Alžběta Marešová

      Básně I.


        Hra skel

      posílí nebo zabije
      dech naráží na zrádnou
      plochu lesklých skel
      které nevinně nabízí
      čistotu svých těl
      nastavují věčnou tvář,
      odraz, který jsi vždy chtěl

      se světlem
      kreslí do tváří stíny
      předzvěst lichých stěn
      v zajetí plochy
      mi stín jen dal tušit
      záhyby mých těl

      se světem
      hra se skutečností
      posílí nebo zabije


        - - -

      oko vidí
      jak střela letí
      oko mrká
      když střela letí
      pramínek teplý
      se již valí
      z těla
      ne tudy
      vrať se zpět
      křičí a hltá
      sladkou krev
      zpět, zpět
      do mého těla



        - - -

      cizí slova ti padají do čaje
      už se rozpouští
      a ty je zmateně hltáš
      než zaniknou v beztvarou hmotu,
      která se podbízí každé nádobě

      cítíš zbytky významů
      jak ti kolují tělem
      a hledají se navzájem

      když obrátil každý záhyb svých žil
      a vyvrhl vše, co chtěl říct
      že žil jen pro tvou nádobu,
      zašel
      s poslední kapkou tvého čaje



        - - -


      touha po životě utkvělá
      zabíjí brouka
      leze, klouzá
      živý, mrtvý
      padá, leze
      zabíjí touha
      stěna klouzá
      průhledná sklenka
      brouk stále stoupá
      znova a znova kouká
      vzduch už fouká
      otvor, příliš úzký
      neproleze
      byla to flaška
      a ten brouk
      neměl jednu nohu
      zato touhu neskonalou


        - - -


      bílá bez ozvěny
      taví prostory
      na hluchém pozadí
      se mísí světlá
      a světlejší
      ta příčina je ve vejci
      na tvé dlani