Náčelník Kalous seděl před svou chatrčí, hlavu plnou starostí. Rada starších zase jednou řešila problém, z čeho bude žít kouzelník Vlčák a kdo by se měl starat o to, aby tlupa léčitelů medicinmana Stráňky nezahynula hlady.
Jak vidíme, zastupitelstvo vesnice mělo spoustu patálií. Však také
jeho členy byli nejctihodnější mužové a ženy kmene. Valná část z
nich měla právo nosit ve vlasech sokolí brka, která označovala
odborníky, takže každému bylo jasné, že pod poradním dubem sedí jen
samí experti.(Je však samozřejmé, že svá brka měli pečlivě
schovaná, aby se jim, nedejbůh, neošoupala.)
Od tohoto posvátného místa se rozléhaly tradiční zvuky výměny
názorů a doléhaly až k uším zasmušilého Kalouse. Pilný rolník
Vysávač se zastával šamana, který mu sliboval, že se u Nebes
přimluví za dobrou úrodu.
Podnáčelník Zemínek zase všechny přesvědčoval, že všichni včetně
psů a koček mají právo na sociální jistoty a všestrannou péči.
Jak se zaplatí z poloprázdné obecní pokladny ho už nezajímalo.
Blížilo se poledne a diskutujícím docházely argumenty. Tu jeden z
členů povstal a zahřměl:
"S kým se to tu vlastně bavím, kolik z vás má právo nosit brka v hlavě?"
Nastalo ticho. Všichni poněkud znervózněli. Náhle pod poradním
dubem neseděl vůbec nikdo. Starší seděli doma u oběda. Z chýší však
nebylo slyšet obvyklé mlaskání. Vždyť i náčelník Kalous se toho
dne tvářil, jako by žvýkal šťovík namísto medových koláčků, které
měly za následek jeho sladký úsměv. Po chvíli dokonce přestal jíst
vůbec, podepřel si rukou své mocné, čtvercovité čelo a bezradně se
díval, jak z chaloupek počaly vyletovat manželky, děti, srpy,
kladiva, skulptury plešatého pána s bradkou a jiná veteš.
Zastupitelé zoufale prohrabávali své domovy, ačkoli přečasto
věděli, že kýžený předmět nikdy nevlastnili. Zbytek obyvatelstva
včetně náčelníka jenom lomil rukama. Vzrostla poptávka po
sušených netopýrech, zmijích jazýčcích a jiných zaříkávacích
předmětech.
K novému zasedání se dostavili všichni poněkud nervózní. Jen paní
Oveska, která přišla z Nové vsi, se mile usmívala. Vůbec jí nevadilo,
že jako odbornice může figurovat leda při pečení štrůdlu.
Poslední se objevil muž jménem Kalná voda. Na zádech měl velký
ranec , mával rukama a volal:"Dobrovolně přiznávám, brčko jsem
nikdy neměl. Všechno je pouhý omyl, přeji vám mnoho štěstí, na
shledanou."
Zamnul si ruce a pádil směrem k lesu. Nikdo jej pak už nespatřil.
(Proslýchá se, že uprchl do Babylónie, kde pod pseudonymem
Chammurappi sepsal jedny z prvních zákonů lidstva.)
A velký Kalous stále ještě seděl před nedojedeným obědem. Potom
pravil: "To, co se děje, je opravdu, ale opravdu velice nefér, Kalousi,
buď muž!" Povstal, vypjal hruď a vyšel ven.
Tady prastará pověst končí. Jak to bylo dál si každý, kdo už poznal, že se historie opakuje, hravě domyslí.
Edita Lorki
Zpět