Ave

Bodláčím kráčel stařec.

Vrásčité ruce svíraly hůl.

Šel odnikud nikam.

Jeho cesta zdála se být nekonečnou.

On věděl, že nikdy neskončí.

Šel však dál.

Nenáviděl svůj úděl, ale plnil jej.

Snad do něj vkládal i něco, jako zvrácenou podobu lásky.

Neviděl v tom smysl, ale bylo tu rozhodnutí.

Nebe se rozevřelo v ohavnou náruč.

K zemi sjel blesk.

Postava se stala skutečnou.

" Jsi unaven svým putováním?"

" Toužíš po konečném spočinutí?"

" Ano", odvětily letité rty bezhlasým výkřikem.

" Dobrý Bože, nechej mě zemřít."

" Skonči to."

" Nemohl jsem přece učinit nic tak strašného, za co bych měl trpět tak hrozným způsobem."

" Myslíš?"

" Zdá se ti vše kolem být dobrým?"

" Chceš mi namluvit, že toto je místo, které by se ti líbilo?"

" To místo, které se ti věky stalo peklem?"

" Teď už se ho nemůžeš vzdát !"

" Proč, vždyť toto není mé dílo!"

" Nebuď směšný."

" Tvá paměť není tak krátká."

" Nebo snad ano?"

" Čí by to měla být vina?"

" Vždyť Ty jsi Bůh!"

Slza spadla a vpila se v prach.

Stařec se odvrátil a kráčel nikam.

ÓDanna S. Gollei 1997