Zdá se mi, že ve společnosti se klade větší důraz na kolektiv a menší na jednotlivce, než by bylo podle mě správné. Ze slova "individualita" vzniklo hanlivé označení "individuum". Já bych se nestyděl, kdyby mě někdo takhle nazval. Pravý význam totiž podle mě znamená: někdo, kdo se nebojí jít proti proudu, kdo se nebojí být jiný. A to se má podporovat, ne hanět. Vezměme si třeba kulturu: každému se líbí a považuje za kulturní něco jiného. A nemůžeme říct, že by v tom někdo měl jednoznačnou, absolutní pravdu a podle jeho měřítek by se mělo usuzovat, co je "vysoce umělecké" a co "blábol". A to "někdo" neznamená podle mě pouze jednoho člověka, ale i skupinu lidí. Například důchodci kritizující dnešní mládež, i když o ní často velké množství věcí neví. Nebo naopak partu teenagerů zavrhujících klasické umění, kde by si mohli najít i pro sebe hodnotná díla.

Pokud něco kritizuje nebo naopak vychvaluje většina lidí v okolí, i můj vztah k tomu jevu to, třeba nevědomky, ovlivní. Jde přitom i o způsob, jakým je dílo podáváno. Například předpokládat, že učení se faktům tím způsobem, jak se to děje v základním a středním školství, navodí někomu k těmto věcem kladný vztah? Právě naopak. Škola mě mnohdy naučila nenávidět i předměty, které bych jinak měl rád a opačný případ se mi nikdy nestal. Opravdu nikdy. Možná učitelé vědí, co dělají a má to nějaký jiný, vyšší účel, ale pochybuji.

Někdo by mohl namítnout, že se v dnešní době, narozdíl od kolektivismu socialistické společnosti, individualita podporuje. Pokud někdo ale v současnosti v politice mluví o individualitě, jedná se podle mě o jiný pojem: individualitu ekonomickou narozdíl od psychologické, o které mluvím já. O tu totiž nikomu zatím nejde, je vždy spíše na obtíž (díky zkostnatělé organizaci společnosti, která na ni není připravena). Uvažte sami: kdy má lidstvo vyšší šance na přežití a rozvoj - když budou všichni myslet stejným způsobem a dostávat podobné nápady, nebo mnoho různých pohledů a tím pádem daleko větší pravděpodobnost, že se v jednom z těchto myšlení objeví přínosná myšlenka či dobrý nápad?

Přirozená "imunita" lidské masy, jejímž cílem je zachovat stále stejné složení společnosti a odbourat veškerou odchylku (která by se případně mohla zvrhnout), mi připadá trochu přehnaná. Víte, že příroda je vlastně konzervativní? Že jejím cílem není vývoj, ale zachování současného stavu? Vývoj přichází jen jako vedlejší účinek: příroda cestu zpět nedovolí, zůstávání na místě (pro přírodu ideální stav: zachování rodu, ne vývoj rodu) dejme tomu nepřipustí nepříznivé okolnosti, takže vylučovací metodou zbývá jen cesta vpřed, vývoj. Mělo by se to měnit, já vím, v lidské společnosti se to již naštěstí děje, ale stále to ještě dost přetrvává (vždyť tato síla má přetrvávání v náplni práce). Třeba označení "konzervativní strana" již ze svého názvu zcela jasně značí, že jde o zakonzervování stavu a ne o cestu vpřed a přitom se zdá, jako by si nikdo toto slovíčko nedokázal pořádně přeložit.

Lidé se, už v docela dávné době, trochu naučili respektovat nejenom ty jedince, kteří jsou dobří přímo v umění přežít, ale kteří dokáží lidstvu pomoci i jinak, nepřímo. To je chvályhodné a bez toho by těžko vznikla tato současná společnost. Lidé si však neuvědomují potencionální pomoc, kterou někteří na první pohled neužiteční jedinci mohou poskytnout, nebo by mohli, kdyby dostali příležitost, kterou díky idiotské imunitě davu třeba nedostanou. Ta na jednu stranu někdy povolí zcela jasné nepříznivé odchylky, ale naopak perzekuuje a nepochopí věci přínosné pro lidstvo. Jak můžeme vědět, že celospolečenský mechanismus funguje správně (i když lidstvo dosud přežilo), co když se řítíme plnou parou do slepé uličky?

DANNY

Zpět