Proč se paní Novotná starala o starou zbraň
        Jednou se stalo, že starý pan Kučera, známý pacifista
a klidný člověk, koupil zbraň, aby s ní mohl střílet na neposedné špačky,
kteří rádi ožírali plody staré višně, hojně využívané rodinou Kučerových k
výrobě vynikající marmelády.
        Tak každý rok v době sklizně zbraň vyčistil, aby mohl
hlukem výstřelů odhánět dotírající špačky.
        Jakmile špačci pochopili, že na zahradě rodiny Kučerů
nejsou vítáni, pan Kučera zbraň naposledy vyčistil, uložil ji do pouzdra a
schoval kamsi na půdu domu.
        Od té doby mohli s radostí vařit višňovou marmeládu
a nechat se opájet chutí a vůní tohoto výjimečného produktu. Netěšili se však
dlouho. Paní Kučerová zemřela.
        Pan Kučera byl nucen kvůli tehdejší ekonomické recesi
pronajmout horní patro domu, aby vůbec přežil. Nastěhovala se tam rodina
Novotných a brzy se díky šálkům skvělé kávy se starým pánem velmi spřátelila.
Toto přátelství trvalo jen pár let. Pan Kučera zemřel.
        Ve své závěti odkázal dům a ... samozřejmě recept na
výtečnou višňovou marmeládu ... rodině Novotných, protože mu umožnila
příjemně strávit poslední léta života. Novotní s radostí užívali snadno
nabytého majetku, vařili výtečnou marmeládu a diskutovali o problémech nad
šálky skvělé kávy. Ale ani tato idyla netrvala dlouho. Pan Novotný zemřel.
        Paní Novotná dál dělala jedinečnou višňovou marmeládu
a vychutnávala šálky kávy. Ale i tyto šťastné chvíle musely jednou skončit.
        Na starou višeň se opět vrátili neposední špačci,
kteří neznali rány od výstřelů pana Kučery. Paní Novotné nezbylo nic jiného
než oprášit a vyčistit dosti zašlou zbraň, kterou by bylo možno špačky
odnaučit tomuto strašnému zlozvyku.
        A to je důvod, proč se paní Novotná starala o starou zbraň.
Dva psi, havran a slepice
        Za krásného slunečného dne zastavil havran Bonifác slůvkem prrr pár
volů. Sestoupil z kozlíku, důstojně si upravil frak a šel otevřít dveře kočáru řka: "Prosím
pánové."
        Je nutné poznamenat, že si zvířátka neznající havraní řeč myslela, že
se jedná jen o obyčejné krá, krá. Ovšem nebylo tomu tak.
        Havran důležitě nadzdvihl obočí, zatímco ladnou chůzí lorda vystupoval
pes Haryk z kočáru, následující příkladu psa Azora. Jedním očkem, samozřejmě, že nenápadně,
zkontroloval Bonifác svou včerejší práci - nažehlené svrchníky obou psů.
        Oba dva se vydali k instituci, do které si většina zvířat ukládala své
úspory. Důstojně přišli k přepážce č. tři, kde kouřila svou dvanáctou cigaretu slepice Pipka. Ta,
jakmile spatřila oba urozené psy, cigaretu spolkla, potom si oba ještě jednou prohlédla, nejprve
jedním a pak druhým okem a tenkým altem vypískla: "Prosím pánové."
        Nato přistoupil Haryk k přepážce a zaburácel: "Davaj děňgi, bistro!"
        Ubohá pokladní vše do posledního halíře vydala. Azor vzal pytlík s penězi,
Haryk pokladní a oba ladně odkráčeli do bryčky, kde na ně již čekal havran. Téměř všichni
(slepice zřejmě ne) měli důvod k oslavě. Tolik peněz a slepici na polívku přece každý den na
ulici nenajdeš! Kočárem zaznělo několikrát sborové "Hurá" a volové začali konat svou práci.
        Je ale třeba mít na paměti: Ne všichni, kdo mluví rusky, jsou opravdu
Rusové.