Stanice

17:46 - 21.11.2014 - 157 km od sev. pólu
---
Je mi zima, obrovská zima. Byl jsem asi neskonale velký hlupák, že jsem se nechal přemluvit k této expedici. Mohl jsem teď klidně dělat v Trilobitu, studiu pro speciální filmové efekty a bavit se při dodělávání konečných scén do Terminátora 5. Nebo jsem teď mohl dělat systémového konzultanta jedné z největších telekomunikačních firem a mohl jsem mít spoustu peněz. Ne, já blbec se místo toho nechal přemluvit k této expedici a zajišťovat jí telekomunikační kanály a obstarávat GPS. Za mizerný plat, v mizerných podmínkách, ve kterých by chcípl i pes. Bude to zajímavá zkušenost, velké dobrodružství, to mi říkal Petr. Pane Bože, Petr. Zmizel jako ostatní. Měl tu být již před dvěma dny. Tak dlouho nemohl venku bez jídla vydržet. Určitě zmrzl. Možná ho přece jen roztrhali vlci. Ale ti tu prý už nežijí. Pane Bože...

14:52 - před týdnem, na témže místě
---
Dnes jsem se teprve dozvěděl o tom, že tato expedice nemá za úkol zkoumat biologické procesy ve ztížených podmínkách, ale že Marek, Jirka i Božena jsou vojenští odborníci. Na co, to jsem se nedozvěděl. Překvapilo mně, že posílají do takových míst i ženu, ale Petr mi vysvětlil, že ženy se chovají ve stresových situacích lépe než muži a že jsou i po fyzické stránce odolnější. Je faktem, že Božena není zrovna typická ženská, ale je celkem pohledná. Je inteligentní a poho-
"Už zase si píšeš něco do toho tvýho deníku?" ozval se ze spacáku Petr. Měl zrovna předepsaný odpočinek.
"Jo, co jiného se tady vůbec dá dělat," pokrčil jsem rameny.
"Poslouchej Tome, jak dlouho už se známe?" změnil tón Petr.
"Už od páté třídy," odpověděl jsem po pravdě.
"Asi bych ti měl říct celou pravdu, proč tady jsme," zvážněl ještě víc Petr.
"Marek mi včera něco říkal."
"Ne všechno. Totiž já do té zatracené armády patřím taky."
"Děláš si ze mně srandu ?" vzmohl jsem se jen na tuto otřepanou frázi.
"Jsem psycholog, ale vojenský. Celá výprava má jediný úkol."
"Nech mně hádat. Yetti?"
"Ne tak docela. Naše vláda se dostala k ruským dokumentům, podle kterých je docela možné, že tu žije neznámá forma života."
"Kvůli tomu uspořádali tu hloupou expedici?"
"No abys tomu rozumněl, domnívají se, že jde o mimozemské tvory."
"Do prdele, tos mi to nemohl říct před odjezdem?"
"Ne. Jsi jediný člen nevoják, je to přísně tajné a pak chtěl jsem tu mít někoho známého."

20:26 - 21.11.2004 - 257 km od sev. pólu
---
Naposled jsem jedl před 36 hodinami. Zbyl jsem tu už jen já. Velitele Marka jsme neviděli od té doby, co se vypravil za tou zatracenou věcí. Jirka a Božena, kteří ho šli hledat, se taky už nevrátili. Ta věc. Oznámili mu, že provedli podrobný satelitní průzkum a nalezli nějaký obrovský objekt pokrytý tlustou vrstvou ledu. Přemýšlím. Dochází už i plynové láhve. Jestli usnu, tak se už asi neprobudím. Ti zatracení lháři, věděli to už dávno...

14:52 - před 3 dny, na témže místě
---
"Kde mohou být?"
"Asi tam zůstali," řekl Petr. Snažil se mluvit klidně, ale bál se.
"Já nechci umřít, co když je roztrhali vlci?"
"Vlci tady v okolí prý zmizeli. Vlastně všechna zvířata v okolí. Zatím to vědci nevysvětlili, ale prý za to může nějaké znečištění. Nic se nám nestane."
"Co o tom ještě víš, myslím o tom UFU?" zeptal jsem se ho.
"Víš, říkají, že už je tu dlouho, vypadá prý jako nějaká stanice. Má za sebou minimálně 500 let. Našli ji až teď kvůli globálnímu oteplování Země a díky modernější optice satelitů."
"Proč ne Rusové nebo Amíci. Proč naše republika?", nešlo mi to do hlavy.
"Rusové jsou na dně s penězi a Američani ví, že nyní by to způsobilo celosvětovou paniku. Dodnes nemohou zapomenout na ten skandál v roce 1947."
"Roswell?" zeptal jsem se nejistě.
"Jo, ještě na konci minulého století to musela vláda USA vyvracet. Pokud žijí přes půl tisíciletí v míru, pak je tu možnost, že budou žít v míru dál, ale mohou být i agresivní."
"Myslíš že tam naši dorazili?"
"Určitě."

21:34 - 21.11.2014 - 157 km od sev. pólu
---
Konečně jsem se rozhodl. Musím se tam vypravit. Elektronika je můj předmět, snad to zvládnu. S GPS navíc nemohu zabloudit. Podle mapy, kterou zanechal Petr ve stanu, je to sotva šest kilometrů. Když nic nenajdu, tak se budu muset vrátit zpátky, to je 12 kilometrů. Tma tu ještě dobré 2 měsíce nenastane. Nemám se čeho bát. Jen vlků a mrazu. Do hajzlu, nesnáším ten prokletej sníh. Skoro ani nevnímám, jak si nasazuji sněžnice. Otvírám stan. Venku je peklo. Hmm, kéž by. Určitě by tam nebylo 40 pod nulou. Musím jít.

03:13 - 22.11.2014 - 151 km od sev. pólu
---
Už dvacet minut vidím i přes sněžení, které trochu polevilo, obrysy něčeho velkého. Ujít šest kilometrů tady, daleko od civilizace je jako uběhnout v rozpáleném odpoledni 40 kilometrů. Snad se už ohřeji. Tady v tom výklenku už nefouká ten vítr tolik. Jakmile jsem přistoupil ke dveřím, samy se otevřely. Jen velmi opatrně jsem vstoupil. Dveře se za mnou okamžitě zavřely. Ulekl jsem se. Stál jsem v dlouhém sálu, jehož konec byl dobrého půl kilometru ode mně. Cítil jsem, že je tu daleko tepleji než venku. Možná i deset stupňů pod nulou. Celá stanice musí mít obrovské energetické potřeby. Sleduji pozorně celý sál a vidím, že mimozemšťané musí být velice podobní lidem. Ta úžasná výzdoba, ty nádherné sochy. Líbí se mi tu. Ty sochy jsou strašně detailní. Některé znázorňují zvířata, ale většina lidi. Samozřejmě že většinou eskymáky, v této oblasti na surfaře či na tahitské tanečnice nenarazíte. Když jsem si sundal rukavice a jedné jsem se dotkl, ucítil jsem, že jsou z ledu. Proto je tu teplota pod bodem mrazu. Těch soch tu jsou tisíce, možná desetitisíce. Dveře přede mnou se opět otevřely. Plný dojmů vstupuji dovnitř. Jací budou, kolik budou mít rukou, co jedí, potřebují vůbec jíst, mají nějaké jiné technologie, co vědí o vesmíru ? Bože, existují, už to vím. Vidím dva tvory, jak se na mně upřeně dívají. Mají velkou hlavu. To není hlava, ale skafandr. Mohou to být lidé? Jeden něco vytáhnul z kapsy. Namířil to na mně. Teprve nyní mi to dochází, ty sochy. Proto je tu v okolí tak málo vlků a vůbec všeho živého. Oni proměnují vše živé na led, na H2O, jednu z nejjednodušších sloučenin, a ostatní atomy schraňují. Došlo jim palivo. Anihilace, daleko účinnější než jakákoliv forma výroby energie. Chtějí se odtud dostat. Podle jejich výrazu soudím, že se jim to povede. Tvor stiknul tlačítko. Cítil jsem, jak se mi všechny atomy mění na led. Můj mozek se stal jen kusem ledu, umírám. Mimozemštani vyprázdnili přístroj od všech atomů. Kývli na sebe a odstartovali, díky mně. Moje tělo jim dodalo zbytek energie, kterou potřebovali. Možná bych měl cítit jakousi hrdost, stáli tu přes 500 let a já jsem byl poslední.
"Tebe taky dostali?" přerušil můj tok myšlenek známý hlas. Petr, Marek, Jirka i Božena. Jsou z nich jen světelné obrysy. Asi jsme v jiných rozměrech.
"Takže život po životě existuje?" zeptal jsem se pevným hlasem.
"Ano. A je to prima..." přikývla Božena.

 	                                                     -KOMBAJN-