Skončila škola. Před školní budovu se vyhrnul dav šílených studentů. A všichni (včetně mě) se ženou velikou rychlostí na zastávku tramvaje. Samozřejmě, že spěch byl naprosto zbytečný - tramvaj stejně ještě notnou chvíli nejela. Všichni netrpělivě stepují na ostrůvku a čekají. Některé slabší (či právě silnější?) povahy vzdávají nekonečné čekání a raději jdou pěšky. Já se mezi ně neřadím, a proto trpělivě vyčkávám dál. Mezitím v opačném směru projelo asi deset tramvají. Jen v tom mém ani jedna. To už je k zlosti, ne? Po ještě dlouhé době se nakonec v dáli objeví tramvaj. V duchu zajásám. Ovšem, když ji uvidím zblízka, má radost rázem opadá. Tak nacpanou tramvaj jste ještě neviděli - za to ručím. Vždycky jsem si myslel, že prostředky MHD jsou nafukovací, ale takto nafouknutou tramvaj? Skromným odhadem v ní mohlo být asi tak jedno velkoměsto, kravín a ještě Boeing 747. Přestože mám značnou odvahu, do této tramvaje jsem se narozdíl od všech ostatních spoluobčanů na ostrůvku dostat nechtěl. A navíc jsem nechtěl zpochybňovat Einsteinovu teorii relativity tím, že bych se do tramvaje (stejně jako ostatní) dostal nadsvětelnou rychlostí. Spoléhal jsem se na jednu z mých mála osvědčených zkušeností: Po naprosto plném dopravním prostředku MHD jezdívá vždy tentýž prostředek, ale asi tak 2x plnější. V očekávání blížícího se dobrodružství vyhlížím další tramvaj. Tramvaj zastavuje. Dveře se otevírají. Mrtvolný puch mi zavanul do tváře. Pro jistotu odjišťuji svůj obouruční meč a jako jediný odvážlivec do ní nastupuji. Nechci odradit slabší nátury od ježdění v MHD a z tohoto důvodu raději vynechám drastické popisy vnitřku tramvaje. Tramvaj je ovšem úplně prázdná. Můj pohled zkušeného dobrodruha zamířil i ke kabině řidiče. Ale - co to tam vidím - sním či bdím? Za "velínem" sedí (nebo se spíše nějakým hrozivým způsobem drží) kostlivec. Dvířka se otevřou a kostlivec se na mě zkoumavě podívá svými očními ďůlky a pronese památná slova: " Nečum mladej, nebo tě vykopnu! Jestlipak sis vůbec cviknul, co? "Nechci mít žádné opletačky s řidiči MHD a proto si nasazuji walkmana a zapínám volume na max. Nemějte strach, "šalinkartu" jsem měl. Ale stejně je to nefér. Člověk si platí neustále se zvyšující jízdné, ale stejně se musí mačkat v dopravních prostředcích. Tuto situaci nejlépe vystihují dva citáty: " Chcete sedět ve vozech MHD? - Staňte se řidičem ...(jednoho blíže nejmenovaného podniku)" a druhý ne o málo výstižnější: "Tramvaj je plechovka se špatně naloženými lidmi." "Zajímalo by mně, kam má ta kostra namířeno," myslím si pro sebe. "Číslo samozřejmě nemá, cedulku už vůbec ne, jestlipak má aspoň ten řidič povolení nebo řidičák." Z mylné domněnky jsem byl záhy nato vyveden. Tramvaj tak prudce zabrzdila, že přetížení vzniklé tímto způsobem (rovnající se asi 20G) určitě překračovalo všechny normy. Dodnes se divím, že jsem přežil bez úhony na zdraví (aspoň si to myslím). Dvěstěkilometrovou rychlostí jsme profrčeli přes jisté náměstí (poznal jsem to podle určitých znaků pro něj charakteristických - ale ruku do ohně bych za to nestrčil). Tímto stylem jsme projeli celé blíže nejmenované město, ve kterém se jezdí tímto způsobem běžně. Nechci tuto jízdu kritizovat, na druhou stranu to byla ta nejrychlejší jízda, kterou jsem kdy zažil. A jak to všechno skončilo? V okamžiku, kdy byl kostlivec naplno zabrán do jízdy, se mi zachtělo opustit tramvaj a tak jsem zmáčknul tlačítko "ZASTAVÍME NA ZNAMENÍ". Řidič značně znechucen zastavil a otevřel mi dveře. Vypotácel jsem se z tramvaje s krásnou myšlenkou, že alespoň něco v té MHD funguje.

  • Poznámka na konec: Komu snad tato jízda připomíná jeho vlastní zkušenosti s MHD, pak vězte, že veškerá podobnost se skutečností je čistě náhodná a příběh je celý vymyšlen.


  • Jakub Felkl