Vážení čtenáři!



Před několika lety se mi dostaly do ruky spisy jednoho neznámého amerického cestovatele, který po svém ztroskotání v roce 1881 strávil údajně na jednom z ostrovů v Tichomoří téměř 16 let. Přestože tento ostrov nebyl dodnes nikým indentifikován, sám cestovatel - Stephen McBrady až do své smrti usiloval o knižním vydání svých spisů, ve kterých popsal život obyvatel tohoto ostrova, který nazvali Liberon. Bohužel, nepodařilo se to, spisy změnily spoustu majitelů a mezitím uplynula pěkná řádka let. Přiznám se, že jsem také váhal, jestli je vhodné tyto spisy vydat, či ponechat utajené, ale potom jsem si uvědomil, že je nutné informovat veřejnost o této vskutku neobyčejné zvláštnosti. Proto nyní si můžete přečíst cestopis z dosud neznámé a nepoznané krajiny, o které ani nevíme, jestli už nezanikla. Dovolte mi ovšem říci na závěr jedno upozornění, které napsal sám McBrady: Nedopusťte, aby kdokoliv usiloval o reformu společnosti po vzoru Liberonu. Byl by to totiž začátek úpadku člověka jako tvora.


I. Záchrana
Nebudu vám sáhodlouze líčit kde žiji nebo odkud pocházím, jelikož to nepovažuji za důležité. Nemyslím si také, že bych vás musel přesvědčovat o tom, zda jsem skutečně zažil to, o čem nyní zde píši, protože to vlastně ani není podstatné. Chtěl bych jen čtenáři doporučit, aby si během četby zkusil představit svět se státním zřízením ostrova na kterém jsem strávil 16 horkých let a málem se mi nepodařilo vrátit se zpět, natož těm poblázněným reformátorům vnutit trochu rozumu.
Moje dobrodružství začalo onoho podzimu 1881, kdy jsem se plavil na jedné naši domácí americké lodi z Hongkongu do Houstonu a někde mezi Hawaií a Panamským průplavem nás zastihla bouře, která nás zahnala neznámo kam. Ráno, kdy vítr ustal ocitli jsme se v mlze. Byla to mlha tak hustá, že jsme vůbec nebyli schopni řídit loď nějakým rozumným směrem. Jen jsme se mohli modlit, abychom nenarazili na skálu. Pár hodin poté jsem ovšem pocítil náraz. Předpověď se vyplnila. Nasedli jsme proto rychle všichni na záchranné čluny. Já jsem v mlze zůstal sám a jak jsem se později dozvěděl, pouze já jediný z celé lodi jsem přežil. Plul jsem v té hrozné mlze asi půl hodiny. Potom, když jsem narazil na kus nějaké pevniny, najednou bylo vidět, jak mlha ustává.Asi 100 yardů od pobřeží skončila mlha a vysvitlo slunce. Když jsem procházel krajinou, najednou jsem uslyšel zvuk lidské chůze. Podívám se před sebe a spatřím člověka bílé tváře prostě oblečeného. Vypadal jako Evropan nebo Američan. Zkusil jsem ho oslovit tedy anglicky, ale nerozuměl. Zkusil jsem tedy ještě španělštinu, němčinu a francouzštinu. Při ni najednou odpověděl, ale znělo to spíše jako francouzské nářečí. Když viděl, že nejsem ozbrojen, zavedl mě do své vesnice. Jak mi řekl, jmenoval se George. Ptal se mě kdo jsem a kde jsem se tu vzal. Zjistil jsem, že se nacházím na ostrově, který neměl téměř již sto padesát let jakýkoli styk s ostatním světem. George věděl pouze o Nové Anglii podle zpráv svých předků, kteří uprchli před trestem doživotních galejí s francouzskou lodí, kde vyvolali vzpouru. Dostali se také již tenkrát do podivné mlhy a byli nuceni se usadit na tomto ostrově, který má téměř 10 000 čtverečních kilometrů. Počet obyvatel se za těch sto padesát let rozrostl na téměř 100 tisíc.
Když jsme dorazili do vesnice, řekl mi, že když jim pomůžu na farmě, poskytne mi přístřeší a stravu až do té doby, než dostanu povolení k návštěvě vedení ostrova. Zeptal jsem se ho, zda to bude trvat tak dlouho a on na to, že ne déle než jeden rok, protože zde mají hodně úředníků. Připadlo mi to podivné a tak jsem se zeptal jaké poměry na ostrově panují. Řekl mi, že zde je "svoboda činu". Řekl jsem si, že zde je demokracie a proto se mi ulevilo. Bohužel ne na dlouho.

Pokračování příště
                                                          Columbo 

Zpět