LINUX

Používáte operační systém DOS či Windows a nejste s ním spokojeni? Pak je tento článek určen pro vás. Jste si vědomi toho, že kolem počítačů se kdysi vznášel určitý duch novosti, experimentování a objevování a nyní zmizel nahrazen komercí (a vy chcete přijít na to kam zmizel)? Pak rovněž čtěte dál. Zajímáte se o systém Linux? Pak vás už dál nebudu napínat.

Počítač - to není jenom PC s DOSem či Windows, jak jej vidí spousta uživatelů. Další alternativou - používanou zejména v profesionální praxi - jsou UNIX-ové systémy, mezi něž patří i Linux. Tyto systémy se vyznačují mimo jiné tím, že umožňují svým uživatelům daleko větší možnosti konfigurace a přizpůsobení systému, také se vyznačují stabilitou, promyšlenou vnitřní strukturou a bohužel i určitými nároky na své uživatele - vyžadují od nich celkem solidní znalosti z oblasti "computer science", díky čemuž se méně hodí pro začátečníky, ale tím více se hodí pro pokročilé uživatele, kterým DOS či Wokna nedostačují.

Sám jsem ještě před rokem neměl o tomto systému (bohužel) ani ponětí (věděl jsem jen, že je to operační systém, ale to bylo všechno), ale díky tomu, že jsem se chystal studovat na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, kde se tento systém používá, jsem se začal o UNIXové systémy zajímat, koupil jsem si knížku Jemný úvod do systému Unix a rysy systému v ní nastíněné se mi tak líbily, že jsem si koupil další knížky k tomuto tématu, nainstaloval si Linux a nakonec jsem skončil jako zatvrzelý "unixák", pohrdající Wokny a podobnými systémy. (tuto knížku doporučuji zájemcům jako úvod do Unixu, dále doporučuji, konkrétně pro Linux, do začátku knížku Používáme Linux)

Trocha historie nikoho nezabije : první systém UNIX vznikl v roce 1969, vytvořili ho ve svém volném čase programátoři Ken Thompson, Dennis Ritchie a Brian Kernighan (jak později v tomto článku uvidíte, spousta kvalitního softwaru vznikla ve volném čase svých tvůrců jako naprosto dobrovolný projekt, vlastně často jen tak ze zábavy ....), protože nebyli spokojení se systémem Multics, který vyvíjeli v zaměstnání (v Bell Laboratories). Kvůli UNIXu vznikl jazyk C, který byl původně vytvořen kvůli přenosu UNIXu na jiné počítače. (Díky tomu dnes UNIXy běží na ohromném množství nejrůznějšího hardwaru, od superpočítačů přes velké servery po osobní počítače (dokonce prý existuje UNIXový systém běžící na kapesním "handheld PC") ). Protože byl jazyk C původně vyvinut pro tvorbu operačních systémů, je to jazyk, který je určen na tvorbu rychlých, efektivních a optimalizovaných programů. Od té doby vzniklo velké množství UNIXových systémů od různých firem (jakoby se ve velkých firmách hrála hra "každá firma svůj UNIX"). Například existuje AIX od IBM, Irix od Silicon Graphics, Solaris od Sunu atd.

Tyto komerční UNIXy však bývají drahé. (jsou to kvalitní systémy, takže vlastně není ani divu). S touto nevýhodou se vypořádal v roce 1991 tehdejší student na univerzitě v Helsinkách Linus Torvalds a začal vyvíjet svoje vlastní jádro systému založené na UNIXových principech, které pojmenoval Linux. Systém zpočátku vyvíjel na PCčku, proto je dnes Linux nejrozšířenější právě na těchto strojích. Linux byl vytvořen jako volně šiřitelný systém, šíří se i se svými zdrojovými kódy což umožňuje každému systém modifikovat pro svoje potřeby. Pokud programátor pošle svoje modifikace Linusovi, je šance, že budou přidány do Linuxu - tímto způsobem se Linux stále mění a zlepšuje! Systém však není jenom jádro. Volně šiřitelné progamy a utility vznikaly již dříve v rámci projektu GNU (což znamená "GNU's Not Unix" -přičemž toto druhé GNU znamená totéž co to první, takže tímto způsobem je možné zkratku rozebírat donekonečna a zacyklit se na nekonečné rekurzi :-) ) Linux není UNIXem v podstatě pouze kvůli ochranné známce, která musí být operačnímu systému udělena, aby se mohl nazývat UNIX. Mimo tohoto jména je to však "plnokrevný" UNIXový systém.

Tento text píšu samozřejmě na Linuxu a v současné době se během jeho psaní se v pozadí natahuje Netscape, což mě vůbec nezpomaluje - takto má vypadat multitasking! Také pokud něco na pozadí kopíruji z diskety, mimo toho cvakání bych z rychlosti systému vůbec nepoznal - narozdíl od Woken - že se z diskety kopíruje ! A pokud chci dělat několik věcí zaráz, nepotřebuju k tomu žádné grafické rozhraní typu "wokna" ..... V následujících odstavcích vám přiblížím práci se systémem na uživatelské úrovni:

Pokud zapnete počítač s Linuxem, tak uvidíte v první řadě hlášení o bootování a inicializaci hardwarových zařízení od jádra systému. Pak se spustí nějaké obslužné programy (tzv. démoni) a objeví se zpráva, končící na login: . Pokud u tohoto stroje nemáte co pohledávat, tak se k systému nemáte šanci dostat, protože vám nikdo nepřidělil uživatelské jméno ani heslo. Pokud je to váš linux, či někoho, kdo vám na tom stroji tzv. uživatelský účet zařídil, pak se pomocí tohoto jména a hesla přihlásíte. Pokud se spletete, po pauze (která je tu schválně kvůli tomu, aby někdo nemohl pomocí jiného počítače "sypat" do systému spousty jmen a hesel za sebou - vidíte, jak je to všechno propracované :-) ) budete mít možnost se přihlásit znova. Místo zadání jména a hesla můžete stisknout pouze ENTER - tímto zjišťujete, zda systém "žije" - pokud funguje, měl by znovu vypsat úvodní zprávu končící na login:, dál vás to po pouhém ENTERu samozřejmě nepustí. Toto chování počítače -tj. objevení se výzvy k přihlášení - není ve skutečnosti nijak napevno "zadrátováno" do systému. Pokud máte Linux sami doma a víte, že vám tam nikdo nevleze, můžete toto klidně přenastavit jak je vám libo. Pokud jste však paranoidní jako já, pak se můžete jménem a heslem přihlašovat i doma na svůj počítač.

Předpokládejme nyní, že jste se úspěšně přihlásili. Vzápětí by se měl spustit váš osobní inicializační skript ( v něm se specifikuje, co za příkazy se mají provést po vašem přihlášení). Nyní byste se měli nacházet ve svém domovském adresáři. Aha - zapomněl jsem se zmínit, že UNIXové systémy používají podobné paradigma pro ukládání dat na discích jak DOS či Wokna : systém souborů a adresářů . Záměrně píšu podobné a ne stejné, protože jsou tu odlišnosti a vylepšení:
Nejpovrchnější -a nejvíc na první pohled patrnou - odlišností je používání normálních lomítek místo zpětných v určení cesty : například soubor "linux.html" v adresáři "danny" , což je podadresář adresáře "home", který je podadresářem kořenového adresáře se zapíše plnou cestou jako /home/danny/linux.html . "A na kterém disku?" mohl by se zeptat čtenář zvyklý na DOS. Ha - toto je další odlišnost linuxového pojetí adresářového stromu: všechno je v jednom stromě, který začíná na kořenovém disku a další disky se "montují" na místo podadresáře v tomto stromě. Například na adresáři /home může být namontován disk obsahující domovské adresáře uživatelů, na adresáři /dos/c DOSový disk C (Linux umožňuje i přístup k DOSovým diskům včetně dlouhých jmen W95 - čili například adresář v DOSu známý jako C:\WINDOWS\SYSTEM zde bude odkazován jako /dos/c/windows/system. Například adresářem /cdrom se bude přistupovat k datům na CD atd. Jména těchto adresářů nejsou nijak pevně určená, jsou taková, jaká si je nastavíte (klidně můžete např. na adresář /cdrom namontovat disketu, systému je to jedno, ale budete v tom pak mít chaos) Linux mimo DOSových disků a disket umožňuje přistupovat k diskům systému OS/2, k diskům Amigy, a k mnohým dalším. Pokud jde o vyměnitelné médium (disketa, ZIP, CDčko ), je nutno před vyjmutím disk "odmontovat" a po vložení zase "namontovat", což jde naštěstí zajistit jednoduchým příkazem , např. mount /cdrom -pokud máte disky spávně nastaveny v souboru /etc/fstab. Při práci s disketami by montování a odmontování zdržovalo, proto byly vyvinuty prográmky zvané "mtools" pro práci s disketami. mdir a: potom funguje jako DOSové dir a:, podobně mcopy a:*.zip bude fungovat tak, jak očekáváte. (Hmmm... pokud vezmeme v úvahu DOSový příkaz pro odstranění adresáře, dojdeme k závěru, že se na vývoji této utilitky asi nepodíleli žádní Češi ..... :-).

Další odlišností souborového systému od DOSu je to, že soubory na nativních unixových systémech mají u sebe řadu atributů, kterým je zajištěna bezpečnost systému a podobné věci - každý soubor "má u sebe napsáno" mimo jiné: Funguje to takto: pokud mám soubor linux.html s právy rw- r-- --- (v pořadí uživatel, skupina a ostatní ), s vlastníkem "danny" a skupinou "hackers", potom: I adresáře mají svá přístupová práva - čtení zde znamená výpis adresáře, zápis tvorbu a rušení souborů v adresáři a spuštění možnost zpřístupnit soubory v adresáři a "prolézt" jím do podadresářů. Spustitelné soubory jako takové se liší od ostatních souborů právě nastavením práva spustitelnosti, žádné povinné přípony jako .EXE se neberou v úvahu. Půvab tohoto řešení je mimo jiné v tom, že takový spustitelný soubor nemusí být jenom "binárka" (což v linuxácké hantýrce značí spustitelný program ve strojovém kódu), ale také tzv. skript, čili textový soubor obsahující příkazy v nějakém interpretovaném programovacím jazyce. Ve kterém jazyce, to určuje první řádek skriptu notací "#!" - například takto:
#!/usr/bin/perl
print "Hello, Unix world! \n";

Toto je kompletní skript v jazyce Perl - tj. tento text bude interpretován programem /usr/bin/perl. Samozřejmě dokonce můžeme jít i tak daleko, že necháme HTML soubor interpretovat např. HTML prohlížečem Lynx - stačí, když přidáme na začátek souboru řádek #!/usr/bin/lynx, změníme jeho práva například příkazem chmod a+x linux.html a je to (práva souboru potom budou rwx r-x --x ). K tomu je samozřejmě potřeba znát příkaz chmod a umět ho používat - proto pro začátečníky, pouze klikající ve Windowsech může být učení se příkazům zpočátku nepříjemné, ale odměnou za to jim je kompletní kontrola nad systémem - tyto příkazy nejsou nic než text a proto se může jejich použití automatizovat a programovat zapsáním do textového souboru a nastavením spustitelnosti tohoto souboru. To je ohromná výhoda pro programátora, protože všechny vlastnosti systému, které může uživatel ovládat z příkazového řádku, může ovládat úplně stejně i on ve svém skriptu - jak se takovému souboru s příkazy často říká. Jako řádek na začátku souboru potom bude uvedeno #!/bin/sh což je jméno programu, který se používá jako tzv. shell, tj. základní komunikační prostředek uživatele se systémem.

Je sice hezké, že normální uživatel nemůže např. zapisovat do systémových souborů a něco tak skazit, ale někdo musí mít právo do nich zapisovat - správce systému, který chce tyto soubory třeba upgradovat. Také tu musí být někdo, kdo přidává / odstraňuje uživatelské účty ze systému, instaluje nový software atd. Z toho vyplývá nutnost existence člověka (příp. více lidí) ve funkci správce systému. Technicky řečeno je správcem systému ten, kdo zná heslo uživatele se jménem root. Dokonce ani toto jméno není do unixových systémů napevno zabudováno, ale dodržuje se ve všech systémech. Podstatná hodnota je uživatelské ID tohoto uživatele, které má hodnotu nula (systém sám se zajímá pouze o uživatelská ID, jméno je pouze kus textu k ID připsaný, aby se v tom orientovali lidé). Na uživatele s UID nula se nevztahují žádná omezení v podobě přístupových práv a podobně. Je neomezeným vládcem nad systémem a označuje se také jako "superuživatel" či "privilegovaný uživatel". Pokud je člověk na svém domácím Linuxu, pak samozřejmě toto heslo zná (zadává se zpravidla při instalaci systému). Nedoporučuje se však, aby člověk pracoval jako "root" i při běžné práci (či hraní si :) se systémem. "Obyčejného maníka" totiž systém hlídá, aby např. nechtěně nesmazal důležité systémové soubory, nepřeformátoval nějaký disk atd. Nezapomeňte, že starý UNIXový aforismus říká, že víc systémů, než zničili hackeři, zničili nedopatřením právě systémoví administrátoři...


Po přihlášení do systému se vám spustí shell (pokud se nepřihlašujete přímo do okenního prostředí XWindows, o kterém jsem ještě nemluvil), ve skutečnosti se může spustit libovolný program, podle toho, co vám root nastaví. Ukončením tohoto programu (tedy většinou shellu) se odhlásíte od systému. Shell je program, který interpretuje příkazy od uživatele nebo ze skriptového souboru a provádí je. Některé příkazy jsou zabudovány v shellu, jiné jsou vlastně programy na disku. Základní příkazy jsou:
cd
změna adresáře (DOS se po UNIXu v tomto opičí)
cp
kopírování souboru - jako dosové "copy"
mv
přesouvání souboru
rm
mazání souboru
ls
výpis souborů v adresáři (i s barevným odlišení souborů/adresářů/spustitelných souborů)
Shell také podporuje podobně jako DOSový command.com - což je jeho obdoba - "hvězdičkovou konvenci" pro manipulaci s více soubory, ale má ji udělanou mnohem lépe než DOS. Hvězdička se může použít kdekoli a libovolněkrát a tečka je normální znak, takže ls *blaf* vypíše všechny soubory obsahující v názvu slovo "blaf", dále je tu možnost do hranatých závorek vypsat možná písmena, takže rm pi[vtl]o smaže soubory "pivo", "pito" a "pilo". V Linuxu máte i ohledně shellu možnost volby - mě se nejvíce osvědčil shell jménem bash, který podporuje mimo jiné i historii příkazového řádku, editaci příkazového řádku (šipkama, home , end atd. ), dále automatické doplňování jména souboru - napíšete například ("joe" je textový editor)
joe li
a stisknete klávesu TAB. Pokud není v aktuálním adresáři jiný soubor začínající na "li" než náš linux.html , doplní to shell na
joe linux.html
což odešleme pomocí enteru a můžeme editovat - no není to krásně pohodlné?
Jednou mě takto Linux krásně potěšil, když jsem chtěl do d:\Program files a zadal jsem
cd /dos/d/Progr
a TAB. Název adresáře obsahuje mezeru (což je Windowsácká debilita nemající obdoby - v civilizovaných systémech se používá podtržítko, aby bylo vidět, že je to jeden název). Po stisknutí TABu to inteligentní shell doplnil na
cd "/dos/d/Program files"
Uvozovky jsou nutné, protože mezera odděluje parametry příkazu a cd /dos/d/Program files
by znamenalo přepnutí do adresáře /dos/d/Program -který pravděpodobně neexistuje- a navíc tu visí druhý parametr "files".
Ještě jsem se nezmínil o speciálních souborech, což rychle napravím:
Speciální soubory zastupují různá zařízení a bývají většinou v adresáři /dev. Například /dev/mouse je myš, /dev/fd0 disketa (takto je možno -pokud k tomu máte přístupová práva - posílat nějaká data rovnou na disketu bez filesystemu - sektor po sektoru. ) Posláním zvukového samplu do /dev/dsp jej přehrajete, čtením z tohoto speciálního souboru nahráváte z mikrofonu atd. Užitečné zařízení je /dev/null, "odpadkový koš na bity", data do něj poslaná mizí v nenávratnu. Posílá se sem třeba nepotřebný výstup programů, který by rušil a otravoval. (odtud rčení "jdi s tím do /dev/null" ).
Hmm - taky jsem se nezměnil o možnosti, že jeden soubor může být také pouze ukazatelem na soubor jiný, tomu se říká tzv. link - tímto způsobem je možné mít jeden soubor s několika jmény a dá se to použít k mnoha dalším věcem. Tato vlastnost mi často v DOSu či Woknech chybí - mám teď totiž disk C hodně plný Windowsů, kdyby existovala možnost symbolických linků, mohl by adresář C:\WINDOWS\SYSTEM být linkem na můj další disk, kde je místa dost a tam by teprv byly všechny ty debilní DLL knihovny... Dá se to použít také k tomu, že je možné jeden a tentýž program spouštět dvěma příkazy ( protože jsou oba linky na stejný program) a program pozná jak byl spuštěn a podle toho zareaguje. Když se například textový editor "vi" pustí jako "view", umožňuje pouze prohlížení textu bez editace.

Začal jsem zmínkou o domovském adresáři a přitom jsem se rozmáchle rozepsal o celém souborovém systému, takže jsem se vůbec nezmínil o funkci domovského adresáře. To je adresář, který je vlastněn svým uživatelem a v němž tento tedy může vytvářet soubory a další adresáře. K jiným místům v adresářové hierarchii může obyčejný uživatel většinou přistupovat pouze pro čtení - a někdy ani to ne, pokud se jedná například o domovský adresář jiného uživatele, který čtení zakázal... Uživatel však nemůže svými daty zaplácat celý disk, je hlídán tzv. quotou, která určuje, kolik diskového prostoru smí maximálně zabrat. Samozřejmě že u sebe doma mám toto vypnuté, ale pokud systém využívá více lidí, bývá taková ochrana proti zaplnění disku jedním nenechavým uživatelem vhod. Všechna nastavení v různých programech (např. bookmarky v Netscapu, poslední otevřené soubory, různé volby atd. ) v programech bývají ukládány pro každého uživatele zvlášť jako tzv. "tečkové soubory" právě do domovského adresáře. Pokud jméno souboru začíná tečkou, příkazy typu "ls" (což je obdoba dosovského "dir" ) jej bez explicitní specifikace nezobrazují. Takže pokud si jeden uživatel někde něco nastaví, nezmění to uživatelům ostatním a tím, že je to u něj v domovském adresáři, má to k dispozici na všech strojích kde má tento adresář nastavený jako domovský, což má například tu skvělou výhodu, že ať už na fakultě sednu ke kterémukoliv unixovému stroji, vždy mám stejné bookmarky v Netscapu (a i jiná nastavení, samozřejmě).

Nápověda ke programům existujícím v systému je řešena tzv. manuálovými stránkami. V podstatě to pro uživatele znamená, že stačí zadat man jméno_programu a dozví se o programu potřebné informace. Rozsáhlejší informace jsou někdy k dispozici po zadání info jméno_programu , tyto tzv. info stránky umožňují hypertextové "browsování" s odkazy podobně jako HTML. Také často mívá program svůj podadresář v adresáři /usr/doc.

Teď si uvědomuju, že jsem se nezmínil o tom, jak se programy v hierarchické adresářové struktuře umisťují. V DOSu je zvykem, že je program ve "svém" adresáři a tam má spustitelný soubor, dokumentaci i datové soubory. V UNIXech toto z několika důvodů neplatí, což se některým lidem zvyklým na DOS včetně mě zpočátku nelíbilo, ale má to své výhody, zvláště při sdílení některých dat po síti. Ale rozložení je dokumentované a ne jako u Woken, kde si program přemazává co chce a nekontrolovaně se rozlézá po systému (například Internet Explorer, který se tam zažere tak, že se ho už nezbavíte). Většina programů je v systému "rozložena" takto: O jménech a významu adresářů bezprostředně pod kořenovým - a vlastně o celé adresářové hierarchii - se dozvíte bližší informace zadáním příkazu man 7 hier. Manuálové stránky v sobě totiž obsahují informace nejen o aplikacích, ale i o dalších stěžejních entitách v systému, jako jsou např. knihovní funkce jednotlivých programovacích jazyků, formáty souborů, adresářová hierarchie atd. Proti tomu, aby programy nekontrolovaně při instalaci nerozhazovaly data po systému existuje několik řešení. Jedním z nich je tzv. Red Hat Package Manager, zkráceně RPM, který bývá předinstalován v distribuci Linuxu Red Hat , kterou používám. Programy, které seženu ve formát RPM (jistě byste lehce uhodli, že mívají příponu .rpm ), pak nainstaluju rpm -i jméno_souboru. Potom rpm -qi jméno_programu zobrazí informace o programu (jméno, stručný popis, kolik to žere na disku v bajtech, kdo to vytvořil, číslo verze... ), rpm -ql jméno_programu vypíše všechny soubory, které programu patří, naopak rpm -qif jméno_souboru vypíše informace o programu, kterému patří daný soubor (typická otázka "Hmmm... tento soubor je dost velkej a nevím na co tu je. Kerej program ho potřebuje a proč?" ). RPM systém si zaznamenává i kontrolní součty nainstalovaných programů, takže pokud vám bude připadat, že se program chová divně, zadejte rpm -V jméno_programu a pokud budou nějaké soubory od instalace změněny (tj. pravděpodobně poškozeny), oznámí vám to, které to jsou. Konečně nepotřebného programu se zbavíte příkazem rpm -e jméno_programu. Při instalaci/odinstalaci se kromě prosté kopie resp. mazání souborů mohou provádět i další, pro daný program specifické, úkony. Samozřejmě RPM není jediný systém tohoto typu, jako ve všem máte v Linuxu svobodu volby. Například distribuce Linuxu Debian používá podobný systém dpkg.

Hmmm... už několikrát jsem se tu zmínil o tzv. distribucích Linuxu, aniž bych vysvětlil, co to je. To se musí napravit. Linux sám o sobě je pouze jádro systému. Pak jsou tu základní obslužné programy, ale to není vše: Jak se vlastní systém chová, je možno velice flexibilně nakonfigurovat a přidat aplikace, které také mohou změnit tvář celého systému. Právě přidáním uživatelských programů a konfigurací vzniká distribuce Linuxu. Jelikož každá firma - nebo i skupinka nadšenců - může prodávat - nebo nabízet na Webu zdarma - svoji distribuci ( za podmínek, že nebudou nějakou licencí omezovat volné šíření a modifikovatelnost systému ), je takovýchto distribucí hned několik. Tedy jako ve všem v Linuxu máme i ve volbě distribuce širokou svobodu volby. Jmenuji například Calderu, Debian, Red Hat, Slackware a SuSe (v abecedním pořadí !!!). Na jejich domovské stránky a popis jsou odkazy na http://www.linux.org , takže vás odkážu na tento zdroj informací. To "v abecedním pořadí" jsem uvedl záměrně, protože jsem už v diskusních skupinách o Linuxu viděl, jak nevinná otázečka "která distribuce Linuxu je lepší?" rozpoutala dlouhotrvající bouřlivou diskusi - hlavně šlo o spor mezi příznivci Slackwaru a příznivci Red Hatu. Naštěstí se dnes již linuxáci umoudřili a jsou vzájemně tolerantní (vždyť mají společného nepřítele - Wokna ).
Pokud si koupíte Wokna, dostanete s nimi jako "příslušenství" pár prográmků jen tak aby se neřeklo: Malování, texový edtiůrek Notepad, kalkulačku, miny ... Nic moc.
Pokud si pořídíte Linux, dostanete k němu (teď mluvím konkrétně o Red Hatu 5.1, který v současné době používám): a to jsem si určitě nevzpomněl na všechno... Opakuji, že toto dostanete jen v základní distribuci na cédéčku SPOLU SE SYSTÉMEM, na inetu je spousta dalšího softu, pro "pařany" bych upozornil například na Linuxové verze Dooma či Quaka, dále nadšence do hry Civilization bych rád informoval, že existuje Linuxová volně šiřitelná verze Civky FreeCiv, která je však primárně určená na hraní více hráčů po síti, ale jde hrát i proti počítači, který disponuje dobrou umělou inteligencí.

Grafické uživatelské rozhraní pod Linux se nazývá XWindows, už jsem se o něm trochu zmínil. Narozdíl od Windows (říká se, že Windows bez X jsou jako sex bez partnerky...) , ve kterých je vše "napevno zabudované" a nacpané do jednoho celku, skládají se "Xy" z několika nezávislých částí:

Já se bez klikání obejdu, takže XWokna nepouštím pořád. I tak však můžu mít několik interaktivních programů "rozpracovaných" naráz a přepínat mezi nimi. Dělá se to pomocí mechanismu virtuálních konzolí. Konzole v tomto kontextu znamená klávesnice + obrazovka a funguje to například takto :
Spustí se Linux, napíšu jméno a heslo, napíšu "mcedit program.c" (mcedit je interní editor Midnight Commandera, který často používám při programování) a vesele programuju. Najednou si vzpomenu, že neznám podrobnosti nějaké céčkové funkce , ale nemusím vůbec vypínat editor: zmáčknu ALT-F2 a na obrazovce se objeví znovu výzva k přihlášení do systému, protože na této konzoli se ještě nikdo nepřihlásil. Přihlásím se tedy a napíšu "man 3 jméno_té_funkce" (ve třetí sekci manuálu jsou totiž informace o Cčkových funkcích). Nyní můžu plynule přepínat mezi těmito dvěma konzolemi pomocí ALT-F1 ALT-F2. ALT-F3 je třetí konzole atd ; jde to procházet taky pomocí ALT-šipka tam a zpět. Zpočátku bývá k dispozici šest textových konzolí, od sedmé výš si je zabírají grafické programy jako XWindow system. (dokonce jsem si zkusil pustit dvě různé instance XWindow systému paralelně, každou s jiným window managerem a jinou barevnou hloubkou na ALT-F7 a ALT-F8 ; protože MS Windows zajišťují multitasking, který před jejich spuštění není můžete je pustit naráz pouze jednou - ale i to je vlastně víckrát než je potřeba :-) ).

Nemohu se nezmínit o obrovském významu textových souborů pro svět UNIXu i Linuxu. Prakticky veškeré konfigurační soubory, tj. soubory s uloženými nastaveními pro jednotlivé programy jsou v textovém formátu, binární formát se používá pouze tam, kde je to nezbytné (spustitelné soubory a knihovny, komprimované a šifrované soubory, zvukové samply ...). Má to tu ohromnou výhodu, že s tamovými soubory může pohodlně manipulovat i člověk i počítač a nastavení systému jsou tak průhlednější a uživatel nemá pocit, že se před ním něco skrývá v binárním tvaru, ale naopak pocit, že všechno je mu k dispozici a může to v klidu prohlížet či modifikovat. K UNIXovým systémům bývá dodávána spousta velmi mocných utilit na zpracování textu a tak je možno pružně konfigurovat a kontrolovat systém.

Co bych řekl závěrem? Zkuste si sami a uvidíte, jestli se vám Linux bude líbit nebo ne - názor si nakonec budete muset udělat sami. Ale pokud chcete jenom klikat a ne systému porozumět, pak to raději ani nezkoušejte ... hmm, takoví mezi vámi asi nejsou , protože "klikači" a "lůzři" by tento článek asi nedočetli až do konce (leda že jsou to lůzři, kteří nechtějí lůzry zůstat, v tom případě ať vítají do světa Linuxu)
Danny