Ráno jsem se vzbudil už v pět hodin. Pak jsem si chtěl zacvičit, ale vzpoměl jsem, si co se stalo mému příteli Karlu Kvadronovovi při cvičení. Když si ráno chtěl protáhnout tělo, dostal infarkt a umřel. To by mi zas tolik nevadilo, protože jeho manželka byla moje milenka. Jenže když jeho manželka a moje milenka, Kretecie Kvadronovová, uviděla, co se ráno stalo při cvičení jejímu manželovi a mému příteli Karlu Kvadronovovi, šla a zastřelila se. To mi trochu vadilo, protože to byla moje milenka, ale zas ne tak moc, protože to byla zároveň manželka mého přítele Karla Kvadronovova, který byl tak trochu blbec. Když přišla ke Kvadronovovi na návštěvu jeho matka a tudíž tchýně jeho manželky, velice se zhrozila. Kretecie Kvadronovová totiž při pádu o zem spadla na stůl a rozbila tak všechny talíře. Tchýně Kretecie Kvadronovové a tudíž i matka Karla Kvadronovova nejdřív všechen nepořádek poklidila a pak padla mrtvá k zemi. Schvátila ji mrtvice. Poté přišly domů děti Kretecie a Karla Kvadronovových. Protože je rodiče nechali bez dozoru, ihned si začaly hrát se sirkami. Věděly moc dobře, že to mají zakázáno. Netrvalo dlouho a podpálily celý barák. Od baráku vzplanulo celé sídliště a poté celé město. Znechucený představou, že bych si musel hledat práci v jiném městě, jsem se rozhodl necvičit a raději jsem zase zalezl do postele.
        Nedávno jsem v novinách četl článek o zloději, který
na jednom nejmenovaném náměstí ukradl sochu V. I. Lenina sedícího na koni v
nadživotní velikosti. Novinář zloděje velice tvrdě odsoudil, avšak článek
končil oznámením, že policie stále po onom individuu pátrá.
        Ve stejných novinách pak byl článek, který popisoval
jak sestrojit vlastní fotografický přístroj ze starých brýlí, plechovky od
čaje a několika malých drobností. Inu, kdepak, pokrok se prostě zastavit nedá.
Byl jsem tehdy zrovna na nádraží a čekal na příjezd svého vlaku. Vlak právě
dorazil a já vstal, vzal svoje objemné zavazadlo a vyrazil k vlaku. Našel
jsem si pěkné prázdné kupé, přesvědčil se o tom, že mám v kapse platnou
jízdenku a sedl si. Zrovna v té chvíli se otevřely dveře kupé opět. Stál v
nich mladý muž a zrakem přelétnul kupé. Vzhledem k tomu, že mě příchozí
nepozdravil a rovnou si sednul, jsem se domníval, že mě neviděl. To mi
připadlo trochu komické a tak jsem se nahlas zasmál. Muž se na mě podíval
a velice dlouho zkoumavě pozoroval. Ani poté jsem se však nedočkal pozdravu.
Pochopil jsem vše. Ten muž je zkrátka němý.
        "Umíte mluvit?" vypadlo ze mě. Ale i tato otázka
zůstala nezodpovězena. S vědomím, že bych měl tuto trapnou otázku zamluvit,
jsem tedy muže pozdravil. I on mi popřál krásného dne a já se zarazil. Pak mi
ale vše došlo...
        "Zázrak, zázrak, stal se zázrak," křičel jsem z
plného hrdla a začal muže přátelsky objímat. Bránil se, ale já měl obrovskou
radost, že již může mluvit a že jsem mohl být tomu to, jistě Božímu, zázraku
přítomen.
        "Cvok," řekl muž.
        "Těší mě, Tabakovskij, Boris Tabakovskij," odpověděl
jsem.
        "Ne, já tím myslím, že jste cvok," opravil mé
myšlenkové pochody muž.
        "Aha..." řekl jsem já, a kýval hlavou, protože mi
nebylo moc věcí jasných, hlavně mě zajímalo, proč dříve němý člověk nejásá,
když nabude řeči.
        "Promiňte, ale kam jedete?" pokusil jsem se navázat
kontakt.
        "Co je vám do toho?" vyštěkl na mě muž.
        "A odkud jste?" zkusil jsem znovu štěstí.
        "Nejste trochu vlezlý, pane?" opáčil muž. Přemýšlel
jsem. Po chvíli jsem došel k závěru, že ne. Muž opatrně vyndal z tašky kus
železa. Přehodnotil jsem svůj názor.
        "Asi ano," přikývl jsem a prohlížel si kov. Muž zachytil můj pohled.
        "No, víte jedu za bratrem do sanatoria," odpověděl.
        "Do Vladivostoku ? Tam já jedu taktéž..." rozzářil jsem se.
        "Je tam chudák sám. Tak mu vozím každý den dárek," pokračoval muž.
        "A co to je ?" otázal jsem se.
        "Část přední nohy z koně," odpověděl smutně muž. Mlčel jsem.
        "Je to kvalitní kov, řeknu vám, že dá práci to rozřezat..." řekl.
        "A jakpak se jmenuje váš pan bratr?" optal jsem se.
        "Oleg Vlačkov, léčí se v sanatoriu pro psychicky narušené lidi," odpověděl
tiše mladý muž.
        "To je skvělé, taky tam mířím," řekl jsem a na mou
věru nelhal jsem. Zbytek cesty jsme si krásně s mužem povídali. Pak jsme z
nádraží došli do sanatoria. Muž pospíchal za bratrem a já do své kanceláře.
Jako ředitel ústavu jsem nechal muže zavřít na jednom z pokojů a jeho bratrovi
jsem zabavil všechny části koně, které mu zatím muž dovezl. Nyní je mám v
kanceláři a stavím si sochu zpět do původní podoby. Sice mi ještě pár týdnů
potrvá, než z bytu toho muže odnosím všechny části sochy, ale už teď se moc
těším na den, kdy v mé kanceláři bude stát socha V. I. Lenina v nadživotní
velikosti. Mít totiž takovou sochu je velká vzácnost...