Proč se paní Novotná starala o starou zbraň


        Jednou se stalo, že starý pan Kučera, známý pacifista a klidný člověk, koupil zbraň, aby s ní mohl střílet na neposedné špačky, kteří rádi ožírali plody staré višně, hojně využívané rodinou Kučerových k výrobě vynikající marmelády.
        Tak každý rok v době sklizně zbraň vyčistil, aby mohl hlukem výstřelů odhánět dotírající špačky.
        Jakmile špačci pochopili, že na zahradě rodiny Kučerů nejsou vítáni, pan Kučera zbraň naposledy vyčistil, uložil ji do pouzdra a schoval kamsi na půdu domu.
        Od té doby mohli s radostí vařit višňovou marmeládu a nechat se opájet chutí a vůní tohoto výjimečného produktu. Netěšili se však dlouho. Paní Kučerová zemřela.
        Pan Kučera byl nucen kvůli tehdejší ekonomické recesi pronajmout horní patro domu, aby vůbec přežil. Nastěhovala se tam rodina Novotných a brzy se díky šálkům skvělé kávy se starým pánem velmi spřátelila. Toto přátelství trvalo jen pár let. Pan Kučera zemřel.
        Ve své závěti odkázal dům a ... samozřejmě recept na výtečnou višňovou marmeládu ... rodině Novotných, protože mu umožnila příjemně strávit poslední léta života. Novotní s radostí užívali snadno nabytého majetku, vařili výtečnou marmeládu a diskutovali o problémech nad šálky skvělé kávy. Ale ani tato idyla netrvala dlouho. Pan Novotný zemřel.
        Paní Novotná dál dělala jedinečnou višňovou marmeládu a vychutnávala šálky kávy. Ale i tyto šťastné chvíle musely jednou skončit.
        Na starou višeň se opět vrátili neposední špačci, kteří neznali rány od výstřelů pana Kučery. Paní Novotné nezbylo nic jiného než oprášit a vyčistit dosti zašlou zbraň, kterou by bylo možno špačky odnaučit tomuto strašnému zlozvyku.
        A to je důvod, proč se paní Novotná starala o starou zbraň.

Dva psi, havran a slepice


        Za krásného slunečného dne zastavil havran Bonifác slůvkem prrr pár volů. Sestoupil z kozlíku, důstojně si upravil frak a šel otevřít dveře kočáru řka: "Prosím pánové."
        Je nutné poznamenat, že si zvířátka neznající havraní řeč myslela, že se jedná jen o obyčejné krá, krá. Ovšem nebylo tomu tak.
        Havran důležitě nadzdvihl obočí, zatímco ladnou chůzí lorda vystupoval pes Haryk z kočáru, následující příkladu psa Azora. Jedním očkem, samozřejmě, že nenápadně, zkontroloval Bonifác svou včerejší práci - nažehlené svrchníky obou psů.
        Oba dva se vydali k instituci, do které si většina zvířat ukládala své úspory. Důstojně přišli k přepážce č. tři, kde kouřila svou dvanáctou cigaretu slepice Pipka. Ta, jakmile spatřila oba urozené psy, cigaretu spolkla, potom si oba ještě jednou prohlédla, nejprve jedním a pak druhým okem a tenkým altem vypískla: "Prosím pánové."
        Nato přistoupil Haryk k přepážce a zaburácel: "Davaj děňgi, bistro!"
        Ubohá pokladní vše do posledního halíře vydala. Azor vzal pytlík s penězi, Haryk pokladní a oba ladně odkráčeli do bryčky, kde na ně již čekal havran. Téměř všichni (slepice zřejmě ne) měli důvod k oslavě. Tolik peněz a slepici na polívku přece každý den na ulici nenajdeš! Kočárem zaznělo několikrát sborové "Hurá" a volové začali konat svou práci.
        Je ale třeba mít na paměti: Ne všichni, kdo mluví rusky, jsou opravdu Rusové.
Michal Kosař