1. Úvod
2. Analýza současného volebního systému, jeho problémy a nevýhody
3. Pět modelů volebního systému do dolní komory v západní Evropě
   3.1   Metodika
   3.2   Výsledky
   
4. Sociologický průzkum pomocí dotazníku
   4.1   Metodiika
   4.2   Výsledky
   
5. Závěr a diskuse
6. Resumé
7. Seznam použité literatury

          V současné době se mnoho diskutuje o tom, zda Česká republika jako rozvíjející se demokratický stát má „vyhovující" volební systém.
          V naší situaci, kdy od roku 1996 vládne již třetí menšinová vláda, je zřejmé, že se diskuse o změně volebního systému dostávají na pořad dne. Nelze opomenout ani fakt, že od července loňského roku pracuje společná komise dvou nejsilnějších stran, která hodlá v červenci 1999 předložit návrhy na změnu volebního systému.
          Úkolem této práce není odpovědět na otázku, zda by nám prospěla změna volebního systému, ale přispět k diskusi o tom, který volební systém je pro volby do dolní komory českého parlamentu optimální. Problém je zúžen pouze na dolní komoru českého parlamentu, Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, protože pouze na základě složení této komory je sestavena vláda a na jeho proporci závisí její stabilita.
          Jak už jsem předem deklaroval, nehodlám polemizovat s tím, jestli je změna systému opravdu nutná. Mohl bych zde pro tuto otázku položit několik argumentů, které se objevily u odborné veřejnosti, jako je například vysoká ideologičnost politických stran, nedostatečné stabilizování střední třídy a tím i politického spektra nebo snaha některých o tzv. účelové změny. Tím bych ovšem mohl naplnit další odbornou práci. Chtěl bych spíše analyzovat 5 základních volebních systémů ve vybraných demokraciích (nelze zahrnout všechny, ale převážná většina z nich se podobá některému z těchto modelů), srovnat jejich výhody a nevýhody, porovnat je se zeměmi, ve kterých se používají a zkonfrontovat je s malým sociologickým průzkumem. Tímto bych chtěl nastínit volební systém, který by se pro naši zemi nejlépe hodil. Vyhodnocení by mělo odrážet zmíněným sociologickým průzkumem veřejné mínění. V rovnováze s názorem veřejnosti je také důležitým faktorem pro „ideální" volební metodu již zmíněná analýza pěti vybraných volebních systémů.

          Současný volební systém České republiky je systémem poměrného zastoupení politických stran s omezující pětiprocentní klauzulí pro vstup strany do poslanecké sněmovny. Tento poměrný systém vychází z volebního systému Československé republiky v letech 1918 – 1938. Již samotné převzetí volebního systému z tehdejšího Československa svědčí o tom, že tato metoda, která dejme tomu vyhovovala československé demokracii nemusí nutně vyhovovat i naší demokracii české. Pokud vezmeme v úvahu například fakt, že Česká republika na rozdíl od bývalého Československa není mnohonárodním státem a také fakt, že i výběr volebního systému pro Československo byl do značné míry ovlivněn tím, že naše země neměly dobré zkušenosti s většinovým systémem, který byl užíván v rakouském mocnářství před rokem 1918.
          Hlavní nevýhodou našeho volebního systému je již zmíněná obtížnost sestavit většinovou vládu. Otázkou zůstává, zda za to může jednoznačně volební systém a zda by jeho změna opravdu něco vyřešila. Já se ovšem domnívám, že není pro mé zkoumání důležité, jak velkou míru viny za již téměř tříletou neexistenci vlády opírající se o většinovou podporu v dolní komoře parlamentu představuje volební systém.
          Jestliže srovnáme volební výsledky z let 1992, 1996 a 1998, můžeme dospět k závěru, že ne vždy poměrný systém zobrazuje přesné vyjádření voličů, jak se často v odborných příručkách uvádí. Například ve volbách v roce 1992 získala tehdejší pravicová koalice ODS – KDS – KDU-ČSL – ODA 41,94 % hlasů, což představovalo pohodlnou většinu 105 křesel (52,5% mandátů) v poslanecké sněmovně. Stalo se tomu tak díky tomu, že se do parlamentu nedostalo několik stran, které dostaly procento hlasů pohybující se jen těsně pod hranicí pětiprocentní klauzule (např. OH), a 19,11 % hlasů díky tomu propadlo ve prospěch všech parlamentních stran. V druhých volbách v roce 1996 dostala stejná koalice (ODS – KDU-ČSL – ODA) více než o dvě procenta hlasů více, jejich 44,06% získaných hlasů ovšem představovalo pouze 49,5 % mandátů a nestačilo tak k vytvoření většinové vlády. Důvod této anomálie je zřejmý. Místo dřívějších 19,11 %, které se přerozdělovaly parlamentním stranám, zbylo pouze 11,16% hlasů od stran, které se do parlamentu nedostaly. Ve volbách v roce 1998 získala pravice (ODS – KDU-ČSL – US) 45,34% hlasů, což představuje 50,1% mandátů zase jen díky tomu, že bylo přerozděleno 11,32%. (Znázorněno v grafu č.1). Dochází k jevu, který popsal francouzský politolog Maurice Duverger, kdy je zřejmé, že si volič v poměrném systému stále více a více zvyká nevolit strany, které nemají šanci do parlamentu proniknout, a tím vlastně zvyšuje procento hlasů, které je nutné získat k vytvoření většinové vlády. Na rozdíl třeba od SRN, kde ve volbách v roce 1998 nejsilnější Sociálnědemokratická strana Německa vytvořila se Zelenými většinovou vládu, v naší zemi je nemožné vytvořit vládu za účasti pouze dvou politických subjektů, aniž by se jednalo o tzv. velkou koalici. To značně oslabuje fungování takovýchto možných koalic, které jsou tvořeny ze tří až čtyř politických stran, zvláště v případě, když si politické strany i nadále zachovají svůj ideologický a osobní charakter.
          Druhou zásadní nevýhodou stávajícího poměrného systému je, že svou koncepcí nepřispívá ke kvalitní vazbě mezi poslancem a voličem. Poslanci jsou totiž voleni pouze v devíti volebních obvodech, které jsou relativně velké. Záleží pak na kandidátech s různých oblastí volebního kraje, jak se prosadí na regionální kandidátce té či oné strany. Z takovéto kandidátky se do parlamentu po té dostávají jen kandidáti z prvních míst a záleží tak na pořadí kandidátů na postupových místech, zda má každá oblast respektive okres volebního kraje svého zástupce v parlamentu. Tímto je vlastně dána vysoká moc politickým stranám, na kterých záleží, jaké pořadí kandidátů bude na jejich kandidátkách stanoveno.
          Vezměme si výsledky voleb do poslanecké sněmovny z 19. a 20. června 1998. V jihomoravském volebním kraji ve volbách odevzdalo platný hlas 1.208.143 voličů z 2.049.386 obyvatel (Sčítání lidu, domů a bytů – 1991) a bylo zde zvoleno 40 z celkového počtu 200 poslanců. Tento volební kraj je největším volebním krajem ČR a tvoří ho 14 okresů.
          Nyní srovnáme tři následující veličiny. Procenta obyvatel a procenta odevzdaných hlasů jednotlivého okresu z celého kraje s procentem zvolených poslanců. Teoreticky by nemělo dojít k větším výkyvům mezi těmito hodnotami. (Znázorněno grafem č. 2).
          Například v okrese Blansko přišlo k urnám 5,48% voličů z celého jihomoravského kraje a žije zde 5,26% obyvatel jižní Moravy, ale zvoleni byli v tomto okrese 4 poslanci, což je 10% jihomoravských poslanců, tedy téměř dvakrát tolik, než by bylo úměrné vzhledem k velikosti okresu.
          Ve dvou brněnských okresech, Brno-město a Brno-venkov, žije 26,51% obyvatel jižní Moravy a své hlasy zde odevzdalo 26,73% voličů. Brno má také 10 poslanců, což je 25% z celku. V těchto dvou okresech byly tedy rozděleny mandáty poměrně k ostatním okresům.
          V okrese Břeclav bydlí 6,08% Jihomoravanů, hlasovalo zde 5,72% z celého počtu jihomoravských voličů. Počet 3 zvolených poslanců je poněkud vyšší, tvoří 7,5% z celého kraje.
          Okres Zlín má 9,6% jihomoravských obyvatel a 9,7% odevzdaných hlasů z jižní Moravy. Počet zlínských poslanců je ovšem vůči své velikosti jen čtvrtinový. Ve Zlíně a okolí mají jen jednoho poslance, což je 2,5% jihomoravských poslanců.
          Částečně zvýhodněny jsou okresy Jihlava, Kroměříž a Žďár nad Sázavou, které mají po třech poslancích, což dělá po 7,5 % z celku, ale počty obyvatel jsou jen o málo menší (Jihlava – 5,29%, Kroměříž – 5,27%, Žďár nad Sázavou – 6,09%). Stejně tak je tomu i u počtu odevzdaných hlasů (Jihlava – 5,3%, Kroměříž – 5,28%, Žďár n. S.- 6,27%).
          Ve stejné situaci jako je okres Zlín jsou i okresy Prostějov, Uherské Hradiště, Vyškov a Znojmo. Všechny tyto okresy mají po jednom poslanci (2,5% krajských poslanců) a přitom procento obyvatel (Prostějov – 5,48%, Uherské Hradiště – 7,08%, Vyškov – 4,22%, Znojmo – 5,54%) a odevzdaných hlasů (Prostějov – 5,49%, Uherské Hradiště – 7,07%, Vyškov – 4,2%, Znojmo – 5,36%) z jihomoravského volebního kraje se v těchto okresech pohybuje řádově od 4 do 7%. Spravedlivý počet poslanců by tedy měl být v Prostějově, Vyškově a Znojmě dvojnásobný a v Uherském Hradišti až trojnásobný.
          Poslance na úkor druhých okresů zase mají okresy Hodonín a Třebíč. Třebíč má 4 poslance, to odpovídá 10% krajských poslanců a přitom počet obyvatel je 5,71% z kraje a počet odevzdaných hlasů 5,79%. V Hodoníně má své kanceláře 5 poslanců, což je 12,5% z kraje a procento obyvatel (7,86%) stejně jako procento odevzdaných hlasů (7,58%) by mělo odpovídat maximálně 3 poslancům.
          Velké výkyvy těchto poměrů, zejména u okresů Blansko, Hodonín, Prostějov, Uherské Hradiště a Zlín hovoří proti současnému volebnímu systému. Nyní srovnejme v těchto okresech rozdíl mezi počtem odevzdaných hlasů pro jednotlivé strany a počet poslanců těchto stran v daném okrese. Nejlépe to můžeme vidět v případě dvou brněnských okresů, protože zde mají nejsilnější strany více poslanců.
          V Brně má své kanceláře desítka poslanců. 4 poslanci jsou z ČSSD, 2 z ODS a KDU-ČSL a po jednom mají komunisté a Unie svobody. Přitom ale celkem v okresech Brno-město a Brno-venkov získala ČSSD 29,53% hlasů, ODS 28,08% hlasů, KDU-ČSL 10,92%, US 10,31% a KSČM 9,8%. Poměr poslanců dvou nejsilnějších stran (2:1) jsou v jednoznačném rozporu s poměrem získaných hlasů (přibližně 1:1).
          Pokusil jsem se tedy o analýzu problémů současného volebního systému a na základě výše rozebraných objektivních faktů mohu uznat, že diskuse o změnách systému není bezpředmětná a stojí za to se jí zabývat. Domnívám se, že nyní mohu přikročit k vlastní práci, na jejichž konci by měl být alespoň náznak ideálního volebního systému pro naši zemi nebo určený směr, kterým by se měla diskuse o možných změnách ubírat.

1. Metodika

2. Výsledky

          Ve Velké Británii má parlamentní systém širokou tradici sahající až do 13. století. Je ovšem pravdou, že zde feudalismus neprošel tak zásadní změnou v demokratický systém jako v jiných státech západní Evropy, jeho přeměna proběhla poklidným způsobem. Tento faktor spolu se sklonem celé britské společnosti ke konzervativnímu a tradicionalistickému chování a zakořeněným odporem k jakýmkoli reformám způsobil, že parlamentní systém zůstal po dlouhá desetiletí takřka nezměněn. Tyto okolnosti se samozřejmě projevují na volebním systému, který patří mezi nejklasičtější většinové systémy.
          Stát je rozdělen na tolik obvodů, kolik je členů parlamentu. Každý volič má jeden hlas (one man – one vote). V každém obvodu je zvolen jeden poslanec na základě největšího počtu získaných hlasů bez ohledu na to, zda získal absolutní většinu (více než 50%) nebo jen relativní většinu (nejvyšší počet hlasů). Vítěz tedy „bere všechno“. Při větším počtu kandidátů než dva ve volebním obvodu se může stát, že takto zvolený kandidát nemá ve svém obvodu podporu většiny voličů. Například jestliže v obvodu kandiduje pět kandidátů, první dostane 15% hlasů, druhý 18%, třetí 20%, čtvrtý 23% a pátý 24% hlasů, zvolen je poslední z kandidátů (získal nejvyšší počet hlasů – relativní většinu) a přitom má ve svém obvodu podporu jen necelé čtvrtiny voličů.
          Stejně jako u ostatních většinových systémů lze i u tohoto typu některé části státu privilegovat. Zde mají jednomandátové volební obvody okolo 67 tisíc voličů, ale v neanglických částech (Skotsko, Wales) mají obvody menší počet voličů. Tyto oblasti mají tak větší počet poslanců, než anglické oblasti se stejným počtem obyvatel.
          Tento systém je označován jako systém dvou politických stran, které se střídají u moci. Pro tyto strany je velice jednoduché, aby jedna z nich získala většinu v parlamentu a sestavila tak jednobarevnou většinovou vládu (pouze z představitelů vlastní strany). Charakteristický pro tento systém je velký rozdíl mezi počtem získaných hlasů ve volbách a počtem získaných mandátů v parlamentu. Výsledek totiž záleží na rozložení podpory strany po celé zemi a na velikosti jednotlivých obvodů. Od roku 1945 v patnácti parlamentních volbách nezískala žádná strana 50% a více hlasů, přitom jen ve dvou volbách (1950, 1974) nezískala žádná nadpoloviční většinu mandátů. (Volební výsledky obou velkých stran jsou uvedeny v tabulce č. 1) Po celou dobu tedy v Británii vládne vláda, která je sice vůči parlamentu většinová, ale vůči voličům je menšinová.
          V devatenáctém století v Británii existovaly pouze dvě politické strany – konzervativci a liberálové. Začátkem 20. století díky vzrůstajícímu vlivu odborů a rozšíření volebního práva rostla podpora Labour Party (Strany práce) na úkor liberálů a po II. světové válce labouristé definitivně zaujali místo mezi dvěma hlavními stranami vedle konzervativců. Liberálové se stali jakousi třetí stranou, která má voličskou podporu okolo 10 – 20% hlasů, ale na její úkor získávají mandáty obě velké strany. Například ve volbách v roce 1992 získali Liberální demokraté 18% hlasů, ale jen 20 křesel v Dolní sněmovně z 651, což představuje pouhá 3,07% mandátů.
          Teoreticky je v tomto volebním systému možné, že strana, která vyhraje volby nemá nejvíce poslanců. Tak se tomu i stalo ve volbách v letech 1951 a 1974. V roce 1951 vyhráli labouristé o 0,8% (48,8% hlasů) nad konzervativci se ziskem 48%, v Dolní sněmovně ale získala Labour Party pouze 295 mandátů oproti 321 mandátům Konzervativní strany a premiérem se stal konzervativec W. Churchill. V únorových volbách v roce 1974 vyhráli pro změnu o 0,8% konzervativci (37,9% hlasů), ale obdrželi jen 297 mandátů, Labour Party získala jen 37,1% hlasů, které ale představovaly 301 mandátů. Žádná ze stran nezískala většinu a Britové museli jít na podzim volit znovu. Tento způsob volby zamezuje štěpení stran a způsobuje spíše vytváření názorových frakcí uvnitř velkých stran. Štěpení stran se totiž v tomto systému nevyplácí. Obtížné, ne-li nemožné je uspět ve volbách s novou stranou. Jestliže totiž její kandidát získá v obvodu 10 nebo 20% hlasů vedle dvou kandidátů s 30 - 40%, je to jako kdyby nedostal nic. Tímto je politické spektrum stálé, až zkostnatělé.
          Velkou výhodou britského modelu je, že umožňuje vznik homogenní stabilní vlády s většinovou podporou v parlamentu, která vydrží bez problémů po celé volební období. Umožňuje také nezávislým osobnostem bez problémů kandidovat a být zvolen. Záleží hodně na osobnosti kandidáta ne tolik na politické straně. Tímto je parlament složen z významnějších osobností málo závislých na sekretariátech politických stran. Během volebního obdobní často dochází k přestupování poslanců do jiných stran a je to zcela legitimní, protože poslanci byli zvoleni především na základě své osobnosti. Zvolený kandidát má také lepší a přehlednější vazbu na voliče a cítí se být reprezentantem svého obvodu.
          Tento systém také výrazně tlumí extrémistické strany a umožňuje pevné vládě dělat v dlouhodobém zájmu státu i nepopulární kroky bez obav z demagogických extrémistických kritik.
          V případě aplikace tohoto modelu na Českou republiku by zřejmě došlo k vytvoření systému dvou politických stran, stejně jako je tomu ve Velké Británii. V prvním kole senátních voleb v roce 1996 vyhrála v 79 z 81 obvodů ODS. V případě jednokolového většinového systému by tedy drtivou většinu mandátů získaly dvě nejsilnější strany. Na menší parlamentní strany i s dvojcifernou podporou by zbylo jen několik mandátů. Vládu by pohodlně sestavila jedna strana, vládní koalice by se staly definitivně minulostí. Změna volebního systému tímto směrem by také měla klasické důsledky britského modelu jako je zkostnatění a zpolarizování politického spektra.
          Nelze opomenout zmínku o současné situaci ve Velké Británii, kde se diskutuje o případné změně většinového systému na poměrný. Referendum o této otázce má ve svém programu současná labouristická vláda.

b) Francouzský model (absolutně většinový jednomandátový dvoukolový)

          Francouzský většinový systém byl zaveden spolu se vznikem 5. republiky a nástupem de Gaulla v roce 1958. Důvodem pro jeho zavedení byly špatné zkušenosti s poměrným systémem 4. republiky (1946 – 1958), kdy se během tohoto období v zemi vystřídalo 25 vlád, z nichž žádná netrvala déle než 18 měsíců a stabilita demokracie byla ohrožena, protože tento systém znemožňoval vznik efektivní politické většiny.
          Tento systém je na rozdíl od britského modelu založený na absolutní většině zvoleného člena parlamentu. Koncepce jednomandátových volebních obvodů je stejná jako u předchozího modelu s rozdílem toho, že pro zvolení kandidáta je nutný zisk nadpoloviční (absolutní) většiny hlasů. Ve většině případů ji volič nezíská a v těchto případech se koná zpravidla za týden druhé kolo voleb, do kterého postupují dva nejsilnější kandidáti z prvního kola a mezi nimi se rozhodne. V žádném případě není pravidlem, že kandidát, který vyhrál první kolo vyhraje i kolo druhé. Může se stát, že toho slabšího kandidáta ve druhém kole podpoří ostatní kandidáti a jejich hlasy ve druhém kole připadnou jemu. Mezi prvním a druhým kolem dochází k nejrůznějším politickým vyjádřením a dohodám, kdy politické strany vytvářejí různé bloky v pravo–levém nebo vládně–opozičním dělení, které se dohodnou na vzájemné podpoře svých kandidátů, kteří se dostali do druhého kola. Většinou jsou předzvěstí budoucí vládní koalice.
          Stejně jako britský model umožňuje i francouzský model stabilní vládní většinu, i když už není tak jasným pravidlem, že vláda je jednobarevná. Narozdíl od jednokolového systému je vytváření vládních koalic v tomto systému naprosto běžné. Systém ale stále nutí vytvoření dvou silných stran (pravicová a levicová), umožňuje přehlednou reprezentaci poslance vůči svému obvodu a voličům. Má větší výhodu v tom, že mezi ziskem hlasů a mandátů není tak podstatný rozdíl jako u předešlého modelu a rovněž částečně tlumí extrémistické a ostatní malé strany.
          Strany nutí býti všeobjímajícími a širokými s názorovými frakcemi a politické spektrum má sklony ke zkostnatění.
          Této volební techniky se užívá v České republice ve volbách do senátu. Pomocí výsledků voleb do českého senátu však nelze s velkou jistotou určit, kterým směrem by se vyvinulo politické spektrum v případě zavedení tohoto systému. Můžeme však odhadnout, že by v českých podmínkách přímo nevedl na systém dvou stran, ale možná na systém tří stran nebo dvou koalic, jako je tomu právě ve Francii. Každopádně by došlo k výraznému zvýšení stability vlády.

c) Irský model (absolutně většinový jednokolový, alternativního hlasování)

          Je dalším typem většinového systému, svým charakterem zdánlivě blízkým francouzskému modelu. Užívá se ho v irských doplňovacích volbách a také v australských parlamentních volbách. Je také založen na absolutní většině nutné pro zvolení poslance, ovšem s rozdílem toho, že není nutné dalších hlasovacích kol. Volič totiž lístek upraví již v prvním kole tak, aby vyjádřil svou vůli nejen tím, kterého kandidáta upřednostňuje, ale kteří další kandidáti jsou pro něho přijatelní v případě neúspěchu svého prioritního kandidáta.
          Volič upravuje svůj hlasovací lístek následujícím způsobem:
Na lísku je seznam kandidátů v daném jednomandátovém obvodu kandidujících. Volič označí čísly jejich pořadí podle preference. Například kandidují- li celkem 4 kandidáti – kandidát pravice (A), kandidát středu (B), kandidát levice (C) a nezávislý kandidát (D), volič je označí 4 čísly. Číslem 1 označí kandidáta, kterého preferuje nejvíce, číslem 4 nejméně pro něj oblíbeného kandidáta. V první fázi se vyhodnocuje zisk hlasů s prvním pořadovým číslem. Kandidát A získal například 40 tisíc hlasů, kandidát B 30 tis., kandidát C 20 tis. a kandidát D 10 tisíc. Zatím žádný z kandidátů nezískal absolutní většinu. V druhé fázi se vezmou hlasy nejslabšího kandidáta, v tomto případě je jím kandidát D a přerozdělí se na těchto lístcích, kde je tento kandidát označen číslem jedna, hlasy s druhým pořadovým číslem. Zjistíme, že druhých hlasů příznivců kandidáta D získal kandidát A 2 tisíce, kandidát B 7 tisíc a kandidát C tisíc. Celkový stav vypadá takto: Kandidát A – 42 tisíce hlasů, B – 37 tisíc a C – 21 tisíc hlasů. Ani teď nezískal žádný z kandidátů absolutní většinu. Nastává tedy třetí fáze, kdy se vezme 20 tisíc lístků, na kterých je kandidát C označen číslem 1 a zjistí se, že z druhých hlasů získal pravicový kandidát A pouze tisíc hlasů a středový kandidát B plných 15 tisíc druhých hlasů. Následující stav: A – 43 tisíc hlasů, B - 52 tisíc hlasů. Tím je zvolen kandidát středu, který porazil kandidáta pravice díky tzv. druhým hlasům příznivců nezávislého kandidáta a kandidáta levice a získal tak absolutní většinu 52 tisíc hlasů.
          Tento systém má téměř všechny výhody předchozích většinových systémů a vyrovnává nepřesnosti zmíněné u relativně většinové volby a také zamezuje zákulisním dohodám mezi dvěma koly voleb u francouzského modelu.
          Nevýhodou tohoto systému je, že v nadměrné míře podporuje politický střed. Kandidát středové strany přestože nezíská potřebný počet prvních hlasů, má velkou šanci na zisk převážné většiny druhých hlasů z obou stran politického spektra. Jako alternativa je totiž přijatelný i pro pravici i pro levici. Jan Heidler vidí vliv tohoto systému na politické spektrum v tom, že může vést spíše než na systém dvou stran na systém tří stran – pravostředové, levostředové a středové. Tento systém má podle něho spíše centralizační než polarizační účinky pro politické spektrum. Zmíněný model navrhoval v období začátku 5. republiky pro Francii již uváděný Maurice Duverger.
          V tomto případě by na české politické scéně nedošlo k velkým přeskupováním politických stran, pouze by se upevnil politický střed (patrně některou ze stran čtyřkoalice) a v důsledku by i v našich poměrech měl centralizační účinky.

d) Německý model (smíšený systém)

          Tento model je kompromisem mezi většinovým a poměrným systémem. Do dolní komory parlamentu je z celkových 672 poslanců volena zhruba polovina většinovou technikou na základě jednomandátových obvodů a prosté většiny (jednokolový systém) a druhá polovina poměrným systémem na základě zemské kandidátky politické strany.
          Každý volič má tak dva hlasy. Jedním volí poměrným způsobem, druhým způsobem většinovým. Pro zastoupení strany v parlamentu je podmínkou zisk 5% hlasů. Ovšem získá-li strana alespoň jeden mandát přímo (na základě většinové techniky) její hlasy nepropadnou a takováto strana může získat parlamentní zastoupení i s méně než 5 % hlasů. Tento efekt se vyskytl u postkomunistické PDS ve volbách v letech 1990 a 1994. Podle Jana Heidlera tlumí tento systém přednosti i vady většinového i poměrného systému. Výhodou modelu je, že podobně jako většinové systémy umožňuje v omezené míře zvolení nezávislých osobností. Vede částečně na systém dvou silných stran, které jsou na rozdíl od britského modelu omezeny tím, že málokdy některá z nich získá absolutní většinu v parlamentě a je tudíž odkázána na vládní spolupráci zpravidla s jednou malou stranou.
          Protože volič nemá povinnost dát oba své hlasy jedné politické straně, vyskytuje se u 9 – 12% voličů jev zvaný splitting, kdy volič oba hlasy rozdělí.
          Nevýhodou tohoto modelu je, že na rozdíl od předchozích třech typů většinové techniky netlumí vliv extrémistů a nemá tudíž stabilizační účinky. Tomu navíc ještě nedopomáhá zrušení pětiprocentní klauzule pro vstup do parlamentu pro stranu, která získá alespoň jeden mandát většinově. To platí zvláště v případě již zmíněné extrémistické PDS, jejíž hlasy jsou soustředěny v bývalé NDR a zisk přímého mandátu v této oblasti se stává pravidlem.
          V českých poměrech by zavedení tohoto modelu mělo mezi ostatními modely nejnižší vliv na změnu politického spektra. Je pravděpodobné, že by příliš nevyřešilo současné problémy především v otázce stability vlády. Jedinou výhodou a změnou by bylo zlepšení vazby mezi voličem a poslancem a mnohem větší šance na zvolení nezávislých kandidátů.

e) Španělský model (poměrný systém s větším počtem volebních obvodů)

          Byl zaveden ve Španělsku po svržení Francovy diktatury v sedmdesátých letech. Jde o klasický systém poměrného zastoupení, který se liší od našeho modelu v počtu volebních obvodů. Zatímco u nás připadá na jeden volební obvod průměrně 20-25 mandátů, ve Španělsku, kde se volební obvody kryjí s vyššími územněsprávními celky (provincie) připadá na jeden obvod průměrně 5 mandátů. Narozdíl od klasického většinového systému je tento systém označován jako poměrný systém s většinovými prvky a zvětšování počtu volebních obvodů se popisuje jako „zvětšinovění“ poměrného systému.
          Tento systém se po svém zavedení velice dobře a poměrně rychle ujal na poměry nové demokracie po dlouholeté totalitní vládě. Během sedmi let a třech parlamentních voleb došlo k úplné stabilizaci politického spektra a díky většímu počtu volebních obvodů i k vytvoření jednobarevné většinové vlády v roce 1982.
          Je empiricky dokázáno, že čím je větší počet volebních obvodů, tím více jsou velké strany za svůj volební výsledek odměněny větším počtem mandátů na úkor stran menších. To způsobuje upevnění pozice dvou velkých stran, ovšem ve většině případů zůstává nutností koaliční vláda. Kdyby byl podobný systém zaveden v České republice, zřejmě by stačilo k sestavení vlády koalice jedné velké a jedné malé strany a tato koalice by tímto byla stabilnější.
          Tento systém na rozdíl od prvních třech modelů netlumí vliv extrémistů, pouze částečně redukuje počty mandátů menších stran včetně extrémistických.

1. Metodika

1. Výsledky (viz. tabulky č. 2 – 8)

          Na základě tří kritérií, které jsem si stanovil v metodice pro analýzu pěti vybraných modelů nemohu jednoznačně ukázat na jeden z modelů a emfaticky zvolat: „To je ten pravý!"
          Co se týče prvního kritéria, tak mohu prohlásit, že přesné vyjádření vůle voličů vyjadřuje nejvíce model německý, poměrně dobře jsou ho schopny vyjádřit i modely španělský, irský a francouzský. Naprosto nevyhovujícím pro vyjádření vůle voličů je systém britský. Ten je ovšem na druhou stranu přímo ideální pro stabilitu vlády. Lépe pro stabilní vládu jsou na tom oba absolutní většinové modely a sice hůře, ale stále na přijatelně slušné úrovni zbývající model španělský a na posledním místě německý model. Zde nám ovšem vyvstává otázka, kterou v červenci loňského roku zmínil politolog Miroslav Novák – Jestli je vůbec smyslem voleb, aby počet poslanců byl přesně vyjádřen počtem hlasů. Tím vlastně volič rozdá karty podle svého rozhodnutí politickým stranám, de facto jim podepíše pomyslný bianco-šek a potom zůstává na politických stranách, aby se dohodly na sestavení vlády. Smyslem většinových systémů je to, že volič volí spíše vládu, jakou chce, a manévrovací prostor pro politické strany je výrazně redukován. Ve většinovém systému je tímto velice obtížné zejména pro malé a středové strany vybírat si své silnější politické partnery, být jakýmsi jazýčkem na vahách a částečně je i vydírat. Toto dilema řeší ve prospěch „volby vlády" britský a francouzský model.
          Jako nástavbu v hodnocení vybraných modelů jsem se rozhodl použít tří vybraných volebních výsledků z britského, německého a španělského systému srovnat, jaké procento mandátů dalo srovnatelné procento hlasů odevzdaných pro vládní většinu. Pro dokonalejší srovnání jsem si ve všech třech případech zvolil vládu levého středu, ve Španělském případě volební zisk Španělské socialistické dělnické strany v roce 1982, britské Labour party v roce 1997 a tzv. červeno-zelené koalice (Sociálnědemokratická strana Německa a Spojenectví 90/ Zelení) v německých volbách v roce 1998. Výsledky jsou zobrazeny v grafu č. 3 a je z nich patrné, že téměř shodný počet získaných hlasů pro tři vlády vyprodukoval propastně největší počet mandátů v britském systému a nejnižší (jen těsnou většinu) v německém případě. To potvrzuje pořadí systémů podle podmínek pro stabilní vládu, které jsem popsal v předchozím odstavci.
          Dobrou vazbu mezi voličem a poslancem splňují všechny tři většinové modely, na dobré úrovni je i španělský a německý model, který je touto schopností obohacen díky své většinové polovině.
          Sociologický průzkum ukázal, že česká společnost by byla ochotna v zájmu stability vlády oželet pestré spektrum politických stran zastoupených v parlamentě (viz. tabulky č. 2 – 8). Zkoumaní jednotlivci nejsou přímo zastánci většinového systému, ve volbách volí většina spíše stranu než toho či onoho kandidáta. Ale nebrání se systému dvou silných velkých stran, vedle kterých bude alespoň jedna malá strana, která vždy doplní potřebnou vládní většinu. Podle výsledků průzkumu by voličům v této situaci z pěti analyzovaných modelů nejlépe vyhovovala změna systému španělským směrem, to znamená zvýšení počtu volebních obvodů, které by odstranilo i současné nerovnoměrné zastoupení poslanců z různých okresů. O takovéto změně v současnosti podle neoficiálních zpráv uvažuje již zmíněná komise pro reformu ústavy. Tato změna má ještě jednu velkou výhodu. Nebylo by totiž nutné změnit ústavu, ale pouze volební zákon.
          Podle mého názoru za úvahu stojí i dva absolutně většinové modely, irský a francouzský. Podle průzkumu je zřejmé, že veřejnosti by příliš nevadil dvoukolový systém. Ale praxe ze dvou minulých senátních voleb, kdy účast zejména ve druhém kole byla velice nízká a vedle toho mezi prvním a druhým kolem v roce 1996 došlo díky politickým vyjádřením předsedů některých stran k zásadní změně. Již jsem se zmínil, že ODS, která v 79 z 81 obvodech vyhrála první kolo, ve druhém kole získala pouze 32 křesel. Je zřejmé, že v případě volby irským způsobem by odpadl manévrovací prostor politických stran mezi prvním a druhým kolem, který má velký vliv na volbu občanů v kole druhém. Když vezmeme v úvahu i fakt, že český volič často volí „záludně" a patově a stále velká skupina voličů se hlásí ke středu nebo pravému či levému středu, mohli bychom vážně uvažovat i o irsko-australské jednokolové variantě absolutně většinového systému. Tím by ovšem nutně muselo dojít k výrazné změně politického spektra ve smyslu odideologizování a zcentralizování politických stran. Pro irský způsob hovoří rovněž současný moderní trend politické strategie označovaný jako „radikální střed", kdy je kladen nejvyšší důraz na tzv. středového voliče.
          Je třeba pečlivě zvážit všechna pro a proti jednotlivých modelů. Je pravda, že v současné době se jeví jako nejpravděpodobnější varianta španělská, která by se obešla bez změn ústavy, pouze se změnou volebního zákona a která, zdá se, by našla podporu u veřejnosti.

          Domnívám se, že svou prací jsem přispěl k současné diskusi o změnách českého volebního systému. Pro odborníky touto problematikou se zabývající je také klíčová otázka, zda je změna vůbec nutná. Zda volby v roce 1998, které daly minimálně tři varianty většinové vlády by neměly politikům ukázat, že bez politické dohody a kompromisů to v demokracii nezvládne ani sebelepší volební systém.

          V této práci se zabývám problémem volebního systému do dolní komory českého parlamentu. Chci přispět k současné diskusi o jeho možných změnách, nikoli odpovědět na otázku, zda je jeho změna nevyhnutelná. V první fázi pojmenovávám následující nevýhody českého volebního systému opřená o fakta: