|
Žalozpěv pro Boromira
Z Rohanu běží bažinou, luhem zarostlým dlouhou travou
západní vítr k městským zdem s písničkou naříkavou.
"Co povíš, větře bloudivý, co neseš ze svých cest?
Zda viděls mého Boromira hrdě jít v svitu hvězd?"
"Viděl: přes sedm pramenů, přes sedm toků jel;
pak sám šel širou pustinou. A potom odešel
do dlouhých stínů Severu. Já víc ho nespatřil.
Severák snad slyšel Denethorovce, když na roh zatroubil."
"Boromire! Já z vysokých zdí na západ do dáli zřel;
ze země pusté bez lidí ty jsi však nepřišel."
Od Moře jižní vítr z písčin a kamení;
do městských bran nese nářek racků a jejich kvílení.
"Co neseš z jihu s večerem, ty větře vzdychavý?
Kde Boromir můj sličný je? Trápím se, čekám vždy."
"Neptej se mne, kde přebývá - ach, kolik kostí leží
na březích bílých, březích černých, kde bouřné mraky běží;
kolik jich plulo Anduinou, hledalo mořský lán!
Ty severáku se ptej se spíš na ty, jež posílá!"
"Boromire! Tam za branou na jih jde cesta k moři;
z šedého ústí s nářkem racků ty ses však nevynořil."
Od Brány Králů severák přes vodopády přišel,
a kolem věže chladě dul jak roh, jejž každý slyšel.
"Co ze severu přinášíš mi, mocný větře, dnes?
Co dělá statný Boromir? Kdy navrátí se z cest?"
"Pod Amon Henem jsem slyšel křik: to nepřátele bil.
Štít rozťatý, meč zlomený pak k vodě přinesli.
Tu tvrdou hlavu, sličnou tvář složili v klidný sen
a Rauros, zlatý vodopád, jej objal ramenem."
"Boromire! Vždy Strážná věž k severu hledět bude,
kde Rauros, zlatý vodopád, dvou věčnou píseň hude."
Zpět
Aragornova píseň o Gondoru
Gondore! Gondore mezi Horami a Mořem!
Západní vítr vál a světlo na Stříbrném stromě
zářivým deštíkem padalo do královských zahrad.
Vy pyšné valy! Vy bílé věže! Trůne a koruno zlatá!
Gondore! Uvidí lidé Stříbrný strom opět vstát,
Bude od Moře k Horám západní vítr vát?
Zpět
Dlouhý seznam entů
Uč se teď umění živočichů živých!
Čti nejprv čtyři svobodné čeledi:
nejstarší z nich ze všech národů je elfů;
trpaslík tesá, temný má domov;
ent země zrozený, starý jak skály;
smrtelný člověk sedlá si koně.
Bobr, ten buduje, kozlík ten si skáče,
medvěd jí med, klát se chce kanec;
hafan je hladový, zajíček zalez...
Orel, ten odlétá, vůl v louce stojí,
jelen má paroží, jestřáb je rychlý,
labuť je líbezná, hladký je had...
Ent zemí zrozený, starý jak skály,
daleko dojde, vypije vodu,
a hladoví honiči, hobití děti,
smějí se mile, maličcí lidé.
Zpět
Stromovousova píseň
Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara.
Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu.
A řekl jsem, že je to dobré.
V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu.
Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir!
A myslel jsem, že to nejlepší.
S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům.
Ach, to zlato, červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-naneldoru.
Bylo to víc, než jsem si uměl přát.
Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě.
Ach, ten vítr a ta bělost a ty červené větve zimy na Orod-na-Thônu.
Můj hlas se zvedl a pěl do nebe.
Nyní ty země všechny leží pod mořem.
A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Adalóme,
v mé vlastní zemi, kraji Fangornově,
kde dlouze roste kořání
a roky hustěji než listí leží
v Tauremornalóme.
Zpět
Ent a entka
ENT:
Když zjara buky vyraší a míza stoupá kmenem,
když svítí lesní potůček a k větru stojíš čelem,
když dlouhým krokem, plným dechem zdravým vzduchem jdem,
přijď ke mně zpět, přijď ke mně zpět, vždyť já mám krásnou zem!
ENTKA:
Když jarem raší zahrada a roste obilí,
když květy jako lesklý sníh nám sady obilí,
když zem i vzduch se rozvoní deštěm se sluncem,
já zůstanu, já nepůjdu, vždyť já mám krásnou zem!
ENT:
Když léto zemi zalehne svým zlatým polednem,
pod listovou spavou střechou stromy sní svůj sen,
když lesní síně chladivé ve větru ševelí,
přijď ke mně zpět, přijď ke mně zpět, má zem je nejlepší!
ENTKA:
Když slunce hřeje, jablka a hrušky vypéká,
když sláma zlátne, bělá klas a žeň už nečeká,
když kane med a zraje plod a hnědne ořeší,
já na slunci tu zůstanu, má zem je nejlepší!
ENT:
Když přijde zima divoká a stromy zahubí,
když padne les a černá noc a den bledý pohltí,
když od východu pofičí a liják bude lít,
budu tě hledat, budu volat, za tebou chci jít!
ENTKA:
Když zima píseň umoří a padne černá tma,
zlomí se větev neplodná a skončí práce má,
vyhlížet budu, čekat budu, až mi přijdeš vstříc,
pak nelítostným deštěm spolu odejdem pryč.
OBA:
Společně půjdem na západ studenou končinou
a daleko snad najdem zem, kde srdce spočinou.
Zpět
Bregaladova píseň
Orofarnë, Lassemisto, Carnimírië!
Jeřábe krásný, tvoje vlasy zdobil bílý květ!
Můj jeřábe, jak svítil jsi, když létem voněl svět!
Tvůj kmen tak čistý, lehké listí, chladivý tvůj hlas,
a na hlavě tak zlatavě ti kvetla koruna!
Jeřábe padlý, listy zvadly, mrtev jsi a dál nic:
haluze trčí, hlas tvůj mlčí, neozve se víc.
Orofarnë, Lassemisto, Carnimírië!
Zpět
Entí pochodová píseň
My jdem, my jdem, a bubne, duň: ra-run, da-run, da-run, da-rum!
My jdem, my jdem, jen trub a duň: ta rúna, rúna, rúna, rum!
Ať chrání je kruh kamenný, do Železného pasu jdem,
ať silný je a tvrdý je a těžký jako černá zem,
my jdem, my jdem, my válčit jdem, my kamennou hráz rozbijem,
vždyť hoří větev, hoří kmen a hučí pec - my válčit jdem!
Jdem na tu zemi ponurou, ať bubny duní, přijde soud;
na Železný pas přijde soud!
My jdem a s námi přijde soud!
Zpět
Galadrieliny vzkazy
Kde jsou tví Dúnadané, Elessare milý?
Kam a proč příbuzní tvoji zabloudili?
Blíží se hodina, Ztracený zas vzejde,
Šedá družina ze Severu jede;
temná je cesta však pro tebe souzená:
táhne tě k Moři, je Mrtvými střežená.
Zelený lístečku, dlouho jsi pod stromem
v radosti přebýval. Varuj se před Mořem!
Jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině,
víckrát už srdce tvé ve hvozdě nespočine.
Zpět
Žalozpěv Rohirů
Kde je jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přesly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se kroky, jež do Moře napadaly?
Zpět
Gandalfova píseň o Lórienu
V zlatý les kouzel Lórien
přichází člověk zřídka jen;
pramálo očí smrtelných
spatří tu, jež se nemění.
Galadrie! Galadriel!
Kdo k studánce tvé čiré šel?
V bílé tvé ruce bílá hvězda;
zem čistá, o jaké se nezdá
i nejčistších snech smrtelnému,
je v Dwimordenu, v Lórienu.
Zpět
Rohirské volání do boje
Vstaňte, nuž vstaňte, vy, Jezdci Théodenovi!
Svízelné skutky se blíží, smráká se na východě.
Koni teď uzdu dejte, ať zvučí údolím roh!
Vpřed, Eorlovci!
Zpět
Gandalfova hádanka o entech
Železo se nekulo, nekácely se stromy,
mladé byly lesy pod hvězdnými dómy;
nebylo prstenu ani věcí zlých,
chodilo se tenkrát volně po lesích.
Zpět
čené rýmy
Vysoké lodě, vysocí králové
třikrát tři,
coak si přivezli z tonoucí země
po moři?
Sedm hvězd, sedm kamenů
a strom bělostný.
Zpět
Glumova píseň
Po zemi studené
moc se nám špatně jde,
odřeme si nožišku.
Skály a skáličky
jsou jako kostičky,
masa ani trošičku.
Potůček a louže,
do těch se to klouže,
ochladit se chvilišku!
A teď bysme chtěli -
Zpět
Glumova hádanka
Nedýchá to, přece žije,
jako smrtka studená je;
žízeň nemá, přece pije,
brnění má, neřinčí v něm;
na suchu tone,
ostrov je pro ně
pohoří z písku.
O vodotrysku
myslí si, že vítr vane.
Je to krásně hladké, pane.
Pohrajem si trošičku!
A tak bysme chtěli,
abysme tu měli
šťavňaťoučkou rybičku!
Zpět
Olifaunt
Jako myška šedivý,
jako dům jsem veliký,
nos mám jako had,
zem se musí třást,
kudy kráčím trávou.
Stromy, ty se lámou.
Z úst mi trčí rohy,
po Jihu si chodím,
pleskám ušima.
Let si nevšímám;
dusám pořád dál a dál,
nikdy bych si nelehal,
ani kdybych umřít měl.
Olifant jsem, tak to je.
Ze všech největší,
ze všech nejstarší.
Jednou bys mě viděl,
nikdy nezapomněl.
Když mě neuvidíš,
ve mě neuveříš.
Přece olifant jsem, věř,
nevím vůbec co je lež.
Zpět
Elbereth Gilthoniel, 2.
Gilthoniel A Elbereth!
A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-diriel,
le nallon si di'nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos!
Zpět
|
