily noci.
Tam perlík v kovadlinu bil,
štěpilo dláto, rytec ryl;
tam ostří s jílcem skluli v ráz,
doloval, stavěl jiný zas.
Tam beryl, opál svítivý,
zbroj jako rybí šupiny,
kabátce, meče, sekyry,
pásy, kopí vršily.
Únavu neznal Durinův lid;
pod horou nechal hudbu znít:
na harfy hráli, pěvec pěl,
ryk trubek v branách zazvučel.
Zešedl svět, hory zestárly,
pod kovadlinou popel tlí;
mlčí harfy i kladiva,
temnota v sálech přebývá;
sám Durin zhynul ve stínu
tam v Morii, tam v Khazad-dûm.
Jen hvězdy svítí s večerem
tmou v Zrcadlovém jezeře;
v hlubině koruna se skví,
než se zas Durin probudí.
Zpět
Píseň o Nimrodel
Byla tu dívka, a již není,
hvězda zářivá;
bílý plášť zlatem obroubený,
střevíčky ze stříbra.
Na čele hvězdu nosívala
a světlo ve vlasech,
jak když slunko padá
na lórienský les.
Vlas dlouhý, bílé údy měla,
volná a líbezná;
s větrem se spolu procházela
jak lístek lehounká.
Kde nimrodelský vodopád
zurčí si chladivě,
stříbrný její hlásek pad
do tůně zářivé.
Kde bloudí teď, kdo ví, kdo zná?
Sluncem a stínem snad.
Před léty byla ztracena
Nimrodel na horách.
Elfí loď v šedém přístavu
v zátoce v klínu hor
čekala na ni mnoho dnů
a hučel mořský chór.
Až noční vítr severní
zvedl se, naříkal
a koráb z elfích pobřeží
na širé moře hnal.
S úsvitem země zmizela
i hory šednoucí;
za vlnou vlna letěla,
tříšť bily do očí.
I spatřil Amroth mizet břeh:
do vln se potápěl.
Tu proklel loď, která ho rve
od krásné Nimrodel.
Byl králem elfů z dávných let,
pán lesů, skal a stěn,
když s jarem zlátla ratolest
v zemi Lothlórien.
Do moře z lodi skočil vráz
jako šíp z tětivy,
a vodní hloubky rozťal snáz
než racek šedivý.
Větrem mu vlasy zavlály,
tříšť létla ke světlu;
dlouho se za ním dívali,
kde jako labuť plul.
Západ však mlčí; zdejší břeh
též o něm nemá zpráv:
o Amrothovi neslyšel
žádný elf vícekrát.
Zpět
Frodův žalozpěv pro Gandalfa
Když večer v Kraji šedý byl,
slýchal jsem v Kopci jeho krok;
před svítáním se vytratil
na dlouhou cestu beze slov.
Od Divočiny k břehům Moře,
do jižních hor z pouští severních,
tajnými dveřmi, v dračí noře,
temnými hvozdy šel svobodný.
Ať s ním byl trpaslík, člověk či hobit,
anebo elf, který neumírá,
s ptáky i zvířaty dovedl mluvit
jazykem, jenž srdce otevírá.
Smrtící meč a hojící ruka,
záda, jež ohnulo těžké břímě;
planoucí pochodeň, hlas jako trubka,
znavený poutník na cestě v zimě.
Jako pán moudrosti na trůnu sedal,
rychle se hněval, rychle se smál;
odřený klobouk a brada šedá,
o hůl se trnitou opíral.
Na můstku samoten vzdoroval
náporu Ohně a Stínu zlého;
o kámen hůl se zlomila,
v Khazad-dûm zemřela moudrost jeho.
A Sam přidal:
Nejbáječnější rakety světa:
zelená, modrá ve hvězdách létá,
po bouři zlatým deštíkem
snáší se z nebe kytice.
Zpět
Galadrielina píseň o Eldamaru, v. 1
Já o listech jsem zpívala - a zlaté listí bylo.
Já zpívala jsem o větru - a lesem zabouřilo.
Tam za Sluncem a Měsícem po moři pěny jdou
a na pobřeží Ilmarin kdys rostl zlatý strom.
Ve věčném hvězdném soumraku v Eldamaru svítíval,
v Eldamaru, kde Tirion blažených elfů stál.
Tam rostlo zlaté listoví a košatil se věk,
však zde za mořem Dělícím pro slzy není lék.
Lóriene! Již zima jde, den holý, bez listí;
do vody listy padají, Řeka je odnáší.
Lóriene! Již příliš dlouho na tomto břehu přebývám
a ve vadnoucí korunu elanor žlutý zaplétám.
Chci-li však zpívat o lodích, která mi přijde vstříc?
Kde vzít tu, jež mě přenese nazpátek po mořích?
Zpět
Píseň o elfech za Mořem
Ai! laurië lantar lassi súrinen,
Yéni únótimë ve rámar aldaron!
Yéni ve lintë yuldar avánier
mi oromardi lisse-miruvóreva
Andúnë pella, Vardo tellumar
nu luini yassen tintilar i eleni
ómaryo airetári-lírinen.
Sí man i yulma nin enquantuva?
An sí Tintallë Varda Oiolossëo
ve fanyar máryat Elentári ortanë
ar ilyë tier undulávë lumbulë;
ar sindanóriello caita mornië
i falmalinnar imbë met, ar hísië
untúpa Calaciryo míri oialë.
Sí vanwa ná, Rómello vanwa, Valimar!
Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.
Nail elyë hiryva. Namárië!
Zpět
|
