Alžběta Marešová
Básně I.
posílí nebo zabije
dech naráží na zrádnou
plochu lesklých skel
které nevinně nabízí
čistotu svých těl
nastavují věčnou tvář,
odraz, který jsi vždy chtěl
se světlem
kreslí do tváří stíny
předzvěst lichých stěn
v zajetí plochy
mi stín jen dal tušit
záhyby mých těl
se světem
hra se skutečností
posílí nebo zabije
oko vidí
jak střela letí
oko mrká
když střela letí
pramínek teplý
se již valí
z těla
ne tudy
vrať se zpět
křičí a hltá
sladkou krev
zpět, zpět
do mého těla
cizí slova ti padají do čaje
už se rozpouští
a ty je zmateně hltáš
než zaniknou v beztvarou hmotu,
která se podbízí každé nádobě
cítíš zbytky významů
jak ti kolují tělem
a hledají se navzájem
když obrátil každý záhyb svých žil
a vyvrhl vše, co chtěl říct
že žil jen pro tvou nádobu,
zašel
s poslední kapkou tvého čaje
touha po životě utkvělá
zabíjí brouka
leze, klouzá
živý, mrtvý
padá, leze
zabíjí touha
stěna klouzá
průhledná sklenka
brouk stále stoupá
znova a znova kouká
vzduch už fouká
otvor, příliš úzký
neproleze
byla to flaška
a ten brouk
neměl jednu nohu
zato touhu neskonalou
bílá bez ozvěny
taví prostory
na hluchém pozadí
se mísí světlá
a světlejší
ta příčina je ve vejci
na tvé dlani