HISTORIE SE OPAKUJE



Tvrzení, že se události v jisté obměně opakují, bylo dlouho považováno za pouhý výmysl. Teprve nedávno vědci objevili jasný důkaz - ústní tradicí předávanou pověst, ze které vyplývá, že pod sluncem není nic nového. Posuďte sami...

Náčelník Kalous seděl před svou chatrčí, hlavu plnou starostí. Rada starších zase jednou řešila problém, z čeho bude žít kouzelník Vlčák a kdo by se měl starat o to, aby tlupa léčitelů medicinmana Stráňky nezahynula hlady.

Jak vidíme, zastupitelstvo vesnice mělo spoustu patálií. Však také jeho členy byli nejctihodnější mužové a ženy kmene. Valná část z nich měla právo nosit ve vlasech sokolí brka, která označovala odborníky, takže každému bylo jasné, že pod poradním dubem sedí jen samí experti.(Je však samozřejmé, že svá brka měli pečlivě schovaná, aby se jim, nedejbůh, neošoupala.)

Od tohoto posvátného místa se rozléhaly tradiční zvuky výměny názorů a doléhaly až k uším zasmušilého Kalouse. Pilný rolník Vysávač se zastával šamana, který mu sliboval, že se u Nebes přimluví za dobrou úrodu.
Podnáčelník Zemínek zase všechny přesvědčoval, že všichni včetně psů a koček mají právo na sociální jistoty a všestrannou péči. Jak se zaplatí z poloprázdné obecní pokladny ho už nezajímalo. Blížilo se poledne a diskutujícím docházely argumenty. Tu jeden z členů povstal a zahřměl:

"S kým se to tu vlastně bavím, kolik z vás má právo nosit brka v hlavě?"

Nastalo ticho. Všichni poněkud znervózněli. Náhle pod poradním dubem neseděl vůbec nikdo. Starší seděli doma u oběda. Z chýší však nebylo slyšet obvyklé mlaskání. Vždyť i náčelník Kalous se toho dne tvářil, jako by žvýkal šťovík namísto medových koláčků, které měly za následek jeho sladký úsměv. Po chvíli dokonce přestal jíst vůbec, podepřel si rukou své mocné, čtvercovité čelo a bezradně se díval, jak z chaloupek počaly vyletovat manželky, děti, srpy, kladiva, skulptury plešatého pána s bradkou a jiná veteš. Zastupitelé zoufale prohrabávali své domovy, ačkoli přečasto věděli, že kýžený předmět nikdy nevlastnili. Zbytek obyvatelstva včetně náčelníka jenom lomil rukama. Vzrostla poptávka po sušených netopýrech, zmijích jazýčcích a jiných zaříkávacích předmětech.
K novému zasedání se dostavili všichni poněkud nervózní. Jen paní Oveska, která přišla z Nové vsi, se mile usmívala. Vůbec jí nevadilo, že jako odbornice může figurovat leda při pečení štrůdlu.
Poslední se objevil muž jménem Kalná voda. Na zádech měl velký ranec , mával rukama a volal:"Dobrovolně přiznávám, brčko jsem nikdy neměl. Všechno je pouhý omyl, přeji vám mnoho štěstí, na shledanou."

Zamnul si ruce a pádil směrem k lesu. Nikdo jej pak už nespatřil. (Proslýchá se, že uprchl do Babylónie, kde pod pseudonymem Chammurappi sepsal jedny z prvních zákonů lidstva.)
A velký Kalous stále ještě seděl před nedojedeným obědem. Potom pravil: "To, co se děje, je opravdu, ale opravdu velice nefér, Kalousi, buď muž!" Povstal, vypjal hruď a vyšel ven.

Tady prastará pověst končí. Jak to bylo dál si každý, kdo už poznal, že se historie opakuje, hravě domyslí.

                                                     Edita Lorki 

Zpět