Au nad NaCl
hledám krásu.
jsem posedlý fantastickými tvary
slova se ze mě řinou,
jak ropa z potápějícího se tankeru
mozek pestrobarevně bublá
šamani tančí kolem klouboku na náměstí
a lidi se dívaj, hází jim mince
a pak jdou domů
snaží se žít, každý jak umí
a tak si ustelu na prahu
všech těch světů
na rohožce před galaxií
nevyženou mě - protože přeci
hledám krásu.
n o č n í     v i z e
V proudu aut cítím jistotu.
Zvuky velkoměsta mě kolébají
na nejisté hladině kofeinu.
Vše splývá v omamném rachotu.
Světla lamp mi do tmy září,
Cítím se doma, v bezpečí,
na hladkém chladivém asfaltu.
K zemi ležím otočen tváří.
Se všemi a přece sám,
duše zmizela v kanalizaci.
Smog barví vycházející slunce -
tenhle pocit dobře znám.
V denní čas vám zmizím,
nasadím si masku jednoho z vás,
ale pozor, pokojní občané, jsem tady!
Noc však patří vizím.
Přes beton klube se květ,
zašláp' jsem ho,
nebyl syntetický.
Toť šťastný nový svět.
p o d v e č e r n í     o č e k á v á n í
Klavír hraje sám na sebe
a já čekám tu na tebe.
Mrakodrap trčí do výšky
koupím si čtyři koblížky.
Snad zkrátím svoje čekání
než začnou zvonit klekání.
Slunce pálí na krajnici,
děda valí popelnici.
Dny a noci trávím v práci,
vše kolem mě smysl ztrácí.
Dal jsem si teď malou pausu
než uzavřu další kausu.
Nejdeš - nejspíš marně čekám.
Věděl jsem to, proč se vztekám?
Nade mnou už černá nebe,
klavír hraje sám na sebe.