Všední den, aneb z deníku studentova
Každý den začíná probuzením a ani já nejsem v tomto vyjímkou.
Budí mě budík, jenž děsně zvoní. Myslím, že by dokázal probudit i
mrtvého, ale mě nevzbudí nikdy.
Ovšem následuje zběsilý úprk a stíhání trolejbusu. To už hodinky
ukazují za pět minut osm. Při troše štěstí trolejbus stihnu a nechám se
dovézt až na "Mendlák". Další záležitostí se stává přesedání. Za
10 sekund 8h tryskem vběhnu do školy. Během dvou sekund (světový
rekord) proletím šatnami. Dále musím během osmi sekund přesvědčit
školníka, že příště si ty přezůvky skutečně (čestný pionýrský)
vezmu. Se zvoněním důstojně vcházím do třídy. "Ale co to? Vždyť tu
nikdo ještě není," pomyslím si v duchu. Ale vtom už se hrne
dovnitř celá naše třída. "Už sem se lek, že dem poprvé na
devátou," oslovím nejbližší osobu. "Ale ne, na Nádru byla havárka,"
zazní mi v odpověď.
Začínáme (jako obvykle) hodinou českého jazyka. "Ať si kecá,
jak ses měl? Včera jsem ti volal. Nebyls doma." - "To víš...".
Záhy se rozproudila živá debata.
Bohužel, z debaty nás vždy vyruší nějaká písemka: "A protože
život studentský je plný překvapení, napíšeme si dnes malinkou
kontrolní písemečku".
Po chvíli se třída změní na hřbitov. Všichni mlčí, sem tam se
něco pohne, ale nic víc. Naprostá většina lidí zírá do prázdných
papírů a přemýšlí, jak vůbec zněla otázka. Každý píše, co si
pamatuje, ale jak vidím, moc toho u nikoho nebude. "Ták, za
minutku končíme..." Každý na poslední chvíli zahryzne svoji psací
potřebu a snaží se něco opsat od souseda. Jenže soused napsal
kromě jména, data a třídy maximálně to, že Shakespeare byl velký
dramatik (ti lepší si vzpomněli na to, že žil v Anglii). Nakonec
se naše díla (čisté, případně oslizlé, ale vždy žalostně prázdné
papíry) vybírají.
Třídou se rozlehne šum otázek typu: "Jak's to napsal?" "Jaký
díla vůbec vytvořil?" a podobné. Z diskuse na téma písemka a to
bylo unfair! nás vytrhne a pedagoga vysvobodí až zvonění. Z
hodiny si odnáším jedinou myšlenku - to zas bude pětek.
Na pořadu dne máme další hodinu - fyziku. O přestávce jsme se
chtěli jako dobrý kolektiv dohodnout na oběti, kterou vyšleme do
spárů fyzikářky, naneštěstí tou obětí nechtěla být ani Márinka
ani Petr (říkal, že ze čtyř pětek by trojka nekoukala). To mě
naštvalo, a v důsledku shody data s mým pořadovým číslem jsem se
začal učit (ano, jakkoliv je to odporné). Samozřejmě, za dvě
minuty před hodinou se moc naučit nedá, ale na čtverku to stačí.
"Zase nemáte třídnici co ?" "Služba, týden navíc!" - chudák naše
služba už měsíc se snaží své povinnosti zhostit, ale marně. Třídnice
se díky bohu pro naši službu našla a hlásili se chybějící:
"Kdo chybí?" - "Sím nikdo."
"To se mně zrovna hodí, chci vám dát kontrolní test."
Třída sborem odporuje: "Ale my nic nevěděli..."
"Mě to nezajímá, umět musíte!"
"Všechno schovat! U koho uvidím něco podezřelého, beru a dávám za
pět! Času máte dost - 20 minut."
Učebnou se rozhostí hrobové ticho. Narozdíl od literatury se dá
test z fyziky úspěšně natipovat (tak padesát na padesát)
- napínavější než Sportka.
Dvacet minut uplynulo jako voda a já nedorazil ani k otázce č.6
(z 12). Nakonec se nad námi slitovala: "Vidím, že všichni pořád
píšou, dám vám ještě pět minut." Po chvilce: "Ale stejně, dvacet
minut by vám mělo bohatě stačit. Já nechápu, že vy to nechápete a
chcete čas. Takové triviální příklady!" (mezi námi, příklad,
který má dvě rovnice a čtyři neznámé, není mým oblíbeným oborem,
poněvadž jsme rovnice o tolika neznámých v matematice zatím
neprobírali) "Vždyť ho počítají sekundáni a nedělá jim obtíže."
Během posledních dvou až tří minut se nejen mě, ale i dalším
podařilo dosíci kýženého cíle - příkladu číslo 12. Ovšem, nestihl
ho nikdo (nezaručená informace).
Vybírání písemných prací se protáhlo až ke zvonění. Následovala
překážka dne - neoblíbená biologie. Dnes se Štěstí postavilo na mou
stranu a nebyl jsem zkoušen (zní to sadisticky, ale na ostatních
nezáleží). Konečně se mi zadařilo porazit Martina v piškvorkách
a dohrát lízaný taroky ze včera (samozřejmě pod lavicí).
Dlouho očekávaná oddechová hodina - tělocvik! Opět jsem se
zmýlil. Nehrál se floorball ani fotbal, ale skákalo se do
výšky, což mě dokonale znechutilo.
Ať se divíte, nebo ne, oddechovější než tělocvik (ano opravdu)
je angličtina. Hodinu jsem ne-li proflákal, tak strávil v
nečinnosti. Konec hodiny se všichni připravovali na sprint do jídelny.
Se zvoněním celá škola (99%) vyrazila na oběd. Podařilo se mi
dostat do prvních řad, ale málem mě ti primáni ušlapali. Rozhodnutí
začít předbíhat na sebe nenechalo dlouho čekat. Jako skutečný
plazič a podlézač (kdo se plazí, nezakopne) jsem překonal všechny
nástrahy a pasti moderní jídelny a dorazil až k výdejnímu okénku.
Dali mi pochybený kus čehosi (co týden dal, respektive včerejšek),
kteréžto se začalo podezřele pohybovat ve chvílích, kdy jsem
zamířil vidličkou do talíře. Bodl jsem. Má porce následně
skončila v kyblíčku. Z oběda jsem nasměroval kroky zpět do třídy.
Poslední hladová skupinka primánků (nebo to byli ti sekundáni?) se
prohnala s větrem o závod pod mýma nohama. "Ani nevím, na co
spěchají - vždyť oběd stojí za houby (nechtěl jsem použít
ostřejšího výrazu)," problesklo mi hlavou.
Rozhodli jsme se hrát taroky, ale po několika prohraných partiích
mě omrzely a zmizel jsem. Jen tak jsem bloumal po škole a začal
přemýšlet nad nějakou skvělou "action". Samozřejmě mě nic
nenapadlo.
Zazvonilo a začala hodina matematiky. "Pohoda, konečně
odpočinek," pomyslel jsem si. Ale zmýlil jsem se. "Á máme tu
jeden mastňák, kdopak nám ho vyřeší na tabuli?" začal matikář "Tak
ty, pojď!" s těmito slovy ukázal na mě. Šel jsem - moc možností mi
nezbývalo. Hodinu se mi zadařilo úspěšně zdržet (díky bohu, že se
neznámkovalo).
Poslední na programu toho dne - zeměpis. Celá třída doufala, že
nebude přepadovka, což byly klamné naděje. Samozřejmě, že byla.
Několik pětek se rozdalo už na začátku hodiny, ostatní dostaneme
zároveň s písemkami.
Hned po zvonění jsme smetli učitele a vyrazili do šaten, načež
jsme vystartovali do ulic (hlavně na tramvaj). Popisem namáhavé
akční jízdy (viz minulé číslo) se nebudu zdržovat, snad jen
informace, že domů jsem dorazil až v 10h večer (pěšky bych
stihnul aspoň večerníček). Následně jsem se skácel na postel a
usnul tvrdým spánkem špalku (těžce pracujícího). O půlnoci mě
probudil Hladjakvlk (snídani jsem nestihl, oběd nesnědl, večeři
neměl), vybrakoval jsem už tak dost vybrakovanou ledničku a se
štanglí salámu pod polštářem spokojeně usnul. Další ráno se
situace začala opět opakovat. Tak vypadá můj všední den, jedinou
radost mi dělá myšlenka na vysvobozující pátek a prázdniny.
Závěr aneb mravní ponaučení: A pak ať někdo tvrdí, že studenti
mají lehký život.
Závěr dvě aneb mravní znechucení: A pak ať někdo tvrdí, jak se
dospělí musí strhat, aby svým ratolestem dopřáli radosti vzdělání
(je to týrání zvířat).
Jakub Felkl
Zpět