Na zemí leží dlouhý stín,
     na západ vztahuje temná křídla.
     Věž otřásá se; k hrobům králů
     blíží se osud. Mrtví procitají;
     vždyť přišla hodina pro věrolomné;
     u kamene Erech znovu budou stát
     a z hor uslyší troubení rohu.
     Čí roh to bude? Kdo je povolá
     z šerého soumraku, zapomenutý národ?
     Dědic toho, kterému přísahali.
     Ze Severu přijde, nouzí hnán:
     on projde dveřmi Stezek Mrtvých.

     Ze Šeré Brázdy za šerého jitra
     s tvrdými muži Thengelův jel syn.
     Do Edorasu dojel, dlouhověké síně,
     záštity Marky, zahalené mhou;
     trámoví zlaté temnotou se krylo.
     Sbohem dal svému svobodnému lidu,
     krbu i křeslu, kolébce též králů,
     kde dlouho dlel, než světlo zemdlelo.
     Vpřed vyjel král, strach v patách kráčel.
     Vedl ho osud, věrností se skvěl;
     přísahu složil, slavně splnil pak.
     Vpřed vyjel Théoden. V noci jel i ve dne,
     pět nocí na východ nes' národ kůň;
     to Eorlovce úvalem a úžlabinou,
     šest tisíc oštěpů šlo k zemi Sluneční,
     k mocnému Mundburgu pod Mindolluinou,
     kde město Mořských králů klesá
     ohněm a nepřáteli obklíčeno nyní.
     Sudba jim dala spěch, soumrak je stínil,
     jezdce i koně; jejich kopyta
     potuchla v tichu, píseň praví nám.

     Přemozte pláč! Mocný byl ten padlý
     a pěkný konec měl. Mohylu nakupíme
     a potom budou plakat ženy. Nás volá válka!

     Z pochyb a tísně tmou do jitra jel jsem;
     Zpíval jste slunci, zasvítil se meč.
     Do konce naděje jsem dojel, a teď do skonání
     zlobou a zhoubou do zatmění dne!

     Když vane černý dech,
     smrt stojí na schodech
       a paprsek dne zhasí,
     přijď, athelasi! Přijď, athelasi!
       Život v umírání
       na králově dlani!

     Stříbrně plynou potůčky z Celosu k Erui
     v zelených pláních Lebenninu!
     Vysoká tam roste tráva. Ve větru od moří
     lilie bílé se kývají
     a chvějí se zlaté zvonky mallosu a alfirinu
     na zelených pláních Lebenninu
     ve větru od moří!

     V západních krajích pod sluncem
     květy se zjara otvírají,
     vyraší strom, říčka poteče,
     veselé pěnkavy zazpívají.
     Třeba je tam noc bez mráčků
     a hvězda na buku se houpá,
     z drahokamů má houpačku
     a vlasy stromu stříbrem koupá.

     I když má cesta končí tady
     a ležím pohřben v černé tmě,
     za horami a temnými hrady
     vždycky se slunce usměje.
     Ze stínu vstane, nebem jde,
     hvězdy se po obloze točí;
     já neřeknu, že skončil den,
     a s hvězdami se nerozloučím.

     Ať žijí půlčíci! Chvalme je velikou chválou!
     Cuio i Pheriain anann! Aglar'ni Pheriannath!
     Chvalme je velikou chválou, Froda i Samvěda!
     Daur a Berhael, Conin en Annun! Eglerio!
     Chvalme je!
     Eglerio!
     A laita te, laita te! Andave laituvalmet!
     Chvalme je!
     Cormacolindor, a laita tarienna!
     Chvalme je! Ty, kteří nesli prsten, chvalme je velikou chválou!

     K Moři, ach k Moři! Bílý racek křičí,
     vítr tam věje, pěna se tam tříští.
     Na západ, na západ rudé slunce sedá.
     Slyšíš to volání, lodičko má šedá,
     hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?
     Odjedu od lesa, který mě odchoval;
     dny naše končí a roky už zmírají.
     Přes širé vody sám odpluji potají.
     Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:
     Ztracený ostrov tam zpívá, ach, pohlédni!
     Eressëa, Elfie, člověk ji nenajde.
     Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!

     Zpívejte, lidé věže Anor,
     vždyť Sauronova říše navždy padla
       a Temná věž je  svržena.

     Zpívejte, radujte se, lidé Strážní věže,
     vaše stráž marná nebyla
     a Černá brána v troskách leží
     a prošel jí váš král.
       Je vítěz.

     Zpívejte, tešte se, všechny Západu děti,
     váš král zas přijde, přichází
     a bude bydlet mezi vámi
       po všechny dny vašich životů.

     Strom, který uschl, obnoví se,
     vysoko jej sám zasadí
       a Městu bude požehnáno.

     Zpívejte, všichni lidé!

     Ze tmy a tísně tmou do jitra jel,
     slunci on zpíval, zasvítil se meč.
     Naději vzkřísil, v naději skončil;
     nad smrtí, strachem, nad sudbou sám stoupá
     ze žalu života na výšiny slávy.

     Cesta jde pořád dál a dál,
     kupředu, pryč jde od mých vrat.
     Daleko už mi utekla
     a já bych raději šel spát.
     Ať jiní jdou tou dlouhou cestou
     na nová, vlastní putování;
     mě nohy do hostince nesou,
     kde čeká dlouhé klidné spaní.

     Za rohem třeba připravená
     je zlatá brána otevřená;
     a třeba jsem ji často míjel,
     přišel den, abych před ni přijel,
     a dám se skrytou pěšinou
     tam za sluncem a za lunou.

     A! Elbereth Gilthoniel!
     silivren penna miriel
     o menel aglar elenath,
     Gilthoniel, A! Elbereth!
     Kdo hvězdy zářit uviděl
     v Západních mořích, vzpomíná,
     ač daleká je otčina.